Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna temnot - 4. kapitola

18.02.2010 (07:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2604×

4. kapitola

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na tvrdé posteli, v pokoji, který jsem nepoznávala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic jsem tu nepoznávala! Otevřeným oknem ke mně doléhal čerstvý vzduch a zvuky zvenčí. Ptáci zpívali, cvrčci cvrlikali, slyšela jsem šelest větru v korunách stromů a slunce mi otravným způsobem svítilo do očí.

Posadila jsem se na té tvrdé posteli, a snažila si vybavit alespoň něco. Ale marně. Nepamatovala jsem si vůbec nic, jako bych celý svůj dosavadní život prospala a probrala se až teď. Nemohla jsem si vzpomenout ani na své jméno. Vlastně na vůbec žádná jména, která bych si se svou osobou mohla nějak spojit. V mé hlavě bylo dočista prázdno. Jediné, co jsem věděla bylo, že nejsem člověk. Ale tady všechny mé vědomosti končily. Co jsem byla, když jsem nebyla člověk? Byla jsem z toho tak zmatená!

Po chvíli marného pátrání v mé mysli jsem zaslechla blížící se kroky. Na jeden kratičký okamžik mi hlavou probleskla myšlenka na útěk, ale tím bych si nijak nepomohla. Vstala jsem a přikrčila se, schopná kdykoliv zaútočit. Do pokoje vešel mladý muž, byl až nezdravě bílý, jako by ho někdo přetřel bílou barvou. V tváři se mu zračilo neskonalé štěstí, cenil na mne svoje skvostně bílé zuby a v očích mu plápolaly plamínky radosti. Na první pohled byl božsky krásný, ale něco uvnitř mi napovídalo, že bych možná neměla dávat na první pohled. Zřetelně jsem zasyčela a bylo vidět, že to toho muže překvapilo.

„Bello, copak to děláš? Nemusíš se mě bát,“ pronesl svým vlídným zvučným hlasem. Znal mě? Pak jsem možná znala i já jeho. Začala jsem nad tím přemýšlet, snažila jsem se vybavit si jeho tvář v mých vzpomínkách. Jenže já jsem bohužel žádné neměla. Pusto prázdno. Byla pravda, že mi připadal povědomý, ale nebyla jsem si tím tak úplně jistá, abych mu věřila.

„Znám vás?“ zasyčela jsem znovu a zkoumavě si ho prohlížela. Netušila jsem, proč vlastně syčím, ale za daných okolností mi to přišlo normální. Byl to reflex.

„Cože?“ zeptal se a jeho hlas doprovázel trochu hysterický smích. Nemusela jsem být příliš chytrá na to, abych poznala, že je nervózní.

„Ptala jsem se, jestli vás znám,“ zopakovala jsem svoji otázku a čekala na jeho odpověď, i když jsem už předem věděla, že věřit mu nebudu. Jako by i on tušil, že k němu nechovám dostatečnou důvěru, natočil mírně hlavu a zavolal:

„Carlisle!“ Trochu jsem sebou škubla, když se vedle toho muže objevil další muž, jen o něco starší, se stejnou slonovinově bílou pokožkou. Udělala jsem dva kroky dozadu a neznámí muži ke mně ihned natahovali své ruce.

„Nemusíš se bát, Bello. Jsi v bezpečí,“ řekl ten nově příchozí a mile se na mě usmál. Svraštila jsem obočí, jak jsem si ho ze své minulosti snažila vybavit, ale stále to nešlo.

„Kdo jste?!“ zavrčela jsem. „A kdo jsem já?!“ Druhá otázka oba dva zmátla ještě víc než ta první. Bylo tak frustrující, že jsem o sobě nic nevěděla. Že jsem nevěděla nic o nich, o tomhle pokoji, o tom světě za oknem…

„Jak to myslíš, kdo jsi?“ zeptali se oba dva unisono. Chvíli jsem na ně nechápavě zírala, přemýšlejíc, jestli je mám zasvětit do mého problému. Jedna část mého já říkala ne, a volala, ať okamžitě uteču pryč, daleko odsud, a ta druhá část mi přikazovala zůstat a zjistit o sobě co nejvíc informací. Muži mezitím netrpělivě čekali a sledovali můj malý vnitřní souboj.

„Já…“ zaváhala jsem. Je dost možné, že se tímhle odsoudím k smrti, pokud jsou tito dva muži strůjcem mé ztráty paměti. „Já si nepamatuji vůbec nic. Nevím, kdo jsem, co jsem zač, neznám vás dva, neznám tenhle dům,… Nevím vůbec nic ze svého předchozího života.“ Šeptala jsem ta slova a sledovala jejich měnící se obličeje, když jim cosi došlo. Skoro jsem slyšela v jejich šrotujících hlavách to hlasité cvak, ale mně se vyřešení stále nijak nedostávalo.

„Takže, ty nevíš, kdo jsi? A nevíš  ani kdo jsme my?“ zeptal se ten první muž a šokovaně na mě hleděl. Svoje pronikavé oči zabodával do mé tváře, a mně to bylo najednou stejně nepříjemné jako ty sluneční paprsky. Pak se na něj ten druhý muž otočil a mlčky na něj koukal. Vypadalo to, že spolu ti dva jakýmsi záhadným způsobem komunikují, jako by vůbec nepotřebovali slova. Ostražitě jsem vyčkávala, než zase konečně stočili své pohledy ke mně.

„Co si všechno pamatuješ ze svého předchozího života? Snaž si vybavit všechno, co bude v tvých silách,“ řekl jeden z nich a posadil se do židle u stolu. Druhý zůstával jen tak stát, netrpělivě čekajíc na mé vyprávění. Které mimochodem nebylo nijak dlouhé...

„Možná to zní bláznivě, ale myslím, že vím, že nejsem člověk. Nebo alespoň ne v pravém slova smyslu. Ale to je tak úplně všechno, protože jinak mám v hlavě úplně prázdno, jen samá tma a černo. Jedno velký okno.“ Zatřásla jsem nechápavě hlavou, jako by mi to snad mohlo pomoci. Muži pozorně sledovali a určitě se zamýšleli nad vším, co jsem vypustila z pusy. Pak následoval znovu jejich neslyšný rozhovor mezi jejich očima, a mnou už pomalu otřásal vztek. Proč jsem si připadala tak špatně? Proč mi můj vnitřní hlas říkal, že bych měla být někde jinde?! A proč jsem si zatraceně nemohla na nic vzpomenout?!?!

„Carlisle, je to možné? Může upír trpět úplnou amnézií?“ Ten první muž se najednou rozhodl, že mě zasvětí do jejich rozhovoru a promluvil nahlas. Ale nerozuměla jsem tomu, o čem to ksakru mluvil?

„Co to meleš? Jakýpak...?“ Konečně jsem se dočkala i já svého hlasitého cvak. Ale to přeci nemohlo být možné. Tohle musel být jen nějaký hloupý sen, ze kterého se určitě brzy probudím. Štípla jsem se, ale nic se nestalo. Takže tohle nebyl sen. Všechno bylo skutečné, a já byla...

„Upír?“ ptala jsem se zděšeně. Okamžitě jsem se přesunula k nejbližšímu zrcadlu, které v pokoji bylo a začala se pozorovat. První, co upoutalo můj zrak byly mé oči. Byly zbarvené do ruda, přesně jako krev. Pak tu byla také má pleť. Byla stejně sněhově bílá, jako u těch dvou mužů. Takže byli také upíři? Pro jistotu jsem na sebe ještě vycenila zuby. Nebyly nijak extrémně špičaté, ale stačilo si po nich přejet jazykem a poznala jsem, že budou jistě ostré jako břitvy. Po celkovém zhodnocení situace jsem musela uznat, že jsem byla vážně krásná. Ovšem až na moje roztrhané šaty, které zakrýval dlouhý černý háv s kapucí.

Muži přikývli a sledovali, co budu dělat já.

„Takže v tom případě jste vy dva také upíři,“ zašeptala jsem, teď si už více jistá pravdivostí svých slov. Muži znovu přikývli a stále ze mě nespouštěly oči. Jejich barva byla však oproti těm mým zlatá. Bylo to, jako bych poodhalila alespoň kousíček mé totožnosti. Nepatrný krůček na cestě k poznání. „Co o mně víte? A co bych měla vědět já o vás?“ zeptala jsem se.

„Tvé jméno je Isabella... Swannová,“ začal mluvit první muž a mezi mým jménem a příjmením udělal patrnou mezeru. Ten druhý na něj sykl a nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale on pokračoval. „Jak už jsi poznala, jsi upír, stejně jako já a moje rodina, tu ti později představím. Kdysi jsi žila tady ve Forks jako člověk, ale pak jsi onemocněla a můj adoptivní otec Carlisle,“ mávl rukou směrem k druhému muži, „ti zachránil život tím, že tě přeměnil na upíra. Pak jsi s námi nějaký čas žila, než ses jednoho dne prostě ztratila. Dlouho jsme o tobě nic nevěděli, ale včera jsme tě našli v lese a vzali jsme tě k nám domů.“ Těkala jsem pohledem mezi mužem, který vyprávěl a jeho otcem, jak ho nazval, nesouhlasně kývajíc hlavou. Zatajili mi snad něco? Nebo mi snad dokonce lhali? Nebyla jsem si jistá, jestli jim můžu věřit, nebo ne. Jeho vyprávění sice znělo přesvědčivě, ale moje zrádná mysl si při tom příběhu nic z toho nevybavovala.

„Jak ti můžu věřit? Jak můžu vědět, že se mě nesnažíš oklamat?“ zeptala jsem se opatrně a věnovala tomu mladíkovi upřený pohled do jeho medových očí.

„Proč bych ti lhal? Vždyť sis přeci musela všimnout, že tě známe.“ Jeho hlas byl spíš prosebný, než přesvědčující.

„Že mě znáte neznamená, že vám můžu věřit. Copak jsem neměla žádné nepřátele? A navíc, mohli jste mě úplně oklamat, celé si to jen vymyslet,“ oponovala jsem mu. Nějak jsem se nedokázala přinutit mu ihned bezprostředně věřit. Mé smysly lovce mi říkaly, že bych si měla dávat pozor.

„Co požaduješ za důkaz důvěry?“ ozval se najednou ten druhý, Carlisle. Vypadal poraženě, jakoby právě něco vzdal. Chvíli jsem se nad tím musela zamyslet.

„Existují nějaké moje fotky? Nebo moje doklady, nebo něco takového?“ Bylo to to první, co mě napadlo.

„Ano!“ zajásal Carlislův syn a pro něco běžel do šuplíku ve svém stolku. Chvíli se tam přehraboval, až našel to, co hledal. „To jsi ty a tvůj táta, když jsi ještě byla člověk,“ řekl prostě a podal mi fotku. Dívka na obrázku byla celkem pěkná. Jednu ruku měla obmotanou kolem vysokého muže stojící vedle ní, a v druhé držela nějakou tašku. Podobnost mezi ní a mnou se rozhodně nedala zapřít, i když dnes jsem byla rozhodně daleko krásnější, ale stále jsem nebyla úplně přesvědčená. „Věř nám, nechceme ti ublížit. Jen bychom ti rádi znovu poskytli střechu nad hlavou.“ Jeho hlas zněl mile, tak nějak prosebně, toužebně.

„Stále jste mi neřekli, kdo jste vy,“ upozornila jsem je znovu a zkoumala jejich obličeje.

„Já jsem Edward Cullen a tohle je můj otec Carlisle. Dole na nás čeká ještě zbytek rodiny. Nechtěli tě vyděsit takovou spoustou lidí najednou. Jsme upíři, ale jsme vegetariáni.“ Myslím, že jsem zůstala zírat s očima nejmíň metr před sebou.

„Upíři vegetariáni?!“ zopakovala jsem, nevěříc vlastním uším.

„Ano, živíme se pouze krví zvířat. Nechceme být monstra. To proto máme jiný odstín očí než ty.“ Musela jsem se znovu zamyslet. Takže já jsem pila krev lidí.

„Proč jsme měli odlišný jídelníček?“ zeptala jsem se podezíravě. Začínala jsem tušit něco neblahého, nějaké další překvapení. Jak jsem nad tím uvažovala, něco se mi v hlavě znovu vybavovalo. Bylo to zahaleno hustou mlhou, a když už jsem si myslela, že to vím, zmizelo to úplně. Vzpomínka se ztratila stejně tak rychle, jako přišla.

„Jak už jsem říkal, na nějaký čas si od nás odešla, možná, že jsi byla donucena pít krev lidí. Ale neboj, brzy si zajdeme na lov do lesa a tvoje oči se za pár měsíců zbarví na stejnou zlatou, jakou máme my.“ Říkal to s naprostým klidem, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. Ale já mu zase nevěřila. Jednoduše jsem nemohla. Přestože jsem si nevzpomínala na žádnou svou kořist, ať už lidskou nebo zvířecí, jako tvrdil on, nemyslela jsem si, že bych kdy vůbec ochutnala zvířecí krev. Jedna z mých částí to prostě musela popírat a trvat si na svém.

Zamračila jsem se, rty semkla do úzké linky a zhluboka se nadechla, ačkoli jsem to nepotřebovala.

„Pojď, teď půjdeme dolů a pozdravíme ostatní.“ Edward najednou udělal krok dopředu, chytil mě za ruku a táhl směrem ke dveřím. Z hrudi se mi ozvalo zavrčení. Nelíbilo se mi, jak se mnou najednou majetnicky nakládal. Nehodlala jsem se nikomu podřizovat. Ruku jsem mu vyškubla a stále ostře vrčela.

„Bello, prosím, neboj se, já ti neublížím. Pojď.“ Edward udělal tu samou chybu jako před chvílí. Znovu se natáhl po mé ruce a chtěl ji uchopit, ale já jsem se mu tentokrát včas vyhnula. Najednou se ve mně probudila má další část. Vztekle jsem zasyčela a řekla mu něco ve smyslu, že mně nebude nikdo poroučet. Nevnímala jsem, co jsem mu to říkala, protože jsem se dokázala soustředit jen na jedinou věc. Vztek. Na povrch vyplula má další vzpomínka. Nikdo se mnou nezacházel jako se svým majetkem, a pokud ano, tvrdě na to doplatil. A starým zvykům se jen těžko odnaučíte. Přikrčila jsem se a záhy po zmateném Edwardovi skočila.

__________________________________________________________________________

Předchozí kapitola/ Další kapitola

Shrnutí

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna temnot - 4. kapitola: