Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prečo práve já 2. kapitola

03.07.2010 (21:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1323×

Pohled Jane:

Poslední tři roky si mě Aro vůbec nevšímá. Našel si totiž novou hračku jménem Nessie. Jak já ji nenávidím. Jsem zvyklá, být ve středu pozornosti a teď? Nic! Jenom kvůli poloupírce s darem na nic. Prý je nejkrásnější v celém hradě! Pche! Ne mě nemá. Na mě nikdo nemá. Ani ta Cullenovic bloncka na mě nikdy neměla. Jsem nejlepší a nejhezčí ze všech upírů, a tak to zůstane i nadále. Zabiju ji a budu mít klid! Jak to ale udělat? Chtělo by to něco, co by odhalil jen doktor, takže uvnitř těla. Hmmm. Už to mám. Otrávím ji. Dole ve sklepě je spoustu jedů, stačí pro něj jen dojít. A to už jsem byla v půli cesty.

Jako vždycky jsem jí musela udělat jídlo, a tak jsem šla do kuchyně. Udělám jí ryzoto. V tom se jed ztratí. Začala jsem tedy vařit. Když byla dodělaná rejže, tak jsem ji přecedila a dala do misky. Tam jsem ji polila tekutým kyanidem a zamíchala to. Nakonec jsem to promíchala se zeleninou. Nalila jsem jí Juice do sklenky, a aby to bylo dokonalé, taky jsem jí tam kápla trochu jedu.
Za chvíli tu byl Demetri.

„Ahoj Jane, máš to jídlo?“ zeptal se mě mile, ale od té doby, co je tu ta mrcha, je milejší k ní a říká jí „Nessie“.

„Jasně, tady to máš. Jestli jí to vychladne, tak já nebudu ta, co jí to bude ohřívat.“ Ona by to ta mikrovlnka totiž nemusela přežít.

Vrazila jsem mu to jídlo na podnose a vydala se do svého pokoje, tam jsem čekala, co se stane.

Najednou se hradem rozlehl strašně hlasitý Arův křik. Tak to jsem nečekala. On ji měl Aro vážně tak rád? Tak to v tom případě nenechá jen tak. Možná by bylo od věci jít tam a dělat, že truchlím. Jo, to přesně udělám!  A tak jsem se rozeběhla k pokoji Renesmé. Tam mě málem trefil šlak. Jen si to představte! Aro, který sedí u stolu, v náručí Renesmé a vzlyká. Kolem něj sedí Caius s Marcusem a utěšují ho. No prostě komické. Měla jsem co dělat, abych se nezačala na celé kolo smát. Ale stejně mi zacukaly koutky a Aro si toho všiml. A doprdele! Začala jsem pomalu couvat ke dveřím v domnění, že jsem nenápadná, ale asi to tak nebylo.

„Chyťte ji!“ nařídil Aro a prstem ukazoval na mě. A tak jsem na nic nečekala a vylítla ze dveří, za mnou se ale hnalo deset upírů, kteří trénují od rána do večera. Věděla jsem, že to mám definitivně prohrané, ale naděje umírá poslední. V tom mě někdo srazil k zemi a dal mi ruce kolem hlavy. To byl jasný signál, že mě klidně zabije. Tak jsem se přestala cukat. Podle pachu jsem poznala, že je to Demetri.

„Zavřete jí do cely!“ zařval na celou chodbu Aro. Demetri poslechl jeho rozkazu a zanedlouho jsem byla zamčená v cele. Asi se divíte, proč prostě nevylomím mříže, ale když bych se o to pokusila, shořela bych na prach. Mříže totiž při každém kontaktu ze vnitř, začnou hořet, a to jsem riskovat nechtěla.

Nepočítala jsem čas, ani to nešlo. Byla tu tma jak v pytli i pro upíra. Rozeznala jsem jen matně obrysy zdí.

Po nekonečně dlouhé době jsem uslyšela odemykání dřevěných dveří, ty uzavíraly celé vězení.
Za setinu sekundy jsem byla přehozena přes ramena nějakého upíra, jeho pach jsem neznala. Upír za námi zavřel celu a poté i ony dřevěné dveře. Upír se nenamáhal dostat nás tam, kam měl upíří rychlostí. Šel pomalým lidským krokem. Cestou jsem si všimla, že hrad potemněl. Obrazy na chodbách byly přikrytý černou látkou. Potkali jsme asi patnáct upírů. Všichni byli smutní a koukali se do země. Jen když jsme procházeli, zvedly zrak. Jejich pohledy byly plné nenávisti, zloby a bolesti. Nikdy jsem si neuvědomila, že by pro ně byla tak důležitá. Kdybych byla člověk, nejspíše by mě to rozbrečelo, ale já jím nejsem. Jsem ta sadistická a zlá upírka, která svého rozhodnutí moc nelituje. Jen mi je líto, že jsem tak ublížila Arovi.

Najednou jsme stáli před velkými dubovými dveřmi, které vedou do hlavního sálu. Neznámí upír dveře otevřel a prohodil mě jimi dovnitř. Přistála jsem na břiše uprostřed sálu. Všimla jsem si, že po stranách místnosti stojí upíři. Nalevo od trůnů stál můj bratr Alec, Felix, Demetri a Santiago. Napravo Heidy, Sulpicie a Atheondora. Mezi zbytkem jsem poznala Chelseu, Aftona, Corina, Renatu a naše nové přírůstky z poslední bitvy. Na trůny jsem se podívat nedokázala. Nechtěla jsem vidět ten hněvivý pohled Ara, který je mířený na mě. V tom přede mnou stál on, sklopila jsem hlavu k zemi, abych se na něj nemusela dívat, ale on mě přinutil, abych  se mu dívala do očí. Bylo v nich přesně to co u ostatních, ale milionkrát horší. Vzal mou ruku a podíval se do mojí minulosti a já věděla, co tam vidí. Mé nekalé plány, radost ze smrti Renesmé. Bylo toho určitě víc. Najednou mou ruku pustil a uhodil mě do tváře, bylo to tak silně, že jsem cítila, jak mi praskají kosti. Rozkřičel se na mě, ale já nebyla schopna ho poslouchat.

Asi po pěti minutách mě někdo zvedl.

„Za to, co si jí udělala, bude tvá smrt krutá a velmi bolestivá.“ Zaslechla jsem jednu větu z toho všeho. A já pochopila, že jsem to dělat neměla. Zadívala jsem se do očí mého bratra. Bylo mu naprosto jedno, co se se mnou děje. Ani za jeden pitoměj pohled jsem mu nestála! Najedou mi někdo  utrhl prst na ruce, a tak postupoval dál. Byla to strašná bolest a já jen křičela a křičela. Když mi na ruce nezbyl ani jeden prst, urvali mi zápěstí, poté ruku od loktu dolů, paži. Pak přišli na řadu nohy. Jestli jsem si myslela, že tamta bolest byla největší, co může bejt, mýlila jsem se. Tahle byla dvakrát tak horší. Z úst mi vyšel srdcervoucí výkřik. S prosbou v očích jsem se podívala na Ara. Ten se jen škodolibě usmíval. V tom se za ním objevila Renesmé. Chtěla jsem něco říct, ale nestihla jsem to. Tohle byl můj poslední pohled.

Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prečo práve já 2. kapitola: