Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Pátý vládce 17. kapitola

24.01.2013 (12:00) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1268×

XVII. Přijetí

Zašel jsem do pokoje a lehnul si na postel. Uvažoval jsem, jestli jsem udělal správně, když jsem jí to řekl. Po chvilce jsem vytáhnul mobil a vytočil Lucasovo číslo.

„Ano, Jazzi?“ zvedl to.

„Můžu mít na tebe prosbu, brácho?“ zeptal jsem se ho.

„Jasně, povídej,“ přikývl.

„Mohl by ses přemístit do Sídla a přenést mi sem notebook se sešitkem, který na něm leží?“ poprosil jsem ho.

„Já nevím, co je podle tebe sešitek, ale na notebooku leží obrovská bichle,“ řekl mi.

„No, tak teda tu bichli,“ opravil jsem se smíchem.

„Dobře, už jsem tě našel, takže bys to tam měl už mít,“ řekl po chvilce a vedle mě se objevily zmiňované věci.

„Díky, brácho, máš to u mě,“ usmál jsem se.

„V pohodě, zavolej, když budeš něco potřebovat, můžeš kdykoliv,“ řekl mi.

„Opravdu kdykoliv?“ pozvedl jsem obočí.

„Kdybys náhodou rušil, vyřídím si to s tebou, až budeš upír,“ zasmál se a zavěsil. Také jsem se zasmál a položil telefon na noční stolek. Měl jsem už docela hlad, takže jsem sešel dolů do obývacího pokoje, kde seděla Alice a dívala se na televizi.

„Jedla jsi?“ zeptal jsem se jí, zavrtěla hlavou.

„Tak já nám něco udělám,“ přikývl jsem a zašel do kuchyně. Vyndal jsem si věci a udělal nám palačinky. Alice tázavě nadzvedla obočí, když uviděla talíř palačinek před sebou.

„Tohle jídlo se dá dělat i jednou rukou,“ pokrčil jsem rameny a pustil se do jídla.

„Jo, to chápu,“ řekla mi, „ale neudělal jsi toho pro nás dva nějak moc?“

„Když pořád vaříš pro dva věčně hladové vlkodlaky, zvykneš si vařit hodně a pak si neuvědomíš, že je to jen pro člověka a poloupírku,“ odpověděl jsem jí a ujedl další palačinku.

„Pořád ale vaříš skvěle,“ pochválila mě po chvilce ticha.

„Tvoje mamka také umí vařit,“ řekl jsem.

„Ale ne italská jídla, ty umíš dobře snad jen ty,“ řekla mi.

„Jde jen o to mít dobrou kuchařku,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak ji můžeš něco naučit,“ napadlo ji, trhnul jsem rameny na znamení, že je mi to jedno.

„Kde mám klíčky od auta?“ zeptal jsem se. „Chtěl bych si tam něco vzít.“

Vyndala je z kapsy a hodila mi je. Sešel jsem do garáže, otevřel kufr a vyndal svou starou kytaru. Odnesl jsem si ji do pokoje a sešel dolů do obývacího pokoje. Alice byla v kuchyni a myla nádobí. Nechal jsem ji a odešel zpátky.

Vzal jsem si kytaru a zkusil ji. Nebyla rozladěná, což jsem se divil. Začal jsem hrát, nechal jsem své emoce plynout a přenášet se do melodie.

Po chvíli jsem se podíval na mobil a zjistil, že tu jsem dvě hodiny zavřený. Položil jsem kytaru na postel a sešel dolů, kde jsem slyšel piano. Uviděl jsem Edwarda, jak hraje.

„Druhý hudebník se přidal,“ řekl mi, když dohrál.

„A tady nastala změna stráží,“ ušklíbnul jsem se.

„Nechceš si zahrát duet?“ zeptal se mě. „Ty kytara, já piano?“

„Jasně,“ přikývl jsem, „proč ne.“

Skočil jsem si nahoru pro kytaru a posadil se vedle Edwarda, který připravil noty.

„Vánoční koledy?“ podíval jsem se na něj.

„Za dva týdny jsou Vánoce, co bys chtěl?“ odpověděl mi, protočil jsem oči a zkusil pár prvních akordů. Edward kývnul a začali jsme hrát, nepotřeboval jsem ani noty, tuhle koledu jsem znal. Dohráli jsme a uviděli všechny ostatní, jak se na nás dívají.

„Pokračujte, prosím,“ řekla Esme dojatě, podíval jsem se na Edwarda, který připravil další koledu. Začal jsem se znovu soustředit na hudbu a všechno ostatní vyhnal z hlavy.

„Kde jste se naučil hrát?“ zeptala se mě Esme.

„V Itálii, když jsem tam žil ještě se svou rodinou,“ odpověděl jsem jí.

„Je něco, co neumíš?“ zeptal se mě Jacob, jen jsem pokrčil rameny.

„Esme, je něco k jídlu?“ otočil se na ni.

„Jazz udělal palačinky,“ řekla mu Alice a Jacob se už hnal do kuchyně. Zasmál jsem se, strašně mi připomněl vlčata. Všichni se na mě překvapeně otočili, došlo mi, že jsem se ještě před nimi ani pořádně nesmál. Sebral jsem kytaru a odešel do pokoje. Položil jsem kytaru vedle stolu, vzal si notebook a sešit, který mi sem přenesl Lucas, a položil se s těmi věcmi na postel. Zapnul jsem notebook a otevřel sešit. Vyhrabal jsem tužku a nastavil si obrázek na notebooku. Začal jsem překreslovat první fotku do sešitu, zatím jsem jen dělal kresby tužkou, pak jsem to chtěl překreslit temperou, kterou jsem tu bohužel neměl.

Kreslil jsem hodně dlouho, než mě vylekal křik: „Jaspere!“

Nadskočil jsem a málem spadnul z postele. Já toho Edwarda vážně jednou zabiju, pomyslel jsem si a zvednul se z postele. Zaklapnul jsem notebook a sešel dolů.

„Hele, kdo se konečně objevil,“ neodpustil si rýpnutí, protočil jsem oči a opřel se o zábradlí.

„Co jsi chtěl?“ zeptal jsem se ho.

„Esme dělá večeři,“ odpověděl mi „Vylekal jsem tě aspoň?“

„Příště si dám sluchátka,“ zabrblal jsem.

„Co tam máš?“ zeptal se mě.

„Lucas mi sem přenesl můj notebook,“ odpověděl jsem mu.

„On byl někdo z Volturiových tady?“ zeptala se Tanya.

„Ne, nebyl,“ řekl jsem.

„Tak jak jsi mohl dostat ten notebook?“ pozvedla obočí.

„Tobě tak budu něco vysvětlovat,“ odfrknul jsem si.

„Nechápu, proč tě tady trpí, ale já tě tu trpět nebudu, vypadni odsud,“ řekla mi Tanya.

„Fajn,“ přikývl jsem a chtěl odejít, ale zastavilo mě několik rukou.

„Ty nikam nejdeš,“ řekl mi Edward. „Tanyo, jestli se ti nelíbí, že tu je Jasper, vypadni ty.“

Esme zalapala po dechu, tohle asi od svého syna nečekala.

„Ty si s ním nějak rozumíš,“ řekla Tanya.

„Považuju ho za bratra,“ odpověděl jí pevně, zalapala po dechu a já také.

„Vyberte si, buď my, nebo on,“ dala ultimátum Tanya, všichni Cullenovi se na sebe podívali a jednohlasně řekli včetně Rosalie: „Jasper.“

Nastalo hrobové ticho, Denaliovi si měřili Cullenovi a naopak. Pak mi začal nahoře zvonit mobil, všechny ruce mě pustily a já vyběhnul nahoru. Vzal jsem mobil a zvednul ho.

„Ano, Lucasi?“ zeptal jsem se ho.

„Jaspere, jsi v pořádku?“ zeptal se mě. „Lily zrovna telefonovala s Leah, když řekla, že s tebou něco je.“

„Jsem v pohodě, jen mě trochu něco šokovalo,“ odpověděl jsem mu a slyšel, jak si oddechnul.

„Co se stalo?“

„Teď o tom nechci mluvit,“ řekl jsem tiše se skrytým významem, který pochopil.

„Poslouchají?“

„Asi ano,“ přikývl jsem, „zavolám ti pak.“

„Dobře, měj se, brácho,“ rozloučil se se mnou.

„Ty také a pozdravuj všechny,“ zavěsil jsem a přede mnou se objevili Lucas s Lily.

„Můžeš normálně mluvit, roztáhla jsem štít,“ řekla mi Lil.

„Oni mě asi přijali do rodiny,“ řekl jsem tiše a posadil se na postel.

„Proč myslíš?“ zeptal se mě Lucas.

„Pohádal jsem se s jednou upírkou z Denali a ona dala ultimátum, buď odejde ona a její rodina nebo já,“ odpověděl jsem mu.

„A oni si vybrali tebe,“ dokončila to za mě Lily, přikývl jsem.

„Dostalo tě to hodně,“ řekl mi tiše Lucas.

„Je to na mě tak vidět?“ zeptal jsem se ho, jen přikývl.

„Já nevím, co mám dělat,“ přiznal jsem. „Nemůžu dělat, že se nic nestalo.“

„To bys neměl,“ přitakala Lily.

„Počkej, jak se k tobě budou chovat,“ poradil mi Lucas.

„Zastala se mě i Rosalie,“ zašeptal jsem.

„To je ta blondýnka?“ zeptala se mě Lily, přikývl jsem.

„Tak to se ti nedivím, že tě to tak dostalo,“ řekl Lucas.

„Ale i tak počkej, jak říkal Lucas,“ řekla mi Lily.

„Lily, už musíme jít, jinak se po nás začnou shánět,“ řekl Lucas, Lily smutně přikývla a pevně mě objala. Lucas mě poplácal po rameni a oba se přemístili pryč. Zpod trička jsem vyndal řetízek se znakem Volturiových, kdo jsem vlastně teď?

Promnul jsem si zápěstí, kde jsem měl znamení Prince Smrti. Uslyšel jsem naštvané třísknutí dveří od auta a následné kvílení pneumatik, které mizelo v dálce.

„Oni opravdu odjeli,“ zašeptal jsem užasle.

„Proč by neměli?“ uslyšel jsem ode dveří Edwarda.

„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptal jsem se ho.

„Teď jsem přišel, co to máš na ruce?“ ukázal na mé zápěstí.

„Nic,“ zakryl jsem znamení rukávem a schoval řetízek pod tričko.

„Co ti je?“ zeptal se mě. „Jsi nějak odtažitý.“

„Nic mi není,“ odpověděl jsem mu.

„Jaspere, nelži,“ řekl mi a přešel ke mně.

„Copak to nechápeš?“ zeptal jsem se ho.

„Tím myslíš, jak jsme se tě zastali?“ sedl si vedle mě, „to tě to tak dostalo?“

Přikývl jsem a dal si obličej do dlaní. Edward mi položil ruku na rameno a stiskl ho.

„Jsi teď jedním z nás, tak to neodmítej,“ řekl mi a odešel.

„Nezáleží na tom, jaké jméno nosíš, ale záleží na tom, za koho se považuješ ty,“vzpomněl jsem si na matčina slova.

„Nikdy jsem nechápal, co ta slova znamenají,“ zašeptal jsem. „Ale nyní to chápu, nemusím být jen Whitlock nebo Volturi, mohu být tím, kým chci být já.“

„Jaspere, pojď se najíst,“ uslyšel jsem po chvilce zezdola Edwarda. Zhluboka jsem se nadechl a sešel dolů, skoro všichni seděli u televize a dívali se na ni. V kuchyni byli pouze Jacob, Alice a její neteř, přisedl jsem k nim a v tichosti se pustil do jídla.

„Jaspere?“ oslovil mě po chvilce Jacob, podíval jsem se na něj a on pokračoval: „Ty tvoje palačinky jsou výborné i Nessie je jedla a ona moc lidské jídlo nemusí.“

Pousmál jsem se a zase věnoval jídlu.

„Babičku trochu mrzelo, že jídlo, které jsi udělal ty, jsem snědla na posezení, a jídlo, které mi udělá ona, skoro nejím,“ dodala Nessie.

„Mám tu holt konkurenci,“ zasmála se Esme, která se tu zrovna objevila.

„Jestli vám vadí, že tu vařím, nebudu se vám tu plést,“ řekl jsem jí.

„Nevadí mi to,“ usmála se na mě, „ale mohl byste mě naučit nějaké italské recepty, Alice vychvalovala vaše vaření až do nebes.“

„Když vám to udělá radost,“ přikývl jsem a dal si další sousto do úst.

„Jaspere, chtěla bych se ti omluvit za své chování.“ Objevila se v kuchyni z ničeho nic Rosalie, zaskočilo mi a já se zakuckal. Jacob mě praštil do zad a já se přestal dusit. Rosalie stále stála u dveří a já na ni vyjeveně koukal. Pak jsem ale zatřepal hlavou a řekl: „Asi bych se ti měl také omluvit za ty své naschvály, které jsem ti provedl.“

„Ne, nemusíš, chápu tě,“ zavrtěla hlavou, zvedl jsem se a přešel k ní.

„Mír?“ natáhl jsem k ní ruku, opatrně mi ji stiskla a usmála se.

„Byla jsem slepá nenávistí, když ho zničili,“ omlouvala se mi.

„Ty za to nemůžeš, pořád tě ovládal, byl to Vyvrženec,“ řekl jsem jí.

„Tys ho prý zničil a málem za to zaplatil životem,“ zašeptala.

„Nebylo to horší než teď,“ odpověděl jsem jí a posadil se znovu k jídlu. Najednou jsem uslyšel něco jako tlukot srdce, otočil jsem se na zdroj toho tlukotu a uviděl Rosalii. To se mi moc nezdálo, jí přece nebije srdce.

Copak si nepamatuješ na legendu? ozval se v mé hlavě Seth, najednou jsem si vzpomněl.

Na to nepotřebuju být ani upír, co? zeptal jsem se.

Ne, využíváš její sílu, odpověděl mi. Že by předčasný dárek k Vánocům?

Asi ano, přikývl jsem, mohl bys mě, prosím tě, odkrýt?

Jistě, na jak dlouho? přikývl.

Dám tobě nebo Leah vědět, až budu potřebovat zakrýt, odpověděl jsem mu.

Dobře, řekl.

Slyšel jsem, jak Edward zalapal po dechu.

„Co se děje?“ uslyšel jsem jeho ženu.

„Slyším zase Jasperovy myšlenky,“ odpověděl jí a přešel do kuchyně.

Myslela tu omluvu vážně? zeptal jsem se ho v myšlenkách, přikývl. Pousmál jsem se a Edward znovu tiše zalapal po dechu. Uslyšel jsem, jak někomu spadla lžíce, otočil jsem se a uviděl ztuhlou Alici. Asi viděla mé rozhodnutí.

Vyjde to? zeptal jsem se Edwarda, přikývl.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se nahlas, přikývl jsem.

„Půjdu s vámi,“ řekla Alice, Edward jen přikývl. Rychle jsme dojedli, převlékli se a vydali se ven.

„To jsi myslel vážně?“ zeptal se mě Edward, když jsme byli z doslechu.

„Ano, myslel,“ přikývl jsem. „Dřív jsem si myslel, že je to jen legenda, ale čím dál víc zjišťuji, že je to pravda.“

„A jak poznáš, že to můžeš udělat?“ zeptala se mě Alice.

„Slyším z ní něco jako tlukot srdce, což je znamení, že to půjde,“ odpověděl jsem jí.

„Pokud to uděláš, může tě to vysílit,“ namítl Edward.

„Právě, že tohle mi síly vůbec neubere, využiji právě její a toho dítěte síly,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Kdy to chceš udělat?“ ptala se mě dál Alice.

„Asi dnes, protože čím déle bychom čekali, tím menší šance na úspěch by byla,“ vysvětlil jsem jí.

„Měli bychom se už vrátit,“ řekl Edward, mlčky jsme se vrátili do vily.

„Ale nevím, jak to těhotenství bude probíhat,“ řekl jsem tiše. „Jediné, co vím, je, že to bude trvat jako normální těhotenství a bude muset pít zvířecí krev.“

„Proč ne lidskou?“ podivila se Alice.

„To dítě by si na ni zvyklo a chtělo by ji i po porodu, což není moc dobré, když vezmeš v úvahu, že Rosalie i Emmett jsou vegetariáni,“ odpověděl jsem jí a vešel do vily.

„Co se tváříte tak ustaraně?“ zeptal se nás Emmett.

„Jasper chce dát Rosalii a tobě předčasný dárek k Vánocům,“ odpověděl mu Edward.

„A co?“ podívala se na mě Rosalie.

„Vaše dítě,“ řekl jsem jí, všichni zalapali po dechu. Začal jsem jim vše vysvětlovat.

„A vyjde to?“ zeptala se Rosalie nakonec.

„Ano, viděla jsem to,“ přikývla Alice, Rosalie se podívala na Emmetta, který přikývl.

„Jdeme do toho,“ řekl odhodlaně.

„Dobře,“ přikývl jsem a postavil se.

„Podej mi ruce,“ řekl jsem Rosalii, poslechla mě a chytila za ruce.

„Soustřeď se a pak mi řekni, co slyšíš,“ navigoval jsem ji, zavřela oči a soustředila se.

„Slyším nějaký tlukot srdce, který vychází ze mě,“ zašeptala.

„Soustřeď se na něj,“ řekl jsem a cítil, jak se kolem mě rozpíná síla, kterou jsem nasměroval na Rosalii, která se zhroutila v bolestech. Držela se za břicho a její srdce začínalo bít. Po chvilce to asi přestalo a Rosalie klečela na zemi celá bledá. Podívala se na mě a já uviděl pomněnkově modré oči.

„Podařilo se ti to,“ zašeptala se slzami v očích, Emmett ji opatrně zvednul a přivinul k sobě.

„A to děťátko bude stejný druh poloupíra, jako jsem teď já?“ zeptala se mě, přikývl jsem.

„Rose, pojď, prohlédnu tě,“ řekl Carlisle, Rosalie přikývla a odešla i s Emmettem do Carlisleovy pracovny.

„Dnešní den nabral pěkné obrátky,“ řekl Edward, „ráno jste s Rosalií na nože a teď tě v myšlenkách uctívá.“

Zasmál jsem se.

„Já se jí ani nedivím, splnil jsi jí její velké přání,“ řekla Esme.

„No, mně to teď s prominutím moc nezajímá, protože mám hlad jako vlk,“ řekl jsem a šel do kuchyně. Uslyšel jsem za sebou smích, otevřel jsem ledničku a vyndal kousek těstovin, které Esme udělala a zbyly. Dal jsem je do mikrovlnky a zapnul ji. Po dvou minutách jsem talíř vyndal a šel si sednout do obývacího pokoje. Sedl jsem si do křesla a pustil se do jídla.

„Hele, když je teď Rose těhotná, myslíš, že se konečně vyspíme, Edwarde?“ zeptal se Jacob, zakuckal jsem se smíchy, Alice mě musela poplácat po zádech.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Alice, když jsem se konečně pořádně nadechnul, přikývl jsem.

 „Jaspere, víš, že se Emily a Sam vzali už před třemi dny?“ zeptal se mě Jacob, zavrtěl jsem hlavou.

„Děkují ti za ten dárek,“ dodal, usmál jsem se.

„Jaký jsi jim dal dárek?“ zajímala se Alice.

„Menší dům,“ odpověděl jsem jí.

„No, já nevím, jestli vile velké jako něco říkáš menší dům,“ podotkl Jacob, zašklebil jsem se na něj: „Když už skoro sto let bydlím v Sídle, tak ta vila je oproti tomu opravdu menší dům.“

„Tak jak to vypadá?“ zeptala se Esme Emmetta, který zrovna scházel dolů.

„Výborně, Rose je v pátém týdnu a dítě je úplně v pořádku,“ odpověděl jí.

„No, chtěla jsem vám to dát až na Vánoce, ale postavila jsem vám kousek odtud vilu,“ řekla Esme a hodila Emmettovi klíče. Emmett se usmál a společně s Rosalií odešli do jejich nového domu.

„My už také půjdeme, je pozdě,“ řekl Edward a s jeho ženou, Nessie a Jacobem odešli do jejich chaloupky. Esme a Carlisle se také vypařili do jejich ložnice, dojedl jsem a šel umýt talíř.

„Počkej, já to udělám, ať si nenamočíš sádru,“ řekla mi Alice a vzala mi talíř z ruky. Přešel jsem k prosklené stěně a díval se na temnou oblohu.

„Víš, kde stojíš?“ zeptala se mě po chvilce, podíval jsem se nad sebe a uviděl jmelí.

„A víš, co se tady má udělat?“ zeptal jsem se jí já.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 17. kapitola: