Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 8. kapitola

29.11.2010 (15:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4111×

Převýchova 8. kapitola

Bella

Dojela jsem domů a celou dobu jsem strávila tím, že jsem přemýšlela nad Edwardem. Nevím, proč ho nemohu dostat z hlavy a proč mě tolik bolí, když ho vidím v objetí s někým jiným. Všechno odpovídá jediné nemoci, kterou jsem nikdy netrpěla… zamilovanosti. Ale já nemohu být do Edwarda zamilovaná, protože to prostě nejde. On je sukničkář, jeho životním posláním je prohánět sukně, nikoliv se usadit a žít v klidu. Vím, že se někdy chová jako naprostý sprosťák, ale zase někdy je galantní a velkorysý. Možná ho soudím předčasně, ale prostě ho takto vidím. A taky jak bych se mu mohla líbit? Možná před pár měsíci, ale teď jsem ošklivá. Proč musím toto cítit k Edwardovi? Namyšlenému frajerovi? Ale není to láska, nesmí to být.

Seděla jsem na pohovce a snažila jsem se potlačit myšlenky, které vedly k jedné osobě – Edwardovi. Neuvědomovala jsem si čas, který jsem na té pohovce strávila. Vstala jsem a šla si udělat práci do školy. Zítra máme první zkoušku třídní kapely. Nevím, co od toho očekávat, ale nechám se překvapit.

Připravila jsem se do školy a šla si udělat večeři. Našla jsem v lednici obalovaný sýr, který nestojí tolik námahy jako kuřecí salát, který jsem měla předtím v plánu.

V klidu jsem se najedla, ale do myšlenek mi zase vstoupil Edward. Nemám ho ráda, nejsem do něho zamilovaná, je to děvkař, opakovala jsem si stále v duchu, ale moc to nezabíralo. Stále jsem měla před sebou jeho dokonalou tvář.

Po krátkém dýchánku u televize,  jsem se odebrala k sobě do pokoje.

Nedokážete si představit, jaký je to nádherný pocit lehnout si do měkkých, voňavých polštářků. Už jsem pomalu usínala, ale to jsem si uvědomila, že nejsem převlečená.

S velkou nevolí jsem se zvedla a vydala jsem se k šatníku pro košilku, moji nádhernou krajkovou košilku. S radostí jsem se do ní oblékla a užívala jsem si ten krásný pocit, když vám krajka klouže po kůži.

Nebylo zrovna teplo, ale křeslo na balkóně zřetelně vybízelo k uvelebení. Natáhla jsem na sebe lehký župan a jemně jsem našlapovala ke křeslu.

Bylo pohodlné, ale zima a tma venku nebyly zrovna lákavé, ale byly vidět hvězdy.

Dlouhou dobu jsem pozorovala hvězdy. Bylo jich mnoho a byly krásné. Celé nebe poseté tisíci malými světýlky.

„Máš ráda hvězdy?“  ozvalo se vedle mě.

Leknutím jsem nadskočila a málem jsem vykřikla. Co tady dělá ten dotyčný? Já ho ani neznám.

Chlapec stál na mém balkóně a krásně se na mě usmíval. Měl hnědé vlasy a měl vypracovanou postavu a byl stejně bledý jako Edward a Cullenovi a i tak stejně krásný, ale ve tmě jsem toho málo viděla.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem ze sebe po delší době trapného ticha.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Procházel jsem se tady po lese a viděl jsem tě tady sedět a dívala ses na hvězdy a…,“ nedořekl a sklopil pohled k zemi, ale nečervenal se, nebo spíše jsem to v té tmě nemohla vidět.

Já už jsem se dostala ze záchvatu hysterie, narovnala jsem se a pohlédla na něj. Byl opravdu krásný, ale na Edwarda neměl. Co já sem zase pletu toho proutníka? Ach, Bože, kam jsem to dopracovala…

„Jak se jmenuješ?“ Moje zvědavost byla větší než můj pud sebezáchovy, který mě popouzel, abych se dala na únik.

„Ty mě asi ještě neznáš. Přestěhovali jsme se sem s rodinou před třemi dny a v pondělí nastupujeme do školy. Mé jméno je Alec Volturi a jak se jmenuješ ty?“ řekl galantním hlasem a propaloval mě zvláštním pohledem.

„Isabella Swan, ale mám ráda, když se mi říká Bello a jak ses dostal sem?“ vyzvídala jsem a se zaujetím jsem ho pozorovala.

„Jednoduše, přes ten břečťan, který ti roste po zdi, a musím říct, že je pevný. Smím se posadit?“ slušně se zeptal, usmál se na mě a ukázal na místo vedle mě na křesle.

Bez rozmýšlení jsem se popošoupla a udělala mu místo a jemně mu kývla.

„Není tma kouzelná? A hvězdy?“ zeptal se mě tajemným, nádherným hlasem Alec, který už seděl vedle mě. Nebyl mi nepříjemný, musím přiznat, že byl chladný a bledý, ale krásný.

„Hvězdy mě už od narození fascinují, tma už tak ne, ale za svitu měsíce je nádherná, v tom máš pravdu,“ řekla jsem a jemně jsem se na něj otočila a usmála jsem se.

„Víš, že jsem hezčí dívku, než jsi ty, ještě nepotkal?“ složil mi znenadání kompliment.

„Nevím,“ špitla jsem a sklopila jsem pohled. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

„Neschovávej přede mnou svoji krásnou tvář,“ šeptal ke mně a jemně mi svým, mimochodem studeným prstem, vzal za bradu a jemně mi narovnal hlavu, aby mi mohl pohlédnout do tváře.

Chovali jsme se k sobě, jako bychom se už roky znali, ale přesto se známe jen pár minut, ale nebyl mi odporný, nevím, jak bych to popsala, byl milý.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi je zima a sedím tu před ním jen v lehkém županu a pod tím mám krajkovou košilku. Celou dobu jsme ani jeden z druhého nespustili oči. Když jsem si uvědomila tento fakt, zrudla jsem ještě více a pohlédla k zemi a jemně se zatřásla pod náporem chladna.

„Není ti zima? Vždyť jsi tady jenom v košilce, pojď sem,“ řekl mile a vzal mě do náruče.

„Pusť mě, vždyť se známe jen chvíli a už mě nosíš v náručí,“ sykla jsem.

„Promiň, ale já tě už dlouho znám, akorát ty mě ne, ale to je dlouhý příběh,“ řekl a nesl mě dál v náručí, jako kdybych nevážila padesát pět kilo, ale jedno kilo.

Donesl mě do pokoje a konečně jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl nádherný. Hnědé vlasy se mu vlnily okolo hlavy a na tváři mu hrál uličnický úsměv. Vpíjel se do mě pohledem a jeho oči byly černé? Asi se mi to jen zdá, ale jeho slova jsem nechápala. Kdybych někdy potkala tak šarmantního kluka, tak bych si ho pamatovala, ale když řekl, že on mě zná, ale já jeho ne, tak to jsem teprve nepobrala.

Jemně mě položil na postel, jemně pohladil po tváři a s: „Dobrou noc, Bellinko.“ Zmizel. On mě zná jménem? Asi ano, ale byl šarmantní, ochotný a milý. Vím, že Edward je Edward, ale Alec má něco do sebe.

Nemohla jsem z hlavy vypustit ani jednoho. Do říše snů jsem upadala s myšlenkou na temperamentního Edwarda a milého a šarmantního Aleca.

Nemohu se dočkat pondělka, až znovu uvidím Aleca. Třeba přijde i zítra ke mně na noční návštěvu?

„Bello, nedělej si hloupé naděje! On je krásný, tak proč by se zahazoval s tebou,“ říkal mi můj druhý hlas v mé hlavě.

Upadla jsem do říše snů a to byl také první sen, v kterém hrál hlavní roli Edward.

Byla jsem na nádherné květinové louce, seděla jsem na krásném paloučku mechu a vedle mě Edward. Usmíval se na mě a zvedl ruku a jemně mi obkroužil moji tvář a skončil ukazováčkem na mém spodním rtu. Projela mnou vlna vzrušení a jen jsem zavrněla a zavřela oči.

Cítila jsem, jak se ke mně přibližuje a já mu šla vstříc. Přibližovali jsme se k sobě, až naše rty dělila jen malá skulinka, ale tu jsem lehce překročila a vášnivě jsem se drala na Edwardovy rty.

Cítila jsem, jak jemně zvedl koutky úst a jemně se usmál, ale v našem polibku nepolevoval, spíše více přidal na intenzitě. Cítila jsem motýlky v břiše, které jsem nikdy necítila a myslela jsem, že v nejbližší chvíli se rozprsknu na milion kousíčku. Každá buňka mého těla reagovala na sebemenší Edwardův dotyk a bláznila, když mě políbil. Bylo mi nádherně.

Rukou jsem mu zajela do vlasů, ale náš polibek už nebyl tak divoký, ale něžný a ještě vášnivější. Nevím, co to do mě vjelo, ale zajela jsem mu rukou pod košili a on zareagoval, že mě jemně chytl za zadeček a přitáhl si mě blíže k tělu a spokojeně zavrněl.

V tu chvíli se ozvalo divoké zavrčení, které se ozývalo z druhého konce louky.

Neuvěřitelnou rychlostí jsem se napřímila do sedu a zhluboka dýchla. Tváře mi hořely a rty pálily, jako kdybych doopravdy se s Edwardem líbala, ale co to vrčení? Nevím, co se se mnou děje, ale už asi jsem zralá k Chocholouškovi. Stále jsem zhluboka dýchala, ale stále jsem si říkala, že to je jen moje ztřeštěná fantazie a můj vymyšlený sen. Ale proč musí být zrovna s Edwardem?

Celé ráno jsem se tímto tématem zabývala, když jsem vstala, tak jsem asi deset minut stála před zrcadlem a přemýšlela nad snem, Edwardem a Alecem. Pak jsem se načapala v koupelně s kartáčkem v puse, jak zadumaně koukám na sebe do zrcadla, a pak i s krajícem chleba v puse.

Nestíhala jsem, tak jsem ani nepřemýšlela, co si na sebe beru, vlasy jsem si nestahovala jako obvykle do culíku a popadla jsem první boty v botníku. Vzala jsem batoh a utíkala k mému miláčku.

Až v autě jsem si uvědomila, že na sobě mám odvážné černé šaty bez ramínek a mašlí v pase a na nohách baleríny. Proč já dneska nedávala pozor? Něco se se mnou děje, ale takto nemohu do školy! Ale když se půjdu převléct, tak nestihnu první hodinu a omluvenka se mi nechce psát.

Nechala jsem to být a nastartovala jsem a vyjela jsem ke škole. Kdybyste viděli ty udivené, urážené, nenávistné a žasnoucí pohledy, tak byste vyprskli smíchy stejně jako já. Ale jen jeden pohled stál za to… 

____________________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Vím, že to není nic moc, ale jsem ráda, že aspoň někdo si to rád přečte, ale stále si říkám, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Děkuji za Vaši předešlou podporu, děkuju. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 8. kapitola: