Tak je tady další díl. Bella... snad jsem tě trochu potěší tahle kapitola :-)
16.09.2009 (16:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3496×
BELLA
Jak jsem se osprchovala, tak jsem vykoukla ze zástěny a spadla mi brada…
Spadla mi hned kvůli dvou věcem. První důvod bylo oblečení, které držela osoba stojící přede mnou a ten druhý důvod byla ona osoba. Tou osobou byl Edward.
Neskutečně mu to slušelo, měl na sobě tmavě modré kraťasy a černou košili, kterou měl zaplou na tři knoflíky.
Tvářil se provinile, ale přesto rozpustile…
“Alice mě sem poslala, abych ti to předal. Snad ti to nevadí?”
“Ne. To jen že…no nečekala jsem tě…a no…,moc ti to sluší.”
“Děkuji, ale tobě to sluší daleko víc.”
“Vždyť na sobě nic nemám.”
“No právě…” tak to mě dostalo. Ještěže už nemůžu být červená.
“Edwarde,…” zaskučela jsem.
“Co je? Snad se přede mnou nestydíš?” zněl dost pobaveně.
“Trochu. Podáš mi prosím tě aspoň ručník?”
“A co za to?” nedal se, ale to já taky ne.
“Co třebááá…NIC!! A nebo díky by mohlo postačit co říkáš?!”
“Tak v tom případě tady je.” Měl ho v ruce a já se pro něj natahovala. Ve chvíli, kdy jsem ho měla skoro na dosah ruky s ním uhnul, já ztratila rovnováhu a spadla, ovšem ne na podlahu, ale na něj. To mi dělá snad naschvál, ale nevypadá, že by mu to nějak vadilo. Copak neví, že jsem se před chvíli stala upírem a mohlo by mi podle Jaspera přeskočit a já bych mu mohla něco udělat…takhle pokračovaly chvíli moje myšlenkové procesy, dokud se pode mnou Edward nezačal otřásat smíchy.
“Je tu něco k smíchu?”
“No…jen….ty…si myslíš…že bys mi mohla…ublížit?” vykašlával ze sebe se smíchem.
Já mu dám co proto…si o mě myslí, že jsem pořád tak slabá a neschopná jako dřív.
“No popravdě, občas nad tím přemýšlím a teď…budu mít nejspíš možnost.”
Nechápavě se na mě podíval, ale úsměv ze rtů mu nezmizel. Políbila jsem ho a přitom jsem rukama vyhledala ty jeho. Dala jsem mu je nad hlavu a uvěznila tak, že i kdyby chtěl, tak s nimi nepohne…
Chvíli jsem ho mučila svými polibky a on se nemohl ani pohnout. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby přestával vnímat a jedné takové chvilky jsem využila, vzala oblečení, které pustil na zem a upírskou rychlostí se oblíkla a vyletěla ven z koupelny rovnou do kuchyně. Tam jsem si sedla a čekala, kdy dojde. Už mě to pomalu přestávalo bavit a začala jsem uvažovat, jestli se na něj nemám jít podívat, ale než jsem se stihla zvednout, tak byl dole. Oči mu zářily a propaloval mě pohledem. Raději jsem nechtěla vědět na co myslí. Určitě ne teď, když je plný dům a pokud si dobře pamatuji, tak mi jde Tanya po krku. Ovšem ona není zrovna ten, koho bych chtěla potkat. Když jsem tam žila tak jsme se dost sblížily a byly jsme jako sestry, nechtěla bych ji ublížit, ale svůj život jí nedám…ten koho bych chtěla potkat, dokud mám svou sílu je Jack…chtěla bych aby trpěl za to co mi udělal, ale na druhou stranu doufám, že už ho v tomhle nebo v jakýmkoli dalším životě nepotkám…můžu jen doufat. Třeba můžu i doufat, že se mu stane něco horšího než mě…
Z mého přemýšlení mě vyrušil melodický hlas : “Chceš ještě pořád ty lívance?”
“Ano prosím.” Párkrát jsem na Edwarda zamrkala a on vždycky přestal dýchat a vypadalo to, že by se na mě nejraději vrhl hned tady a přede všemi. Párkrát zakroutil hlavou a když se vzpamatoval, tak začal vařit. Je vidět, že v tom má praxi, šlo mu to jedna báseň. Ostatní seděli v obýváku, sice mi věřili, ale asi ne tak, aby mě nechali bez dozoru, ale já je chápu, taky sama čekám, že mi to ještě nějak dojde, ale zatím pořád nic. Když dovařil, tak to postavil přede mě na stůl se slovy “nech si chutnat” a posadil se vedle mě.
S chutí jsem do sebe začala házet první sousta, ale jen co jsem polkla, tak jsem to musela vyplivnout, chutnalo to jako bláto, to se fakt nedalo jíst. S omluvným výrazem jsem se podívala na Edwarda a ten se začal smát.
“Tak aspoň v něco je normální jako u nás…taky ti to připomíná bláto?” bylo vidět, že se dobře bavil.
“Jo, promiň, ale tentokrát si vařil asi naposledy.” Z obýváku se ozval smích ostatních, samozřejmě všichni slyšeli co se stalo. Do kuchyně přišel Carlisle s Esme.
“Zlatíčko, asi bys měla jít na lov. Teď když víme, že jídlo tě asi nezasytí, tak nám už nezbývá jiná možnost.” Esme měla pravdu. Vážně mi nic jiného nezbývá, takže…
Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Předurčeni 20:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!