Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 9. kapitola: Za pár let, upíre, nashledanou!

17.08.2012 (07:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1579×

9. kapitola: Za pár let, upíre, nashledanou!

Osmnáctého července 2012

Tohle bylo… divný. Edwardovy černé oči, jeho vrčení, které nahánělo strach i to, jak se najednou vypařil. Nechal nás společně s Hannah samotné a já se musela krvi postavit čelem. Ošetřila jsem jí obě dlaně obvazy a dezinkefcí, které jsem našla v koupelně v lékárničce. Musela jsem ji posadit na židli, aby nevyvedla další lapálii a musela tu páchnoucí spoušť uklidit. Teprve pak se ten podivín objevil znovu…

Počet děsuplných mužů, které musím odmítnout: 1 (Ale i ten bohatě stačí. Bojím se ho. Dost.)

Počet příšerných nehod, při kterých tekla krev: 2 (Vlastně za to v obou případech mohla Hannah. Já si však naštěstí neporanila obě dlaně, ale jen se mi jeden střep zabodl do palce.)

Počet cigaret: 6 (A jsem si jistá, že jich bude mnohem víc. Těch prvních šest z dnešních minimálně dvou krabiček, které si patřičně vychutnám a uklidním tak své nervy, jsem rychlostí parní lokomotivy vykouřila za pět minut. Bylo jich potřeba.)

Zaklapla jsem rychlým pohybem vazbu deníku a vydala se za hlasem Hannah, který oznamoval, že přišel Edward. Čišely z něj obavy a strach, a to samé jsem v té chvíli prožívala i já. Co tu ksakru chtěl? Před hodinou se vypařil tak rychle, že jsem to ani nestihla pořádně zaregistrovat a teď se vrátil?

Když jsem je oba našla v obývacím pokoji, jak od sebe sedí v té největší vzdálenosti, která byla vůbec možná, a navzájem se propichují ostražitými pohledy, byla to vážně zvláštní podívaná.

„Co se tu děje?“ vypálila jsem na něj. Teď, když seděl a já nad ním měla nadhled, najednou ta bojácnost splaskla jako mýdlová bublina. Navíc nevypadal nijak hrůzostrašně, ale naprosto normálně tak jako jindy.

„Potřebuju si s tebou promluvit, Bello,“ upřel na mě pohled plný prosby. Hannah po mně střelila vyděšeným pohledem, protože pochopila, že pokud se rozhodnu vyslyšet jeho přání, bude muset odejít a já s ním zůstanu sama.

Na tváři se mi díky tomu rozlil potěšený úsměv. Bylo příjemné vidět, že alespoň člověk, kterého mám od srdce ráda, na mě myslí a záleží mu na mně. Měla jsem to tak stejně.

„Hannah, možná bys měla skočit za Gabrielem nebo jeho ženou, aby ti ty ruce pro jistotu ještě překontrolovali,“ nadhodila jsem a po očku – tak, aby si toho Edward nemohl všimnout – na ni mrkla. Osmělila jsem se sice a rozhodla se mu dát šanci ospravedlnit se, přestože jsem tu chvíli chtěla zároveň využít, abych mu konečně mohla říct o své volbě, ale na druhou stranu se mi hodilo, že by má kamarádka měla zůstat jen pár schodů pod námi a já tak měla jistotu, že pokud se Edward znovu začne zvláštně chovat, můžu volat o pomoc a taky se mi jí dostane.

Starostlivě přikývla a poslušně vyklidila pole.

„Dřív než spustíš, tak se přesuneme do kuchyně. Ty ses sice vykašlal na to, že jsem pro tebe celý den vařila jako nána a odešel jsi, ale já si aspoň potom, co jsem se starala sama o zraněnou kámošku, dám tu zmrzlinu, kterou jsem pro nás koupila na později,“ procedila jsem naštvaně a poukázala na to, jak mě jeho odchod vážně rozzlobil.

„Hrozně mě to, Bello, mrzí, ale já… Měl jsem pro to vážné důvody,“ spustil hned, co si sedl k malému stolíku na jednu ze dvou židlí a já svůj zadek posadila na kuchyňskou linku.

Nevěřícně jsem ho přejel pohledem. To si myslí, že mu skočím na takové slabé báchorky?

„Fakt?“ odsekla jsem. „Copak se bojíš krve? Pro takhle rázný odchod ze scény provázený děsivým vrčením by byl omluvitelný důvod jen to, že jsi upír. To bys ji ale vysál na místě. Ty jsi utekl. Navíc si ty pitomé povídačky vymyslely nějaké babky někdy ve středověku, ale já tomu nevěřím, takže to ani nemusíš zkoušet. Takže proč, hm?“

Při svém projevu jsem nasupeně zírala do velkého kelímku zmrzliny s vlašskými ořechy, a tak jsem si nemohla povšimnout jeho výrazu, který jsem měla možnost zaznamenat až poté, co dlouho neodpovídal a já svůj pohled přesměrovala pátravě na něj.

Zíral na mě vykuleně, s pootevřenou pusou jako kdyby se něco stalo. Já ale nedokázala pochopit, co ho tolik vykolejilo. To byl můj proslov tolik působivý?!

„Co je? Viděl jsi ducha?“ vyštěkla jsem nervózně, protože jsem stále nedokázala rozluštit, co to má znamenat.

„Stejně bys mi nevěřila, kdybych ti chtěl něco prozradit,“ povzdychl si frustrovaně.

„Takže to ani nezkusíš?“ prohlédla jsem si ho pohrdavě, aby ho to vyburcovalo a on to, co měl na jazyku, ze sebe vyklopil.

„Dobře, dobře. Ale budeš si ze mě utahovat,“ varoval mě chabě předtím, jako by mě to snad mělo přesvědčit pro to, abych to nechala plavat.

Pokrčila jsem rameny s úšklebkem a pokynula mu, aby pokračoval.

Hlasitě si povzdechl a konečně spustil. „Víš, ono se to těžko říká, ale ty jsi uhodila hřebíček na hlavičku…“

„Ale to já přece vím, že mám vždycky pravdu. Jen mi trochu nedochází, v čem to bylo tentokrát,“ skočila jsem mu do řeči.

„Pokud chceš, abych ti to pověděl, tak mi přestaň skákat do řeči sarkastickými poznámkami. Jinak to vážně nemá smysl,“ řekl hrubším tónem hlasu, který jsem u něj nepoznávala. Nikdy takhle nemluvil, navíc působil opravdu strnule a nervózně.

Co se tu kčertu děje?

Chvíli si mě prohlížel, a když zaregistroval, že jsem přikývla a zůstala jsem vážně zticha, pokračoval. „Uhodla jsi to, Bello. Jsem upír,“ pronesl vážně.

Chvíli jsem na něj zmateně zírala neschopna jediného slova. Co to tu blábolí? Proboha, jaký upír?

„Šibe ti?“ dostala jsem nakonec ze sebe. Znovu si frustrovaně povzdechl.

Najednou stál vmžiku vedle mě a mně se zastavilo srdce. Vypískla jsem a upřeně na něj hleděla s vyděšenými myšlenkami, které mi neuspořádaně a hekticky probíhaly hlavou.

Byla tu snad někde skrytá kamera a štáb, který se mne pokoušel napálit? Copak se Edward živil kaskadérstvím, nyní na mě zkoušel nějaký svůj trik a já o tom neměla ani tušení?

„Stačilo to?“ pronesl uklidňujícím hlasem tiše, až mým uším ta slova málem ušla. 

„Ne. Jen na mě něco zkoušíš,“ šeptla jsem, a ačkoliv jsem se snažila znít přesvědčivě, mělo to k tomu dost daleko, protože jsem zněla dost ustrašeně.

„Dohnala jsi mě k tomu sama,“ odpověděl, ale já mu nerozuměla. Bohužel mi došlo až pozdě, že se předem omlouvá za nadcházející činy.

Stejně rychle jako předtím než se objevil tak náhle přede mnou, jsem se ocitla v jeho náručí. Neexistoval ani jeden pohyb, který bych dokázala zaregistrovat. Po moji mysl existovala jen doba, kdy stál u mě a pak až když jsem byla v jeho náručí. To ostatní byla velmi rychlá rozmazaná šmouha, která se mi mihla před očima a pak zase do vteřiny zmizela.

Nestihla jsem se však ani bránit jeho chladným pažím, protože on očividně s těmi příšerně rychlými pohyby ještě nemínil končit. Vše okolo nás se na vteřinu znovu proměnilo v mazanici a pak…

Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla co nejhlasitěji křičet o pomoc. Jenže než jsem to vůbec stihla udělat, zacpal mi pusu rukou.

Já ale nedokázala ten pokus zadusit, přestože už to bylo marné. Byl to jediný způsob, jak ze sebe dostat alespoň polovinu toho strachu, co se uvnitř mého těla a mysli žalobně svíral.

Nebylo přece možné, aby nás oba najednou přemístil na strom naproti okna z kuchyně. Jak vůbec mohl přeskočit ten metr od tlusté větve nějakého listnatého stromu, na níž jsme nyní stáli? Já nebyla zrovna dvakrát lehká a on i přesto něco takového zvládl rychlostí blesku. Navíc teď na jedné ruce držel celou mou váhu, protože tou druhou mi zakrýval pusu, aby z ní nemohla vyjít ani hláska.

Do očí se mi draly slzy, byla jsem ohromně vyděšená. Nechápala jsem, co se to děje, bála jsem se, protože se ve mně probouzel pud sebezáchovy a obával se, jestli to není má smrt. Stačilo by přece jen tolik málo a mohl by mě pustit…

„Bello, neboj se, nic se ti nestane. Jako upír mám nadlidsky rychlé reflexy, jsem silnější než všechno, co tě napadne,“ pronesl tiše. Mě ale všechno tohle ujišťování bylo naprosto ukradené. Chtěla jsem do bezpečí. Nebála jsem se přímo jeho jako spíš toho, že vážně upadneme. A mohl tvrdit, že ne, kolikrát chtěl. Stejně jsem mu úplně nedůvěřovala. Ano, asi měl pravdu a byl upír. Ale věřit upírovi…?

„Já chci z-zpátky do kuchyně, prosím,“ šeptla jsem bojáclivě, když mi po dlouhé výměně pohledů stáhl ruku z mých úst.

Neodpověděl ani nedal nijak najevo, že mi vyhoví. Místo toho se okolí proměnilo opět do velké šmouhy a oba jsme se náhle ocitli zase zpátky v kuchyni. Seděla jsem naproti němu u stolu a nebyla schopna slova. Někde uvnitř sebe samé jsem si byla stoprocentně vědoma toho, že vše, co se stalo za ten kratičký čas je opravdové a on nelže. Přestože to bylo až neuvěřitelné a padlé na hlavu.

„Bojíš se mě,“ konstatoval naprosto mylně, když přes minutu zkoumal pátravě můj zmatený výraz.

„Proboha proč bych měla? Jsi pořád ten samý Edward Cullen, kterého znám. Jen můžeš mít schopnosti jakékoliv a stejně se budu bát výšek,“ pokrčila jsem rameny a vážně se styděla. Bát se upíra? Jistěže ne. Ale být pár metrů nad zemí a stát jen na větvi? Z toho by Isabella Swanová dokázala dostat i infarkt. Tak trochu trapas, já vím.

„Opravdu?“ povytáhl podezíravě obočí. Samozřejmě, že tomu ani nechtěl uvěřit. „Copak tebe nezajímá, že piju lidskou krev?“ Jo, po téhle otázce mi na těle husí kůže znovu vyskočila.

„Asi jo,“ přikývla jsem lehce nervózně. Pokud teď odpoví, že si dá každý den obyčejně jednoho člověka opravdu k svačině, asi se tu přímo před ní zhroutím. Řekni, že nic takového neděláš!

„Ne, nepiju.“ Ano, ano, ano! „Živím se krví zvířat.“ No fuj!

„To jako vážně?“ vyjekla jsem, tahle jeho odpověď mě dost zaskočila.

„Nejsi vegetariánka, tak proč jsi z toho tak vyděšená?“ nadhodil zvědavě a jeho čelo se stáhlo zatížené otázkou, na kterou jsem mu mohla dát odpověď jen já sama.

„Já nevím… Přijde mi to… Divné?“ dostala jsem ze sebe a on se zasmál.

„Oznámím ti, že jsem upír a ty to očividně docela dobře vezmeš. Pak ti ale prozradím, že nepiju lidskou krev, ale tu zvířecí, protože nechci ubližovat lidem a nechci, aby se ze mě stala zrůda, a tebe to zaskočí víc, než kdyby to bylo naopak… Jsi vážně zvláštní, Bello.“

Pokrčila jsem rameny a smála se s ním dobrých pár minut.

„Vážně jsi to ale až moc dobře vzala. Nebudeš z toho mít až nějakou depresi později?“ začal se strachovat hned poté.

„Blázníš? Jsem v klidu. Ty jsi upír, já člověk. Není to jedno? Jsi pořád stejný, jen ses přiznal k tomu, co ve skutečnosti jsi. Jsem ráda, že mi natolik důvěřuješ,“ usmála jsem se na něj povzbudivě, abych potvrdila, že to myslím opravdu naprosto vážně. „Jen je pravda, že jsi to s tím dokazováním trochu přehnal. Bála jsem se opravdu jen té výšky. Můžeš být upír, ale i v tvé náruči se budu bát výšek,“ zašklebila jsem se a jeho ztrápený výraz se změnil v úlevný úsměv. V tu chvíli jsem se rozhodla na něj vybalit pravdu já.

„Je tu ale jeden problém, protože, víš, Edwarde… Jsi upír a já se tě nebojím. Teď ti to budu moct dokázat, protože udělám něco, co by jinak třeba mohlo ukončit i můj život,“ nervózně jsem načala a jeho tělo se napjalo.

„Klid, možná, že si oddechneš, až ti to povím. Jsi skvělý chlap, po kterém touží každá správná ženská. Jenže já jsem ta trhlá a jiná, jenž opravdu touží si nabít nos-“

„Takže sis vybrala jeho,“ skočil mi do velkého proslovu a já opatrně přikývla.

„Já vím, že je to trapně ohraná fráze, že si stejně zasloužíš lepší a že na tebe někde čeká, ale já v to pro tebe opravdu doufám,“ šeptla jsem zahanbeně a sklopila pohled.

Na bradě jsem však jako odezvu na má slova ucítila dva studené prsty, které mi ji zase pozvedly vzhůru, abych se musela topit v jeho karamelovém pohledu.

„To je v pořádku, Bello. Chápu to a beru na vědomí. Víš, když se upír zamiluje, je to už navždy. A já k tomu neměl daleko. Ale jsem si jistý, že se to ještě nestalo. Ten pocit, o němž mi mí sourozenci povídali, to nebyl. Byl na dosah, ale já se z toho dostanu,“ pokusil se o úsměv a mně spadl velký balvan ze srdce. Věděla jsem, že minimálně trochu je to přetvářka a zase tak jednoduché to pro něj není stejně jako pro mě. Vzal to však a to jen potvrzovalo to, že je to opravdu empatický upír.

„Díky,“ zamumlala jsem vděčně. V tu chvíli jsem měla nutkání ho obejmout, ale neudělala jsem to. Právě jsem ho odmítla a on to přijal. A já se bála, že by to tohle gesto mohlo pokazit.

„Můžeme být přátelé?“ položil mi náhle po chvíli rozpačitého ticha otázku a já nasucho polkla.

„Edwarde, nemyslím si, že je to dobrý nápad… Pokud by se tvé mám tě rád mohlo rozvíjet, pak bychom se neměli pár roků asi vídat,“ smutně jsem sledovala jeho reakce. Jeho tvář však zůstávala dál v pořádku bez stopy zklamání.

„Dobře. Ale za nějakých těch pár let mě čekej. A nediv se pak, prosím, že budu vypadat pořád stejně,“ usmál se. „Proměnil jsem se v upíra, když mi bylo sedmnáct, a tak tolik budu i navždy mít.“

„Sedmnáct?“ vyprskla jsem překvapeně.

Přikývl a se smíchem čekal na moji další reakci.

„Fajn, to tě ta návštěva pak přesvědčí, že bylo opravdu lepší se na mě vykašlat – budu už mít nějaké ty hluboké vrásky a oproti tobě budu už dost stará.“

„Jako kdybys nebyla už teď,“ popíchl mě a přešel lidskou rychlostí ke mně, zatímco já si hrála na uraženou. 

„Tak za pár let, Bello.“ Lehce přejel dlaní po mém obličeji a náhle už tam nebyl. Jeho pohyby usvědčovala jen záclona v okně, která na něj práskla, že zmizel právě tudy.

Osmnáctého července 2012

Edward je pryč i z až neuvěřitelným tajemstvím, které nesmím prozradit ani tobě. Slíbila jsem mu to, a protože nechci jeho život ohrozit, tak to také hodlám dodržet. Je pryč a já ho na pár let neuvidím. Je mi to trochu líto, ale uvnitř srdce cítím, že jsem udělala správně.

Moc děkuju všem komentujícím. Příští kapitola už bude poslední, ale pravděpodobně i tak vás překvapí.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 9. kapitola: Za pár let, upíre, nashledanou!: