Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčeni 3

26.08.2009 (22:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4361×

EDWARD
Slyšel jsem, co Alice Belle řekla. Poté, co Alice odešla, jsem se vydal pryč z domu, nemohl jsem tam být a poslouchat myšlenky ostatních. Došel jsem na nějakou mýtinu a bodlo mě u srdce, byla podobná té naši…chvíli potom, co jsem se opřel ve stínu stromu se objevila Bella, asi sem chodila často. Sedla si do trávy a zavřela oči, byla opravdu kouzelná, dal bych cokoli za to, být tam s ní. Ovládla mě touha se jí dotknout, ale musel jsem ji potlačit, alespoň pro teď, protože jak bych jednou začal nedokázal bych přestat a chtěl bych víc. A co mi vlastně brání být s ní? Vyšel jsem směrem k ní, už jsem byl skoro u ní, když pode mnou křupla větvička, otevřela oči a dívala se na mě. V očích se ji mihlo několik emocí, které jsem nestihl ani zaregistrovat.
“Můžu si k tobě přisednout? Nechci být sám, už jsem byl dost dlouho. Budu jako myška, ani o mě nebudeš vědět.Slibuju.” Chvíli přemýšlela a přikývla a znovu zavřela oči. Nikdy jsem ji nemohl číst myšlenky a smířil jsem se s tím, ale teď bych si to tolik přál.
“Nelez mi prosím tě do hlavy.” Dívala se na mě.
“Co…jak…cože?” Nechápal jsem co tím myslí.
“Víš, za tu dobu co jsem tady jsem se taky trochu změnila. Eleazar mi řekl, proč mi nemůžeš číst myšlenky, je to tím že mám štít, ale taky není dokonalej, ale tréninkem se to zlepší a kdybych byla upír, tak bych ho mohla využívat i jinak.”
“Ty chceš být pořád upír?” Toho jsem se bál, ale nehodlal jsem se hádat.
“Chci, ale nechci být proměněna jen tak od někoho…to ty, ale dobře víš” dívala se mi bez přestání do očí, nemohl jsem ji odolat, tak jsem se k ni začal naklánět a ona se ani nepohnula, znamená to, že ji to nevadí nebo že toho mám nechat? Z mého přemýšlení mě vytrhla její slova. “Víš, taky dokážu ostatním vidět do hlavy, ale musím se opravdu snažit.” “Cože?” “Můžu číst taky myšlenky a můžu s tebou tak i komunikovat, ale vydržím to jen chvilku, nejsem na to dost silná, ale občas je to dost užitečný, třeba teď.” Kdybych mohl tak jsem úplně rudej, ještě, že nemůžu. Uchechtla se. “Hele…”začal jsem. “No co, ty kdybys mohl, tak se mi v hlavě hrabeš pořád a neříkej, že ne.”
“No to je asi pravda, promiň.” 
“Pořád se mi neomlouvej a raději konej, dokaž to na co myslíš, dokaž, že mě miluješ, pokud to myslíš vážně…” Tak to bych do ní nikdy neřekl, že to řekne, ale toho jsem musel využít, nic jiného jsem si ani nepřál. Dokazoval bych ji to do nekonečna, kdyby mi to dovolila a tolika způsoby…
“Edwarde, zkus si prosím tě trochu hlídat myšlenky, když jsem na blízku jo? Jsi pak moc předvídatelný.”
“Tak mi do nich nelez.”
“To víš nelze odolat pokušení.”
“No když mluvíš o pokušení…” začal jsem se k ní naklánět ještě víc a ona se nebránila, už jsme se dotýkali nosy, nemohl jsem vydržet to napětí a překročil poslední mezeru mezi námi a políbil ji. Bylo to něco neuvěřitelného ji znovu mít tak blízko, jak jsem ji vůbec mohl opustit, snad se mi teď nehrabe v hlavě, aspoň, že se nemůžu červenat. Polibek se čím dál tím víc prohluboval, takhle jsme se ještě nikdy nelíbali, protože jsem se bál, že bych se neovládl a něco ji udělal, ale nikdy jsem si nebyl tak jistý sám sebou, začala ve mně převládat touha, ne po její krvi, ale po jejím těle. Začala si lehat a já s ní, rukou i vjela do vlasů a přitáhla si mě blíž na sebe, bylo to něco neuvěřitelného, jak jsem si tohle mohl odpírat, jak jsem to mohl odpírat ji? Tohle nejde popsat slovy, na to totiž žádné nejsou. Když už nestačila s dechem, tak jsem se přesunul na její krk a přejížděl ji po něm od brady na klíční kost, hlasitě zasténala moje jméno a to mě vybídlo pokračovat. Jednou rukou jsem se podepíral, abych ji něco neudělal a druhou ji jezdil po těle, od krku na břicho a boky, bylo to něco neuvěřitelného. Ani ona nebyla pozadu, rukou se prohrabovala v mých vlasech a druhou mi zajela pod tričko na záda, po kterých mi jezdila a občas ji sjela i níž. Chtěl jsem víc a vyhrnul jsem ji tričko a oči mi sklouzly na její podprsenku, byla to přesně tak, se kterou předtím vešla do kuchyně. Využila chvilku mě nepozornosti a překulila se na mě a vyhrnula mi taky tričko. A začala mě líbat všude kam dosáhla. Vyšlo ze mě pár vzdechů a nevydržel jsem to a už byla zase pode mnou. Tentokrát jsem ji líbal já všude a v tom jsem uslyšel její myšlenky : Tohle se mi stejně jen zdá, tohle by nikdy nedovolil, tak daleko nikdy nezašel, ale proč si nevychutnat, tu iluzi, třeba se to už nikdy nestane, ale co když? Co když mě vážně miluje? Počkat, proč přestal?
Podívala se na mě s otázkou v očích. 
“Bello, to není možné, já jsem slyšel tvoje myšlenky!!” Musel jsem se usmívat, ona úplně zčervenala.
“A co jsi slyšel?”
“To, že přemýšlíš nad tím co se tady děje.”
“To je pravda. A odpovíš mi teda na moje myšlenky?”
“Jestli to chceš doopravdy vědět.”
“Chci, nikdy jsi totiž nic takového nedovolil.”
“To je tím, že když jsem tě opouštěl, tak jsem si uvědomil, že tě třeba už nikdy neuvidím a teď když jsem tě tady znovu našel, tak jsem si zase uvědomil, že už tě nechci nikdy ztratit a nikdy už to nedovolím, už bez tebe nechci dál existovat. Nedokázal bych ti ublížit, ani kdybych chtěl, tak to proto, jsem si sebou jistější víc než kdykoliv předtím a to i přes to, že mi voníš líp než předtím a ještě k tomu je pro mě všechno tohle nové a musím se i přiznat, že hodně vzrušující, nikdy jsem po tobě tolik netoužil, nemyslím po krvi, ale po tobě.” Když jsem tohle dopověděl, tak na mě přímo hleděla a snažila se moje slova pořádně pochopit a pak zčervenala.
“Takže si myslíš, že bys se mnou vydržel v jakékoli situaci…teda…ehm…no i kdyby tohle pokračovalo dále?”
“Vydržel bych kvůli tobě cokoli.” Musel jsem ji políbit a ona mi to s radostí vracela. Když se ode mě odtrhla, tak hlasitě oddechovala a pak se zeptala. “A budeme v tom pokračovat?”
“Jestli chceš tak můžeme, ale ne tady, ne na trávě.”
“Proč ne?”
“Chtěl bych, aby to pro nás oba bylo výjimečné.”
“A tohle není?”
“Ale je, ani nevíš jak mi to děláš těžké, zvlášť když vypadáš tak…tak nádherně. Mám co dělat, abych…abych si tě nezval přímo tady, a teď, ale nech mě něco připravit prosím.”
“Tak si mě vezmi, po ničem jiném teď netoužím…”
“Ach Bello,…”musel jsem o ni opřít čelo, vůbec mi to neusnadňovala.”…vůbec nevíš co se mnou děláš.”
“To máš pravdu nevím, tak mi to ukaž…” a začala mě nanovo líbat, neměl jsem sílu se brát nebo jakkoli protestovat, sama to tak chtěla a já ji nechtěl nic upírat a já už pomalu neměl sílu přestat. Všechno ve mně se spiklo proti mně.

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčeni 3: