Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 17. kapitola - Bellin pohled

14.04.2011 (12:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2052×

Kdo to ví, odpoví

„No, a my jsme si řekli, že když nás naše nejnadanější sestřička opustila a sama odjela do Evropy, tak bychom ji mohli aspoň navštívit, když už teď víme, kde je,“ odpověděl mi se zvláštním úsměvem Emmett.

„Kdy jsi byl naposledy na lovu?“ zeptala jsem se Emmetta, když jsem viděla jeho černé oči. On zamrkal a jeho oči zezlátly. Doteď mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být ještě pro někoho zajímavá...

„Tohle jste se nikdy neměli dozvědět. Aro to určitě udělal schválně...“ začala jsem svůj dlouhý proslov o tom, aby mě už raději nikdy nekontaktovali, ale Jasper mě přerušil.

„Bello, co tě tady drží? Vždyť se můžeš vrátit k nám.“

„Nemůžu, protože jinak vás Aro jednoho po druhém zabije, donutí mě se na to dívat a potom mě kousne a pokud přežiju, tak se postará o to, abych neměla do konce věčnosti ani chvilku klid.“ A pak je tu ještě ta druhá věc...

„A to ti řekl kdo? On? Podle toho, co jsem viděl v Denali, tak tahle pohrůžka už na tebe neplatí. Vždyť by sis z celé gardy mohla udělat puzzle a samotné trio by mohlo skončit jako trofeje na stěně trůnního sálu. Tedy pokud bys ho nechala stát.“

„Dobře, Jazzi, řekněme, že se vrátím domů. A potom co? Budu se dělit s Tanyou a Edwardem o jeden pokoj? Nebo budu mít svůj vlastní? V obou případech budu navíc.“ Už jsem začínala být mírně nesvá, protože o Edwardovi jsem se bavit nechtěla. I když mi bylo jasné, že on je ten důvod, proč Emmett a Jasper přijeli do tohoto baru právě dnes.

Jakmile jsem vstoupila do baru, nechala jsem svůj štít jenom tak, aby se mi nikdo nedostal do hlavy a všechny ostatní schopnosti jsem vypnula. Byla jsem zase ta stará Bella, kterou znali.

Oba se začali ošívat, jako kdybych řekla něco, o čem nechtěli mluvit.

Svlažila jsem si rty v drinku.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se trochu ostřejším hlasem, než jsem měla v plánu a přidala příslušný pohled. Zabralo to.

„No, víš, mám takový pocit, že Ed se jaksi... tak trošku... malinko... teda, pokud je to možný... zbláznil,“ odpověděl tentokrát Emmett. Zdálo se, že si s tou situací vnitřně neví rady. Chtělo se mu smát a zároveň mu bylo Edwarda líto. K tomu všemu byl zřejmě ještě naštvaný na Tanyu, protože jí dával za vinu jeho stav.

„A to je možné?“ zeptala jsem se pobaveně. Vážně by mě nikdy nenapadlo, že by se Edward mohl zbláznit. Ten Edward, kterého jsem znávala a který byl vždy tak milý, hodný, pozorný, nesobecký, vtipný a výborný spojenec proti Emmettovi.

Ráda bych na něho vzpomínala, ale nyní to nebylo vhodné. Úsměv vystřídal smutek a žal, když jsem si to uvědomila.

„Bello?“ ozval se Jasper. Rychle jsem si z očí setřela slzy, které už už hrozily přetéct.

„Ještě že mám voděodolnou řasenku,“ pronesla jsem tiše a poprvé se zhluboka napila. Emmett se zasmál, ale Jasper si mě prohlížel zasmušilým pohledem.

„Co to piješ?“ zajímalo Emmetta.

„Vylepšenou Bloody Mary. Chceš ochutnat?“

„Vždyť víš, že nemůžu.“

„Tuhle můžeš. Tak nekecej a pij.“ Posunula jsem sklenici po stole k němu. Chvíli se na ni díval, jako kdyby nechtěl věřit, že to opravdu může udělat. Po nějaké době, kdy ho Jasper hypnotizoval pohledem, konečně zvedl sklenici a trošku upil.

„Hej, tak to je fakt hustý. To si dám taky,“ řekl a než jsme ho stačili zastavit, vypil ji až do dna a objednal si další. Netušila jsem, co to s ním udělá, protože jsem ještě neviděla upíra, že by tohle pil. Když Patrick viděl, kdo si objednává, tázavě zvedl obočí a potom, pouze na kratičký okamžik, zavrtěl hlavou. Emmett by to asi neměl pít.

„Emmette, neměl jsi už dost?“ zeptal se Jasper. Odpovědí mu byl další vypitý drink. Tohle nedopadne dobře. Když už jsme se v tom ovšem vezli, rozhodla jsem se využít situace.

„Emme, proč jste přišli?“ zeptala jsem se. Opět. Tentokrát jsem ho ale nemusela pobízet.

„Kvůli tomu... no... Éďovi. Asi se fakt pomát. Když's odešla, zmizel. Prostě puf,“ rozhodil rukama, aby to názorně předvedl, „a pak se po letech objevil s Tanyou a od tý doby ona okupuje jeho pokoj. A ten... malej skřet... Alice... to ona... všechno řídí. Proto jsme sem museli jet. Tady s Jazzíkem. Musíme tě dostat zpátky... pomoct zbavit se čaroděje... neříkat pravý důvod... nebo nepřijedeš.“ Mluvil pomalu, místy mu bylo špatně rozumět a poslední slova říkal téměř ve spánku. Pád jeho hlavy na stůl doprovodilo filmově temné žuchnutí. Divím se, že to ten stůl vydržel. Všichni přítomní v baru se na nás otočili a dívali se, co se stalo. Všem jsem se pohledem omluvila a potom jsem se podívala na Jaspera. Nevypadal překvapeně.

„Omlouvám se, Jazzi, vážně mě to mrzí. Nevěděla jsem, co to s ním udělá, a nikdy by mě nenapadlo, že se takhle zřídí. Vždyť ty drinky vypil jenom tři.“ Snažila jsem se odčinit, co jsem způsobila. Jasper se lehce pousmál.

„Obávám se, že i tohle bylo součástí plánu. Sice nechápu, jak se to stalo, ale Emmett je opravdu opilý a spí, přesně, jak Alice předpověděla.“ Takže přeci jenom. Zase Alice. Už mi její vměšování do cizích záležitostí pomalu začínalo chybět.

„Vážně? A co ti ještě řekla?“

„Že mi pomůžeš najít to, pro co jsem opravdu přijel, aniž by se to dozvěděl Emmett a že tě stejně asi nepřesvědčím, abys jela se mnou,“ odpověděl a poslední slova doprovodil smutným pohledem.

Emmett zachrápal, čímž upoutal naši pozornost.

„Čím se tak zřídil?“

„Bloody Mary, ovšem ne tolik kořeněná a místo rajčatového džusu v ní byl panák dárcovské krve.“

„Tak to bych si klidně odpustil.“

„To chápu. Musíš zůstat střízlivý.“ Přikývl.

Zaplatili jsme, vzali spícího Emmetta pod rameny každý z jedné strany a táhli ho ven. Naštěstí na mě čekal odvoz, takže jsme se ho rozhodli vytáhnout na zadní sedadla vrtulníku. V tu chvíli se ovšem na okamžik probral a hodil sebou. To způsobilo, že jsme ho neudrželi a on spadl na zem. Rána nebyla příliš hlasitá, protože na zemi ležel asi metr sněhu, ale ucítila jsem lehký otřes.

Nakonec nám pomohl pilot, a tak jsme Emmetta položili na jedno dvousedadlo a s Jasperem jsme si sedli na druhé. Ještě předtím jsem se ovšem došla do baru obléct zpět do sportovního a za domem jsem si vzala snowboard.

„Máme hodinu čas. Můžu vědět, jaký je pravý důvod tvé návštěvy?“ zeptala jsem se, jakmile jsme si nasadili sluchátka a zapnuli interkom. Pilot samozřejmě nic takového nepoužíval. Asi bychom si mohli povídat i tak, ale tohle bylo pohodlnější. A bezpečnější.

„Hledám deník Rebeccy Swanové, měl by být někde na hradě,“ odpověděl a evidentně doufal, že mu s tím pomůžu. Proč by jinak Alice chtěla, abychom se potkali.

„Tak takováhle vzácnost může být jenom v Arově pracovně, kam nikoho nepouští bez svého doprovodu.“

„To si nemyslím, protože Aro o tom deníku nic neví. Prý se o něm zmínil Carlisle, když tady byl naposledy a Aro se tvářil dost překvapeně.“

„V tom případě není na hradě, pokud ho tedy od té doby nezískal, nebo už tehdy Carlisleovi nelhal,“ odpověděla jsem pohotově. Aro si všechny knihy hlídá a o deníku ženy, která pomohla své sestře přivést na svět dítě jeho syna, by určitě věděl.

„Alice jasně řekla, že deník je ve Volterře. To nedává smysl.“

To tedy opravdu ne. Jsem si jistá, že kdyby tam byl, Aro by o něm věděl, takže bych o něm věděla i já, protože mu občas tajně nahlédnu do hlavy. Ne že bych mu nevěřila, ale pro klid duše to raději udělám. Sice se ke mně chová přátelsky, ale to je nejspíš jenom z toho důvodu, že kdyby mě naštval, nedopadlo by to pro něho dobře. Mohla bych na něho použít podobnou pohrůžku, kterou kdysi on použil na mě, abych se podrobila jeho vůli. A určitě ví, že kdyby se jenom slovem zmínil o tom, že ublíží komukoliv z Cullenových, použila bych na něho Janin dar a nechala ho spáchat sebevraždu jeho nejhoršími nočními můrami. Ta představa je komická, když uvážím, že vlastně ani nespí.

Zamyslela jsem se, kde bych svůj deník ukryla já. To bych si ovšem nejdřív musela nějaký vést. V mém starém životě nebyla snad jediná věc, která by stála za zapsání. Nikdy jsem se nestěhovala, ani nedělala nic zajímavého. Tedy až do chvíle, než jsem potkala jednu upíří rodinku. Myslím, že zápisky v mém deníku by mohly vypadat nějak takhle: Milý deníčku, dnes jsem přišla na to, že můj nejlepší přítel je upír. Z nějakého důvodu chtěl, abych to zjistila sama a myslel si, že se s ním kvůli tomu přestanu vídat. I kdyby byl třeba sám vládce podsvětí a chtěl mě obětovat při nějakém rituálu, milovala bych ho stejně. Jenže on je můj nejlepší přítel.

Tak to by asi vážně nešlo. Nevím, co by se stalo, kdyby si tohle někdo přečetl.

Potom mě něco napadlo.

Forks. Dům, v němž jsem vyrůstala, byl po rozsáhlé rekonstrukci, když jsme se nastěhovali. Původní zůstala pouze dřevěná podlaha v ložnici rodičů. Pamatuji si, jak jsem tam jednou šla, když už nežili. Chtěla jsem jejich věci sbalit a odvézt. Když jsem tak chodila po ložnici a shromažďovala věci na velké posteli uprostřed pokoje, všude bylo ticho, rušené pouze mou prací a jedním prknem v podlaze. Pokaždé, když jsem na něj stoupla, lehce se prohnulo a zavrzalo.

„Zkoušeli jste to u mě doma?“ zeptala jsem po návratu z hlubin vzpomínek.

„Také nás to napadlo, takže jsme tvůj dům prohledali – tedy vlastně Alice. Zjistila, že jediná místnost, kde by mohl být, je ložnice tvých rodičů... Dokonce se jí podařilo se tam dostat ještě před tím hurikánem, který celý dům kompletně zničil tak, že je od té doby neobyvatelný.“

„To mě mrzí, měla jsem ho ráda, i když mi připomínal rodiče. A našla něco?“ Právě teď nebyla vhodná doba na to, abych se rozptylovala žalem nad ztrátou milovaných lidí, která se stala před více než půlstoletím a nejde vzít zpět.

„Našla opravdu nějakou starou, ručně psanou knihu. Záhy ovšem vyšlo najevo, že není Rebeccy. Věděla jsi, že Niccoletta si také psala deník? Právě teď ho Alice s Carlislem pročítá, jestli tam náhodou nenajdou nějaké vodítko k deníku Rebeccy.“ Chtěl ještě něco říct, ale s významným pohledem jsem si položila prst na pusu. Pochopil, že se blížíme k Volteře, kde je nebezpečné o těchto věcech mluvit. Zde totiž nemají uši jenom stěny, ale i všechno ostatní.

Na Jasperův mobilní telefon přišla krátká zpráva: „190-106-20“.

Byla od Alice a bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. Pevně doufám, že ví, co dělá, protože my ne.

Měli jsme nad čím přemýšlet.

Když helikoptéra přistála uprostřed nádvoří, vyhledala jsem Felixovu mysl a požádala ho, aby nám pomohl odnést Emmetta. Řekla jsem mu, že jsme byli v upířím baru a on ochutnal hříšně dobrou Bloody Mary až do dna a to hned třikrát a že nejspíš chvíli potrvá, než se probudí a místo opice mu na zádech bude sedět kocour.

Přiběhl téměř vzápětí, hodil si Emmetta přes rameno a odnesl ke mně do pokoje. S Jasperem jsme ho uložili do postele a sami jsme si sedli do křesel. Přemýšleli jsme nad těmi čísly, která nám Alice poslala. Schovala jsem Jaspera pod štít, abychom mohli vést obousměrnou komunikaci.

„Říkal jsi, že má být ve Volterře. To ale nutně nemusí znamenat jenom hrad. Je tu ještě jedno místo, kam se dávají knihy, které na hradě Aro nechce. A myslím, že při troše štěstí a velké dávce odvahy by se mezi velkou várku nechtěných knih dala schovat jedna hledaná. Tam Aro nikdy nebyl. Musí to být ono. Jdeme.“

Nečekala jsem na jeho odpověď. Pochopil, že se to dozví nejpozději, až tam dojdeme. Než jsme vyšli z pokoje, schovala jsem i Emmetta pod štít, abych ho měla stále pod dohledem, kdyby se probudil.

Cestou jsme museli být velmi opatrní. Dívali jsme se za každý roh a při jakémkoli slabším zvuku se schovávali ve stínech. Dovedla jsem Jaspera k nepoužívanému zadnímu východu do zahrad. Aspoň jsem si myslela, že byl nepoužívaný, protože do této části hradu chodí málokdo, ale dveře nevydaly jediný zvuk při otevírání. To byla výhoda pro nás. Venku jsme se plížili mezi křovím těsně pod hradní zdí, aby nás neviděly stráže nahoře. Snažili jsme se proklestit si cestu mezi keři, když najednou...

Ach, ne. Tak tohle mi ještě chybělo. Nezareagovala jsem dost pohotově a jedna trnitá větev mě švihla přes ruku. V místě zásahu se objevila jediná kapka krve. Ta ovšem stačila na to, aby se z Jaspera stal lovící upír. Měla jsem čas maximálně několik sekund než definitivně prohraje svůj boj s žízní.

No tak, Bello, uvažuj, nařizovala jsem sama sobě. Zachovej klid a vzpomeň si, co tě učil Aro o útočících upírech. Když přežiješ, chceš raději zemřít, než snášet tu strašnou bolest. Hmm, tak to se mi teď zrovna moc nehodí. Pochybuji, že by mě Jasper nechal žít. Určitě jsem se učila i něco jiného. Arovi přece záleželo na tom, abych zůstala naživu. No jistě, že mě to nenapadlo dřív. Bublina z fyzického štítu. Stihla jsem to akorát včas. Během jediného krátkého okamžiku se staly dvě věci zároveň: Jasper vyskočil směrem ke mně a já jsem ho obalila bublinou. Ta zastavila jeho pohyb, takže do ní narazil a ona se lehce zavlnila. Aspoň něco jsem se ve Volterře naučila. No, Aro, za tohle ti patří moje vůbec první upřímné díky.

„Jazzi, klídek. Zkus chvíli nedýchat. Přejdu kolem tebe na druhou stranu a půjdu první.“ Snažila jsem se zvládnout situaci tím, že na něho budu mluvit a posílala mu jeho vlastní vzpomínky. Doufala jsem, že se Jasper - člověk vrátí co nejdříve. Účinek to mělo zhruba stejný, jako kdybych se v červeném oblečení pokoušela uklidňovat rozzuřeného býka.

V jednu chvíli z něho šel dost strach, protože vrčel a propaloval mě nenávistným pohledem. Na to prázdno a temnotu v jeho očích nejspíš nebudu schopná zapomenout do nejdelší smrti. I přesto jsem se ale zdráhala použít na něho Janin nebo Alecův dar, třebaže by účinek byl okamžitý a trvalý. Ať se stalo nebo i stane cokoliv, tak tohle si nezaslouží.

Ještě štěstí, že ty bubliny umí být i zvukotěsné. Slyšela jsem ho jenom já, protože jsem ji ovládala. Nevěděla jsem, jak bych mu mohla pomoci, tak jsem chvíli pouze zoufale pozorovala, jak bojuje s bublinou i sám se sebou. Potom jsem pokrčila rameny, protože mě nic nenapadlo. Otočila jsem se a vydala se opět na cestu.

Prostě počkám, až ho to přejde. Sice mě pohled na takového Jaspera opravdu bolel, ale ať bych udělala, co bych chtěla, stejně by mu to nepomohlo.

Bublinu jsem přiměla, aby mě následovala a ještě na ni přidala další vrstvu, protože Jasper se vytrvale snažil ji zničit. Ne že by mohl, ale jistota je jistota. Byla jsem rozhodnutá ho v ní nechat tak dlouho, dokud nezačne opět mluvit a jeho oči nezezlátnou – to už bude zase on.

Nesměli jsme se zdržovat, protože jsme měli být na hradě. A pokud někdo zjistí, že tam nejsme a nikdo o nás nic neví, budeme se zodpovídat Arovi.

Než jsme obešli hradby a objevili se na druhé straně města, Jasper v bublině hluboce litoval toho, že se neovládl a snažil se mě přesvědčit, abych ho pustila ven.

„Dobře, pustím tě, ale pokud si ze mě budeš chtít udělat svačinku znovu, pošlu tě v ní domů přes Jižní pól,“ pohrozila jsem mu s úsměvem.

„Slibuji, že už se to nestane. A teď mě, prosím, pusť. Vážně si připadám hloupě,“ škemral.

„Když si připadáš hloupě teď, co bys dělal, kdybych se ti neubránila?“ zeptala jsem se. Jeho odpověď mě opravdu zajímala, ale on mlčel. Tvářil se ztrápeně a přemýšlel nad tím, že by se asi nemohl vrátit domů.

„Sebeobrana není to jediné, co mě Volterra naučila. Tváří v tvář smrti jsem stála už tolikrát, že jednou navíc mě snad ani nemůže vyvést z míry. Tady je to téměř na denním pořádku. Ze začátku to zařizoval Felix, který každého útočícího upíra chytil pod krkem a odtáhl pryč ještě dřív, než mě stačil kousnout. Potom jsem se naučila používat bubliny. Prvních několik měsíců se stávalo i několikrát denně, že se nějaký upír v mé blízkosti neovládl a potom poletoval po hradě v bublině, kterou nemohl ovládat ani zničit a musel čekat, až ho pustím ven.“ Vzpomněla jsem si na Jane, která to na mě zkusila jednou. Pobavil mě její naprosto nepříčetný výraz. Jasper to samozřejmě viděl také.

„Koukám, že jsi se nenudila,“ zasmál se. Většinou opravdu ne.

Konečně jsem našla toho starého Jaspera. Mrkla jsem na něj a bublina zmizela.

„Díky, už se to nestane.“ zopakoval. Přikývla jsem, ale přesto jsem byla ve střehu, kdyby přeci jenom k něčemu takovému došlo znovu.

S Jasperem v patách jsem vklouzla do jedněch nenápadných dveří v podloubí a doufala, že tam nikdo nebude. Nemají ani žádné zařízení, které by detekovalo pohyb nebo kameru namířenou na vchod. Pro upíry není komplikované dostat se dovnitř, zvlášť když člověk, který tam má být, si udělal přestávku na kouření a nezamkl. Příliš se spoléhal na to, že pokud někdo přijde, uslyší ho nebo si ho všimne. Viděli jsme ho přes skleněné dveře, odkud on mohl pozorovat přicházející i odcházející lidi, ale právě teď k nám byl otočený zády a věnoval se cigaretě a malé televizi na protější stěně.

Prošli jsme kolem něho bez povšimnutí a zamířili ke schodišti. Byla to stará budova, která měla pod sebou pět pater – údajně každé o rozloze fotbalového hřiště – plných knih. Sama jsem zde v podzemí ještě nikdy nebyla, ale slyšela jsem mnoho zvěstí o volterrských archivech. Konečně se dozvím, jestli je něco pravda.

Měli jsme namířeno do druhého patra. Aspoň to jsem vydedukovala z rozmezí čísel napsaných u cedule v prvním patře.

Vcelku rychle jsme se v budově zorientovali, našli příslušné dveře a po jejich otevření jsme byli náležitě překvapeni. Kam oko dohlédlo, byly všude dlouhé řady regálů plných knih, osvětlené matně červeným světlem. Každá řada i každý oddíl byly očíslované. Vzduch byl těžký, mnoho let nevětraný a všude byl cítit inkoust, pergamen a papír.

„Už víš, co hledáme?“ zeptala jsem se Jaspera.

„Řada stodevadesát, oddíl stošest, kniha dvacet.“ odpověděl s úsměvem.

„Co je s Edwardem?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla, že se mu v mysli na okamžik objevila jeho tvář.

„Víš, když první pomlčku přemístíš tak, aby od sebe oddělovala první čtyři čísla místo tří...“ přemýšlel a přitom přecházel kolem řad a kontroloval čísla na nich „...tak ti z toho vyjde den, kdy se narodil Edward jako člověk...“ Odpočítal dvacátou knihu v příslušném oddílu. „Nebo den, který máme hledat,“ dopověděl, vytáhl z police slabou knížku v černé kůži, otevřel ji a začal listovat zažloutlými stránkami plnými ozdobného, špatně čitelného písma.

Měla jsem pocit, že to trvá celou věčnost, když byl zhruba v polovině. Čím víc se blížil ke konci, tím menší mi připadala naděje, že to, co hledáme, jsme našli hned naproprvé.

Zase knihu zavřel a povzdechl si.

„A přitom to vypadalo tak nadějně.“

„S sebou ji vzít nemůžeme, ale aspoň víme, kde ji hledat, kdybychom ji ještě potřebovali,“ řekla jsem zklamaně a vzala knihu do ruky. Chtěla jsem ji vrátit zpět.

„Počkej ještě, něco mě napadlo. Ten datum je hned na začátku, co když je to nějak důmyslně skryté...“ Vzal mi knihu z rukou a nalistoval příslušnou stránku.

„Podívej na ta velká písmena,“ ukázal na každé zdobné písmeno na začátku věty.

„To vypadá nadějně,“ poznamenala jsem, když jsem v Jasperově mysli viděla, jak jednotlivá písmena zdánlivě dávají dohromady text, který byl ovšem po bližším přezkoumání naprosto nesmyslný. Oba jsme se to snažili pochopit, ale dlouhou dobu se nám to nedařilo. Zkoušeli jsme různé přesmyčky a šifry, na které jsme si vzpomněli, ale nebylo to nic platné.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 17. kapitola - Bellin pohled: