Jak se rozhodne Bella? Poletí s Alecem do Volterry, nebo uposlechne varování Alice? Děkuji za Vaši podporu, která je veliká. Vaše Iva.
21.02.2011 (09:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3678×
Převýchova 16. kapitola
Bella
Skoro jsem nadskočila, když jsem viděla reakci Alice, spíše hlavně slyšela. Začala tam na mne křičet něco nesrozumitelného a strašně rychle. Potom mne velice silně vzala za ruku a táhla k parkovišti.
„Nákupy končí.“ To jediné jsem od ní dokázala postřehnout.
„Alice, pusť mě, to bolí,“ kňučela jsem a spousta lidí se za námi otáčelo.
K parkovišti mne dotáhla i přes můj odpor. Potíže jí to nedělalo, i když byla drobné postavy. Táhla mne skoro přes celé nákupní centrum, únava na ní nebyla vidět.
Když mě táhla kolem černého terénního auta, tak se rázem zastavila a otevřela pravé zadní dveře, kde se naskytl pohled na Edwarda ležícího trochu intimněji na Alecově sestře. Tohle jsem už nevydržela a s pláčem jsem se vytrhla Alice z ruky a utíkala jsem pryč. Bylo mi jedno kam, ale hlavně pryč. Utíkala jsem a pro pláč jsem neviděla ani cestu. Najednou jsem narazila do něčeho tvrdého.
„Bello, co se děje?“ mluvil ke mně někdo hodně známý.
Já dál brečela a vzlykala a stále před očima jsem měla Edwarda a tu holku. Někdo se mnou lomcoval a s někým se o mne přetahoval. Já nic nevnímala, moje srdce bylo na padrť.
„Bello, pojď s námi,“ začala jsem rozeznávat hlasy.
„Bella s vámi nikam nepůjde. Já ji odvezu domů a dejte jí pokoj,“ mluvil k ní rázně Alec.
„Bella s námi půjde. Ty jsi pro ni až moc nebezpečný,“ křičela Alice a lidé na parkovišti se za námi otáčeli.
„Já půjdu s Alecem. Nic proti tobě, Alice, ale na tohle fakt už nemám,“ řekla jsem chraplavým hlasem, který mi zůstal po pláči.
„Bello, to přece nemůžeš,“ mluvila ke mně smutným hlasem Alice.
„Ale mohu, musím zapomenout,“ řekla jsem a raději jsem se jí nedívala do očí. Vzala jsem Aleca za ruku a ten mě vedl k černému autu značky Toyota. Bylo to opět velice luxusní auto.
„Bello, nastup si,“ řekl mi milým hlasem Alec a pomohl mi nastoupit.
Nastoupila jsem do auta a nepokoušela jsem se dívat mu do očí. Raději jsem hypnotizovala palubní desku. Hrála jsem si s prsty a občas nachytala Aleca, jak na mně visí pohledem.
„Bello, nebuď z toho smutná. Nechceš letět už dnes se mnou do Itálie? Prodloužili bychom si dovolenou a můžeme se podívat po Římě, Neapoli, Benátkách. Prostě kam bys chtěla, jen už prosím nebreč,“ mluvil ke mně a najednou jsem ucítila jemný dotyk na mé ruce.
„Dobře, kdy odlétá letadlo? Potřebuji zapomenout,“ odhodlala jsem se mu podívat do očí, které přímo zářily štěstím.
„Pojedeme k tobě a ty si zabalíš věci. Já si taky skočím zabalit a o šesté večer odlétá letadlo a za osm hodin můžeme být na letišti ve Florencii. Souhlasíš?“ celý zářil.
„Ano, souhlasím a co si mám sbalit za oblečení?“ Moje nálada začala radikálně stoupat. Tento nápad se mi velice líbí.
„Něco si sbal a je to jedno, co si vezmeš. Hlavně si ale neber kožich. V Itálii bude teplo,“ řekl se smíchem a já se tomu musela též zasmát, protože by mě zabalit si kožich nenapadlo ani ve snu.
Potom mě zasypával návalem informací o Itálii a počasí, které tam momentálně je. Seznámil mne i s možnostmi nakupování.
„Moje rodina bude šťastná, když tě přivedu,“ prohodil jen tak mimochodem.
Poslouchala jsem ho se zájmem, neboť moje myšlenky aspoň na chvíli nesmiřovaly k Edwardovi. Zastavili jsme před mým domem a já vystoupila z auta a běžela k domu odemknout.
„Bello, počkej na mne. Já si taky sbalím věci a do hodiny jsem tady pro tebe,“ řekl a v tu chvíli jsem osaměla.
Neváhala jsem ani minutu a vyrazila do svého pokoje balit. Vytáhla jsem svůj kufr a začala do něj házet plavky, trika, kalhoty, spodní prádlo, šaty a boty. Prostě všechno, co mi přišlo pod ruku a bylo to vhodné do Itálie. Kosmetickou taštičku jsem si též sbalila. Ještě najít pas a vykoupat se a mohu vyrazit.
Vzala jsem si ručník a převlečení a vydala jsem se do koupelny pod sprchu a dobře zajistila celou hygienu. Dokončila jsem vše potřebné. Osušila jsem se, oblékla si připravené šaty, které jsem si koupila s Alice, obula si boty a vysušila vlasy, které jsem nechala volně padat v mírných loknách po mých zádech. Pročesala jsem si je, jemně se nalíčila všechnu kosmetiku a fén jsem si ještě dobalila do kufru. Začala jsem si broukat nějakou melodii.
„Bello, ty nikam nepůjdeš,“ ozval se za mnou hlas, až jsem skoro nadskočila. Věděla jsem, že je to Edward. Jak se sem dostal?
„A ty mi to snad chceš zakázat? Ty? Edward, který si neváží ničeho - jen svého uspokojení? Ty mi tady budeš o něčem kázat?“ vyjela jsem na něj, protože jsem na něho neměla nervy.
„Bello, vím, že mě miluješ, tak proč děláš okolky? Moje rodina bude trpět, jestli odjedeš,“ mluvil a mluvil. Asi si myslel, že mne tím obměkčí. Ne, já budu teď ten kámen.
„Já tě nemiluji, tak nevím, co si nalháváš. Tvoje rodina to přežije a nech mne na pokoji,“ skoro jsem na něj zavrčela.
„Bello, ty nikam nesmíš jet, prosím, neodjížděj,“ hrál si na ublíženého, ale mne neobměkčí.
„Edwarde Cullene, nech mne na pokoji. Mohu si dělat, co chci, protože je to můj život a jak s ním naložím, je moje věc." Svůj hněv jsem neskrývala.
„Bello, já vím, že mě miluješ.“ Miluji, ale nepřiznám to.
„Co si to nalháváš? Nikdy jsem tě nemilovala. Teď mě, prosím, nech odjet daleko pryč. Doufám, že už tě v životě neuvidím. Pozdravuj svoji rodinu, znamená pro mne hodně, ale já se musím posunout dál. Sbohem,“ řekla jsem asi moc tvrdě, protože on zůstal stát jako opařený.
Po chvíli už tam nebyl, ale já už to neřešila. Vzala jsem kufr, naposledy se podívala po domě, zavřela okna, pozhasínala světla, vypnula spotřebiče, ledničku vyprázdnila. Naposledy jsem se ještě rozhlédla a zavřela za sebou dveře a zamkla jsem. Před dveřmi jsem ještě vyťukala na mobilu SMS pro otce.
Otče, odjíždím na menší dovolenou do Itálie. Neboj se o mne, brzy se vrátím. S láskou, Bella.
Jak jsem SMS odeslala, už troubilo na příjezdové cestě Alecovo auto. Svoje jsem nechala v garáži, časem se pro něj vrátím.
„Přichystaná? Velice ti to sluší, “ zeptal se mě zvesela a zároveň mi složil poklonu, když vystoupil z auta. Měl na sobě černé rifle a bledě modrou košili. Nahoře na dva knoflíčky rozepnutou. Byl kouzelný.
Omámeně jsem kývla a on s úsměvem ode mne vzal kufr a dal do kufru auta. Potom mi podržel dveře, abych mohla nastoupit.
„Auto tady necháš?“ zeptal se mě, ještě než nastartoval.
„Ano, časem se pro něj vrátím,“ řekla jsem nezaujatě.
„Dobře, ty se sem nechceš už potom vrátit?“ vyzvídal.
„Doufám, že se sem už nikdy nebudu muset vrátit. Cítím, že toto je poslední pohled na tento dům, který mi toho dal tolik, ale i tak málo,“ řekla jsem, zapnula si pás a potom bylo slyšet jen předení motoru.
Sbohem město jménem Forks.
_____________________________________________________________
Tak a teď mě můžete ukamenovat... Děkuji za Vaše komentáře, jste skvělí. Vaše a jen Vaše Iva.
Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Převýchova 16. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!