Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 11. kapitola - Edwardův pohled

07.12.2009 (18:45) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2621×

Síla okamžiku byla natolik opojná, že jsme dlouhou dobu pouze seděli v objetí a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Naši soukromou chvilku doplnil ještě měsíc, který byl dosud schovaný za mraky. Jasné noci jsou ve Forks velmi vzácné a tak nebylo divu, že jsme oba obdivovali krásu měsícem zalité louky. Když po nějaké době opět zmizel za mraky, otočila se Bella s nečitelným výrazem ke mně. "Chtěla bych vyzkoušet, zda tě můžu nechat přečíst si mé myšlenky." řekla a zavřela oči. Soustředěním se jí na čele vytvořila jemná vráska. Nic se ovšem nestalo. Zklamaně otevřela oči. "Zkus to ještě jednou." řekl jsem jí a dřív než stihla něco namítnout, si ji opět přitáhl do svého objetí. Chvíli se nic nedělo, ale potom se mi před očima začaly objevovat útržky jejích vzpomínek včetně pocitů, které v danou chvíli měla. Začala od okamžiku, kdy mě poprvé uviděla.

Mít možnost nahlédnout do Belliny hlavy bylo naprosto fascinující. Její mysl byla stejně zajímavá jako všechna její vyřčená slova. Mnoho situací mne zaujalo. Například mě vůbec nenapadlo, že když jsem byl v den našeho příjezdu na louce, tak si mě všimla. Tedy nevěděla, že jsem to já. V její vzpomínce jsem byl pouze rozmazaná bílá šmouha.

Nejvíce mě však zajímalo, co dělala těch dlouhých několik měsíců, kdy jsme se vídali pouze ve škole. Dny i týdny se slévaly dohromady v jednu dlouhou chvíli utrpení, která byla přerušována pouze nutnými činnostmi. Málo jedla, spala asi tak dvě hodiny denně a aby stále měla co na práci, uklízela a učila se. Dokonce začala postupně měnit interiér domu a upravovat ho tak, aby v něm mohla dočasně bydlet a v případě potřeby se během několika hodin vystěhovat. S největší pravděpodobností počítala s tím, že se přestěhuje k nám. Byl jsem za to rád. Ten dům by jí pouze připomínal smutné vzpomínky. Ne že by to u nás bylo nějak jiné, ale tam nebude sama.

Dnešní den, jenž zakončil Bellino období truchlení, byl v jejím podání taktéž zajímavý. Již od časného rána chtěla začít pracovat na zahradě, protože měl být hezký den. Její plány ovšem zhatila Alice. Když se před jejím domem objevilo žluté Porsche a z něho vystoupila právě ona, Bellina nálada se změnila. Věděla, že ji Alice bude nutit, aby vylezla ze své ulity, v níž přežívala těch několik posledních měsíců a opustila všechny své stereotypy. Na druhou stranu však byla ráda, že ji vidí. Sama uznala, že je na čase jít dál a začít opět žít. Že jsou lidé, kterým na ní záleží a zastyděla se při pomyšlení, že je tak dlouho zanedbávala. Potom jí hlavou proběhly tváře všech Cullenových. Moji si nechala na konec a věnovala jí nejdelší čas. Udivilo mě, že si nevzpomněla na žádného ze svých spolužáků. Nejspíš nebyli víc než to. Nyní se začala těšit, až se opět uvidíme. Ovšem ta trocha dobré nálady, kterou měla, ji opustila ve chvíli, kdy k ní Alice přišla a spustila na ni. "Podívej se na sebe, jak vypadáš. Kdy jsi se naposledy česala? Kolik hodin denně spíš, že máš takové kruhy pod očima? Jíš vůbec? Vždyť jsi jenom kost a kůže. To se mu rozhodně nebude líbit." Bella se opět zastyděla tentokrát ovšem o něco víc, protože věděla přesně, koho Alice myslela. Musel jsem uznat, že měla pravdu, to ovšem neomlouvá tón, jakým s mým andělem hovořila.

Bella odpověděla, že je jí to jedno a dál se věnovala v začaté činnosti. Alice se ovšem nedala odbýt. Zatáhla Bellu do domu, do jejího pokoje, posadila ji na židli ke stolu a pokračovala ve svém monologu. "Bello, takhle to dál nejde, vždyť se utrápíš. Víš, že jsi souhlasila se stěhováním k nám. To si samozřejmě můžeš ještě rozmyslet, nezávisle na dnešku..." Tou poslední větou v Belle probudila zvědavost. Zatvářila se jako kdyby řekla něco, co neměla a raději změnila téma. "Teď bych od tebe potřebovala aby sis vzpomněla na to, jak jsi se cítila, než jsme dostaly tu společnou vizi." Bella si začala vybavovat ten osudný moment. Najednou jí ztěžkla hlava a potom se objevila ta vize. Asi to pro ni bylo příliš náročné ještě s tím, že jsem jí četl myšlenky, protože mě s největší pravděpodobností pustila nedopatřením přes svůj štít do mysli. Potom přikývla, že to chápe. Alice po ní chtěla, aby ten pocit tentokrát zkusila ovládat a vysvětlila jí podstatu její schopnosti. Nepovedlo se jí to, ale pochopila, na jakém principu její štít funguje. Alice ji nenechala chvilku vydechnout. Poukázala na její špinavé ruce a ihned ji nahnala do sprchy, že si zatím dojde do auta pro všechno potřebné. Potom jsem ji viděl sedět opět na té stejné židli, ovšem nyní pouze v ručníku a samozřejmě s čistýma rukama. Alice se na ni vrhla, aby ji nalíčila, učesala a nakonec oblékla do těch krásných šatů, které nyní měla na sobě. Připadala si přitom jako panenka na hraní v životní velikosti a začala se obávat, že když se přestěhuje, bude to na denním pořádku. Během své práce Alice vysvětlovala, že stejným způsobem fungují i jiné dary a pokud bude chtít, dnes v noci ve správnou chvíli mi bude moci ukázat, co bude chtít.

A také se jí to opravdu povedlo, protože jsem viděl vše, co chtěla. Ovšem když otevřela oči a podívala se na mne, mé ohromení vystřídala starost. Vypadala velmi vyčerpaně. "Jsi v pořádku?"

"Nic mi není, jsem jenom trochu unavená. Ještě jsem se svou schopností nikdy předtím nepracovala, takže nejsem zvyklá."

"V tom případě by ti toto mělo pomoci." sáhl jsem pro lahev, jejíž obsah byl nyní naprosto zřejmý a do obou připravených skleniček nalil trochu červené tekutiny. "To je...?" začala otázku Bella, ale moje souhlasné přikývnutí jí stačilo natolik, že ji ani nedopověděla. "Ty ji cítíš?" zeptal jsem se nyní já. "Už to tak asi bude." řekla a naprázdno polkla. "Cítíš ještě něco dalšího?"

"Mnoho. Například tvoji vůni, která je mimochodem velmi příjemná. Potom jsou tu růže, květiny, stromy a ještě nějaká vůně, která je sice lákavá, ale ne tolik jako tohle." odpověděla a při posledních slovech sjela pohledem k našemu malému občerstvení. "Jistě, my tu máme pumu a z lesa cítíš srnu." Bylo zajímavé, že už uměla rozpoznat různé druhy. Obyčejně novorození upíři cítí pouze krev a rozlišují ji nanejvýše na lidskou a zvířecí. Bella ovšem obyčejná nebyla a svědčila o tom i její pomalá bezbolestná proměna, jíž právě procházela. Chápu, proč po ní Aro tolik touží. Byla by jeho nejlepším úlovkem vůbec - dokonce lepší než velmi nadaná dvojčata Jane a Alec. S její schopností by byla také nepostradatelný člen jeho gardy. Pokud se k němu dostane, bude si ji chtít udržet za každou cenu.

"Připadám si jako bych byla nemocná." dodala ještě po chvíli a přejela si rukou po krku. "To je žízeň. Od nynějška už s největší pravděpodobností bude nedílnou součástí tvého života. Lidskou krví ji můžeš na nějaký čas zahnat úplně, zvířecí ji zmírní na únosnou mez. Budeš se s tím muset naučit žít. Nyní poznáš, co s námi dělají vůně lidí."

"Takže už je ze mě upír?" zajímala se až příliš horlivě. Jako kdyby to byla nějaká výhra, pomyslel jsem si. "Blížíš se každým dnem, ale dokud ti bude bít srdce, budeš poloviční upír." Třebaže jsem byl rozhodnut žít věčnost po jejím boku, tento fakt jsem stále ještě nepřijal natolik, abych se z toho mohl těšit neustále. Chvílemi mě napadalo, že bych se měl sebrat i s celou rodinou a odjet, aby Bella měla možnost na normální život, což by se mnou rozhodně neměla. Zároveň se znám natolik, že jsem věděl, že bych se dříve či později vrátil a pokud by o to ještě stála, žádal ji o odpuštění. Takže mé rozhodnutí bylo prosté - neodejdu a nechám ji přeměnit. Útěchou mi může být pouze to, že nebude muset protrpět ty neskutečně bolestivé tři dny proměny.

Zhluboka se nadechla a nyní jsem naprosto zřetelně viděl, jak se jí z očí vytrácí hnědá barva, až zůstaly úplně černé. Nechal jsem ji tedy vypít celou lahev samotnou a již poněkolikáte za posledních několik hodin jsem byl překvapen. Očekával jsem, že Belliny oči zezlátnou, ale dostaly opět původní hnědou barvu, která se mi tolik líbí. "Kdy jsi naposledy jedla?" zajímal jsem se. Jestli měl Carlisle pravdu, muselo to být zhruba před týdnem. "Nevím přesně, ale odhadem něco kolem čtrnácti dní." odpověděla po chvíli přermýšlení. To ho bude opravdu zajímat.

Povídáním o různých tématech, během něhož jsem se mimo jiné dozvěděl, že se Bella ráda přestěhuje k nám a že chce prodat dům, v němž nyní bydlí, jsme strávili zbytek noci až do svítání. Po východu slunce jsme se rozhodli, že je na čase jít domů a oznámit pár rozhodnutí, která padla tuto noc.

Když jsme dorazili do vily, všichni na nás čekali v obývacím pokoji. Alice jim zřejmě již něco řekla. Z jejich myšlenek jsem vyčetl, že o nás měla vizi a všechny svolala, aby jim řekla. "Bella souhlasila." Nikdo samozřejmě nechápal, o co jde, proto také čekali na náš příchod, abychom jim vše vysvětlili sami. Vešli jsme ruku v ruce do pokoje a jednoho po druhém si prohlédli. Pocítil jsem mírný tlak v hlavě a než jsem stihl jakkoli zareagovat, uslyšel jsem opět Bellin nádherný hlas, tentokrát ovšem uvnitř mé hlavy. "Promiň, nerada ruším, jen jsem chtěla vyzkoušet, jestli mi půjde vypůjčit si tvou schopnost. Jsem velmi zvědavá, co si myslí, když se tak tváří." Věnoval jsem jí úsměv a potom se zaposlouchal do myšlenek ostatních. První, koho jsem slyšel, byla opět Bella. Její obdivný vzdech svědčil o tom, že se jí povedlo slyšel hlasy ostatních. Celé to trvalo jenom malou chvilku, takže si toho nikdo nevšiml. Tedy nikdo kromě Alice.

Už jsem zvyklý na to, že se ostatním pořád přehrabuji v hlavě, stejně jako oni jsou smířeni s tím, že nemají žádné soukromí. Je prakticky nemožné mít soukromí v domě plném upírů, i bez toho aby jeden z nich věděl, co si v danou chvíli myslí, druhý co cítí a třetí přesně věděl, co se chystají udělat, mnohdy ještě dříve než oni sami.

Stále si pamatuji, jaké to pro mě bylo, když jsem svou schopnost teprve objevoval. Také proto chápu Bellu, že byla ohromena, když uslyšela hlasy ostatních, jak mluví jeden přes druhého. Působilo to nezdvořile.

Esme: "Myslela jsem si, že se dali dohromady. Už bylo na čase. Mám novou dceru a navíc jim to spolu tak sluší."

Alice: "Chtěla jsem jim to říct, ale nakonec jsem odolala pokušení a nechala to na vás. Mimochodem, vítej v našem světě, Bello. Chtěla bych slyšet, co si bude myslet Emmett, až zjistí, že máme v rodině dalšího čtenáře." a při té poslední větě se jí po tváři rozlil široký úsměv.

Rose: "Nechápu, proč chce být dobrovolně tím, čím my jsme se stát museli. Kdybych měla na výběr, nechtěla bych to."

Emmett: "Hej, tak to je mazec. Měl by sis konečně pořídit postel. Teď už asi nebude Bella bydlet v pokoji pro hosty." a k tomu samozřejmě nezapomněl s přihlouplým úsměvem na tváři dodat praktickou ukázku využití postele.

Jasper: "Nechápu, proč je Bella tak ohromená. Je na tom stejně, jako když nás poprvé uviděla."

Carlisle: "Příjemné překvapení. Přál jsem si, aby to tak dopadlo. Hledali jste se opravdu dlouho, ale jste jeden pro druhého stvořeni."

Potom, co si všechny vyslechla, otočila se na mě a poprvé od našeho příchodu promluvila nahlas. "Taky si připadáš tak vlezle, když víš, co si ostatní myslí?"

"U všech kromě Emmetta, pokud zrovna nemyslí na Rose." odpověděl jsem. Koutkem oka jsem zachytil Emmettův pobavený pohled, který vzápětí přešel do překvapení. Všichni byli překvapeni - samozřejmě až na Alice. Napadlo mě, jestli je možné ji vůbec něčím překvapit. Jejich hlasy začaly být najednou nepříjemné. Bella jejich překřikování také nesla hůře i proto, že ještě nebyla zvyklá sídlet svou mysl. "Abych to vysvětlila, Alice mě naučila alespoň částečně využívat svůj štít a Edward mi půjčil svou schopnost. A nyní dovolte, aby reagovala na některé vaše myšlenky." řekla a tím přerušila další příval slov do našich hlav. Nyní všichni čekali. "Esme, Alice, Carlisle - děkuji. Jaspere, nejspíš už teď chápeš moje pocity a pokud budeš chtít, můžeme zkusit experimentovat i s tvou schopností. Rose, představ si, že bys byla člověk a Emmett upír. Oba byste se milovali. Co bys pro něho byla schopná udělat?" otočila se vždy na toho, komu byla slova určena. "Všechno." odpověděla automaticky Rose. "Nejsem si jistá, zda je to dostačující vysvětlení, ale snad se někdy najde chvíle na to, abychom mohly zkusit porozumět jedna druhé. Nyní bych řekla pouze to, že vzdát se lidského života, v němž nebyl žádný člověk, protože jediní dva mně nejbližší odešli, je pro mě to nejmenší. Od teď už mám jenom vás."

"A co já?" ozval se zklamaný Emmett, na něhož jediného neragovala. "Bez komentáře." odpověděla, aniž by se na něho podívala a po tváři se jí rozlil ruměnec. Ach, jak mi tohle bude chybět, stejně jako pravidelný tlukot jejího srdce.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 11. kapitola - Edwardův pohled: