Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prečo práve já 4. kapitola

Další kapitola s pohledu Renesmé a Jane je na světě. Co udělá Nessi z Jane? Udělá to správně? Odpověď je v kapitole. PS.: Přečtěte si prosím text pod čarou. Vaše Christina a Mellanie.

„Posuď její činy a pošli jí buď do pekla, nebo do nebe. Když má jít do nebe, polož ruku na její pravé rameno, a když do pekla, polož ruku na levé,“ napovídal mi hlas v mé hlavě. No jo. Jenže ona byla na světě mnohem dřív než já, jak to mám zjistit pak?

„Stačí chtít Renesmé.“ Fajn, když stačí chtít, tak v tom případě chci posoudit její činy. A opravdu to fungovalo. Během vteřinky mi před očima běžel život Jane. Páni, bejt hmotná, tak se asi skácím. Za chvilku to přestalo a já se začala rozmýšlet. Hmm, do nebe určitě nepatří, takže jde do pekla. Ta představa mi na tváři vykouzlila úsměv. Jak jen to říkala? Když do pekla, tak na levé rameno?

Pomalu jsem přistoupila k Jane. Ta se celou dobu snažila zaujmout Arovu pozornost, jenže on jí neviděl.

„Jane?“ řekla jsem přesladkým hláskem. Když uslyšela svoje jméno, automaticky se za ním otočila. Její obličej byl od toho mého pouhých dvacet centimetrů. Nahnula jsem se k jejímu uchu a zašeptala.

„Pozdravuj v pekle.“ A ruku jsem položila na její rameno. Obličej se jí zkroutil bolestí. Na hlavě jí vyrostlo cosi, co vypadalo jako beraní rohy a kolem nohy měla přidělaný řetěz. Na jeho konci byla přidělaná velká železná koule jak u vězňů. Než zmizela, stihla jsem jí s úsměvem ještě zamávat.

Hlava se mi opět zatočila a já se ocitla na tom samém místě jako předtím.

„Neměla bys být tak škodolibá, Nessi,“ napomenula mě ta bezejmenná žena, která se na mě usmívala.

„Není pravda, že nemám jméno. Mám jich spoustu. Většina těch, co jsou jako ty, mi říkají mami.“

„Ono nás je víc?“ zeptala jsem se jí překvapeným hlasem.

„Samozřejmě. Můžeš mi říct, jak bys chtěla zvládnout celou zeměkouli sama?“

„Aha.“ Na tohle mi odpověděla jen dalším úsměvem a odhrnula kapradí vedle vodopádu. Pokynula mi rukou, abych tam vešla.

Vstala jsem tedy z kamene, na kterém jsem přistála, a prolezla dírou v kapradí. Naskytl se mi pohled na velikánský bílý dům uprostřed džungle. Zaslechla jsem nějaké hlasy a smích. Tak jestli tohle má být 'to po smrti', tak jsem štěstím bez sebe.

„Jak už jsem řekla, ty nejsi mrtvá, ale ani živá. Jsi přízrak, který se může zhmotnit pouze, když sama chceš,“ dořekla a vedla mě dál k domu. Šly jsme úzkou pěšinkou, po které se povalovala kůra, spadané listí, tu a tam kamínek a klacky porostlé mechem. Vzduch byl velice teplý, nasáklý vodou. Cítila jsem se jak v Amazonském pralese – to, že jsem tam nebyla, nikdo nemusí vědět.

Asi pět metrů před domem ta žena zakřičela: „Dětičky moje, máte tu novou sestřičku.“ Sestřičku? Hmm, vždycky jsem chtěla mít sourozence.

Najednou se před domem objevilo asi dvacet lidí. Nejmladší mohlo být tak deset a nejstarší dvacet.

„Děti, tohle je Renesmé, Renesmé, tohle je Miky, Daja, Norra, Niky, Ben, Brayen – to jsou dvojčata, Nina, Ája, Petr, Dan, Elena, Renáta, Luko, Lily, Tay, Met, Edgar – říkej mu jen Ede, Roiben, Klára a Kája. Nahoře je pak ještě Mike a Lora,“ dokončila svůj extra dlouhej proslov.

„Vážně si myslíš, že jsem si to zapamatovala?“ otočila jsem se na 'mámu' s otázkou v očích.

„Hmm, myslím, že ne, ale tohle je prostě zdvořilé. Neboj, za chvilku se to naučíš.“

Otočila jsem se zpět na děcka a řekla „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděli mi sborově, až jsem se lekla.

„Dajo, ukaž jí, prosím tě, pokoj a postarej se o ni,“ řekla směrem k té nejstarší.

„Samozřejmě.“ Přiběhla ke mně, čapla mě za ruku a vedla dovnitř do domu. Uvnitř domu to bylo vážně veliký. Hned za dveřmi byla předsíň velká jak uvítací sál ve Volteře. Pak jsme prošly do obývacího pokoje, kterej byl velkej jak tělocvična. Byly tu LCD televize, strašně hodně gaučů a křesel a konferenční stolky. Sice to bylo strašně veliký, ale krásný a útulný.

Daja mě táhla do rohu pokoje, byly tam dřevěné schody, které vedly do patra. Tak si říkám, kolik tu je asi pater, když tu je tolik lidí. Daja zatočila na konci chodby doprava a vedla mě k dalšímu schodišti.

„Teď tě představím Mikovi a Loře.“ Zastavila před bledě modrými dveřmi a zaklepala.

Asi za dvě minuty se dveře otevřely a v nich stála asi 18náctiletá dívka. Na rtech měla úsměv.

„Loro, tohle je naše nová sestřička Renesmé, Nessi, tohle je Lora.“

„Ahoj, Nessi.“

„Ahoj.“

Nestihla jsem to ani doříct a už mě táhla chodbou dál.

„Kdyby něco, tak tady mam pokoj já,“ ukázala na světle zelený dveře.

Všechny dveře, kolem kterých jsme prošly, měly jinou barvu. Pak se jí na to budu muset zeptat.

Nakonec jsme vyšly další schody a zastavily se u šedých dveří.

„Na tomhle patře máš pokoj jen ty a Mike. V prvním patře byla knihovna, bazén, meditační místnost a jídelna. Nad námi je půda. Je tam klavír, kytara a další hudební nástroje.“

Zaťukala na šedé dveře a téměř okamžitě se otevřely. Ve dveřích stál kluk s černými vlasy a modrými oči. Nemohl být o moc starší než já. Byl nádherný, až se mi z toho málem podlomila kolena, což by byl mega trapas.

„Miku, tohle je Nessi, naše nová sestřička. Nessi, tohle je Mike.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem potichu, až jsem se bála, že to neuslyší.

„Ahoj,“ řekl a neodolatelně se na mě usmál, ale to už mě Daja táhla k dalším dveřím. Páni, ta holka snad nevydrží nikdy v klidu.

„Tak, Nessi, to je tvůj pokoj.“ Otevřela černý dveře a vešla dovnitř.

„Tam máš šatnu, tam je koupelna a tám je ložnice.“ Ukazovala všemi směry. Až teď jsem si všimla, že jsem v malé místnosti, která připomínala obývák.

„Všechno tady je tvoje. Porozhlídni se tady a pak za námi přijď dolů.“

„Ehm, myslíš, že tam trefím?“ otočila jsem se na ni.

„Stačí, když půjdeš úplně dolů. Kdyby ses náhodou ztratila – což si myslím, že nehrozí, stačí když mě zavoláš, a já tě najdu. Jo a převlíkni se, tvoje oblečení je načichlé kyanidem,“ dořekla a zavřela za sebou dveře. Já se vydala prozkoumat můj pokoj, teda pokoje.

Obývák – takhle budu říkat té místnosti, která je zařízená moderně. Je tu LCD televize, černý gauč, křeslo, poličky se svíčkami a různými soškami. Na pravé straně bylo okno přes půlku zdi – trochu mi to připomnělo náš dům ve Forks. Vydala jsem se prozkoumat dveře nalevo.

Je tam koupelna. Podlaha je z černého mramoru. Pak je tu sprchový kout, vana, skříňka a umyvadlo. Všechno laděný do černa. Vůbec mi to ale nevadí, černá je moje oblíbená barva. Otevřela jsem skříňku a našla černý ručníky. Prostě nádhera.

Jelikož jsem ještě neprozkoumala další dva pokoje, musela jsem se s mojí krásnou koupelnou rozloučit.

Šatna byla větší než ta ve Forks. Je tam strašně hodně triček, riflí, topů, kraťasů, šatů, bot a kdoví co ještě. Na stěně je obrovské zrcadlo

Nakonec jsem šla do ložnice. Místnosti vévodila velká černá postel s nebesy. Po stěnách byly poličky s knihami, v koutě stolek s notebookem a jedna polovina stěny byla prosklená.

Celkový dojem? Hezčí pokoje jsem neviděla.

Šla jsem zpět do šatny, abych se mohla převléknout. Vzala jsem si na sebe krásné šaty a boty na podpatku. Vzhled jsem zkontrolovala v zrcadle a šla dolů za ostatními.

Velice nás mrzí, že se tu Vaše komentáře neobjevují. A tak se Vás ptám, má cenu pokračovat? U minulé kapitoly byl jeden komentář.

Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prečo práve já 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: