Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 20. kapitola

25.05.2011 (07:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3151×

Legendární Athéna (Bella)

Uběhl týden od mého prvního krmení. Opět jsem seděla na své posteli zády opřená o Daniela a vychutnávala si pocit naprostého uspokojení všech potřeb, který prostupoval celým mým tělem.

Celý uplynulý týden mě hlídal, abych pouze spala, nebo se krmila. Prý jsem potřebovala dodat tělu potřebnou energii. Nemělo cenu vzdorovat, takže jsem se ve všem podvolila a nyní jsem za to byla ráda, protože jsem se cítila silnější, než kdykoli dřív. Měla jsem pocit, že kdybych chtěla, mohla bych létat. Bylo to neskutečné.

Brzy nastane čas uskutečnit můj plán. Budu muset kontaktovat Els, že jsem se rozhodla.

„Je to vždy takové?“ zeptala jsem se zmámeným hlasem. Zajímalo mě mnoho věcí a nevěděla jsem, na kterou bych se měla začít ptát dřív.

„Jestli máš na mysli to pouto, které se vytvoří mezi upírem a jeho hostitelem, tak to vzniká pokaždé, jen v jiné intenzitě.

Dnes bylo pouto velmi silné a díky tomu jsme mohli nejen vzájemně cítit emoce, ale dokonce jsi mi předala i několik vzpomínek na svůj předešlý život,“ odpověděl s úsměvem a zřejmě byl rád.

Mně naopak zatrnulo. Nechtěla jsem ho zatěžovat vzpomínkami, které ke mně sice patří, ale jsou minulostí. Minulostí, která byla tak bolestná, že roztrhala mé srdce na malé kousky a ačkoli je nyní poslepované, jizvy nikdy nezmizí, stejně jako bolest nikdy neodezní. Do konce nejdelší věčnosti bude mou součástí. Bude mi připomínat, že jsem se kdysi odvážila milovat a byla za to potrestána. Kdybych se nezamilovala, nemuselo mou rukou zemřít tolik lidí. Dokud budu žít, bude na mých bedrech ležet odpovědnost za jejich zmařené životy.

„Děje se něco?“ zeptal se Daniel, čímž mě vytrhl z přemýšlení.

„Už ne. Co se stalo, stalo se a neudělám s tím nic, i když se pro to budu trápit,“ odpověděla jsem a v mém hlase bylo znát, že mě to jen tak trápit nepřestane.

Otočil si mě k sobě a zpříma se mi podíval do očí.

„Isabello, víš, že tu pro tebe vždy budu. Pokud chceš, můžeš mi to říct. Uleví se ti.“

„Je to hrůzné a popravdě, mám nárok na jméno Volturi, protože Isabella Swanová by takovou věc nikdy neprovedla.“ Nechtěla jsem mu opětovat pohled, tak jsem se zadívala na své nohy. Daniel měl však jiný názor. Vzal mou hlavu do dlaní a přiměl mě podívat se na něho. V tu chvíli se všechny mé myšlenky rozutekly jako již tolikrát a zůstalo mi jen pádící srdce a zrychlený dech.

Jeho slova si razila cestu k mým uším z opravdu velké dálky a ještě delší cestu urazila, než vůbec doběhla do hlavy.

„Nechci tě do ničeho nutit, ale asi by vážně bylo lepší, kdybys mi o tom alespoň něco málo řekla,“ smlouval. Určitě musel vědět, že právě nyní bych mu odkývala naprosto všechno, ale tohle zatím nešlo. Pouze jsem zavrtěla hlavou, a on na znamení rezignace pokrčil rameny.

Ulevilo se mi, že mě nebude nutit znovu prožívat mé nejhorší noční můry.

„Nějak jsme zatím neměli čas, tak bych to teď rád napravil. Máš nějaké otázky?“ odvedl šikovně řeč jinam.

Měla jsem jich mnoho, ale nejvíc mě pálila jedna zvláštní.

„Jane s Arem?“ zeptala jsem se prostě. Na chvilku se zamyslel a na jeho čele se objevila malá vráska. Byl roztomilý a mě v tu chvíli napadlo, že bych ho mohla políbit na ty dokonalé, lehce našpulené rty.

Ne, Isabello. Nedělej to, budeš toho litovat! Křičela jsem sama na sebe a snažila se vzpamatovat z toho zvláštního stavu, aby si ničeho nevšiml.

„Jane byla sice přeměněna ještě jako mladá dívka, ale uvnitř je již dospělá.

Zahořklá, nepříjemná a nepřející byla již na začátku, ale ještě se to zhoršilo, když ji Aro odmítl.

Bylo velmi naivní myslet si, že by kvůli ní mohl opustit svou manželku.

Několik desetiletí kolem ní všichni chodili po špičkách, aby ji náhodou nerozzlobili. Časem se zase trochu uklidnila a od té doby je stále stejná.

A pokud to chceš vědět, Aro doufal, že bys jí mohla vzít schopnost a zastoupit její místo v gardě.“ Jeho tvář vyjadřovala nesouhlas s posledními slovy.

Zůstala jsem na něho zírat s otevřenou pusou. Co řekl, nedávalo smysl. Jak bych mohla něco takového udělat?

„To není možné. Tedy, ne, že by nebylo, spíš se mi nechce věřit tvým slovům.“

„Volterra je pěkná drbárna. Divím se, že ti Chelsea nic neřekla,“ odpověděl a zřejmě přemýšlel, čím se zde bavíme.

„Els je poslední dobou s Aftonem, a i když tvrdí, že mezi nimi o nic nejde, vypadá to vážně. Ale to jsem nemyslela. Zajímalo by mě, jak jsi myslel ta poslední slova.“

„Nelam si s tím hlavu. Dokud budu tady, nic takového se nestane.

Jsem rád, že už se začínáš aklimatizovat. Bylo na čase. Konečně se z tebe stává správný člen zdejší uzavřené společnosti.

Určitě sis všimla dalších upířích párů, které se snaží porůznu schovávat po hradě, aby měly klid na své radovánky.“ Dalším šokem pro mě bylo Danielovo chování. Nenapadlo mě lepší přirovnání, než drbna. A vůbec mi to k němu nesedělo.

Na druhou stranu, jak lépe trávit věčnost na hradě, než se bavit o jeho obyvatelích. Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Třeba se ještě něco dozvím.

„V místnosti vedle kuchyně pro lidi, která dřív byla pravděpodobně sklad, jsem jednou našla Aleka s Demetrim v situaci, kterou bych nerada jedinkrát popisovala.“ Snažila jsem se, aby se tak nestalo, přesto mi při té vzpomínce tváře jen hořely. „Zřejmě si mysleli, že je tam nikdo nenajde. Od té doby jsem tam už nezabloudila. Měla jsem opravdu velké štěstí, že si mě nevšimli.“ Ale to při jejich aktivitě nebylo zase tak překvapivé.

„A při jednom z tréninků v podzemní tělocvičně jsem slyšela myšlenky Heidi a Felixe, kteří byli v pokoji o patro výš. Určitě si dokážeš domyslet, co zrovna dělali.“ Krátce se tomu zasmál a potom si mě začal prohlížet.

„Promiň, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků. Jsem sice půltisíciletí starý poloupíří mládenec, ale rád se dozvídám novinky o místním osazenstvu, které si říká rodina,“ přiznal bez váhání a znovu se kouzelně usmál.

„V pořádku. Jen jsem nebyla připravená na všechno. Myslím, že hůř už se cítit nebudu, takže mi můžeš říct, které vzpomínky jsem ti při krmení poslala,“ odvedla jsem řeč jinam, doufaje, že to nebylo nic hrozného.

„Mám pro tebe lepší návrh. Co kdybych ti ukázal laboratoř?“ Byl tak nadšený, že jsem nemohla odmítnout.

Nechala jsem se od něho vytáhnout z postele, potom mi dal nějaké oblečení a dostrkal mě do koupelny.

Sebrala jsem veškerou odvahu, která mi po posledním takovém pokusu ještě zbyla a podívala se do zrcadla. K mému velkému překvapení se mi ten odraz líbil.

Pleť už jsem měla zase zdravě smetanovou, vlasy získaly lesk a dokonce povyrostly a také jsem trochu přibrala. Už jsem nebyla ta vyhublá kostra.

Celkový vzhled působil velmi svěže a bylo mi naprosto jasné, komu za to vděčím.

S výbornou náladou jsem se vysprchovala a oblékla.

Za necelou půlhodinu se za námi zavřely dveře mého pokoje, které mi Daniel tak galantně podržel.

Poslouchala jsem ozvěnu našich kroků na chodbách a snažila se zapamatovat si, kam jdeme.

Vedl mě někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Nevím, jak dlouho jsme šli, ani kolik chodeb jsme minuli. Přestala jsem počítat velmi brzy, protože mě to nebavilo. Namísto toho jsem se snažila vymyslet, čím bych mohla Danielovi vynahradit tu péči, kterou mi tak ochotně poskytoval. Ač vypadal, že ho to opravdu baví, byla bych klidnější, kdybych mu vše mohla nějak oplatit.

„Už jsme blízko,“ otočil se na okamžik na mě. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a stále ho následovala.

Chystali jsme se zajít za roh, když se ze stínu jiné chodby náhle vynořila postava zahalená v plášti barvy nejtemnější noci. Přes hlavu měla kápi, takže jsme nevěděli, o koho jde.

Než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat, postava se přesunula rychlým krokem k nám. Zpod pláště vystřelila alabastrová ruka, sevřela moje nadloktí a vzápětí jsem se ocitla za dveřmi, které byly k místu našeho střetu nejblíže.

Neodvažovala jsem se ani dýchat.

Daniel stál vedle neznámé osoby a pohledem těkal z mé vyděšené tváře na tu zahalenou.

Srdce se mi rozběhlo neskutečnou rychlostí. Bála jsem se. Nevěděla jsem, kdo to je a co po mně chce. Nebyla jsem schopná pohybu a neodvážila jsem se cokoliv říct.

Pouze barva pláště naznačovala, že jde o osobu s vysokým postavením. To může nastalou situaci ještě značně zkomplikovat.

Sevření povolilo, ale ruka nevklouzla zpět pod plášť, nýbrž jedním rychlým pohybem shodila kápi.

Ačkoli jsme se nikdy předtím nesetkali, bylo mi ihned jasné, s kým mám tu čest.

Moje reakce byla automatická. Svezla jsem se na jedno koleno a zadívala se do země.

„Má paní,“ pípla jsem, hrdlo sevřené strachem. Nikdy mě nevyhledala, tak proč teď? Ruce se mi třásly při pomyšlení, co všechno se v následujícím okamžiku může odehrát.

„Přestaň se mi tu válet po zemi a zírat na lem mého pláště, děvče, černější už stejně nebude,“ ozval se vysoký, pohrdlivý hlas. „Nejsem tvá paní a obě to víme, takže nás nezesměšňuj předstíráním opaku.“

Sotva domluvila, už jsem stála na nohou a zpříma jí opětovala pohled. Sama se sehnula a zvedla mě.

„To je lepší,“ pochválila nově vzniklou situaci. Její hlas zněl sice spokojeněji, přesto si však jeho ledový tón razil cestu mým tělem až do morku kostí. Potlačila jsem třes a se strachem se dívala do tváře té nádherné ženy.

Blond vlasy měla spletené do složitého účesu a její drobný obličejík hyzdily pouze typické upíří oči. Drobný nos a malá, souměrná ústa dávala tušit, že už jako člověk bývala opravdu krásná, a možná i vlídná. Bledá pleť ji dělala na pohled ještě křehčí, než ve skutečnosti byla. Pouze oči dávaly tušit, že stojím před predátorem, jimiž se to zde jenom hemží. Jeden pohled stačil, abych si uvědomila, kdo mě právě teď ledovou rukou přitlačil na stěnu neznámé místnosti v hlubinách Volterrského hradu.

„Můžeš mě oslovovat Athenodora, když už se tak jmenuji. A opravdu není třeba zdvořilostí, protože spěchám a co ti chci říci, je důležité pro nás všechny,“ mluvila rychle a mně bylo jasné, že z nějakého důvodu hraje o čas. Ten důvod jsem ovšem neznala.

„Jsem zde sama, protože jen já jsem pro Ara nedotknutelná. To znamená, že neví o mých záměrech. Řeknu to pouze jednou, proto mě dobře poslouchej.

Pravděpodobně už víš, že se Volterra připravuje na nadcházející ples. Důležité ovšem je, co se má odehrát přímo tam. S příchodem půlnoci chce Aro ohlásit tvé zasnoubení před všemi přítomnými. Poté už nebudeš moci odmítnout.“ Odmlčela se. Zřejmě čekala, než ty informace strávím.

Měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve špatném snu. Manželka Caia Volturi si mě odchytla na chodbě a ohlásila mi konání jakéhosi plesu, na němž mám být zasnoubena? To zní vážně hloupě.

Neodpovídala jsem a doufala, že mi řekne víc.

„Jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je nezúčastnit se. Tak hleď, abych tam tvou krev necítila. Do našich komnat nebudeš mít přístup do nejdelší věčnosti, o to se osobně postarám. A ať ti Aro kvůli neúčasti pohrozí čímkoli, věz, že má pomsta za tvou účast bude mnohonásobně horší.“ S těmi slovy stisk její ruky na mé hrudi na okamžik zesílil a tíživé ticho, jež se místností vznášelo po vyřčení jejích slov, protnulo až nepříjemně hlasité dvojí křupnutí.

Každý další nádech zabolel a mně bylo jasné, že mám prasklá žebra.

Athenodora mi věnovala poslední varovný pohled a potom její ruka zmizela a místo ní mě zachytily Danielovy ruce, abych se nesvezla na zem.

Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Dýchat jsem musela velmi mělce. I tak to hodně bolelo. Nebyla jsem schopná postavit se na vlastní nohy, takže mě Daniel vzal do náruče a upíří rychlostí odnesl pryč. Hlava se mi zatočila a potom mě pohltila temnota.

Probudila jsem se na pohovce v nějaké spoře osvětlené místnosti. Bolelo mě snad úplně všechno a dýchat jsem ještě nemohla jinak než rychle a mělce, přesto už jsem se cítila trochu lépe.

Znenadání mou hlavu zaplnily vzpomínky na počáteční léta na hradě, kdy jsem se po prvních lekcích vracela do pokoje ve stejném stavu. Tehdy jsem měla běžně zlomeniny, pohmožděniny a občas i natržený sval. Není jednoduché bojovat s upíry, když jsem stále z velké části člověk.

Naštěstí se vše hojilo velmi rychle, takže tréninky se opakovaly každé tři dny. To už takové štěstí nebylo.

Za zády se mi ozval nějaký zvuk. Jak jen mi bolest dovolila, otočila jsem hlavu a uviděla Daniela s pohárem v ruce, jak se blíží ke mně. Potlačila jsem bolestivé zasyknutí a mírně se usmála.

„Vypij to,“ řekl a vztáhl ke mně volnou ruku. „Uleví se ti.“

Velmi opatrně jsem se s jeho pomocí posadila a vzala pohár do rukou. Byla v něm jakási tmavě rudá tekutina. Po bližším přezkoumání jsem usoudila, že to s největší pravděpodobností bude víno.

„To nemůžu. Víš, jak budu pak vypadat? Nejsem zvyklá pít,“ snažila jsem se mu to vymluvit. Další zatmění vážně nepotřebuji.

„Neobsahuje takové množství alkoholu, aby ses opila, ale má zvláštní složení, které u našeho druhu urychluje regeneraci,“ odpověděl a netrpělivě čekal, kdy alespoň ochutnám. Raději jsem mlčela a podvolila se.

První doušek nebyl nijak zvlášť příjemný. Divná chuť dráždila celá ústa a na tváři mi vytvořila úšklebek, který jsem s jistým zadostiučiněním věnovala Danielovi. Mlčel a pozorně si mě prohlížel.

Podruhé už to docela šlo. Nebylo to víno, nýbrž bylinková směs, jejíž chutě se naprosto přesně vyvažovaly, takže jsem jednotlivé složky od sebe nerozeznala.

Nakonec jsem vypila celkem tři poháry toho neobvyklého nápoje.

Mé tělo si ho velmi pochvalovalo. Žebra srostla, hlava přestala bolet, svaly začaly příjemně relaxovat.

Vzpomínka na Athenodoru sice nevybledla, ale zdála se být trochu vzdálenější a hlavně bez emocí. Zůstal pouze důležitý obsah jejích slov a ledový tón, jimiž je pronášela, se mi opakovaně zařezával do nejhlubších záhybů mozku.

Neovládla jsem třas, který mnou projel, čímž jsem si vysloužila další pohár. Bez odmlouvání jsem ho vyprázdnila a podala zpět Danielovi.

„Už vypadáš lépe,“ zkonstatoval a vzal mě za ruku.

Nejdříve jsem netušila, kam jdeme, ale jeho slova mě utvrdila v podezření. Do laboratoře.

V tmavém koutě pokoje jsme se zastavili před regály naplněnými knihami až po strop.

Nevím, jak se to stalo, ale část knihovny se zanořila do stěny a zmizela za ní, abychom mohli projít.

Vešli jsme do kamenné chodby, která byla snad jako jediná na hradě osvětlená malými lampičkami, zavěšenými u stropu. Elektřina. Civilizace. Blesklo mi hlavou při pohledu na první modernější osvětlení.

Sešli jsme několik pater do podzemí. Troufla bych si říct, že jsme pod úrovní výcvikových sálů v suterénu hradu.

Na konci chodby byly prosklené dveře se sítnicovým skenerem.

Nikdy předtím jsem tento druh zabezpečení neviděla, proto jsem byla velmi překvapená Danielovým počínáním.

Postavil se a zpříma pohlédl do jakési čočky, která zeleným paprskem naskenovala jeho pravé oko.

Zajímalo by mě, jestli tohle bude fungovat, i když se stane upírem.

„Co když někdo zadá nesprávný přístupový kód?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Když se před skener postaví někdo, kdo není v databázi povolených osob, dveře se prostě neotevřou,“ odpověděl, jakoby takové situace zažíval běžně.

„Skleněné dveře mají zastavit upíry?“ Skepse z mého hlasu téměř odkapávala.

„Že něco nevidíš, neznamená, že to neexistuje,“ poučil mě a zmizel za dveřmi. Následovala jsem ho úzkou chodbou, dlouhou odhadem nějakých deset metrů, na jejímž konci byly stejné dveře.

Zůstala jsem za nimi stát s pusou otevřenou a nechtěla uvěřit vlastním očím.

Ocitla jsem se v obrovské místnosti plné stolů, jakýchsi chladicích boxů a zvláštních zařízení. Mimo jiné jsem v dálce na jednom stole zahlédla i počítač.

Veškeré vybavení bylo bílé a světlo zářivek, umístěných pod vysokým stropem, tomu přidávalo na intenzitě. Vše vypadalo velmi sterilně a čistě, přestože ve vzduchu nebyla cítit dezinfekci.

„Tak tohle je moje zašívárna,“ oznámil mi Daniel a neurčitě mávl rukou do prostoru.

„Určitě jsi zde strávil hodně času,“ řekla jsem uznale, když ze mě opadl prvotní šok.

„A nejen já,“ uchechtl se. Podívala jsem se na něho a čekala, až mi tu myšlenku sdělí celou.

„Jediný, kdo sem má ještě přístup, je Aro. Když nejsem na hradě, chodí sem uklízet. Nevěřila bys, kolik času zabere úklid tak obrovské místnosti.“ Nyní už se opravdu smál a zdálo se, že ho to jen tak nepřejde.

„Takže se sem chodí schovávat před ostatními?“ zeptala jsem se hloupě. Odpověď mi byla jasná ihned a u Daniela to vyvolalo jen další salvu smíchu.

Založila jsem ruce v bok a trochu netrpělivě očekávala, kdy ho to přejde.

„Promiň,“ omlouval se mi, když začínal být konečně normální. „Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor s otcem.“ Raději jsem nechtěla, aby mi cokoliv říkal. Ještě by se rozpovídal o jeho soukromí a o to jsem vážně nestála.

„Možná bys mi mohl říct, proč tu jsme,“ nahodila jsem, abych se už konečně něco dozvěděla.

„Dobrá. Pro začátek bys měla vědět, že tato místnost je kompletně zvukotěsná, takže nemusíš mít obavy, že náš rozhovor uslyší ještě někdo jiný. A vzal jsem tě sem proto, že jsem potkal Chelsea a mám ti doručit vzkaz.“ S těmi slovy přešel ke stolu s počítačem a z kapsy vytáhl mobilní telefon.

„Ten je Jasperův. Odkud ho máš?“

„Jak jsem řekl. Mám doručit vzkaz,“ odpověděl prostě. Zmáčkl tlačítko na klávesnici a na monitoru se rozsvítil text, pod nímž bylo prázdné okénko s blikajícím kurzorem. Rychle zadal nějakou kombinaci na číselné klávesnici a vzápětí se přímo z desky stolu vysunul další monitor, tentokrát s obvyklým uživatelským rozhraním.

Než jsem se rozkoukala, obsah telefonu byl zobrazen na ploše druhého monitoru.

Daniel myší vybral předposlední nahraný soubor a spustil ho.

Chvíli se nic nedělo, ale potom jsem zaslechla vzdálené hlasy, které vycházely ze dvou malých reproduktorů umístěných na rozích stolu.

Poznala jsem ihned Jaspera s Emmettem, ale chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v situaci.

„Emme, dělej. Nemůžeš proležet celý den.“

„Ani nevíš, jak by se mi to líbilo.“

„Vím, ale Chelsea přijde každým okamžikem. Musíme domů.“

„Bez ní nikam nejdu.“

„Dobře, pokud ti to udělá radost, zeptám se Belly, jestli si můžeš vzít její postel s sebou, ale teď vstávej. Očekávají nás v Denali.“

„Asi budu muset na záchod. To je divný. Upíři přece nemusí.“

„Divné je, že sis vzpomněl až teď. S ohledem na to, kolik jsi toho včera vypil.“

„Tak jo, tak jo. Stejně musím vstávat. Asi budu zvracet… Tak nebudu. Ale nechci odtud.“

„Emmette! Jsi ve Volteře, co tu chceš asi dělat? Přidat se ke gardě?!“

„Kdyby to znamenalo, že můžu zůstat s ní, udělám to.“

„Ty už nikdy nepij! Dokopu tě domů a Rose už si tě srovná.“

„Nechci Rose, chci Iss.“

„Na tohle vážně nemáme čas. Vstávej!“

„Ale já ji miluju!“

„Tohle už nikdy neřekneš nahlas!“

„Proč?! Tak rád bych to Iss řekl. Ed má přece Tanyu, tak co?“

Hlasy byly přerušeny zaklepáním na dveře. Slyšela jsem ještě nezřetelně mluvit Chelsea a potom se ozvalo slabé cvaknutí a nahrávka skončila.

Počítač sám přeskočil na další v pořadí a začal přehrávat nejnovější soubor.

Tentokrát jsem slyšela Els a mluvila přímo ke mně, na rozdíl od Emmetta, který zřejmě netušil, že si Jasper pořídil záznam jejich rozhovoru.

„Iss, ty máš takové štěstí. Nevím, co se stalo včera večer a v noci, ale ten slaďouš Emm tě vážně miluje. Víš, že mi můžeš věřit, obzvlášť ve vztahových záležitostech. Proto ti to také říkám. Aspoň se nad tím zamysli… Kvůli mně… Hodili byste se k sobě…

Abych nezapomněla, Afton tě pozdravuje a od Naomi mám vzkázat, že nám pomůže s tvým odchodem. Všechno je naplánované. Jestli chceš znát podrobnosti, zeptej se Daniela. Jede v tom s námi.“

Další cvaknutí znamenající definitivní konec protnulo nastalé ticho.

Podívala jsem se na svého spolubojovníka za navrácení mého života. Jeho úsměv byl strojený, a to se mi příliš nezamlouvalo.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a pohledem začala hledat nějakou židli, na kterou bych se mohla posadit. Měla jsem pocit, že ať mi nyní řekne cokoli, nezvládnu to. Už to, že mi Chelsea, odbornice na mezilidské a meziupíří vztahy sdělila, že mě miluje můj nevlastní bratr, bylo jako rána do hlavy.

Daniel pochopil a než jsem stihla cokoli dalšího říct, seděla jsem na pohodlné, jak jinak než bíle židli a on stál nade mnou.

„Bude toho na tebe už nejspíš příliš, ale tohle musíš vědět. Budu se snažit nezabíhat do detailů a ušetřit tě zbytečností.

Ještě než začnu, slib mi, že mě nebudeš přerušovat,“ mluvil ke mně, jako kdybych byla neposedná školačka, která neudrží pozornost déle než pár minut.

„Máš to mít,“ odpověděla jsem a čekala, co se dozvím.

„Dobrá, takže nejdříve k samotné Athenodoře. Je téměř stejně stará jako Aro, ale její vzhled je tak svěží a mladistvý, protože se koupe v krvi. To ona byla inspirací pro uherskou hraběnku Alžbětu Báthoryovou. Až poté, co se doslechla, že jedna italská šlechtična se koupe v krvi, aby zůstala stále mladá, zkusila to Alžběta také. Naštěstí se k ní už nedoneslo, že dotyčná byla upírka.

Athenodora se původně jmenovala Athéna, takže by mě nepřekvapilo, kdyby ti její tvář přišla povědomá. V době renesance stála modelem nejednomu sochaři.

Narušení mého plánu její vlastní akcí sice nebylo právě příjemné, ale co se dá dělat. Řeknu ti vše, co vím.

Když jsem sem přijel poprvé, Aro mi sdělil, že tě chce provdat. Tehdy jsme se nepotkali, protože tě posílal neustále na nějaké mise, zatímco sám plánoval tvůj život.

Myslel si, že byste se k sobě s Marcem hodili. Tak trochu si vyčítal i to, že zavraždil jeho vyvolenou Dydime, která byla zároveň Arova pokrevní sestra. Raději smrt, než ji vidět šťastnou s bratrem, říkával na svou obhajobu. Stále nevím, co ho k tomu vedlo, ale nyní na tom již nezáleží. Lituje svého činu a bratrovi chce dát to nejlepší. Tebe.

Pravdou zůstává, že jsem o tebe požádal sám, aby tě nedostal Marcus. To ovšem už neví Athenodora.

Stále se domnívám, že bych byl lepší alternativa, i když je mi jasné, že ty nechceš ani jednoho z nás.

Přesto bych tě chtěl požádat, aby sis to rozmyslela. I kdybychom byli manželé, neznamená to, že bys musela nadále bydlet na hradě. Také bys přestala sloužit Arovi. V podstatě by tě to osvobodilo. Nebyla bys mi podřízená. Pokud bys chtěla, žili bychom odděleně, záleželo by jen na tobě. Ovšem musím tě upozornit, že můj způsob života je v určitých oblastech velmi odvázaný a ani sňatek by na tom nic nezměnil. Nemám rád stereotypy, nechodím do práce a čas od času se prostě seberu a na nějakou dobu zmizím. Obvykle se vracím nejpozději do pěti let.

Každopádně máš ještě jeden a půl týdne na rozmyšlenou, než se bude konat ples.

Chtěl jsem tě požádat, zda bys tento čas strávila se mnou na jedné horské chatě daleko odtud…“

Celou dobu přede mnou přecházel. Nevěnoval mi jediný pohled a výhody sňatku, jakoby snad obhajoval spíše sám před sebou.

Poslední slova pronášel jako zbožné přání a přitom mě propaloval pohledem.

„Jdeme balit,“ výskla jsem a v tu chvíli se veškeré starosti, nezodpovězené otázky a hlavně strach ze sňatku přesunuly do pozadí. Zastínila je radost z toho, že budu moci být někde jinde než na hradě.

Čekalo mě jeden a půl týdne o samotě s Danielem kdesi v horách. Větší důvod k radosti bych už snad ani mít nemohla.

Všechno ostatní počká. Nezodpovězené otázky potřebují čas a problémy se za těch pár dní neztratí.

Alice ví (Edward)

Ještě několikrát jsem přehrál skladbu, o níž mi Alice řekla, že jsem ji složil pro ni. Pro lidskou dívku, na kterou mám z nějakého důvodu tři vzpomínky. Dlouho mi trvalo, než jsem tomu uvěřil. Každým okamžikem jsem si připadal více jako vetřelec ve svém vlastním životě, o němž nevím nic. Upnul jsem se tedy k tomu, co jsem věděl a podrobně sledoval tu dlouhou nit, spojující vše dohromady.

První vzpomínka byla Alicina neobvyklá vize, ve druhé jsme byli spolu na mé louce ve Forks při západu slunce a třetí byla ze dne, kdy zmizela z našich životů. První dvě jsem přešel bez jakýchkoli emocí, ale u třetí vzpomínky jsem měl pocit, že mé se ledové srdce trhá na dvě části a z jeho vnitřku vytryskl oheň, který ho rozehřál a potom spálil na prach. Nezbylo nic. Jen smutek nad ztrátou a bolest, kterou vyvolávala vše obklopující prázdnota a ticho v celém domě. Žádné tlukoucí srdce, žádný smích, žádná radost…

Naštěstí to byla minulost.

Když jsem se tak brodil močálem vlastní paměti a snažil se v těch kalných vodách najít ještě další záblesky vzpomínek na dívku jménem Isabella Swanová, Alice tiše vypískla, čímž mě vrátila do reality. Zřejmě měla nějakou vizi.

„Co se děje, Alice?“ zeptal jsem se automaticky a bolestivou vzpomínku, která se neustále hlásila o slovo, odsunul do koutku mysli, odkud si ji znovu přivolám, až budu sám.

Tvář se mi po neskutečně dlouhé době rozzářila v úsměvu při pohledu na ni. Vyskočila z pohovky, časopis zahodila až kamsi do kuchyně a za stálého brebentění se mi pověsila na krk. Úsměv se mi ještě rozšířil a já jsem si nemohl vzpomenout, kdy naposledy jsem se cítil tak dobře. Obvykle jsem od sebe všechny odháněl, a kromě Tanyi měli všichni ostatní zakázáno se mě dotýkat. Vlastně ani nevím proč. Jen matně tuším, že Tanye vadilo mé objímání s Alicí.

„Edwarde, ani nevíš, jak jsem ráda, že sis na ni vzpomněl. Časem se určitě vrátí i všechny ostatní vzpomínky,“ mluvila tak rychle, že jí bylo sotva rozumět a v pěstičkách při tom svírala mé triko.

V její hlavě se odvíjel příběh, jehož hlavními aktéry jsme byli já a Bella. Mohl jsem si u ní přečíst, co všechno jsme spolu zažili a jak všem v rodině zpestřila nudu věčnosti a pro mě se stala sluncem, které prozařovalo obyčejné dny, z nichž každý se stal neopakovatelným.

Jasper šťastně nasával atmosféru a samozřejmě to přenesl do svého soukromého života, což potěšilo Alici.

„Alice, povídej mi o ní,“ poprosil jsem ji, když se tok jejích myšlenek přerušil. Byl jsem opravdu zvědavý, co mi řekne. Nemohl jsem na Bellu přestat myslet. Neustále jsem měl před očima tu louku a ji, jak sedí na spadlém kmeni a vítr si pohrává s jejími dlouhými vlasy.

„Kde začít,“ ošila se na lavici vedle mě. Znovu a velmi tiše jsem začal hrát skladbu, při níž jsem měl pocit, že mé ledové srdce taje a každým okamžikem se chystá rozběhnout. Chtěl jsem dokreslit Alicina slova.

„Miloval jsi ji od samého začátku. Vlastně ještě dříve než jsi ji vůbec spatřil. Ona nebyla stejná jako ostatní dívky. Byla tichá, velmi inteligentní, všímavá a nadaná už jako člověk. Díky tobě se začala v naší přítomnosti pomalu měnit na upíra. Síla jejího štítu rostla každým dnem. Nebyla zde s námi dlouho, přesto jsme si ji všichni zamilovali. Sice neměla smysl pro módu takový, jako třeba Rose, ale většinou její výběr docela ušel. Po smrti svých rodičů se uzavřela do sebe a několik měsíců víceméně přežívala. Z jejího stavu ji dokázala vytrhnout pouze myšlenka na tebe.

Na chvíli se zdálo, že bude všechno skvělé, ale nejdříve ji začaly trápit ty sny a potom jí zavolal Aro -“

„Jaké sny?“ přerušil jsem Alicino vyprávění. Uvědomoval jsem si, že jsem nezdvořilý, ale v tu chvíli mi na tom nezáleželo.

„Přijde mi hloupé vyprávět ti o tvém vlastním životě, ale budiž. Rád ses díval, jak spí, protože pro tebe byla jako anděl. Ve chvílích, kdy ze snu šeptala tvé jméno, jsem se vážně začínala obávat, aby ses nám nerozplynul blahem. Začal jsi vídat její sny. Z nějakého důvodu pro tebe její mysl byla v době spánku přístupná. Proto se nám také podařilo zjistit, že ji chtějí lovci upírů. Stihli jsme pouze naplánovat pomaturitní výlet do Evropy, protože potom nastal ten osudný slunečný den.

Bella jela sama do školy. Aro zavolal na sekretariát a nechal si ji přivést k telefonu, pod záminkou oznámení úmrtí jakéhosi vzdáleného příbuzného. Sdělil jí, že pokud jsou jí naše životy drahé, opustí nás a přidá se k němu. Je opravdu jeho nejcennější sběratelský kousek, a to ani není upír.“

„Proč to udělala? Vždyť věděla, že bychom zemřeli, jen aby tam nemusela,“ řekl jsem sklíčeně a v hloubi duše jsem byl přesvědčený o pravdivosti svých slov.

Ona obětovala svůj život, abychom my mohli žít dál a jediné, co jsem mohl udělat, bylo čekat, až se vrátí. Namísto toho jsem na ni zapomněl.

„To je právě ono. Byla příliš hodná a nesobecká a příliš nás milovala, než aby jediného člena rodiny vystavila nebezpečí. Pár dní jí trvalo, než pochopila důsledky svého jednání a celý následující týden byla naprosto nepoužitelná,“ odpověděla s povzdechem. Alici to také mrzelo, ale respektovala její rozhodnutí a vypadalo to, že dělá vše pro to, aby se životy nás všech zase daly dohromady.

„A co se stalo s těmi lovci upírů?“

„Všechny rody byly do jednoho vyvražděny…“ podívala se na mě pohledem, který jasně říkal, že ji nemám nutit doříct tu větu. Nebyla si jistá, jestli bych to unesl. Opětoval jsem jí odhodlaný pohled, a ačkoli jsem konec již znal, chtěl jsem, aby to řekla.

„… Bellou,“ zašeptala, a kdyby mohla, slzy by jí smáčely tvář. Nebyl jsem si jistý, co způsobilo její zármutek, protože v hlavě měla velký zmatek, ale abych ji alespoň trochu utěšil, objal jsem ji.

Po chvíli třídění zmatených myšlenek mé sestřičky jsem pochopil, že tento skutek Bellou zřejmě hodně otřásl. Mnou také. Nechtěl jsem tomu věřit.

„Ale to by přece tahle Bella nikdy neudělala. Nikdy nikomu nepřála nic zlého. Nikdy by nikomu neublížila. Byla vegetariánka, a když si vzpomenu, jak truchlila nad tou pumou, kterou zabila, když ji poprvé ovládl instinkt lovce… To přece není možné…“ Potřásl jsem hlavou, jako kdyby mi to mohlo vyhnat ty ošklivé myšlenky z hlavy. Počkat! Nová vzpomínka. Aspoň něco dobrého.

„Aro ji měl v hrsti. Stačila jedna pohrůžka a udělala by cokoliv. Za všechny lovce nabídla svůj život, ale to Aro samozřejmě nepřijal.“

„Čím ji vydíral, že se z mého anděla stal posel smrti pro tolik lidí?“ Při této otázce se už Alice opravdu ošívala a odmítala se na mě dívat. Navíc si chránila myšlenky, takže jsem si ani nemohl nic přečíst. Bylo bolestné ji takhle vidět, ale to, co mi nechtěla říct, bylo zřejmě ještě horší, protože takhle nesvou jsem ji dlouho neviděl.

„Alice, stejně to nějak zjistím. Tak čím ji vydíral?“ mluvil jsem klidně a lehce jí položil ruku na rameno. Povedlo se.

„Tebou,“ špitla tak tiše, že jsem to sotva slyšel. Ačkoli jsem upír, zůstal jsem na ni zírat, jakoby mi nedošla její slova. Po chvíli jsem konečně pochopil, co tím myslela.

„Nekoukej na mě, jako kdybych ti vylovila všechny pumy na světě. Byla to její vstupní zkouška, a pokud nechtěla, aby jeden z vás dvou viděl smrt toho druhého a do konce věčnosti byl hlídán, aby nemohl zemřít, neměla na výběr. Nevěděla, jestli by bylo horší, kdyby se musela dívat na tvou smrt, nebo jestli by ji víc bolelo, kdyby věděla, že tě tu nechává samotného a ještě ses musel dívat, jak umírá.

Takhle má aspoň nějakou šanci, že se jednou setkáte, nebo povedete šťastný život.

Už tomu bude dvacet let a ona se s tím relativně smířila. Pomohla jí myšlenka, že kdyby opět stanula před takovým rozhodnutím, volila by stejně. Stojíš jí za všechny útrapy světa. Vzpomínky na to nevyplouvají na povrch pokaždé, když vidí Ara nebo myslí na tebe. Jen občas ji probudí noční můra.“

Bylo mi jí tolik líto. Mnoho pro nás vytrpěla.

Chtěl jsem se ještě zeptat, jaká je Bella teď, ale Alice mě přerušila.

„Vstávej,“ vyhrkla a sama už začala roztahovat plátno, pod kterým byl klavír předtím schovaný. Pomohl jsem jí ho zase zakrýt a u toho jsem obdivoval Esmé, protože během naší práce vzduchem nevířil téměř žádný prach. Dávala si opravdu záležet při uklízení.

Alice mě naposledy objala a sotva jsem zapnul televizi a se znuděným výrazem usedl na pohovku, otevřely se dveře v kuchyni.

„Buď zase Ed,“ promluvila na mě v myšlenkách. Sama se zatvářila neskutečně naštvaně a v rukou drtila dřevěné zábradlí, u něhož stála, takže se z něho začaly na zem sypat piliny. Velmi tiše a naštvaně promlouvala sama k sobě a její myšlenky se omlouvaly Esmé za to, že bude muset zase uklízet.

Zřejmě byla naší právě vymyšlenou hádkou opravdu dotčená, protože jakmile se objevil Jasper v obývacím pokoji, vzala ho za ruku a každým krokem do schodů se z nich nejspíš snažila nadělat třísky.

V myšlenkách byla ovšem velmi nadšená z toho, jakým směrem se ubírala naše konverzace.

Emmett, který šel Jasperovi v patách, si právě přehrával ve vzpomínkách souboj s ním, takže jsem ihned pochopil, od čeho mají oba na sobě vrstvu bláta, listí a větviček.

Hned po nich přišly do pokoje Rose a Tanya. Carlisle s Esmé zůstali v kuchyni a o něčem tiše debatovali.

Tanya měla na Rose obdivuhodný vliv. Obvykle v takových chvílích přidupala domů, nasolila Emmettovi zákazy snad úplně všeho a zavřela se v pokoji, kde vydržela trucovat i několik dní. Dnes byla ovšem v dobrém rozmaru a už plánovala, jak si Emma sama vykoupe.

Pozdravil jsem je a dál sledoval televizi. Přesněji řečeno jsem předstíral, že ji sleduji, protože mou hlavu zaměstnávaly myšlenky na rozhovor s Alicí.

Tanya si ke mně přisedla a hypnotizovala mě svým zlatým pohledem.

„Jaký byl lov?“ zeptal jsem se ze zdvořilosti. Ve skutečnosti mě to nijak zvlášť nezajímalo.

„Byl dobrý, ale lépe si to užiji s tebou,“ odpověděla, a aby měla jistotu, že vím, jak to myslela, poslala mi vzpomínku na náš nezapomenutelný poslední lov. Podivil jsem se, že nějakou takovou vzpomínku nemám s Bellou.

„Příště,“ řekl jsem a dál se věnoval televizi.

„Co se tu dělo?“ slyšel jsem přemýšlet Jaspera, který, zmaten vířícími emocemi, nervózně následoval Alici do jejich pokoje, zatímco ona vymýšlela, co s ním udělá. Než se však stihl na cokoli zeptat, vtáhla ho za ruku do pokoje.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, ozvala se tlumená rána. Ačkoli jsem se snažil nevnímat mysl ani jednoho, zaslechl jsem něco ve smyslu: „… Zlobivý Jazzík, že si takhle zničil oblečení. Budu ho muset potrestat…“

Zaměřil jsem se na Tanyu, protože ani Rose Emma ještě nezačala koupat.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se, abych narušil to nepříjemné ticho mezi námi. Tanya si mě zálibně prohlížela. I bez své schopnosti bych věděl, na co v tu chvíli myslela.

„Tady ne,“ zašeptal jsem a střelil pohledem ke kuchyni, kde Esmé utírala prach po celé místnosti a Carlisle ji při tom zasněně pozoroval.

Vypnul jsem televizi a vzal Tanyu do náruče, že ji odnesu k nám do pokoje. Představa následujících okamžiků se jí zalíbila natolik, že jakmile jsem zavřel dveře, hladově se na mě vrhla a byla rozhodnutá nevylézt z postele do východu slunce.

To bude dlouhá noc, pomyslel jsem si, když mou mysl zaplnily vzpomínky na Bellu.

Tanya cítila, že je něco jinak, ale zatím se rozhodla nic neřešit, protože to bylo poprvé. Myslela si, že jsem byl mimo z hádky s Alicí. Všimla si zničeného zábradlí a cítila jakýsi pocit uspokojení. Její domněnky se mi právě teď velmi hodily.

Přesto jsem si byl jistý, že by to takhle nešlo. Připadal jsem si, jako kdybych v sobě měl dvě osobnosti. Bellina Edwarda, který neustále myslí na ni a ačkoli jsou vzpomínky bolestivé, nechce zapomenout. Naopak Tanyi Ed nechtěl řešit nic z minulosti. Chtěl si pouze užívat přítomnosti a necítit vůbec nic. Mysl byla zmítána někde mezi nimi s občasnou nadvládou jednoho nebo druhého.

Takhle to dál nepůjde. Potřebuji být nějakou chvíli bez cizích myšlenek a zkusit pochopit sám sebe.

Z postele mě vytáhlo stále sílící světlo, které jakoby mě utvrzovalo v mém rozhodnutí. Než jsem vstal, věnoval jsem Tanye poslední polibek této noci, tušíce, že je poslední vůbec.

Byl jsem odhodlán najít a poznat tu tajemnou Bellu, jíž mám plnou hlavu.

V naprostém tichu jsem zaplul do šatny, kde jsem se příliš nezdržoval výběrem oblečení. Když jsem se vrátil, provázel mě po pokoji Tanyin zkoumavý pohled. Omluvil jsem se jí, že musím odejít, protože jsem potřeboval mluvit s Jasperem. Samozřejmě se to neobešlo bez otázky z její strany, takže jsem si vymyslel, že mu jdu říct, aby mě příště nenechával s Alicí samotného doma, protože chybělo málo a pustili bychom se do sebe. Viděla přece to zábradlí, takže si to dokázala živě představit a byla ráda, že se v tu chvíli nacházela mimo vilu.

Souhlasila s mým rozhodnutím, protože stejnou měrou, jakou měla ráda Rose, nesnášela Alici. Věděla o jejích a Jasperových pokusech o mé vzpomenutí na lidskou dívku, která kdysi bývala mou přítelkyní a bála se, že by o mě mohla přijít. Mé ujišťování, že se to nikdy nestane, nebrala z nějakého důvodu vážně. A já už nyní také ne.

Ovšem, když jsem se jí již dříve ptal, co si o tom myslí, odmítala se se mnou bavit a v její mysli se vyskytovala temná místa, kde byly vzpomínky zahaleny mlžným závojem, skrz který jsem se nemohl dostat, abych si je přečetl.

Věnoval jsem jí poslední pohled, okořenil ho uznalým mrknutím a zmizel za dveřmi.

V tu samou chvíli byl také Jasper odejit z pokoje, který sdílí s Alicí a dveře se za ním zavřely s podivně definitivním „cvak“.

Nemuseli jsme ani mluvit, abychom oba pochopili, že za to může Alice. Byl to její tichý souhlas s mým rozhodnutím.

Mlčky jsme sešli po schodech do prázdného obývacího pokoje a přes kuchyň se vytratili ven z domu. Několika dlouhými skoky jsme překonali volné prostranství a ztratili se z dohledu vily v probouzejícím se lese. Cestou jsem poslouchal zvuky přírody a po dlouhé době jsem se cítil normálně a svobodně. Sice mi chybělo několik let z mého života, ale aspoň mi připadalo, že jsem opět sám sebou.

Můj původní záměr byl dojít až na mýtinu, ale tak dlouho jsem to nevydržel. Připadal jsem si jako malé dítě, hledající dárky k narozeninám, stojící před posledním místem, o němž je přesvědčené, že tam jsou ukryty všechny.

Jasper se zasmál. Zřejmě jsem ho svou náladou nakazil.

„Co chceš vědět?“ zeptal pobaveně a zkoumal mou tvář.

„Všechno,“ odpověděl jsem bez otálení. Jeho pobavený úsměv se změnil na shovívavý.

„Dobrá, řekněme, že bych ti vyprávěl všechno o Belle. Tedy o návštěvě u ní,“ začal konkretizovat mé „všechno“. Pouze jsem přikývl a čekal, co bude dál, ale uvnitř jsem sváděl velký boj, abych na něho neskočil a nezačal z něj tahat informace násilím.

Jakmile jsme došli na dohled mýtiny, kde bylo již naprosto zřejmé, že nás nikdo ve vile neuslyší, Jasper si srovnal myšlenky a začal vyprávět.

„Jsi první, pro koho to udělám a za nás oba doufám, že mě svými činy nepřiměješ toho někdy v budoucnu litovat. Co nyní udělám, je proti mému přesvědčení, ale Alice má plány, které dalece přesahují nás oba, proto jsem jí musel slíbit, že ti to řeknu.“ Stál naprosto strnule, ruce za zády a propaloval mě pohledem, který naprosto jasně říkal, co se mnou bude, pokud zneužiji jeho důvěry.

„Už když byla s Arem tady v Denali, cítil jsem z ní smutek. Jsem si jist, že tě nikdy nepřestala milovat. Po té návštěvě se rozhodla, že zůstane v Itálii, protože by zde byla nadpočetná. Řekla to Alici tehdy, i mně před nedávnem v tom baru. Vlastně měla pravdu, protože ty jsi nyní s Tanyou a zdá se, že by vám to mohlo vydržet. Jedna věc je ale jistá. Kdyby ses rozhodl, že ji chceš zpět, musel bys jet za ní do Volterry a podle Aliciny vize by ti trvalo velmi dlouhou dobu Bellu přesvědčit, aby se k nám vrátila. Je možné, že by se ti to ani nemuselo podařit. Ona ti přeje jen to nejlepší. Chápe, že sis našel Tanyu a ačkoli ji zraňuje vidět tě v náruči jiné ženy, je šťastná, že jsi ty šťastný…“ nechal slova vyznít do prázdna, ale pohled ode mě neodvrátil.

„Ale jak to tak pozoruji, Tanya tě již dlouho šťastným činit nebude,“ dodal po chvilce přezkoumávání mých emocí.

Poslední slova ve mně vyvolala pocit, že Jasper vidí do mého nitra hlouběji, než já do jeho hlavy. Dojem byl umocněn ještě jeho pronikavým pohledem a mírně pozvednutým obočím, což v překladu znamenalo „Zkus to popřít“.

„Řekněme, že když jste byli pryč, stalo se něco, co změnilo můj náhled na celou situaci,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Bylo mi hloupé přiznávat, že jsem na někoho tak úchvatného zapomněl. I člověk, který by strávil v její společnosti nějakou chvíli, by na takovou bytost nezapomněl. Tak proč já?! Posílal jsem se za svou hloupost do horoucích pekel, ale ani to neotupilo pocit viny, jímž jsem byl nasáklý od hlavy až k patě.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal ventilovat své pocity a vyřádit se na nejbližším stromě, zalila mě vlna klidu s takovou intenzitou, že jsem ten nápor málem neustál.

„Díky,“ dostal jsem ze sebe po chvíli, opíraje se o strom, který jsem ještě před okamžikem chtěl zničit. Když prvotní šok opadl, moje hlava odmítala uvěřit tomu, co se stalo. Proč má Jasper najednou tak silnou schopnost? Měl jsem pocit, že kdyby ve mně vyvolal únavu, na místě bych usnul.

„Dárek od Belly,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku.

Jako předtím na Alici, zůstal jsem nyní zírat na něho a stále jsem nic nechápal.

„Dá se říci, že to byl směnný obchod. Ona si okopírovala zde mou schopnost, a když jsem za ní byl v Itálii, dala mi kousek svého štítu, abych ho mohl v případě potřeby použít pro posílení účinku. Funguje velmi dobře. Co jsi právě zažil, to byl jen zlomek opravdové síly Bellina kousku moci.

Líbí se mi, jen mám pocit, že v některých situacích nejsem schopen ho plně ovládat, protože potřebuje větší koncentraci,“ uchechtl se nad posledními slovy a mně bylo ihned jasné, jaké situace má na mysli.

„Ale my jsme zde kvůli něčemu jinému,“ nadhodil, když jsem se vrátil zpět do reality. Věnoval jsem mu tázavý pohled.

„Vypadá to, že se začínáš vracet ke svým starým zvykům, chování a dokonce i mluvě. Začínáš být opět Edward. Zatím je ovšem ještě brzy. Alice měla vizi, že Aro chystá ples k tisíciletému výročí rodiny Volturi u moci a každý se bude muset zúčastnit. Pozvánka pro nás je na cestě. Do té doby bys měl zůstat Edem. Později už na tom nesejde, protože Alice viděla, že Tanya po plese stane před nějakým důležitým rozhodnutím, které možná zapříčiní, že s námi již nebude bydlet…“ Zdálo se, že to ještě není všechno a největší šok mě teprve čeká. A než jsem se mohl připravit, Jasper to na mě vychrlil.

„Aro se chystá zasnoubit Bellu.“ Snažil se o běžný oznamovací tón, přesto jsem pozoroval, že se mu viditelně ulevilo, že to má za sebou. Ale nadšení mu nevydrželo dlouho, protože vzápětí pochopil skutečnost s tím spjatou.

Když Aro sňatek ohlásí takto veřejně, nebude mít Bella jinou možnost, než se podřídit jeho volbě. V tu chvíli už nebude žádný způsob, jak bychom mohli naši rodinu dát opět dohromady.

„Kdo to má být?“ ptala se má ústa, zatímco hlava nechtěla uvěřit.

„Ještě se nerozhodl. Původně ji chtěl dát Marcovi, ale když se to dozvěděl Daniel, sám o ni požádal. Věděl, že s ním má Bella šanci na lepší život,“ odpověděl nesouhlasně.

„Kdo je Daniel?“ Jeho jméno jsem téměř zavrčel. Nevím, kde se ve mně ty pocity najednou vzaly, ale představa, že by Bella byla vdaná za kohokoliv, mě přiváděla k šílenství. Byl jsem rozhodnutý vydat se do Volterry i za cenu toho, že bych tam musel zůstat a sloužit Triu. Alespoň bych byl blíže jí.

„Daniel je bratr Gabriela Volturi. Ví o Belle vše a rozhodl se jí pomoci poté, co ji Aro téměř zabil. Měl bys být trochu vděčnější. Kdyby nebylo jeho, byla by tvoje Bella nyní pouze člověk s amnézií,“ řekl klidně a mrkl na mě. „A to bys určitě nechtěl.“

„On je její hostitel,“ vypálil jsem první myšlenku, která mě napadla. Viděl jsem ho, jak ji krmí, ale tehdy jsem se tou vizí příliš nezabýval. Nyní jsem samozřejmě poznával jeho tvář. Oba bratři byli stejní.

„Je uměle vytvořený poloupír a Arův syn, takže je ti asi jasné, že jeho život nebyla jen krev ve správné teplotě donesená až k nohám.“

Zasmál jsem se jeho vtipu. Bylo naprosto zřejmé, že má pravdu a styděl jsem se za své předchozí myšlenky. Vždyť Bella mi nepatří. Mělo mi dojít dřív, že určitě nezůstane sama. Nejsem si jist, jestli bych chtěl toho Volturi potkat, ale slušelo by se alespoň poděkovat.

Přes všechny pozitivní myšlenky mou mysl nahlodávala jako nějaká nákaza myšlenka, že ani jeden z nich, ať už Marcus nebo Daniel, nemá moc dát jí život, jaký si zasluhuje. Mimo hradní zdi a beze jména Volturi, kterého se drtivá většina upírů bojí. To si přece nezaslouží.

„Existuje jedna možnost, jak tomu zabránit,“ ozval se Jasper po dlouhé chvíli ticha.

„Nesmí na ten ples.“ Svitla mi naděje. „Ale jak to udělat? Vždyť oni jsou v Evropě.“

„Alice ví. Mám svoje instrukce, takže se vzdálím a ty běž na lov. Potřebuješ si popřemýšlet o samotě.“ Neodporoval jsem jeho rozumným slovům, protože už je to týden, co jsem naposledy lovil.

Jasper se usmál, pohledem přelétl mýtinu, kterou před mnoha lety vytvořili Rosalie s Emmettem při jednom usmiřovacím výletu, a zmizel.

Zůstal jsem sám. Pouze Edward, Ed a žízeň. Tři součásti jednoho celku. Mě.

Nejdříve jsem se rozhodl utlumit tu spalující žízeň. Potom skoncuji s Edem.

Obvykle nebývám nepozorný, ale dnes se druhé pumě, kterou jsem lovil, povedlo mi jedním máchnutím pracky roztrhnout triko od krku až k lemu.

Alice nebude mít radost, napadlo mě. Na druhou stranu jsem doufal, že bude nadšená mým vnitřním monologem natolik, že jí na oblečení příliš nesejde.

Doběhl jsem na své oblíbené místo a posadil se na kraj skály.

Přede mnou se otevírala krajina, do níž bylo z mého místa vidět na míle daleko. Volný prostor pod nohama mi dodával příjemný pocit volnosti a zároveň mi obvykle pomáhal utřídit si myšlenky.

Dnes to bylo ovšem složitější.

Potřeboval jsem svou mysl rozdělit na dvě poloviny a všechny myšlenky a vzpomínky roztřídit podle toho, jestli patří Edwardovi nebo Edovi.

Nejdříve jsem všechny vzpomínky, které se jakkoli týkaly Belly, přesunul pod Edwarda. Tanyu jsem naopak dal k Edovi.

Potom jsem nechal všechny myšlenky volně poletovat a přitom se je snažil třídit.

Počáteční chaos po nějaké době opadl, víření se ustálilo a já jsem byl konečně schopen rozeznat ty dvě osoby od sebe nejen charakterovými vlastnostmi, ale i vzpomínkami a hlavně časem.

Nyní jsem konečně mohl vidět, v jaké době zhruba vznikl Ed.

Byly to sice vzpomínky zakryté stejnou mlhou, jakou jsem viděl i u Tanyi v mysli, ale k těmto jsem se s menšími obtížemi dostal, protože byly moje.

Jako Edward jsem šel za Tanyou. Souhlasil jsem s jejím návrhem na procestování celého světa, doufaje, že mi tak pomůže ukrátit si čekání na Bellu. Byl jsem rozhodnutý počkat na její návrat a jsem si celkem jistý, že jsem to sdělil i Tanye. Matně si pamatuji její přehnanou reakci, kdy mi začala vysvětlovat, že jsem se už asi úplně pomátl, když chci strávit věčnost čekáním na nějakou lidskou holku, o níž ani nevím, kde je.

Neměl jsem Tanye za zlé, jak se zachovala. Pouze nechápala, že můžu Bellu milovat.

Až do nějakých míst hluboko v lesích Jižní Ameriky, kde jsme strávili několik měsíců, jsou vzpomínky špatně přístupné a rozpité.

Když jsem se ovšem vrátil už jako Ed k rodině, pamatuji si vše naprosto přesně.

Ta změna nastala kdesi v Jižní Americe a trvala několik měsíců.

Zajímavé je, že jako Ed nemám vzpomínku na jedinou hádku s Tanyou, zato hádky s Alicí byly na denním pořádku. Budu se své sestřičce muset omluvit, až to bude možné. Ať se stalo cokoliv, mé chování to neomlouvá…

„Tady jsi, Ede,“ vyrušil mě z přemýšlení hlas Tanyi. Raději bych strávil ještě chvíli o samotě, ale nemohl jsem. Ed věnoval Tanye vždy plnou pozornost. Nyní jsem Ed já a musím to sehrát tak, aby nikdo nepojal podezření.

Vyskočil jsem na nohy a letmo ji políbil na ústa. Všiml jsem si přitom, že jahodový odstín v jejích blonďatých vlasech ještě více ztmavl v paprscích zapadajícího slunce.

„Rodina se po tobě shání,“ řekla starostlivě. Lhostejně jsem přikývl a vložil svou ruku do její nastavené.

Spolu jsme se mlčky vraceli do vily a mně s každým krokem tíhlo srdce.

Věděl jsem, že to bude těžké. Když se mi nyní vzpomínky vrátily, nemám jistotu, že budu umět být nadále tak bezcitný a bezohledný. Nikdy jsem takový nebýval, takže mi nezbývalo, než se snažit co nejvěrohodněji napodobit sám sebe. Asi mě z toho zmatku brzy začne bolet hlava.

Než jsem překročil práh domu, naposledy jsem si zopakoval zakázané činnosti – hra na klavír, sázky a souboje s Emmettem, hádky s Rose. A naopak jsem si připomněl, co bych dělat měl – sledování televize, hádky s Alicí a hlídání si odstupu od ostatních. Alespoň, že čtení, moje vůbec nejoblíbenější aktivita, mi zůstalo po celou dobu.

S myšlenkou na knihy a úsměvem na rtech, vzhůru do jámy lvové.

Věnováno:

Astefany - Za neutuchající přízeň.

Zuzka88 - Za čas, který si našla na korekci.

A nakonec bych tento dílek chtěla věnovat kamarádce Míše, která před pár dny oslavila své jednadvacáté narozeniny.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 20. kapitola: