Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - Bonus I.

03.04.2011 (12:45) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×

Bonus – Riley

Riley

Ze začátku jsem se necítil moc dobře, být zavřený na tak malém prostoru s tolika upíry. Diegovi jsem věřil, ale těm ostatním? Jenže zatím jsem neměl ani nejmenší důvod k obavám. A právě to mě mátlo. Jak se mohou tak dokonale ovládat? Vážně za to může jen ta jejich dieta? Naučím se to někdy taky tak žít?

Jestli chci uvažovat o svém vysněném povolání, tak mi nejspíš nic jiného nezbyde.

Cesta do Vancouveru uběhla jako voda. Čím víc jsme se k němu blížili, tím jsme byli s Diegem rozpačitější. Jak se rozloučit s někým, kdo je vaším posledním poutem s minulostí? Měl jsem ho z naší smečky nejraději – vlastně k němu jedinému (a k ní, samozřejmě) jsem cítil vůbec nějaký pozitivní cit. Možná bylo ale dobře, že se naše cesty rozdělují. Aspoň budu moct v Denali začít s čistým štítem – nový začátek, nový boj sám za sebe (a se sebou).

Nakonec to Diego vyřešil tak, že ke mně prostě natáhl pravici. Stiskl jsem mu ji a vyměnili jsme si delší pohled, do kterého jsem se snažil vtěsnat všechno, co jsem nechtěl říct nahlas. V tu chvíli jsem byl rád, že s námi není čtenář myšlenek.

Diego se trochu usmál a pokývl: „Drž se, Riley.“

Oplatil se mu úsměv: „Ty taky, Diego.“

Diego zaměřil svou pozornost na ostatní: „Díky za odvoz.“

Odpovědí mu bylo sborové zahučení. Vystoupil, zabouchl za sebou dveře a zvedl ruku na pozdrav. V příští vteřině byl pryč. Přál jsem mu, aby našel Freda a žil svůj život tak, jak si představuje.

Malé okresky na Aljašce, plné děr, mě přiměly v duchu děkovat Emmettovu nápadu jet džípem. Dost jsem pochyboval, že čímkoli s nižším podvozkem bychom ujeli víc než pár kilometrů. I když jsem od ostatních necítil žádné náznaky nepřátelství, čím déle jsme jeli, tím víc jsem se modlil, abychom už byli na místě. Dal bych kdoví co za možnost běžet. Bylo by to možná pomalejší, ale cítil bych se jistěji. Pořád jsem jim tak docela nevěřil. S tím se budu muset asi taky vyrovnat... neočekávat pořád, odkud přijde útok.

Konečně Emmett zatočil na úzkou cestu, na jejímž konci se po chvíli objevil prostorný dům. Byl trochu podobný tomu Cullenovic – možná tu zapracoval stejný architekt.

Než jsme stihli vystoupit, otevřely se dveře a zevnitř se vyhrnulo pět upírů. Lépe řečeno čtyři upírky a jeden upír. Dost mě zaskočilo, když se s těmi „mými“ začali bez okolků objímat. Cítil jsem se jako v nějakém hloupém lidském seriálu. Co to má znamenat? To si vážně neuvědomují, jak nebezpeční si vzájemně můžou být? Stačí jeden pohyb a ruku, kterou ke mně natáhla ta oslnivá blondýna, bych si mohl nechat jako suvenýr.

Jasper se pobaveně uculil: „Riley je z nás trochu nervózní, víš, Tanyo? Nejspíš se podle něj chováme příliš jako lidé.“

Otočil se na mě: „Možná trochu pomůže, když vás představíme. Takže – tohle je Riley. Jeho historii vám Carlisle volal... Riley, dovol, abych ti představil tvou novou rodinu.“

Tmavý muž se potutelně uculil a dodal: „Pokud budeš dodržovat pravidla.“

Jasper mu úsměv oplatil a dal se do představování. „Tohle je Tanya – vůdkyně klanu.“

Blondýnka se zlatýma očima mě propalovala pohledem. Na okamžik jsem měl pocit, že jsem v nich zahlédl totéž, co kdysi u Victorie, ale hned to zase zmizelo.

„Těší mě,“ na víc jsem se nezmohl.

Další přišel na řadu ten tmavý muž. „Tohle je Eleazar. Dávej si na něj pozor. Má ten nejlepší výcvik. Kdysi byl součástí gardy Volturiů.“

Eleazar nadzvedl obočí a s lehkým úsměvem mi nabídl ruku k potřesení. Po něm se představila tmavá žena – podle toho, jak blízko se drželi, k němu patřila. „Já jsem Carmen.“

Platinová blondýna se jmenovala Irina a poslední blondýnka byla Kate. Když jsem k ní natáhl ruku, abych si s ní potřásl stejně jako s ostatními, dostal jsem krátký zásah proudem, který mě donutil ucuknout.

Kate se škádlivě rozesmála, ignorujíc Tanyino syčení: „Omlouvám se. Občas se neovládnu. Neber to osobně, Riley.“

Musel jsem vypadat totálně vyděšeně, a tak mi Jasper vysvětlil: „Kate má dar způsobovat elektrické výboje.“

No, dobře to vědět. Tu bych si proti sobě neměl poštvat.

Alice si vzala slovo: „No, pokud vám to tedy opravdu nebude vadit...“

Tanya ji přerušila: „Už jsme vám to přece slíbili. Nemáme problém s tím, aby tu Riley zůstal, pokud se bude chtít přizpůsobit. Jinak samozřejmě nic neslibujeme.“

Alice na okamžik ztuhla s pohledem upřeným do dáli. Zaslechl jsem Emmettovo zašeptání: „Má vizi.“

Přikývl jsem a konečně jsem pochopil, že to jí se Victoria tak bála. Pak se Alicina tvář rozzářila. Zachytil jsem, jak její pohled rychle přeskočil z Tanyi na mě a zase zpátky a jako by nic dopověděla: „Neměli jsme bohužel cestou čas zastavit se na nákupech. Riley by ale zjevně potřeboval něco víc než jen to, co má na sobě.“

Tanya se na ni usmála: „To nebude problém. Máš jeho míry v oku?“

Alice přikývla a spiklenecky na sebe mrkly. Už mě začínalo rozčilovat, jak o mně mluvily, jako bych tam ani nebyl. Co mají proti mému oblečení? Mně vyhovovalo. Bylo pohodlné a pro rychlé přesuny, které jsme až doteď dělali, bylo naprosto dostačující.

Než jsem ale stihl začít protestovat, dopadla mi na rameno Eleazarova ruka: „Klid. Když dostanou takovou náladu, je lepší jít jim z cesty, věř mi.“

Mrknul na Emmetta: „Nepůjdeme se podívat na Superbowl?“

Emmett nadšeně přikývl a hodil směrem k holkám: „Ony si poradí i bez nás.“

Tanya

Moje první reakce, když jsem ho uviděla, bylo olíznout si rty. Páni, tak to je opravdu hezký chlapeček. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na předsevzetí, které jsem si nedávno dala. Nechci už se zahazovat s kýmkoli, kdo je po ruce. Proč si nevzít z Edwardova odmítnutí to dobré? Možná by stálo za to zkusit najít Pana dokonalého. No, chlapečku, právě jsi narazil na ledovou královnu. Já ti to neulehčím. Budeš muset dokázat, za co stojíš, když už s tebou máme ztrácet čas.

Měla jsem dost času prohlédnout si ho a objektivně jsem si musela přiznat, že vypadá skvěle. Dokonce i ty rudé oči mu seděly. Samozřejmě, to se za čas změní, ale ani žlutá by mu nemusela ubrat na kráse. Měl v sobě zvláštní divokost, kterou se snažil potlačit. Možná proto, jak byl mladý, nebo bylo důvodem to, jak až doteď žil. Bylo to už víc než dvě stě let, co jsme se se sestrami rozhodly pro změnu životního stylu, ale stále jsem si až příliš dobře pamatovala pocit ohrožení, který nás tehdy pronásledoval, kamkoli jsme se hnuly. Ten byl hlavním důvodem ke změně.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na něj dívala Kate s Irinou, když nás Jasper představoval. Jako na kořist. Byla jsem ráda, že Alice navrhla nákupy. Ty člověka vždycky rozptýlí a s Alice je to navíc zážitek, na který se nezapomíná.

Sotva chlapi zmizeli v domě a my se rozesadily v Emmettově autě, Kate po mně vrhla vševědoucí pohled: „Takže... půjdeš do toho, Tanyo?"

Snažila jsem se předstírat, že nevím, o čem mluví. „Do čeho?“

Irina se rozesmála: „Ale no tak. Jen se nedělej. Klofneš Rileyho? Všechny jsme viděly, jak ses na něj zadívala.“

Odfrkla jsem si: „Víte přece, že se snažím dát si pohov. Nemusím snad vyjet po každém, kdo vypadá trochu slušně, ne?“

Bezostyšně jsem lhala a věděla jsem to, ale stejnětak jsem chtěla, aby to byla pravda. Abych opravdu dokázala odolat. Chtěla jsem se už konečně vymanit z toho kruhu přetvářky. Každou noc trávit s někým jiným – jen proto, abych svému egu potvrdila, že jsem stále neodolatelná. Poslední dobou mě to zraňovalo.

Možná to bylo Edwardovým odmítnutím, ale v hloubi duše jsem mu záviděla. On svou pravou lásku našel, i když jsem nechápala, v čem mohla být ta lidská holka lepší než já. Jenže on mě přitahoval především svou nedostupností. Líbil se mi, to ano, ale co dalšího jsme měli společného? Vzpomínky, upírství, možná ještě lásku k hudbě a to, co je přirozené každému upírovi. Lásku k rychlosti – v běhu, v autě... Ale dál? Nebyla jsem nikdy zrovna studijní typ. Debaty o knihách mě nudily a chodit do školy stále dokola jako Cullenovi? Umřela bych už po druhém dnu.

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se myšlenkami do přítomnosti. „Ne, máme ho přece na starost. Budu jeho učitelka. Nic víc,“ zdůraznila jsem celkem zbytečně.

Irina se škádlivě uculila: „V tom případě si udělej uzel na temeni a načrtni si tužkou pár vrásek.  Jestli tedy opravdu nemáš zájem, tak..."

Zavrčela jsem: „Ne! Nic takového! Žádná z vás ho nebude rozptylovat. I tak pro něj bude těžké odolat."

Sestry s Carmen a Rose se po sobě jen podívaly a pobaveně se usmály. „Uvidíme, jak to zvládneš.“

Zamračila jsem se a ostentativně se otočila k oknu. Chtěla jsem se soustředit jen na potěšení z nákupů, ale přesto jsem ještě slyšela Roseino zašeptání, aby jim sestry daly vědět, jak dlouho mi mé přesvědčení vydrží.

Konec bonusu - Riley

venované Aalex, pretože musí myslieť aj na veci, ktoré z mojej deravej hlavy uletia

15. kapitola bonus II

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - Bonus I.: