Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 16. kapitola - Bellin pohled

02.04.2011 (21:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1956×

Může něco bolet víc?

Přes jednu mysl ke mně proudily myšlenky všech ostatních, ve druhé jsem zahlédla svou postavu zahalenou do pláště od hlavy až k patě, o níž byla přesvědčená, že ji zná, a třetí se snažila vyslat vlnu klidu do svého okolí.

To není možné!

Zůstala jsem stát na místě a nemohla uvěřit. Po padesáti letech se s nimi opět shledávám. Srdce se mi rozbušilo mnohem rychleji, když na mě dolehla ta pravda.

Na druhou stranu musím dělat, že je neznám. Oni na mě nejspíš raději „zapomněli“. A kdyby ne, řeknu Arovi a on jim to rozmluví. Je to nejlepší řečník, kterého znám. V jejich vlastním zájmu je musím ochránit před pravdou. Musím je udržet v bezpečí za každou cenu. Zaštítila jsem Arovu mysl tak, aby ji on – i po tak dlouhé době ve mně jeho jméno vyvolává stejnou bolest – nemohl slyšet.

Eleazar stál na verandě a čekal, až vyjdeme schody. Aro shodil kápi a pozdravil se s ním. Zůstávala jsem v pozadí, němá. Poslouchala jsem. V dohodě bylo také zahrnuto, že mi Aro sám řekne, abych si kápi sundala, jindy to udělat nesmím.

Zatím nikdo neměl vážnější podezření, což bylo dobře, třebaže to bolelo víc, než jsem si myslela, že jsem schopná unést.

Tichý hovor uvnitř ustal, když Eleazar pozval Ara dovnitř. Následovala jsem je jako stín. Uvnitř se Aro pozdravil se všemi přítomnými. Zpod kápě jsem je viděla všechny. Alice, Jaspera, Rose, Emmetta, Esme, Carlislea, Kate, Irinu, Carmen, Tanyu a po jejím boku... Edwarda. Au. To zabolelo. Ještě bolestnější byl ovšem pohled na ten perfektní pár, který spolu tvořili. Podle Tanyiných myšlenek jsou spolu šťastní. Jeho jsem raději slyšet nechtěla.

Pokud jsem se k nim doteď chtěla vrátit, nyní už to nepřipadalo v úvahu. Byla bych nadbytečný člen rodiny. Nyní už mi zbyly pouze vzpomínky, žádná budoucnost mě nečeká.

V myslích všech jsem viděla, co s nimi můj náhlý a nevysvětlený odchod udělal. Edward na dlouhý čas odešel od rodiny a všichni ostatní byli velmi smutní. Alice a Rose se cítily ukřivděně, že jsem jim nic neřekla. Esme s Carlislem mě neodsuzovali za to, že jsem si vybrala vlastní cestu, ale bylo jim líto Edwarda, což si ovšem kvůli němu nemohli ani myslet. Emmett na dlouhou dobu ztratil svůj smysl pro humor a Jasper upadal do deprese. Všichni denalijští to tolik neprožívali, protože jsme se neznali.

Neměla jsem to Cullenovým za zlé. Zachovala jsem se příšerně. Odešla jsem, místo abych se k nim vrátila ze školy. Ani žádný vzkaz jsem po sobě nezanechala. Jako nikdy nic na světě jsem si nyní přála, abych jim mohla vše vysvětlit a poprosit o odpuštění. Už bych s nimi nemohla bydlet, když mě nahradila Tanya, ale měla bych aspoň jistotu, že se na mě nadále nezlobí.

Věděla jsem přesně, co mě drží, abych to neudělala. Arova pohrůžka, že pokud s ním nebudu spolupracovat, zabije Cullenovy jednoho po druhém a budu se na to muset dívat. Potom mě přemění a nechá napospas věčnosti o samotě. To mi řekl před padesáti lety, abych se přidala k němu jako jeho nejcennější sběratelský kousek.

Dnes je ovšem situace jiná. Svou schopnost jsem rozvinula natolik, že kdybych opravdu chtěla, mohla bych ohrozit samotné trio, aniž bych při tom hnula prstem. Nebyl by problém použít Alecův dar a jednoduše všechny ostatní udržet stranou. Ještě ovšem nenadešel ten správný čas a po dnešku zřejmě ani nenastane, takže se nic takového udělat nechystám. Ztratila bych jediné místo na světě, kde mě rádi vidí.

Zkoumala jsem mysl každého z přítomných. Denalijští mi starost nedělali, protože jsem u nich nenašla ani stín pochybnosti. Esme, Rose, Emmett a Jasper byli velmi zvědaví, ale také mimo ohrožení. Nejvíce jsem se musela soustředit na Carlislea, Alice a Edwarda. Carlisle uměl řecky, což mě nepřekvapilo. Pro tyto případy jsme měli smluvený signál. Ale Alice hledala nějaký záblesk z budoucnosti, který jí napoví a Edward se nám snažil dostat do hlavy, aby něco zjistil. Nechtěla jsem to udělat, ale v jejich zájmu jsem jim jejich schopnosti odebrala. Alice se tvářila jako kdyby náhle oslepla a Edward pocítil mírnou úlevu, ale vzápětí se mu na tváři usadil velmi zadumaný výraz. Oba mě propalovali pohledem. V Edwardově mysli jsem viděla mnoho vzpomínek, jak se snažil vybavit si, kdy už tohle zažil. Náhle mu zbyla jediná vzpomínka – můj obličej. Musela jsem zakročit okamžitě. Zatím byl přesvědčený, že jsem někde ve světě se svou novou rodinou, pravděpodobně na sklonku života, a těším se z vnoučat, ale jeho bystrý úsudek nesmím podceňovat.

„Otče,“ pohlédla jsem se na Ara a tím přerušila jeho rozhovor s Eleazarem. Arovi bylo jasné, že řečtinu neuplatníme, takže se rozhodl postupovat jinak.

„Ach, jistě. Promiň mi to. Jsem nezdvořilý,“ otočil se na mě a usmál se. Potom přelétl pohledem všechny přítomné a promluvil k nim.

„Toto je má dcera Iss. Jak jste si mohli všimnout, je z větší části člověk. To jí ovšem nebrání v tom, aby nahradila celou mou gardu.“ Mluvil o mně, jako kdybych byla jeho nejcennější sběratelský kousek, což jsem ve vší skromnosti byla.

Všichni z toho byli zmatení. Netušili, jak by jedna lidská holka mohla nahradit upíří vojáky cvičené v boji a s dary, které si vybíral sám Aro. Ten to také pochopil z jejich zvláštních výrazů.

„Iss, zkus něco neškodného,“ promluvil ke mně. Přikývla jsem a už jsem měla vybráno, co to bude. Vrátila jsem Alice a Edwardovi jejich dary a zaměřila se na Emmetta. Nejdřív se přihlouple usmíval a potom se začal chechtat. Nakonec se svezl na všechny čtyři, sedl si a začal se drbat nohou za uchem. To jsem ovšem neměla dělat, protože Edward, který to vše viděl v jeho hlavě, začal mít vcelku jasnou představu. Měla jsem si vybrat jiné zvíře. Tahle scénka až příliš připomínala náš první opravdu společný den ve škole.

Ostatní přemýšleli, co jsem to s Emmettem vlastně udělala, protože jim to nijak zvláštní nepřišlo. Pouze Jasper se při každém novém návalu bolesti, který mě zasáhl, zkoumavě podíval mým směrem. Nechápal, proč jí mám v sobě tolik.

„Iss, objasni, co jsi udělala,“ řekl s úsměvem Aro.

„Nejdřív použila převrácený Janin dar, takže Emmett měl v mysli pouze ty nejšťastnější vzpomínky. Potom si půjčila Arův, také ho převrátila a vsugerovala mu, že je pes,“ předběhl mě s odpovědí Edward a mně bylo jasné, že už ví, stejně jako Alice.

„Iss má zvláštní dary všech vojáků v mé gardě. Působivé, že?“ Při posledních slovech se otočil na Eleazara.

„Bello?!“ ozvaly se čtyři překvapené hlasy, které patřily Edwardovi, Alice, Jasperovi a Carlisleovi. Všichni Cullenovi se nevěřícně dívali na mně a napjatě očekávali, že se jim ukážu. Postřehla jsem Arovo sotva viditelné přikývnutí a ihned shodila kápi. Nedokázala jsem jim zpříma pohlédnout do tváří, tak jsem si raději prohlížela své mírně opotřebované boty.

Napětím jsem téměř ani nedýchala, aby mi něco neuniklo. Kate, Irina, Carmen a Eleazar mě viděli poprvé, takže si mě pouze bedlivě prohlíželi. Tanya mě viděla také poprvé, což jí ovšem nezabránilo v tom, aby mě nechtěla přímo na místě zabít. Jako by jí to snad bylo dovoleno. Cullenovi byli rádi, že mě vidí. Alice začala plánovat, jak by mě dostala ze spárů Ara, abych u nich mohla zůstat. Jako první mě napadlo, že bych jí s tím ráda pomohla, ale vzápětí mi došlo, že jsem své místo v rodině Cullenových ztratila již před mnoha lety.

Měla jsem pocit, že ten okamžik trvá už opravdu příliš dlouho, ale něvěděla jsem, co bych měla říct. Jak vysvětlit svoje zmizení a to, že jsem se na jejich prahu objevila o půl století později jako osobní strážce nejvíce jimi nenáviděného upíra.

Nakonec jsem pohlédla na Alice, která stála nejblíže a doufala, že bude mít vizi o tom, co bych chtěla udělat. Po chvilce se její pohled na okamžik rozostřil a v její hlavě jsem viděla nás dvě jak opouštíme dům. Vzápětí na mě s úsměvem jemně kývla. Před odchodem jsem ovšem musela vyřídit ještě jednu věc.

„Aro, mám prosbu. Když ti půjčím část svého štítu i se schopnostmi, necháš mě jít se projít s Alice?“

Aro se tiše bavil s Eleazarem a když vyslechl mé přání, pouze přikývl. Předala jsem mu tedy část svého štítu, kterou si po návratu vezmu zpět a připravila se k odchodu.

„Nejednej ukvapeně,“ řekla jsem Arovi, když jsem odcházela.

„Co měla ta věta znamenat?“ ptala se Alice, když jsme odešly do dostatečné vzdálenosti od domu.

„Byla to přípomínka toho, aby nezačal bezhlavě zabíjet jenom proto, aby si vyzkoušel, co všechno může dělat, když si vypůjčí moji schopnost. Zkusil to jednou a od té doby se sice hlídá, ale stejně mu plně nevěřím,“ odpověděla jsem. Toto téma pro mě bylo přijatelnější, než bavit se o mém odchodu a o tom, co museli všichni prožít. Bohužel jsem věděla, že se tomu nevyhnu, takže jsem se pouze snažila potlačovat slzy, které se mi draly do očí.

„Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím,“ vypískla Alice, zatímco se mi pověsila kolem krku. „Musíme tě odtamtud nějak dostat. Myslela jsem, že jsem se zbláznila, když jsem tě viděla stát vedle Ara. Proč jsi odešla? Proč jsi nám nic neřekla? Vždyť jsi věděla, že bychom za tebe všichni zemřeli, jenom abys tam nemusela.“

„Alice, uklidni se. Sice jsem tady, ale ne na dlouho. Chtěla jsem, abyste byli všichni v pořádku. Aro mi pohrozil, že pokud neodejdu, tak vás všechny nechá zabít a potom už budu muset jít, protože nebudu mít nikoho jiného. A věděla jsem, že byste mě nepustili, tak jsem využila toho, že jsem byla sama ve škole za slunečného dne a odešla raději ihned, než bych si to rozmyslela.“

„Ty jsi nepřišla proto, abys tu s námi zůstala?“

„Když jsem slyšela po půl století své jméno, tak jsem si přála, abych mezi vás mohla opět patřit, ale pochopila jsem, že své místo jsem ztratila už dávno,“ odpověděla jsem a musela jsem se k Alice otočit zády, abych skryla své slzy.

Alice zmizel úsměv z tváře, protože pochopila mou narážku.

„Víš, on není tak úplně šťastný, jak vypadá. Popravdě, za celou dobu, co tu nejsi, nebyl ani chvilku opravdu šťastný.“

„Moc mě to mrzí, ale bude to buď já, nebo Tanya. A protože nyní všichni bydlíte spolu, tak raději zase půjdu. Ale ještě než odejdu, měla bych dárek pro vás pro všechny.“ S těmi slovy jsem se odebrala zpět k domu s Alice v patách. Snažila se mě podrobit výslechu, ale za celou zpáteční cestu jsem jí věnovala jenom jeden záhadný úsměv.

Ve chvíli, kdy jsem vběhla do domu, veškerý hovor ustal.

„Velmi se omlouvám za své neobjasněné zmizení, za sliby, které jsem nesplnila a za všechno, čím jste si kvůli mně museli projít.“ Mluvila jsem velmi rychle, protože pokud bych to neřekla hned, neřekla bych to nikdy. A alespoň omluvu si určitě zaslouží. Všichni Cullenovi chtěli něco říct, ale umlčela jsem je zvednutím ruky. Delší rozhovory bych dnes nezvládla. Chtěla jsem jim splnit jejich přání. Vzala jsem si zpět svůj kousek štítu od Ara a pouze ho clonila před vnějšími vlivy.

„Vaše dávná přání budou splněna. Takže Carlisle – Edward, Esme – Jasper, Rosalie – Alice a Emmett – Eleazar,“ řekla jsem a vždy jsem se dívala na jmenovanou osobu. Velmi mne zabolelo dívat se na Edwarda, ale nesměla jsem to dát najevo.

Všichni byli jako u vytržení, protože jsem jim povyměňovala schopnosti.

„Tak co?“ zeptal se po chvíli Aro. V ten okamžik se hlasy v mé hlavě začaly překřikovat.

Carlisle byl překvapený, že najednou umí číst myšlenky všem okolo.

Esme z té nálady upadla do deprese. Rosalie dostala vizi o tom, co budu dělat za týden touto dobou. Alice se tvářila zmateně. Jasperovi se ulevilo a zároveň dostal strach o Esme. Edward s Eleazarem na mě pouze nepokrytě zírali a Emmett si neustále stěžoval, že chtěl číst myšlenky a že to určitě moc dobře vím, tak ať koukám i jemu splnit svůj slib.

„Víš, Emme, tvé přání jako jediné splnit nemůžu. Na to mám všechny přítomné až příliš ráda. Ale můžeš mít můj příslib do budoucna, že ti to splním.“ S tím se naštěstí spokojil, aniž by věděl, že plánuji se už nikdy nevrátit – to postřehli pouze Rosalie a Carlisle – a ostatním se zjevně ulevilo.

„Až si své schopnosti budete chtít vyměnit zpět, stačí se pouze dotknout a vše se vrátí k normálu,“ řekla jsem a krátce pohlédla na Ara. Pochopil to a oba jsme se otočili k odchodu. Přes myšlenky ostatních jsem viděla, jak první výměna schopnosti proběhla mezi Esme a Jasperem. Když jsem opět usedla do auta, rozplakala jsem se. Nešlo to zastavit. Arovi jsem zřejmě přirostla k srdci aspoň částečně, protože se mě snažil uklidnit. Choval se k mně téměř jako otec.

„Kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat, Iss...“ řekl po chvíli a nechal větu nedokončenou. Na kratičký okamžik mě napadlo, že bych se chtěla vrátit do okamžiku před tím telefonátem a říct mu, aby mi nevolal, ale to samozřejmě nebylo možné. A nechat zabít Tanyu a všechny nechat na ni zapomenout, to bych neudělala, ani kdybych potkala toho legendárního upíra, který to prý umí. Potom bych se na sebe nemohla ani podívat, taková nejsem.

Po příchodu do Volterry jsem se zavřela ve svém pokoji a chtěla tam zůstat napořád, což jsem říkala všem, kdo se mě snažili přesvědčit, abych vylezla.

Až po několika dnech truchlení za mnou již asi posté přišla Chelsea.

„Iss, napořád je dlouhá doba a tebe by chtěl někdo vidět, takže bys měla raději vylézt než si to rozmyslí,“ promlouvala ke mně o něco naléhavějším hlasem než naposledy. Že by za mnou přišla nějaká návštěva? Chelsea věděla, jak ve mně vzbudit zvědavost.

Když jsem se zvedla z postele a vydala se otevřít dveře, uslyšela jsem z jejich druhé strany tiché, vítězoslavné zavýsknutí.

K mému velkému překvapení jsem za dveřmi uviděla stát kromě Chelsea také Rose a Esme. Nevěděla jsem, co bych měla říct, ale ony byly rychlejší. Všechny se nahrnuly do mého pokoje a sedly si na postel. Zavřela jsem dveře a podívala se na ně.

„Když jsem měla vypůjčený Alicin dar, měla jsem o tobě vizi,“ začala bez vybízení mluvit Rose. „A viděla jsem tě v nějakém baru.“

„Jediný bar, do kterého jsem kdy zavítala, se jmenuje Na hranici světů,“ odpověděla jsem.

„To bude ono. V souvislosti s tím máme s Esme plán. A rozhodně tě nenecháme z toho jen tak vybruslit, když už jsme tady.“ Řekla to tak, že jsem věděla, že mi nezbývá nic jiného než poslechnout.

„Můžu se zeptat, co plánujete?“ Nyní se slova ujala Esme.

„Prostě jsme se přijely ujistit, že se ta vize vyplní,“ odpověděla, ale z jejího záhadného úsměvu bylo jasné, že jde o něco víc.

„Takže jste přijely jenom proto, abyste se ujistily, že si dnes večer zajdu na drink?“ Tohle se mi nějak nechtělo líbit. Určitě za tím bude něco víc.

„Nic jiného v tom není,“ dodaly ještě Esme i Rose unisono.

„Dobře, tak fajn. A teď, pokud dovolíte, bych se ráda připravila, když už jste mi naplánovaly večer,“ řekla jsem a začala je všechny postrkovat ze svého pokoje. Musela jsem si ještě zařídit odvoz, protože tento bar nebyl zrovna blízko.

„Ať půjdeš kamkoli, dnes se od tebe nehneme,“ informovala mě Chelsea a spiklenecky mrkla na Esme a Rose. Pokrčila jsem rameny a vydala se svou novou osobní stráží do Arovy pracovny.

„Isabello, jsem rád, že tě vidím opět mezi námi,“ řekl Aro, když mě uviděl a viditelně se mu ulevilo. Měl strach, abych z tak dlouhého pobytu ve svém pokoji neměla poruchu příjmu potravy. Ne, že by ho tento experiment nezajímal, ale raději mě viděl živou a zdravou. Utnula jsem jeho myšlenky, když jsem se přímo zeptala, zda by mi na dnešní odpoledne půjčil helikoptéru, abych si mohla zaletět na drink. V podstatě šlo pouze o to, abych zjistila, jestli je volná a aby Aro věděl, že se vrátím nad ránem a že do té doby nemá plánovat žádné výlety.

„Samozřejmě,“ odpověděl bez váhání. S díky jsem se otočila k odchodu.

Když jsem kráčela po chodbách hradu se svými třemi bodyguardy v zádech, uvažovala jsem nad tím, jak se jich zbavit. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem jim řekla, že bych přeci jenom chtěla být chvíli sama, abych se mohla připravit. Pochopili to, a tak jsem měla pokoj zase sama pro sebe.

Po návštěvě Esme a Rose jsem se musela nějak uklidnit a zahnat to špatné tušení, které ve mně hlodalo už od chvíle, kdy Rose poprvé promluvila. Nezbývala mi jiná možnost, než to provést obvyklým způsobem.

Se sprchováním a oblékáním jsem si dala načas, protože jsem si to mohla dovolit a tak jsem teprve po několika hodinách stála uprostřed svého pokoje, natěšená na to, co mě čeká za hodinu. Měla jsem na sobě boty na snowboard, vyteplené kalhoty, mikinu a bundu. Pod tím jsem samozřejmě měla i oblečení vhodné k návštěvě baru. Jako poslední jsem si schovala vlasy pod čepici a rukavice jsem dala do kapsy. Ze skříně jsem vzala svůj světle modrý snowboard a vyrazila na nádvoří, kde na mě čekal odvoz.

Aro a Chelsea zrovna večeřeli, takže se nepřišli rozloučit, ale na nádvoří stály Esme a Rose a obě se usmívaly jako sluníčka. Rozloučila jsem se poněkud rychle, protože už se mě zmocňovalo vzrušení z nadcházející jízdy.

Když jsem za letu vyskočila na prkně na vrchol hory, adrenalin mi začal proudit v žilách. Konečně jsem byla schopná přestat přemýšlet o věcech, které mě trápily. Plně jsem se soustředila na jízdu a snažila si ji co nejvíce vychutnat. Po dlouhé době jsem se opět cítila volná. Měla jsem pocit, že kdybych ještě o trochu zvýšila rychlost a roztáhla ruce, poletím. To bylo nejlepší odreagování, které jsem si kdy mohla dopřát. Míjela jsem stromy a osamělé horské chaty takovou rychlostí, že by se kolem mne míhaly pouze jako rozmazané šmouhy, kdybych neměla vylepšený zrak. Tomu jsem ovšem nevěnovala pozornost. Vychutnávala jsem si pohled do údolí, v němž se rozkládalo malé městečko, kde byl jediný upíří bar na světě. Chodili tam lidé, kteří vyhledávali společnost upírů a naopak. Oficiálně to byl pouze bar se zvláštním jménem, ale mezi lidmi se povídalo, že pouze tam potkají opravdové upíry. Jako jediný měl také na jídelníčku krev od dárců napsanou tak malým písmem, že si toho člověk nemohl všimnout. Majitel baru, také upír, měl vše do detailu promyšlené.

Přesně tam jsem měla dnes také namířeno. Chodila jsem tam po každé své jízdě. Bylo to součástí mého rituálu, a tak ani dnešek nebyl výjimkou. Snowboard jsem nechala venku za barem a vešla dovnitř.

„Slečna Iss. Vítám vás, dlouho jste tu nebyla,“ pozdravil mě barman, samozřejmě také upír. Bylo evidentní, že je poctěn mou návštěvou.

„Dobrý večer, Patricku,“ opětovala jsem pozdrav a pokývla hlavou na znamení, aby se choval jako obvykle. Zmizel ve dveřích pro personál a ve vteřině byl zpět s mou kabelkou a botkami, které jsem zde měla vždy připravené.

Stála jsem za dveřmi a začala se svlékat. Do Patrickových rukou jsem postupně odkládala bundu, boty, vyteplené kalhoty, mikinu a nakonec i čepici. Bylo to s ním tak dohodnuté od té doby, kdy jsem toto divadýlko předvedla poprvé a sklidila velký úspěch.

Abych pravdu řekla, také jsem si to užívala. Po příchodu do Volterry jsem přestala být ta šedá myš, která se bojí sukně nad kolena a červené barvy. Začala jsem se oblékat odvážněji a z nějakého důvodu mě najednou víc bavilo nakupovat. Je možné, že to bylo proto, že jsem posledních několik měsíců strávených ve Spojených Státech nakupovala pouze s Alice, která mi také velmi chyběla. To byl jediný způsob, jak si ji připomenout.

Když jsem si vzala boty a kabelku, přešla jsem k baru. Po chvilce přede mě Patrick položil skleničku s mým oblíbeným drinkem. Poděkovala jsem mu a začala se rozhlížet, kam si dnes půjdu sednout. V tu chvíli jsem je uviděla. Seděli v jednom z boxů u stěny a oba na mě nepokrytě zírali. Kdyby to bylo v jiné situaci, pravděpodobně by mi to přišlo komické, ale dnes jsem se zarazila a zůstala na ně také zírat. Co tu dělají? Nemají být...? No, teď už je to stejně jedno, protože jsou tady.

Vydala jsem se směrem k nim.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a snažila se o konverzační tón. „Co tu děláte?“ Zatím se mi to dařilo.

„To bys nám měla říct spíš ty,“ odpověděli oba zároveň a nepřestávali mě hypnotizovat pohledem.

„Snažila jsem se odreagovat po návštěvě Esme a Rose, ale jaksi se mi to nedaří,“ řekla jsem a významně si je pohledem změřila.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 16. kapitola - Bellin pohled: