Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 18

18.05.2010 (07:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2335×

Pozoroval jsem Annu, jak se směje a nadšeně poslouchá Rosalii. Zaplavila mne panika, takže moje žena porodí dítě. Poskočil bych si radostí, kdyby to nesouviselo s jejím… pohledem. Vůbec nevím, co jí čeká, co ji ohrožuje. Určitě to bude to dítě, protože Anna je člověk a já jsem upír. Její tělo něco takového přece nemůže vydržet. Ale ona v té vidině žila, vypadala naprosto zdravě, jen ty její oči. Jakoby ani nebyly její.

„Nerozumím tomu,“ zašeptal jsem.

„Ani já ne. Myslela jsem, že kdyby měla malé s upírem, nepřežila by to. Jenže to nebylo její tělo, kdo nebyl v pořádku,“ stoupnula si Alice vedle mě.

„Co máte na mysli?“ zeptal jsem a doufal, že mi moji domněnku vyvrátí.

„Přece ty její oči. Víte, že se říká očím okna do duše?“ pověděla a podívala se na mne.

Takže mi mou domněnku potvrdila.

„Něco se stane její duši…“ zašeptal jsem.

„Ano, možná. Tedy spíš určitě,“ povzdechla si a zavrtěla hlavou, „to je tak těžké říct, co to znamená. Ale víme, že bude žít.“

Podíval jsem se na ni a cítil neexistující slzy. Jak mám ochránit milovanou ženu, když nevím odkud přijde nebezpečí.

„Ale budete mít dítě,“ řekla s nadějí v hlase Alice.

Představil jsem si to malé v náruči Anny a hned potom její oči. S hrůzou jsem zjistil, že to dítě proklínám.

„Děkuji,“ řekl jsem Alici a rychle odešel.

Alice:

Poděkoval a odešel. Cítila jsem se příšerně jako posel zlých zpráv. Musela jsem mu to ale říct, protože mu mohlo pomoci, že o tom ví dopředu. Nemohla jsem to říct Anně, tu bych tak vyděsila. Ale možná, že ne. Jak by reagovala na to, že bude matkou? Je možné, že by se radovala, ale bez Elienova svolení jí to neřeknu.

Moc jsem si přála, aby Jasper odešel ze zahrady a šel ke mně. Bylo mi líto, že se chceme zařadit do rodiny Cullenů a přitom jsme to my, kdo jim předpovídá takovou věc. Bylo mi i líto Anny. Je to velmi milá osůbka, někdy je legrační. Mezi ní a Rosalií vzniklo velmi kamarádské pouto, těšilo mě to, ale bála jsem se, že mne nepřijmou. Udělala jsem si v hlavě něžný náčrt Roasliiny povahy a počítala jsem s tím, že se mnou bude mít Rose problém. Překvapivě jí trvalo jen pár dní, než se mnou začala komunikovat. Zdrženlivější byla Anna, ale dalo se to čekat. Byla jsem další upír, obdivuji její odvahu, musí Eliena vážně milovat, ale díky za ni. Alespoň dokazuje moji teorii, že lásce je jedno, koho si vybírá. Většinou se mi všichni smáli, ale Anna by jim všechen posměch vymetla z úst.

Celkově jsem se tu cítila moc dobře, ale Jasper měl menší problém. Vždycky se choval zdrženlivě. Stal se ale absolutním miláčkem Esme. Ona tedy každému měřila stejně, ale Jasper jí evidentně padl do oka. Myslím, že ona už se o jeho členství v její rodině rozhodla. Carlisle se nijak neprojevoval, ale nesympatičtí jsme mu nebyli. Anna si Jaspera oblíbila a Rose také. U koho ale Jasper narážel? U Eliena. Nešli si po krku, ale Elien byl neustále ve střehu. Mám malé podezření, že mu nevěří kvůli jeho daru. Můžu mu ale kdykoli potvrdit, že Jasper tu svůj dar na nikoho nepoužívá. Elien je moc milý, třeba taková Rose je někdy opravdu rázná, Carlisle je takový nedostupný profesor a Esme je moc starostlivá, někdy až příliš, ale vím, že to myslí v dobrém. Elien je citlivý, ale přitom vás dokáže

vyslechnout a nezasahovat do vašich věcí nad míru. Bohužel s Jasperem zatím moc nevychází, je to kvůli Anně. Elien ji hlídá a Jasper pro něj představuje určitou nejistotu…

Nakonec jsem do zahrady za naší trojicí sešla sama. Sledovala jsem Annu, jak se veselí a tížilo mě srdce.

„Alice, kde je Elien?“ zeptala se náhle Rosalie.

Anna na mě upřela oči a něžně se usmála.

„Šel kvůli něčemu za Carlisleem.“

Anna to jen odkývala a dál se věnovala Jasperovi. Jasper o mém vidění už věděl a okamžitě mu došlo, o co se jedná. Kdybych tak mohla pomoci, všem. Jestli se něco stane, zasáhne to všechny. Nemusím mít Jasperovu schopnost, abych to poznala.

Elien:

„Carlisle, tak co by se stalo?“ nechtěně jsem zvýšil hlas, protože můj otec seděl už několik minut tiše na křesle a vyděšeně pozoroval prázdno před sebou.

„Eliene, vždyť snad ani není možné, aby s tebou Anna otěhotněla!“

„Ale Alice to viděla zřetelně a jasně! Tak řekni, co by se stalo s jejím tělem?“ zakřičel jsem.

„Tiše!“ stoupnul si Carlisle prudce.

Pak se nadechl, narovnal a zpříma se mi podíval do očí.

„Nejspíš by zemřela.“

Zatmělo se mi před očima. Tahle představa byla neuvěřitelně strašná. Ale Anna ve vidině nebyla mrtvá.

„Anna byla naprosto v pořádku. Spíš duševně…“

„Duševně?“ skočil mi Carlisle do řeči.

„Já nevím,“ zaštkal jsem žalostně, „její oči byly úplně nepřítomné. Vypadala jako zmámená, jako šílená. Jen tak tiše držela to dítě.“

V komnatě se rozhostilo ticho, Carlisle na mě upíral zlaté oči, viděl jsem za nimi stoupající bezmoc a tápání.

„Já, Eliene, vůbec nevím, co by se mohlo stát. Jestli byla tělesně v pořádku, pak máme o jednu velkou starost méně. Po stránce duše…“ na chvíli utichl, „může se stát cokoli. Její duševní stav se může změnit během těhotenství, může se zranit. Může to přijít bez příčiny, tedy příčiny viditelné pro nás.“

„Takže, jak se tak lidově říká, může ji posednout ďábel?“

„Ale Eliene,“ zakroutil Carlisle hlavou, „tomuhle jsme přeci nikdy nevěřili. Já ani ty. Začali jsme pozorovat změny chování u lidí. Pamatuješ si na toho Nora? Chtěli ho upálit, já nevěřím, že by v tom měla prsty nějaká zlá síla. Samozřejmě to není stoprocentní, ale myslím, že lidé mají ještě jinou část, než tu fyzickou. Vždyť víš, máš stejný názor. Myslím, že i tahle jejich neviditelná část, kterou všichni nazývají duše, může mít problém, stejně jako tělo,“ vyprávěl.

Opřel se o křeslo a podepřel si hlavu rukou.

„Nevím, kolik duší ovlivní zlá síla a kolik duší je jednoduše nemocných, ale nikde nenajdeme nikoho, kdo by Anně pomohl. Tedy alespoň já nikoho neznám. Všichni z okolí by ji pokřižovali čelo a polili ji svěcenou vodou.“

Tiše jsem Carlislea poslouchal a pomalu s ním souhlasil.

„Co mám tedy dělat?“ zeptal jsem se zoufale.

Carlisle se opřel o stůl a zadíval se na mě.

„Teď, Eliene, vážně nevím. Také záleží na tom, jak moc je Alicina vize důvěryhodná.“

„Myslíš, že Alice lže?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, to mi nepřipadá. Spíš, jestli je jisté, že se splní…“

„Říkala mi, že její vize většinou nelžou. Ale někdy se samozřejmě může stát, že to dopadne jinak.“

Nastalo ticho.

Napadlo mě, že by celá vize mohla dopadnout jinak, kdyby Anna prostě neměla dítě. A nejenom vize. Možná by se změnila celá budoucnost.

„Asi už vím, co dělat. Je to jediná věc, která mě napadá,“ řekl jsem tiše.

„A co je to?“ zeptal se Carlisle.

„Když Anna nebude mít dítě, možná se pak všechno změní.“

Carlisle se na mě zadíval.

„Jak docílíš toho, aby neotěhotněla?“ ptal se.

„Je jenom jediný způsob,“ řekl jsem tiše.

„Řekneš o tom Anně?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „nesmí se to dozvědět. Nemusela by to unést.“

„Jak myslíš. Pak ale nevím, jak jí vysvětlíš, proč… Proč s ní nemůžeš trávit noci.“

Zhluboka jsem se nadechl. Má pravdu.

„Něco musím vymyslet.“

Vtom se ozvalo zaťukání na dveře.

„Dále,“ řekl Carlisle nahlas.

Ze dveří vykoukla Alice a tiše se zeptala, jestli smí vejít.

„Pojďte,“ vyzval ji Carlisle,

„Vím, že to není slušné, ale musela jsem za vámi zajít. To, co jsem viděla… Je mi líto, že vám přináším takové zprávy,“ řekla tiše.

„Nemůžete za to,“ pověděl jsem, „naopak bychom vám měli poděkovat,“

„Alice,“ vstoupil Carlisle do rozhovoru, „vaše vize se vždy splní?“

Alice se smutně podívala.

„Většinou se tak stalo. Jen párkrát se vidění změnilo, je to…“

Alice najednou ztuhla a oči upřela do dálky.

Vymrštil jsem se na nohy a stoupl si k ní.

„Co vidí?“ ptal se Carlisle horlivě.

Spatřil jsem v Alicině mysli několik siluet, byly mužské. Nejdříve nebylo vidět nic víc, ale potom se vize zostřila. Viděl jsem Andrewa, cizího muže a… Tarrena. Procházeli po našem nádvoří.

„To snad ne,“ zašeptal jsem.

Je toho najednou tolik. Okolo Anny se stahuje nebezpečí a já nevím, z které strany ji mám chránit dřív.

Jasper:

„A jak se tu cítíte?“ zeptala se mě Anna.

„Je mi tu velmi dobře,“ usmál jsem se na ni.

Anna se na mě usmívala, cítil jsem z ní klid a pohodu. Nebála se mě, to mě těšilo. Myslím, že mě má ráda. Jenom její muž nesdílí stejný názor. Ale není se čemu divit, vím, že se bojí kvůli Anně. A ani tomu se nedivím. Anna je drobný, malý člověk. Má nesmírně líbezný obličej, jemné ruce i krk. Je tak křehká, že jeden má strach, aby ji neodfoukl vítr. Žena je to opravdu velmi krásná. Nemyslete si o mě nic špatného, kdyby se mě někdo zeptal, jestli Alice nebo Anna, vyhrála by Alice. Miluju ji. Ale přeci můžu ohodnotit ženu, když jsem muž.

Teď mi bylo Eliena i Anny líto. Díval jsem se na Annu a přemýšlel, jak by reagovala na to, co viděla Alice. Teď z ní sálal klid. Jenže v té vizi měla v ruce dítě. Nejpravděpodobněji její, i když jeden nikdy neví. Ale která jiná žena na hradě by mohla mít dítě? Mohla to být nějaká služebná, ale to mi nepřišlo moc pravděpodobné.

„Jaspere, Anno. Blíží se oběd,“ zavolala na nás Esme z hradu.

„Není vám to odporné?“ ptala se mě Anna u oběda.

„Dá se to vydržet,“ odpověděl jsem.

Nebylo mi dobře, u stolu vládla napjatá nálada. Elien umíral strachy, Carlisle na tom nebyl o moc lépe. Alice bylo těžko u srdce. Jediná Rose byla v klidu a Anna jakbysmet. Rád bych všechny uklidnil, ale nevěděl jsem, jestli by to bylo vítané.

Anna:

Večeře byla zvláštní, přišlo mi, že mezi námi vládne napětí, ale nevěděla jsem, co se děje. Po večeři jsme se všichni rozloučili, popřáli si dobrou noc a odešli do svých komnat. Dnes jsem se moc těšila, až budu s Elienem o samotě.

„Eliene, děje se něco?“ zeptala jsem se, když zavřel dubové dveře komnaty.

„Všechno je v pořádku. Proč?“

„Měla jsem pocit, že jsou všichni… napjatí.“

Elien se usmál a přistoupil ke mně.

„To byl jen pocit,“ pošeptal mi a políbil mne na čelo.

Stoupla jsem si na špičky a dlouze ho políbila, chtěla jsem aby náš polibek pokračoval. Elien se sice zapojil, ale když jsme se od sebe odpojili, řekl: „Měla bys jít spát.“

Nakrčila jsem obočí, ale poslechla ho. Svlékla jsem se do spodničky a vlezla si pod peřinu. Elien si k mému překvapení sedl na křeslo u krbu.

„Pojď ke mně,“ zaprosila jsem a ukázala na místo vedle sebe.

Elien se usmál a vstal, lehl si vedle mne, položil mi ruku na bok.

„Dobrou noc,“ zašeptal.

Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Mě se ale nechce,“ řekla jsem a usmála se.

„Ale já myslím, že ano,“ řekl.

Nechápala jsem to, obyčejně Elien hned pochopil.

Zavrtěla jsem hlavou a nahnula se k němu, políbila jsem ho. Políbil mě taky, ale to bylo všechno. Natiskla jsem se na něj a pohladila ho. Vtom udělal Elien něco, co jsem nečekala. Zamračil se, zvedl se a odešel zpátky ke křeslu.

„Vážně mi připadáš dost unavená.“

Překvapeně jsem ho pozorovala.

„Co se děje?“ ptala jsem se.

„Nic, co by se mělo dít?“ řekl lehce.

„Nechceš se se mnou…“

„To ne!“ vyhrkl Elien.

„Tak co se děje?“ ptala jsem se zoufale.

„Teď spi, prosím tě o to,“ zazněl jeho hlas zoufale.

Jen jsem si tiše lehla do peřin a přikryla se. Bylo mi tak smutno, nechápala jsem, co se stalo.

Elien:

Přesně to jsem čekal. Řekne si, že už mě nepřitahuje. To je taková hloupost! Musel jsem od ní velmi rychle vstát, abych jejímu půvabu nepodlehl. Ale co jí řeknu? Není hloupá, bude to chtít vysvětlit. Copak jí mám říct? Nemůžu se s vámi milovat, ale nemůžu vám ani říct proč. Do toho všeho mě sžírá strach, jestli se tu Tarren jen otře o hradní hradbu, nikdy mě nezastaví…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 18: