Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna temnot - prolog + 1. kapitola

15.02.2010 (18:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2956×

PRINCEZNA TEMNOT

Prolog

Černá a bílá. Jin a jang. Světlo a tma. Den a noc. Dva protiklady, dva odlišné, a přesto tak stejné světy. A já stojím mezi nimi. Neumím se přiklonit ani na jednu stranu, nedokážu si vybrat, co je lepší. Všechno má své pro a proti. A proč zrovna já mám učinit toto zásadní rozhodnutí? Přikloním-li se k jedné straně, ztratím tu druhou. Jedni mě podvedli, a druzí podváděli celý život. Jedni o lásce pouze mluvili, a druzí mi ji opravdu poskytovali. Ale ani tak si nemohu být jistá, co bude lepší.

Nechci být ani s jedněmi, a přesto si to kdesi uvnitř sebe vroucně přeji. Který chytrák zvolil mne, jako tu, která to všechno rozhodne? Která rozhodne o životě a smrti ostatních? Který zákon říká, že zrovna já si musím teď a tady zvolit? Žádný!

Stála jsem mezi těmi dvěma stranami a každému z nich se postupně zahleděla do tváře, jen na okamžik, ale stačilo to. Když jsem se na ně podívala ještě jednou a pozorněji, uvědomovala jsem si, jak netrpělivě vyčkávají na můj ortel. Jak mi pohledem visí na ústech a tajně doufají, že si zvolím zrovna jejich stranu. Povzdechla jsem si. Ještě ráno vypadalo všechno tak růžově, bezproblémově. Kde to teď je?

Ale já neměla na výběr. Pokud nyní neučiním to zásadní rozhodnutí, učiní ho někdo jiný a možná daleko silnější než my všichni, co tu teď stojíme. A k tomu nesmí dojít. Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a znova a znova pečlivě a do detailu v hlavě rozebírala své možnosti. A pak mi hlavou proletěl nápad tak rychle, jako když blesk zničehonic protne oblohu.

1. kapitola

Šla jsem ztemnělou chodbou s hlavou pevně vztyčenou a rozhodným výrazem, ze kterého přímo čišelo nebezpečí. Chodba byla úplně prázdná, společníkem mi byl jen můj vlastní stín. Nespěchala jsem, času mám opravdu hodně, celou věčnost. Plížila jsem se jako šelma, co stopuje svou kořist, ale já se za nikým nehonila, jen mi byla příjemná chvilka samoty a klidu, ničím nerušená. Mohla jsem tak proplouvat svou hlubokou myslí, která se po většinu času točila kolem jedné věci – radosti z moci.

Mé jméno není podstatné, ale pokud nedáte jinak, jmenuji se Isabella. Isabella Volturiová. A nejsem obyčejný křehký člověk vyděšený nástrahami svého vlastního života, jsem upír. A to upír daleko mocnější a zvrhlejší, než si dovedete představit. Nejen, že jsem extrémně rychlá a silná a smysly mám tisícinásobně bystřejší než lidská bytost, vládnu i děsivou a ničivou silou – ovládám přírodní živly a počasí. Stačí mi jediná myšlenka na zkázu světa, a do příštího rána nebude na světě ani dušičky.

Za to, co jsem, čím jsem se stala, vděčím upírům, kteří mne našli. A ani oni nejsou zcela obyčejní. Je to královská upíří rodina a já jsem hrdá na to, že patřím mezi ně. Určují zákony a trestají ty, kteří si dovolili je porušit. Každý kdo je zná se jim radši vyhýbá, a i ten, kdo je nezná, by musel být hlupák největšího kalibru, aby se jim pletl do cesty.

Na svůj lidský život si nepamatuji a nijak mne to netrápí. S Volturiovými si žiji jako prase v žitě, pokud to tak musím říci. Lepší přirovnání by možná bylo jako upír v hektolitrech krve. Nic mi neschází, váží si mě, protože ví, jak moc jsem pro ně důležitá. Naučili mne, jak správně si užívat života. Ukázali mi, že neexistuje nic lepšího, než cítit strach své oběti a záhy teplo a chuť jejich krve. Přijali mne mezi sebe jako celebritu a jednají se mnou tak, jak se sluší a patří. Jsem součástí této šlechty, něco jako princezna. Princezna temnot.

Ticho, které v chodbě vládlo, narušily čísi kroky. Na rtech se mi objevil úsměv. Nemusela jsem se ohlížet, abych zjistila, o koho jde. Za okamžik se už zpoza rohu vynořovala silueta muže. Než jsem stačila cokoli udělat, přirazil mě ke stěně a hleděl mi do očí.

„Nikde jsem tě nemohl najít. Kampak jdeš?“ Byl to hlas Anthonyho, jednoho ze členů Volturijské gardy. Anthony měl stejně dobré postavení mezi Volturiovými jako já. Byl to zkušený a dobrý lovec a dokonalý milenec. Už když jsme se poprvé setkali, věděli jsme, že se to neobejde bez následků. A taky, že neobešlo, po nocích totiž v milostné horečce likvidujeme všechno, co nám přijde pod ruce.

Právě teď jsem na svém krku zřetelně cítila jeho chladný dech. Až po chvíli mi na krk přitiskl své ledové rty a sjížděl s nimi dolů, k mému hrudníku. Stačil mi jeden jeho dotyk a zmítalo mnou ďábelské pokušení, tolik jsem se s ním chtěla oddávat slastným hrátkám právě teď a tady. Ale měla jsem na práci ještě něco jiného.

„Teď nemůžu,“ vydechla jsem a prsty zapletla do jeho tmavých neposedných vlasů. „Aro mě čeká.“

„Tak si bude muset počkat.“ Anthony nedbal mých slov. Obličej zabořil do mého výstřihu a rukama přejížděl po křivkách mého těla. Polibky zaplňoval každičký kousíček mého obnaženého těla, ale to mu nestačilo. A mně už taky ne. Očima zčernalýma chtíčem jsem se rozhlédla po nejbližším pokoji a pak na nic nečekala a Anthonyho tam zatáhla.

Oblečení, které jsme měli na sobě, letělo ihned kamsi do kouta a my se k sobě tiskli svými nahými těly, zmítanými touhou. Nebylo proč se stydět, nepotřebovali jsme si skládat poklony, protože jsme sami moc dobře věděli, že jsme ti nejkrásnější tvorové, jací chodí po matičce Zemi. Anthony mne uvěznil na posteli pod svým kamenným tělem a bylo na něm vidět, jak moc je nedočkavý. Chtěla jsem ho trošku potrápit, a tak jsem se na něj vyhoupla a blaženě sledovala nesouhlas, ale zároveň vášeň a radost v jeho tváři. Zadečkem jsem se otřela o jeho klín a rty jsem pomalu sunula od jeho břicha, přes vypracovanou hruď a šíji k ušnímu lalůčku, který jsem lehce skousla. Slyšela jsem jeho slabý vzdech, a přestože to byl krásný zvuk, rozhodla jsem se, že ho umlčím svými vlastními rty. Nebránil se, a když se naše jazyky dotkly, bylo to jako svěží deštík v horkém letním dni. Hlava se mi točila a já si už nepřála nic víc, než abychom konečně spojily naše těla.

Nechala jsem Anthonyho, aby se znovu chopil vlády nad svým tělem, a v mžiku jsem ležela zase na zádech. Ale ani on se nehodlal vzdát možnosti alespoň na okamžik laskat mé tělo. Jazykem putoval přes můj krk k ňadrům, která se zdvíhala vzrušením, a jemně je obkroužil svými rty. Chvíli si s nimi jen tak hrál a mučil mne, protože jsem měla pocit, že mé tělo každou chvíli vybuchne. Pak svůj zájem přenesl níž a to mne dostávalo ještě víc. Kroutila jsem se pod ním a svíjela, až konečně povolil a svůj obličej vrátil do úrovně mého. Jakmile spojil naše rty, cítila jsem, že spojuje i naše těla. Oba dva jsme začali přerývavě dýchat a vzdychat. Pěli jsme milostnou píseň, kde pohyby našich spojených těl byly melodie, a naše steny slova. Anthony přirážel stále rychleji a já mu vycházela vstříc svou pánví. Vyvrcholení se blížilo, oba jsme to cítili. A pak jsme se konečně dočkali a užívali si vlny blaženého vzrušení, které nám proudily do celého těla. Spokojená jsem se přitiskla co nejblíže k Anthonymu a měla chuť zůstat tu s ním takhle na vždy. Ale povinnosti volaly a já už tak zmeškala hodně času, Aro nebude mít radost.

„Co to děláš?“ zajímal se Anthony, když viděl, že se znovu soukám do těch otravných kousků oblečení, a zjevně se mu má činnost nelíbila.

„Promiň, už jsem ti říkala, že musím jít. Aro se mnou chce mluvit.“ Věnovala jsem mu jeden krátký omluvný pohled a přitom si zapínala zip šatů. Anthony nespokojeně mlaskl, ale neprotestoval. „Hned jak mě Aro propustí, budu zase jenom tvoje,“ dodala jsem laškovně a potichu jsem vyklouzla ze dveří. Ještě než jsem vykročila směrem k velké síni, kde Aro přijímal své hosty, upravila jsem si účes a svým rtům dodala dávku tmavě rudé rtěnky.

„Bello!“ zvolal Aro, když mne spatřil. „Nechala jsi mne čekat!“ konstatoval.

„Já vím, omlouvám se, něco mne zdrželo,“ kajícně jsem sklopila zrak, i když jsem si moc dobře uvědomovala, že by si Aro snad ani nedovolil zlobit se na mne. Byla jsem příliš cenná na to, aby se na mě křičelo.

„A to něco se jmenuje Anthony, viď? Popravdě, ty vaše orgie mi dělají starosti.“ Nechápavě jsem na něj pohlédla, ale Aro hned pokračoval. „Chápu, jak moc silný prožitek to je, ale ani jeden se pořádně nevěnujete svým povinnostem. Dnes ses opozdila, ale co to bude příště? Přijdeš vůbec?“ Čelu se mu zkrabatilo starostmi a na jeho bledou papírovou pokožku naskákalo několik drobných vrásek. „Ale to mi nedělá takové starosti, jako to, kvůli čemu jsem si tě vlastně zavolal.“

„Děje se snad něco?“ vyzvídala jsem a v duchu si už střádala plány na pomstu pro dalšího upírského zločince, který nedodržel některý z jasně daných zákonů. Ale Arova tvář vypadala zvláštněji než jindy. Když potřeboval, abych nějakého takového provinilce potrestala, obvykle měl v očích jiskřičky skrytého potěšení, ale dnes měl oči temné zlobou. Možná až strachem.

„Zdá se, že v Severní Americe mají potíže s několika novorozenými upíry,“ pronesl klidně, ale tón jeho hlasu zněl jinak než normálně. „S každým dnem tam přibývají záhadná úmrtí. Ten, kdo ty upíry tvoří, si zřejmě vůbec nedává pozor. Těla nechávají pohozená na ulici bez jediné kapky krve. A to se nesmí nechat jen tak.“ Souhlasně jsem přikyvovala a do paměti si vštěpovala každé Arovo slovo.

„Dobře, takže, co mám udělat?“ zeptala jsem se nakonec.

„Pojedeš tam a dohlédneš na to, že každý z těch novorozených se bude smažit v plamenech. Stejně jako jejich stvořitel.“

__________________________________________________________

Shrnutí

Další kapitola

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna temnot - prolog + 1. kapitola: