Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 16

14.05.2010 (11:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3092×

Najednou jsem necítila nic, látka Elienova kabátu mi pod prsty zmizela, zůstala jsem sama se svým zrychleným dechem a pulzujícími rty.

„Kde jsi?“ ptala jsem se potichu a šmátrala rukama v prázdnu před sebou.

„Jsem tady,“ uslyšela jsem z místa, kde jsem tušila roh.

„Co se stalo?“ ptala jsem se.

„Já nevím, to mi musíš říct ty…“

Stála jsem a přemýšlela, co chce slyšet.

„Eliene,“ zašeptala jsem roztřeseně, „co se děje?“

„Políbili jsme se.“

„Ale proč jsi přestal?“

„Musíš mi říct, jestli chceš pokračovat,“ řekl.

Stáhla jsem ruce k tělu a propletla prsty. Dostala jsem chuť s ním laškovat, uculila jsem se a vzdychla si.

„Co?“ vyhrkl Elien.

Nevím, jestli si uvědomoval, jak moc mi teď dával najevo, že záleží na mně, jak tahle chvíle skončí.

„Víš, vlastně nevím…“

Hned na to jsem ucítila Elienovy prsty na čele, sundával mi šátek.

„Ne!“ osopila jsem se a couvla.

Zakryla jsem šátkem to, co stihl odkrýt a znovu se ocitla v naprosté tmě.

„Tak co chceš?“ zeptal se nechápavě.

„Myslela jsem, že mi to nevyjde,“ řekla jsem se smíchem na rtech.

„Anno, nemám teď náladu na žerty,“ řekl Elien tvrdě.

„Proč mi nečteš mysl?“

„Protože ti nechci v takovéhle chvíli lézt do hlavy. Nevím, jak dlouho bys se mnou vydržela, kdyby sis neudržela žádné tajemství,“ řekl.

Tiše jsem stála a vyčkávala. Elien se nahlas nadechl, abych slyšela, že on také čeká.

„Chtěla jsem tě poškádlit.“

Uslyšela jsem smích, roztáhla jsem rty do měsíčku.

„Ty divoženko! A já myslel, že od tebe se něčeho takového bát nemusím.“

„Asi mě ještě moc neznáš,“ zašeptala jsem.

Měl to být žert, ale Elienův smích utichl. Okamžitě jsem pochopila, jak velké šlápnutí vedle to bylo.

„Máš pravdu. Možná bychom pokračovat vůbec neměli,“ řekl a uslyšela jsem kroky.

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle a chytila si šátek na očích.

„Anno, jestli je to moc brzy…“

„Ale já chci pokračovat,“ šeptala jsem a děkovala v duchu za šátek, protože nebylo vidět, jak se červenám.

Ucítila jsem Elienovy dlouhé prsty na tvářích, plná očekávání jsem zvedla tvář. Za pár vteřin jsem zase ucítila jeho rty. Bylo to, jako kdybyste si k ústům přiložili rampouch ale on se při styku s vaší kůži neproměnil ve vodu. A byl hebký a jemný. Všechny svaly v těle mi vypověděly službu a když jsem ucítila Elienovy špičky prstů na krku, zamotala se mi hlava. Pak jeho prsty sjely ke klíční kosti a přestala jsem cítit jeho rty.

„Jen stůj,“ zašeptal.

Stála jsem jako přimražená a lehce se třásla. Elienovy prsty obkreslily tvar obou klíčních kostí a pak se vydaly dolů. Nikdy jsem nic takového necítila, před očima jsem měla absolutní tmu a cítila jsem jenom malé milimetry na svém těle, po kterých Elien bloudil. Nedotýkal se mě silně, ani jednou nezatlačil, cítila jsem jenom šimrání skrze látku šatů. Pak se dostal k ňadrům, lehce obtočil jejich obrys, semkla jsem víčka. Neodvážila jsem se ani tiše dýchat, Elien byl stále něžný a jemný, sklouzl prsty k pasu a pomalu na bříško. Zatáhly se mi svaly okolo pupíku a lehce jsem se přimáčkla na dveře. Najednou Elien donesl své prsty až na moje boky, zmáčkl je a zhluboka a prudce se nadechl. Rychle se ke mně přiblížil, cítila jsem jen jeho ruce, dech a vlasy, co mě šimraly na tvářích.

„Anno, musím ti to říct,“ natočila jsem hlavu za zvukem jeho hlasu a čelem se dotkla jeho brady.

„Můžu ti ublížit,“ zašeptal.

Polkla jsem a srdce mi zabušilo.

„Můžu tě zabít,“ řekl.

Zmlkla jsem, nic jsem neviděla, ale navzdory tomu, co mi právě říkal jsem se nebála.

„Já vím,“ zachraptěla jsem.

„Ty víš?“ ozval se Elien zoufale.

„Ano, ale věřím ti.“

„To bys neměla,“ řekl.

„Ale já… já chci. Neublížils mi do teď, tak…“

„Ale tohle je něco úplně jiného, budu… rozrušený.“

Kdyby to nebylo tak vážné a já po milování tolik netoužila, zasmála bych se.

„Jenže, když to nezkusíme… Nezjistíme to. A příště to bude stejné.“

„Uvědomuješ si, že mluvíš o svém životě?“ zeptal se mě.

„Uvědomuji a myslím, že… že tohle do něj bude patřit.“

Elien přesunul svoje ruce na moje tváře.

„Miluji tě,“ zašeptal a mně se sevřelo hrdlo.

„Nenáviděl jsem tě, když jsem se dozvěděl, že si tě musím vzít. Pak mi tě začalo být líto a teď tě miluji a líto je mi tě stále. Teď je ta lítost kvůli lásce mnohem horší.“

„Proč je ti mě líto? Já jsem šťastná. Bála jsem se tě jako čert kříže, ale teď už se s tebou cítím v bezpečí a jsem… šťastná,“ řekla jsem a rukama nahmatala jeho kabát.

Tančila jsem prsty po lemu až jsem došla k límci a nakonec k Elienovým tvářím. Dotkla jsem se jich a pohladila ho.

„Chci se s tebou milovat,“ zašeptala jsem a čekala, co udělá.

Bylo dost neobvyklé, aby tohle říkala žena muži. Možná tak lehká žena by to řekla a nikoho by to nepřekvapilo. Ale možná na tom není nic špatného. Možná už to tady přede mnou jedna žena řekla muži, kterého milovala a chtěla se mu proto dát. Není přece čistšího důvodu k milování než je láska.

„Já s tebou taky, a tak moc,“ řekl Elien a políbil mě.

Ucítila jsem, že si mě bere do náruče a pak jsem poznala pod sebou postel. Elien si lehnul nade mě, alespoň tak mi to připadalo. Položila jsem si hlavu do polštářů a ruce si položila vedle ní. S očima potopenýma v temnotě jsem vnímala jen Elienovy dotyky.

Nejdříve znovu prozkoumal moje tělo a pak jsem ucítila, jak mi rozvazuje šaty, zhluboka jsem dýchala. Pomalu sundával všechny vrstvy látky, poznala jsem, že mám hrudník úplně nahý, náhle se látka na mém těle přestala pohybovat a mezi ňadry, přímo uprostřed hrudníku jsem pocítila Elienovy rty. Z toho místa se mi okamžitě začala do všech stran šířit husí kůže, zasténala jsem a stiskla víčka. Pak mi látka sklouzla i z nohou a Elienovi se naskytl pohled na moje tělo naprosto bez překážky. Nestyděla jsem se do chvíle, kdy mě Elien políbil na rty a mně něco došlo.

„Eliene,“ zachraptěla jsem, „chci tě vidět.“

Opřela jsem se o loket a jednou rukou si sundala šátek z očí. Spadl mi na hruď a já se podívala Elienovi přímo do očí. Měl na sobě jen košili a kalhoty a já pod ním ležela nahá. Zastyděla jsem se a rychle sklopila oči. Chtěla jsem shodit šátek, ale Elien byl rychlejší. Položil na šátek ruku a pomalu sjížděl dolů až k pupíku. Cítila jsem jeho studené prsty na látce i mimo ni.

„Lehni si,“ zašeptal.

Slepě jsem ho poslechla a položila se. Sklonil se nade mnou.

„Jsi překrásná,“ zašeptal.

Vlasy mu visely kolem obličeje. Jeho slova jako kdyby mi vlila do žil život a podpořila mě. Trochu jsem se nadzvedla a přetáhla mu košili přes hlavu. Vlasy se mu rozházely okolo hlavy a visely si jak chtěly. Usmála jsem se. Pak si Elien stoupl, překvapeně jsem se na něj dívala. Sundal si kalhoty a nechal je ležet na zemi. Sledovala jsem ho, jak je rozepíná, seděla jsem na posteli. Pak se sklonil, políbil mě, objal mi dlouhými prsty krk a něžným tlakem mě položil na postel.

Milovali jsme se. Nebylo to jenom ukájení touhy, bylo to milování doslova a do písmene. Milovali jsme se tělem i duší . Poprvé jsem k sobě pustila někoho tak blízko, Elienovo tělo bylo všude studené a hebké. Ale mně nebyla zima, ať udělal Elien jakýkoli pohyb, přivedl mě na práh slasti a donutil mě zasténat. Cítila jsem, že se Elien napíná a snaží udržet se na uzdě. Asi mi tak zachraňoval život, ale doufala jsem, že i on je tak šťastný jako já. Potřebovala jsem to, abych se cítila tak úžasně, musel se tak cítit i on. Tahle starost ze mě spadla, když se na mě opatrně položil a zašeptal mi do ucha: „Miluji tě.“

Elien:

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí, když jsem si k ní lehal.

Chytila mě za ramena a pevně je stiskla. Nikdy jsem nebyl šťastnější než v tuhle chvíli. Její malé prstíky mě hřály na hrudi, držela se mě jako klíště a sledovala mě hlubokýma očima. Lehl jsem si vedle ní a namáčkl se na její drobné tělo, abych se ani na pár vteřin nevzdálil. Snažil jsem se nenápadně prohledat očima její kůži a doufal, že nenajdu ani jednu modřinku.

„Copak?“ otočila se na mě stydlivě, „hledáš modřiny, že?“

Usmál jsem se a pohladil ji po rtech.

„Jsem tak čitelný?“

Uculila se a uhnula pohledem.

„Ano.“

„Tak na co teď myslím?“ zeptal jsem se a položil jí ruku do malé dlaně.

Anna se na mě podívala a vpila se mi do očí. Přemýšlel jsem, co mi asi poví a schválně se jí nesnažil přečíst myšlenky. Najednou zčervenala a její srdce ztřeštěně poskočilo.

„No?“ popohnal jsem ji.

„Nevím,“ řekla tiše a zase uhnula pohledem.

Věděl jsem moc dobře, na co myslí a ani jsem se jí nemusel vloupat do hlavy. Popravdě se i mě v hlavě přehrávaly naše společné chvilky za poslední noc. Díval jsem se na svoji ženu a zalknutý její krásou jsem myslel jen na to, jak se o ní postarat, jak jí udělat šťastnou, jak ji ochránit.

 Vtom mi problesklo hlavou, že největší nepřítel jsem pro ni já. Ale byl jsem si teď mnohem jistější, že jí nic neudělám.

„Bolí tě něco?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou a chtěla se ke mně otočit, ale jak pohnula pravou nohou, svraštila obočí a sykla. Vymrštil jsem se do sedu a jedním pohybem z ní stáhnul peřinu. Snažila se mě zadržet a stydlivě se zakrývala, ale nebylo jí to nic platné. Naskytl se mi neskutečně nádherný pohled na její bezchybné drobné tělo. Na bezchybné drobné tělo s namodralými skvrnami hlavně okolo kyčlí a pánve. Poznal jsem v těch mapkách své prsty. Nevěděl jsem, co mám dělat. Podíval jsem se Anně do tváře.

Anna sklouzla pohledem ke svému pohmožděnému podbřišku a pak se vrátila ke mně.

„To přece nic není,“ řekla a pomalu si sedla.

Díval jsem se na její boky a proklínal se.

„Eliene,“ zašeptala.

„Ublížil jsem ti,“ řekl jsem a nemohl jsem od jejích modřin odtrhnout oči.

„No vlastně to dopadlo dobře, když si vzpomenu, že jsme se báli, že mě zabiješ,“ řekla a zkoumavě se na mě dívala.

Nevěřícně jsem na ní vykulil oči a sledoval ji, copak si z toho dělala legraci? Copak jí to přišlo vtipné? Vždyť to bylo spíš k pláči.

„Nerozumím ti, přijde ti to legrační?“

Zhnusený sám ze sebe jsem se odvrátil od svého nešťastného díla a otočil se k ní zády.

„Ale Eliene,“ ucítil jsem její dlaň na rameni a potom uslyšel jenom tichoučké au.

Otočil jsem se na ni a nešťastně se podíval. Usmála se a snažila zakrýt, že ji to bolí. Sklonil jsem se k jejímu bříšku a políbil modřiny pod pupíkem, něžně, abych jí neublížil ještě víc.

 Anna mi položila ruku na hlavu a promnula vlasy. Vzhlédl jsem k ní a spatřil, že má zavřené oči.

„Miluji tě,“ zašeptala a podívala se na mě.

Modřinky za pár dní zmizely a zdálo se mi, že Anna je každý den krásnější. Začala se usmívat a rozdávala všem okolo svoji dobrou náladu. I Rosalie si toho všimla. Den po našem poprvé jsem měl intenzivní pocit, že jí Anna něco vyprávěla. Zaslechl jsem je spolu, jak se chichotají a šeptají si. Nerozuměl jsem jim, ale Rosalie mě pak potkala na chodbě a tajemně se culila. Upřímně? Raději jsem jí nečetl myšlenky. Čemu jsem ale neodolal bylo čtení Anniných myšlenek po našem milování. Já vím, já vím. Jenže tolik jsem toužil vědět, co se jí honí hlavou. Její myšlenky byly rozjařené, toužebné a požitkářské. Po každém polibku jsem jí řekl, že ji miluji. Dokonce se pak už smála a říkala, ať jí to neopakuji, protože mi pak nebude věřit. Měla strašně ráda, když jsem jí četl a donutila mě, abychom si sedli k okénku u mostku. Bylo to její nejoblíbenější místo. Nechtěl jsem tam, protože venku padal sníh, okno bylo zabedněné a dveře zavřené. Chtěla po mě, abych z okénka vyndal mech a vytloukl prkna, ale vehementně jsem to odmítal. Chtěla i otevřít dveře, aby na nás při čtení foukal čerstvý vítr.

„Nastydneš. To nedovolím,“ řekl jsem jí.

Odjakživa jsem byl pověstný tím, že když se pro něco rozhodnu, nic mě z mého přesvědčení nevyvede. Anna se usmála, políbila mě a tiše, toužebně zaprosila. Do půl hodiny bylo okno prosvětlené a dveře na most otevřené, seděl jsem s knihou a četl jí. Anna byla zabalená do deky a poslouchala mě.

„Vyprávěl jsem malé Dorotce o nesmrtelnosti. Svítila jí očíčka a hlavou honila se jí představa života věčného. Býti na věky, řekl jsem jí, není věru snadná věc. Překvapeně tázala se mě, pročpak? Odpověděl jsem: Věčnost šťastná jest, jen když věčně žijí s tebou ti, které miluješ. Je-li tomu jinak, pak věčnost pozbývá štěstí. Dorotka čelo svraštila a zamhouřila se. Líbilo by se mi věčně žít, řekla mi. To ti věřím, usmál jsem se, ale ty věř mně, že jen tehdy, kdybys žila spokojeně. Dorotka se usmála a pak se její mysl ztratila někde ve světě dalekém. Neumím si představit času bez konce, pověděla náhle…“

„Jak asi vypadá nekonečnost?“ přerušila mě Anna ve čtení.

Šťastná chvíle zmizela. Moje Anna se proměnila v malou Dorotku a já jsem byl její Jack. Jenže Jack neznal nekonečnost, jen o ní vyprávěl z toho, co poznal ve světě a z toho, co si domyslel. Já jí ale znal a už několikrát mě napadla ta myšlenka, co Jacka. Anna není nesmrtelná, jednou odejde a moje věčnost pak bude přesně taková, jakou Jack vymlouval Dorotce.

„No?“ zeptala se mě Anna a usmívala se.

Jí nedocházelo, jak moc se teď bojím.

„Přesně taková, jak Jack říkal,“ řekl jsem tiše.

„Tak smutná?“ zeptala se Anna a náhle jí klesla nálada.

„Když s tebou nejsou tví milovaní lidé, je trýznivá.“

Anna se na mě najednou se zájmem podívala a zúžila oči.

„Nikdy jsi mi nevyprávěl o tvojí rodině,“ řekla najednou.

Vůbec nemyslela na sebe, myslela na ty, co jsem ztratil už tak dávno.

„Měl jsem oba rodiče Marrietu a Johna. Marrieta byla malá, světlovlasá žena a hrála na loutnu jako anděl. Můj otec se do ní zamiloval, když přijela s komedianty na jeho panství. Se svojí láskou měli spoustu potíží. Rodiče otce si nepřáli, aby si vzal komediantku, ale on si stál vehementně za svým a nakonec si ji všichni oblíbili. Jemu bylo devatenáct, když si bral moji matku jako šestnáctiletou dívku. Za rok na to jsem se jim narodil. Žil jsem s nimi do patnácti let a pak přišla ta osudná cesta za jejich přáteli. Jeli jsme s matkou kočárem a otec jel před námi na koni. Přepadli nás lapkové a… Pak mě našel Carlisle, když projížděl okolo i s Esme. Ujali se mě a přizvali k sobě spoustu ranhojičů, protože mi chtěli nechat můj lidský život. Ranhojičům se jejich dílo povedlo. Ještě pět let jsem žil s Carlisleem a Esme jako člověk, jenže jednou jsem se rozhodl, unáhleně a v afektu, že se projedu na koni a nedbal jsem varování, že se blíží silný déšť, že na cestách ve výmolech leží hluboké louže a bláta je všude po kolena. Můj kůň se smýkl v lese na kořeni a zalehl mě. Zlomil mi žebra, nohu a pohmoždil ruku. K večeru mě Carlisle našel a to už mi moc času nezbývalo. Převezl mě do hradu a nechal se se mnou zavřít v komnatě nejvýš ve věži. Od té doby jsem…,“ nedořekl jsem to a podíval se na Annu.

„Upír,“ dořekla za mě a upřímně se na mě podívala.

Překvapeně jsem k ní zvedl pohled a nevěřícně lehce zakroutil hlavou. Anna se usmála a podívala se z okénka.

„Už se toho slova nebojím,“ řekla tiše.

Pak se najednou zvedla a pomalu šla ke mně. Zastavila se přede mnou a položila mi ruku na tvář, deka z ní visela a její cípy se šouraly po zemi.

„Miluji vás. Myslím, že už jsem to řekla nejmíň tisíckrát,“ usmála se, podívala se ke stropu a dělala přitom, jakože přemýšlí, „takže miluji všechno, co je vaše. A to je i vaše,“ sklonila se těsně ke mně, skoro jsme se dotýkali špičkami nosů, „upírství,“ zašeptala.

Hlasitě jsem polkl a ona se zasmála.

„Ty ani nevíš, co pro mě znamená to, co jsi řekla,“ pověděl jsem.

Anna si ke mně klekla a políbila mě. Znovu mi připadala jako víla, její rty se lehce otíraly o ty moje a mě se zamotala hlava. Opravdu.

Odložil jsem knihu a chytil Annu za lokty. Opatrně jsem ji nadzvedl a posadil si ji do klína. Jen jsem si položil hlavu do jejích vlasů a zavřel oči.

„Broukej si,“ zašeptal jsem.

Zbožňoval jsem, když se její tělo rozechvělo tóny zpěvu. Něžně vrývala do vzduchu tajemnou melodii, nikdy jsem se nezeptal, co je to za píseň. Byla prostě její. Byla jako lesní žínka, viděl jsem ji v lese na mechu, mezi dlouhou trávou, pod vysokými stromy. Ve vlasech měla perličky rosy a slunce jí svítilo do zad, rosa se v něm třpytila a pod jejími průsvitnými šaty tančila její postava.

Přestala broukat, podíval jsem se na ni s otázkami v očích.

„Neusnul jsi?“ zeptala se a něžně se zasmála.

„Už jsem skoro spal,“ řekl jsem.

Měla zase hravou náladu, byla veselá a tím jsem byl šťastnější.

„A o čem se ti zdálo?“

Zacukaly jí koutky. Tak dobře, když chce laškovat…

„Hmmm… Viděl jsem jednu ženu ve velmi průsvitné látce…“

Anna se na mě podívala, ale měla mě přečteného od hlavy až k patě, takže se jen tiše usmála.

„Víte, madam, jak jste mi říkala, že mi často říkáte, že mě milujete?“

Anna zakývala na souhlas.

„A víte také, kdy mi to říkáte nejčastěji?“ zeptal jsem se a nemohl skrýt úsměv.

Anna se na mě podívala, rychle uhnula pohledem a doslova se zalila červení. Přesně tohle jsem chtěl vidět.

„To nebylo hezké,“ zašeptala a já se nahlas zasmál.

„Proč by nemělo?“

„Protože vám to neříkám jenom… jenom v tyhle chvíle,“ řekla, ale pořád se na mě nepodívala.

„Tak mi to řekněte také teď.“

Anna se na mě otočila a se zcela vážnou tváří se mi podívala do očí. Její upřímnost mne odzbrojila.

„Miluji vás,“ zašeptala mi.

Napadlo mě, že moje poslední slova byla jedna z nejtupějších, která moje ústa vypustila na tento pro mě veselý svět.

„Já tebe taky, více, než ty mne.“

Anna svraštila dvě jemné čárky něžného obočí.

„Myslím, že nemáš pravdu,“ řekla mi.

„Já jsem ten, kdo umí číst myšlenky.“

Anna se zamyslela a podívala se na most. Vím, že neviděla jen kamennou hráz, hleděla do dalekého světa a přivedla z něj zpět myšlenku, která mne přesvědčila o její moudrosti s dalekými břehy.

„Když jsi to řekl takhle, tak ti samozřejmě odporovat nemůžu. Možná nejsem schopná vidět za sebe, nebo mimo sebe, ale do sebe ano. Mám tuchy o svojí duši a cítím, že láska k tobě mi jí zaplňuje úplně celou. Už tě nemůžu milovat víc, protože víc toho nejsem schopná. Co je moje duše proti široké zemi? To ano, potom máš pravdu, že je okolo nás mnohem více prostoru, kterým by šla moje láska vyplnit. Ale to já nedokážu. Tedy, vlastně ano, všude v těch místech tě vidím. Ale víš proč? Protože jsi v celé mojí duši. Ty se v těch místech nevidíš… Ani nemůžeš… No… Já… Teď jsem se do toho trochu zamotala,“ řekla a tiše sklopila hlavu.

Strnule jsem hleděl na její sametové tváře a přemýšlel nad tím, co mi řekla. Nechci, aby si myslela, že její lásku ke mně nevidím. Ohromila mě směrem jejích myšlenek.

„Když už se do toho tak motáme, tak ještě přidáme na rychlosti. Ty mě vidíš všude okolo, i já tě všude vidím. To znamená, že my dva vyplňujeme celý svět. Naše láska je všude.“

„Ale ostatní lidé to nevidí.“

„Ale ostatní lidé to vidět nemusí,“ zašeptal jsem jí.

Anna se usmála a otočila tvář ke mně.

„Takhle to ale může být i s ostatními. Na světě je jsou určitě další lidé, kteří vidí jeden druhého všude okolo.“

„Nechci, aby si to takhle říkala. Samozřejmě, že je to pravda, ale vypadá to pak, že je naše láska všední. Stejná jako ostatní,“ řekl jsem jí.

Asi to vyznělo jinak, než jsem chtěl. Nechtěl jsem, aby to pochopila, jako že považuji lásku ostatních za méněcennou. Jen se mi ta představa lásky stejné jako ostatních milenců příčila, když mi každé buňka vyskakovala zpod kůže v Annině přítomnosti.

„Ale my se opravdu můžeme milovat stejně, jako nějaký jiný pár.“

„To můžeme, ale žádná láska není stejná,“ odpověděl jsem.

„To není. Ale, vlastně, jak to můžeme vědět?“

Zamyslel jsem se nad její otázkou a zjistil, že má pravdu.

„Možná máš pravdu. Ale dokážeš si představit dva milence, kteří bez sebe nemůžou být? Třeba jako my dva,“ řekl jsem a ona se usmála, „kdyby jsi jim řekla, že někde žije někdo, kdo prožívá to samé, možná by ti uvěřili, ale nedokázali by si to pořádně představit. Cítili by se tak jedinečně.“

„Třeba ale jsou takoví, kteří si to představit umí.“

Zasmál jsem se a políbil ji do vlasů. Nastala chvíle ticha, každý jsme přebírali svoje myšlenky.

„Takže mi z téhle filosofie plné chvíle vyplývají dva závěry. První je, že láska je vždy stejně velká a silná a nezáleží na tom, kolikrát na světě je.“

„Musí to být ale pravá láska,“ řekla Anna.

„Ano, tak to také myslím. A napadá tebe ten druhý závěr?“ zeptal jsem se Anny.

Chvíli seděla tiše a potom se na mě usmála.

„Lásky se do světa vejde… Svět pro ni nemá hranice?“

Jen jsem jí to odkýval a ponořil jí svoje prsty do jejích vlasů, mnul jsem je a sledoval její tak blízký obličej.

„Rosalie mě ráno velice pečlivě česala,“ řekla mi.

„Udělá to znovu, alespoň se zabaví,“ uculil jsem se a Anna mě rýpla do žeber.

Ani jsem o tom nevěděl, ale chytl jsem jí prst a pak celou dlaň. Políbil jsem ji na rty a cítil, že se mě dotýká prsty druhé ruky na tváři.

Všechno bylo poslední dobou dokonalé, možná až kýčovité řekl bych. Také jsem se bál rčení klid před bouřkou. Ale když sem se zamyslel zhluboka, nebylo všechno báječné. Rosalie si zvykla na Annu, dokonce víc než to. Staly se pravými kamarádkami. Dokonce se Rose Anny v mnoha věcech zastávala, i tam, kde by podle mého názoru měla mlčet a nechat nás dva, ať si to vyříkáme sami. Jenže jsem byl rád, že se trochu zapojila a nemohl jsem ji dohánět. Už si nepřipadala tak sama.

Jediný, kdo mi nedělal dobře byla služebná Liza. Přijali ji do kuchyně někdy předtím, než Anna odjela s Rose k Matthewovi. Celou dobu se tady kolem mě motala, usmívala se jako sluníčko a… Cítil jsem z ní něco, co mi dělalo těžkou hlavu. A teď jsem ji navíc párkrát přistihl, jak tajně sleduje Annu. Vždycky se rychle uklonila a odešla pryč. Včera večer jsem ji našel, jak sedí v rohu místnosti a propaluje Annu pohledem. Začetl jsem se jí do myšlenek. Stačilo mi pár vteřin, abych pochopil, o co se jedná. Liza se do mě platonicky zbláznila a snila o tom, že Annu vyšťouchne z jejího místa a posadí se na něj ona. Sledoval jsem, jak se ve svojí žárlivosti topí a kazí si život. Začalo mi jí být líto, protože jsem svojí Annu miloval jako žádnou jinou na světě. Liza by měla odejít a najít si muže, který se do ní zamiluje jako já do Anny.

„Hele, vy dva,“ vytrhla mne z přemýšlení Rosalie.

Běžela k nám po kamenných schodech a usmívala se.

„Volá nás všechny Carlisle. Dostal nějaké psaní.“

Vešli jsem za Carlislem do knihovny. Seděla tu už i Esme.

„Tak copak se děje?“ pronesl jsem a nechal jako první sednout Annu.

„Tohle přinesl posel,“ podal mi do ruky list popsaný černým inkoustem.

Někdo cizí nás žádal o povolení přijet na náš hrad. V dopise stálo také: Jsme jako vy. Zvedl jsem oči ke Carlisleovi a čekal, co mi poví.

„Neznám Alici a Jaspera“, pověděl mi, „zavolal jsem vás, protože se to vás taky týká. A taky bychom si měli rozmyslet, jestli je sem pustíme. Budou to upíři a po naší poslední návštěvě u Matthewa bychom měli být na pozoru.“

Přiložil jsem si list k nosu a pořádně vdechl.

„Cítím hlavně list a inkoust, ale i jinou vůni. Je cizí a… Carlisle možná se pletu, ale takhle nevoní upíři, co pijí lidskou krev.“

Po očku jsem se podíval na Annu, jestli jsem to s tou upřímnosti nepřehnal. Jen seděla a hypnotizovala dopis.

„Dobrá. Anno, je to jen opatření, ale zůstaneš pořád blízko Eliena nebo někoho z nás dokud pořádně nezjistíme, kdo to je. A já jim napíši, ať se dostaví.“

Carlisle si sedl a vzal do ruky brk. Hlavně, že jsem si říkal, že máme poslední dobu ve znamení klidu.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 16: