Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 10. kapitola - Edwardův pohled

01.12.2009 (21:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2335×

Zřejmě měla vizi, která potvrzovala správnost mého rozhodnutí, jinak by mě nyní nepodpořila. V tom své adoptivní sestře věřím. Zmatenému Jasperovi jsem věnoval omluvný pohled a vydal se také do garáže. Cestou jsem ho ještě zaslechl jak říká, že nemá rád naši neverbální komunikaci, protože má pocit, že Alice vůbec nerozumí. Nedivím se mu, ale na druhou stranu pro nás je to velmi pohodlné, zvlášť když jde o něco, co nemusí vědět ostatní jako například nyní.

V garáži jsem potkal Carlisla, Esme, Emmetta a Rose, kteří se právě vrátili z lovu. Všichni byli užaslí a mysleli pouze na Alice ve svém Porsche s úsměvem od ucha k uchu, jak jede proti nim. S otázkou co se děje, se otočili na mě. Pokrčil jsem rameny, nasadil zmatený výraz a odjel dřív, než mě Carlisle nebo Esme prohlédnou a budu podroben výslechu. Samozřejmě se jim to chystám říct, ale zatím ještě nenadešel ten správný čas.

Právě jsem míjel hranice Forks, když mi zazvonil telefon. Byl jsem na cestě do Olympie pro nutnou výbavu, bez které se realizace plánu neobejde. Hovor byl jak jinak než od Alice. S mírnou úlevou jsem ho přijal. Napadlo mě, že je to třeba Emmett, který nutně potřebuje vědět, co se děje.

"Nech to být, všechno zařídím. Zajeď si na lov, budeš to potřebovat." mluvila Alice rychle, přesto srozumitelně. Ještě než zavěsila, slyšel jsem, jak říkala nejspíš Belle, že ji nechá na půl hodiny samotnou a jestli něco zvládne udělat bez její pomoci. Odpověď jsem již neslyšel.

Nechal jsem tedy vše na Alice, i když jsem pochyboval, že to zvládne přesně podle mých představ. Opět mi zazvonil telefon a opět to byla Alice, aby mi řekla: "A nepochybuj o mně, copak jsem tě někdy zklamala?" Bylo znát, že je naštvaná a než jsem stihl odpovědět, nebylo už komu.

Přestal jsem se tedy zaobírat tím, co se stane za několik hodin a rozhodl jsem se, že pojedu do jedné rezervace. Výhodou je malá vzdálenost od Forks, nevýhodou naopak to, že jestli Emmett někdy zjistí, že jsem šel na jeho oblíbené medvídky bez něho, už nikdy mě nenechá jet samotného. Rozhodl jsem se, že to přesto risknu a budu doufat, že mu to nikdo neřekne.

Lov mi netrval příliš dlouho a tak jsem měl ještě čas. Zůstal jsem v rezervaci a chtěl zajít na jedno místo, kam jsem chodíval, když jsem chtěl být sám. V tento okamžik jsem bohužel ale nebyl jediný, kdo měl stejný nápad. Naštěstí jsem si Tanyi všiml dříve než ona mě a třebaže bylo nezdvořilé ji nepozdravit, nepozorovaně jsem to místo opět opustil. Nyní jsem zalitoval, že jsem jí během našeho pobytu na Aljašce toto místo tak bláhově ukázal. Byl jsem rád, že se mi podařilo zmizet, aniž bych s ní musel mluvit. Dnes jsem neměl náladu na její komplimenty. Rozhodl jsem se zavolat Alice a zeptat se jí, proč mi nic neřekla.

"Promiň, nic jsem neviděla. Řešily jsme s Bellou něco důležitého. Už ji můžeš vyzvednout. Načasování nemůže být přesnější." odpověděla, opět mě nenechala nic říct a hovor ukončila.

Když jsem dorazil k Belle, Alicino auto už tam nestálo, což znamená, že je na cestě domů. Přijel jsem z druhé strany, takže jsme se minuli. Bella na mě už nejspíš čekala, protože jakmile jsem zastavil před domem, objevila se ve dveřích. Na okamžik se zastavila, zhluboka se nadechla a potom pomalu pokračovala směrem ke mně. Dala mi tím čas si ji důkladně prohlédnout. Měla na sobě tmavě modré šaty nad kolena, které ladily s její barvou pleti a navíc jí seděly jako kdyby byly šité na míru. Boty samozřejmě na podpatku měla v barvě šatů a k tomu decentní stříbrný řetízek. Vlasy se jí vlnily po zádech a vpředu rámovaly obličej s jemným líčením, které zvýrazňovalo její přednosti. "Sluší ti to." složil jsem Belle kompliment, jakmile dorazila k autu. Bohužel tato slova ani zdaleka nevystihovala její krásu. "Hodíme se k sobě." odpověděla a s lehkým začervenáním ukázala na mé oblečení. Poprvé za celý den jsem se na sebe podíval. Mé překvapení bylo dokonalé, když jsem zjistil, že na sobě mám košili v barvě Belliných šatů a černé kalhoty. Mělo mě napadnout, že Alice myslela opravdu na všechno. Přesto jsem nepochopil, jak jsem si toho mohl nevšimnout. Došel jsem k závěru, že jí ve věci oblékání důvěřuji natolik, že už se ani nedívám do zrcadla. Musím ovšem uznat, že Belle tato barva sluší mnohem víc. Tok mých myšlenek byl přerušen Belliným přešlápnutím. "Pojedeme?" zeptala se nesměle. Zřejmě jsem si ji prohlížel až příliš důkladně a delší dobu, než bych měl. "Jistě, promiň." odpověděl jsem, otevřel dveře u spolujezdce a pomohl jí nastoupit. "Vidím, že gentlemani ještě nevymřeli." řekla, když už jsme oba seděli v autě. Zřejmě ji to trochu pobavilo, protože její hlas byl nyní o poznání veselejší. Přešel jsem její poznámku s úsměvěm.

Cesta netrvala dlouho a nebylo během ní proneseno jediné slovo. Atmosféra napjatá v očekávání co nastane v příští chvíli byla natolik pohlcující, že jsme ji nechtěli narušovat slovy, která jsme stejně nepotřebovali. Na místě jsem vzal Bellu do náruče. Její boty byly sice krásné, ale o to méně praktické. Alice je na boty vysazená a přestože již bere Bellu jako svou sestru, stále zapomíná, že je ještě člověk, takže nemůže chodit v nepohodlné obuvi, aniž by nepocítila následky. Když jsem Bellu donesl na místo, měla hlavu opřenou o mé rameno a na mé přání zavřené oči. "Už se můžeš podívat." postavil jsem ji na zem a objal kolem pasu. Bella obdivně vydechla. Musím uznat, že se to Alice opravdu povedlo. Vše bylo podle mých představ a jako vždy nechybělo i něco navíc - dle jejích představ. Louka byla zasypána okvětními lístky bílých růží a středem vedla cestička z lístků červených růží. Vše bylo navíc prozářeno paprsky zapadajícího slunce.

Přitiskl jsem si Bellu blíž k sobě a položil jí hlavu na rameno. Takto jsme sledovali plynulý pohyb slunce po obloze, kterým se postupně dostávalo za obzor a zároveň se nám ztrácelo z dohledu. Během té doby se na mne několikrát otočila, prý aby se podívala, jak bude také jednou vypadat v záři slunečních paprsků. Spolu jsme na slunci strávili tolik času, kolik nám deštivé Forks jenom dovolilo, ale jak se zdálo, stále se nemohla nabažit pohledu na zářící pokožku tak typickou pro upíry.

Ve chvíli, kdy nad obzorem zbýval pouhý srpeček zářivého rudého kotouče a odstíny červené a oranžové kolem nás začaly ustupovat nočním tónům modři, jsme ruku v ruce vyšli po vytvořené cestičce vstříc posledním zbytkům dnešního dne. Věděl jsem, co nás čeká na konci na rozdíl od Belly, ale pro nás oba bude překvapením nadcházející noc. Co nám přinese, ví zatím pouze Alice.

Bella byla překvapena jednoduchostí a krásou. Došli jsme ke kruhu vytvořenému opět z červených růží, na němž spočívala bílá přikrývka stejného tvaru. Ještě než jsem vzal Bellu do náruče a položil ji na ni, jsem si všiml lahve od šampaňského ve stříbrné nádobě na led, ovšem namísto ledu v ní byla horká voda. Zřejmě bude pro Bellu, kdy mě Alice poslala si předtím zalovit.

"To je nádhera." vydechla po chvíli. Třebaže jsem věděl, že už má upíří zrak, doufal jsem, že se opět stává člověkem, ale vývoj se pouze pozastavil v době, kdy jsme se tolik nevídali. Stále ji považuji za člověka, protože si odmítám připustit fakt, že se stane stejným nočním přízrakem, jako celá rodina Cullenových. I kdyby by nikoho nezabila stejně jako Carlisle, bude pro ni velmi těžké odolávat, když bude mezi lidmi. Až příliš dobře znám ten pocit, který mne ještě donedávna sužoval, ale jsem také příliš velký sobec na to, abych ji nechal odejít a stát se zase člověkem. A protože jsem se tak rozhodl, musím čelit následkům a smířit se s tím, že dříve či později bude právoplatným členem rodiny, stejně jako v Alicině vizi. Dnešní noc mám na to, abych se vypořádal se svými rozporuplnými pocity a od úsvitu nového dne si již pouze užíval nadcházející věčnosti po boku své vyvolené, na níž jsem tak dlouho čekal.

"Tohle všechno asi nebude jentak?" řekla Bella po chvíli, kdy na mne upírala zkoumavý pohled a dotkla se lemu svých šatů. "Opravdu to není jentak..." zaváhal jsem. Jak to jenom říci, abych vystihl to, co cítím. "Jak jistě víš, jako jediný z rodiny jsem sám..." Sice to nejsou ta úplně správná slova, ale nic lepšího jsem nevymyslel. K jejímu zajímavému pohledu nyní přibyl záhadný úsměv. "A to bych chtěl změnit. Alice samozřejmě věděla o všem ještě dřív, než jsem to udělal, proto mi také pomohla." Bella musela vědět, co se chystám říct, ale přesto se nyní tvářila naprosto nechápavě. "Takže už ne přátelé?" vypravila ze sebe po chvíli. "To záleží jenom na tobě. Pokud budeš chtít."

"Myslela jsem si, že jenom já..." nedopověděla větu a stulila se mi v náruči, což bylo velmi příjemné. Její tělo zatím vyzařovalo lidské teplo a navíc jsem tím zjistil, že její nádherná vůně ve mně nadále nevzbuzuje žízeň. Nyní bylo velmi jednoduché odolat, což mi po dlouhé době poskytlo spokojenost se sebou samým a vykouzlilo úsměv na mé tváři. Bella si toho samozřejmě všimla. "Co tě tak pobavilo?" zeptala se. "Jsem osvobozen. Už netoužím po tvé krvi. Bojoval jsem dlouho a nakonec zvítězil."

Nyní, když mluvila, měla na tváři opět ten záhadný úsměv. "V tom případě si můžu dovolit udělat to, po čem již nějakou dobu toužím." Posadila se tak, že měla obličej v úrovni mého. Její ruka mě začala jemně hladit po tváři, přejela po hraně čelisti a prsty obkreslily linii rtů. Postupovala pomalu, užívala si každý dotek stejně jako já a najednou jako by vzdálenost mezi námi nikdy neexistovala. Naše rty se o sebe nejdříve zlehka otřely a potom na okamžik splynuly v jedno. V tu chvíli jsem věděl, po čem jsem toužil od první chvíle, kdy jsem ji uviděl. Emoce které mnou zmítaly, snad ani nemohly být skutečné. Byl to neopakovatelný zážitek. Teprve nyní jsem pochopil, proč má Jasper tak rád pozitivní atmosféru. Je to jako droga a zdá se, že i stejně návykové.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 10. kapitola - Edwardův pohled: