Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 3. časť

KellanLutzMen\'sFitness2

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Právo na šťastie - 3. časťŽivotný príbeh Diega! Pre priaznivcov Aalex tu mám aj kúsok češtiny. Snáď sa vám kapitola nebude zdať nudná, ale nebojte, čoskoro pôjde do tuhého.

31.12.2010 (12:15) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1532×

3. časť

Diego

 

Narodil som sa v Seatlli v rodine mafiánskeho bossa pochádzajúceho z Mexika. Viem, že to znie ako úvod knihy Krstný otec, ale v mojom prípade to bola pravda. Otca som nepoznal. Zabili ho pri akejsi prestrelke, keď som mal dva roky. Vychovávala ma stará matka, keďže mojej matke zaplatil otec, aby sa ma zriekla. Neviem, či si taká žena zaslúži prívlastok „matka.“

Keď som mal 16 rokov, stará matka zomrela. Odvtedy ma vychovávala ulica. Živil som sa drobnými krádežami, aby som prežil. Tak som sa často dostával do potyčiek nielen s políciou, ale aj s miestnymi gangami, ktoré ovládali tú - ktorú mestskú časť.

Že můj život nebyl nic moc? Možná, ale já nic jiného neznal a ani jsem si nic jiného neuměl představit. Docela mi stačilo mít co jíst, kde spát... a ještě něco jsem měl. Přítele! Ne, nejsem homosexuál. Myslím normálního kluka - parťaka na život a na smrt. Owena! Byli jsme jako bratři... Vždycky, když jsi ze mně chtěl dělat legraci, říkal mi Einsteine. Prý moc přemýšlím.

Párkrát jsem ho za to prohnal, párkrát jsme se přátelsky poprali a nakonec mi to přestalo vadit. Našel jsem si na internetu, kdo to byl. Vypadal tak trochu jako šílený vědec. To se mi docela líbilo.

 

Nikdy jsem nebyl studijní typ. Škola mě nebavila a jak jsem mohl, ulil jsem se z ní. S babičkou to moc nešlo, ale jakmile na mě přestala dohlížet, hodil jsem ji za hlavu tam úplně. Stejně – k čemu ji potřebuji? To, co je nutné, už dávno umím, nebo mě naučí ulice líp. Když byl ale všude klid, rád jsem dumal nad nejrůznějšími záhadami. Nemyslím tím hlouposti, jako jestli jsme ve vesmíru sami. Koho to zajímá? Za to třeba, kdo mohl ukrást tomu klukovi odnaproti jeho dávku, nebo s kým se slézá stará toho vyhazovače zezdola... to bylo něco jiného. Mělo to punc dobrodružství a zároveň jsem měl pocit, že rozvíjím svůj mozek, který jsem jinak příliš používat nemusel. I když bych to nikdy nikomu nepřiznal, připadal jsem si trochu jako detektiv. Jo, myslím, že by mě bavilo šťourat se druhým v životech. Odhalit pravdu. Jenže já byl a vždycky budu na druhé straně barikády.

 

Všechno se změnilo té noci, kdy zastřelili Owena. Měli jsme tip na skladiště, ve kterém byla spousta elektroniky. Dal nám ho náš distributor. Odbyt jsme měli zajištěný, vypadalo to tedy na jednoduše vydělané prachy. Plán byl dostat se na požární schodiště, vlézt dovnitř okýnkem, vytahat pár krabic (věděli jsme přesně, co chceme) a zmizet. Mělo to být snadné, jako vzít dítěti lízátko.

Já čekal na schodišti a měl krabice lifrovat dál, Owen vlezl dovnitř. Tehdy se to podělalo. Sotva mi zmizel z dohledu a začal hledat naše zboží, zaslechl jsem, jak někdo uvnitř mluví. Sakra, skladiště nebylo prázdné. A ještě horší bylo, když jsem poznal ten hlas. Byl to kápo Sons Of Silence (*Synové ticha). Nerozuměl jsem sice slovům, ale s touhle bandou nebylo radno si zahrávat. Owen se nemohl ani hnout a já pro něj nemohl udělat nic než se modlit, aby na něj nepřišli. Vycházelo nám to do chvíle, kdy se zevnitř ozvalo pár výstřelů. Nejspíš si s někým vyřizovali účty. Owen se lekl, trhl sebou a shodil krabici. Okamžitě po něm začali pátrat. Běžel sice jako o život (proč jako – šlo mu o něj), ale ti, co ho honili, ho nepotřebovali zpovídat. Když viděli, že nemají šanci ho chytit, začali po něm pálit.

Díval jsem se oknem a byl jsem připraven ho vytáhnout ven, sotva se přiblíží. Nestihl to. Zhroutil se asi pět metrů před oknem. Poprvé po hrozné spoustě let se mi do očí vedraly slzy. Pohled na jeho bledou tvář, ruce, kterými si tiskl ránu, kde ho trefili, a pramínek krve v koutku úst, který dokazoval, že je konec... to všechno mi už nikdo z hlavy nevymaže.

Štěstí, že o mně nevěděli, protože jsem dobrou minutu nebyl schopen pohybu. Pak jsem se sbalil a jak nejtišeji jsem dokázal, jsem odtamtud vypadl. Během té minuty jsem si vrýval do paměti tvář toho střelce. Když jsem byl konečně v bezpečí, čekal jsem, že se mé slzy uvolní, ale byl jsem jako zmražený. Jediné, na co jsem byl schopný myslet, byla pomsta. Bylo mi jedno, jak dlouho na ni budu muset čekat. I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám (a tušil jsem, že to tak bude, protože mstu gangu jsem neměl šanci přežít), tohle jsem Owenovi dlužil.

Přes den jsem se schovával a celé noci jsem prochodil s kradenou pistolí za pasem. Zoufale jsem se snažil na ně narazit. Třetí noc jsem měl štěstí. Stáli před bordelem a vtipkovali. Nejspíš čekali na další, kteří byli uvnitř.

Na mé tváři zahrál spokojený úsměv. Owene, doufám, že se díváš.

Šel jsem přímo k nim, nenápadným pohybem jsem si sáhl dozadu, a když jsem byl dost blízko, vystřelil jsem. Nikdy jsem se střílení nijak netrénoval, ale minout z tak malé vzdálenosti prostě nešlo. Skácel se na zem a já na něj zíral s podivnou směsicí uspokojení a pocitu neskutečnosti. Můj úkol byl splněn, ale co dál? Část jeho kumpánů se k němu seběhla, aby zjistila, jestli mu můžou pomoct, ale další část začala tahat vlastní zbraně. To mě vzburcovalo k akci. Šťastnou náhodou stálo vedle mě auto, za které jsem se mohl schovat.

 

Tak tomu bolo aj v tú noc. Nastala prestrelka a ja som práve mieril zbraňou na jedného z členov gangu. Samozrejme, ukradnutou! Vystrelil som, ale guľka zasiahla muža, ktorý sa náhle objavil predo mnou. Vyjavene som na neho pozeral. Kde sa tu vzal? A ako to, že nemá ani škrabnutie?!

„Mám pre teba lepší život,“ zašepkal mi do ucha a vzápätí som zacítil jeho zuby na svojom krku a obrovskú bolesť, ktorá mi paralyzovala myslenie.

 

Po 11 mesiacoch

 

Takto sa skončil môj ľudský život. Život plný klamstva, vrážd a násilia. A začal nový, ktorý bol v toľkých ohľadoch podobný tomu predchádzajúcemu! I teraz som musel klamať a vraždiť, aby som prežil.

Zistil som, že nie som jediný, kto tak dopadol. A mnohí na tom boli ešte horšie. Mnohí mali rodiny, priateľov a pred sebou celú budúcnosť. Tú však v jedinom okamihu zmenil on! Muž, ktorý ma v tej jesennej noci premenil v krvilačnú beštiu. Riley!

Nemal som priateľov ani rodinu. Raoul a ostatní si zabíjanie užívali. Nevyčítali Rileyimu, že ich premenil. Ani ja som mu nič nevyčítal. Ale to neznamenalo, že ma to nemrzí!

Ako upír som spoznal iba dvoch „ľudí“, s ktorými som sa ako-tak spriatelil. Krehké mladé dievča menom Bree a Freda, ktorého dar spôsobovať nevoľnosť bol skutočne desivý.

Oni boli jediní, ktorých som mohol nazvať priateľmi. S Bree sme si založili supertajný „Ninja club“, do ktorého sme po čase prizvali aj Freda. Tomu sme prezradili aj tajomstvo, na ktoré som jedného rána náhodou prišiel. Že Rileyiho tvrdenia o slnku nie sú pravdivé. Freda to neprekvapilo. Vraj už dávnejšie vedel, že Rileyimu sa nedá veriť ani nos medzi očami. Je až príliš ovplyvnení ňou. Bol iba bábka v jej rukách.

Fred bol z nás najstarší. Nielen ľudským vekom - mohol mať okolo tridsiatky - ale aj upírym. Neviem, či bol prvý upír, ktorého Riley stvoril, ale bol jednoznačne najstarší, ktorý prežil. Veľakrát som videl, ako sa niektorí upíri pozabíjali kvôli potrave, alebo len tak. Z nudy!

Mne sa to z duše hnusilo. Nedokázal som si predstaviť, že by som musel niekoho zabiť. Ale zanedlho budem musieť. Riley nám vysvetlil, že musíme zabiť klan zlatookých upírov, ktorí žijú blízko mestečka Forks. Im patrí toto mesto a ak sa tu chceme bez strachu kŕmiť, musíme ich zničiť. Vraj sa starajú o domáceho maznáčika - ľudské dievča menom Bella. Táto informácia spôsobila v našich radoch rozruch. Nikto si nevedel predstaviť, ako sa môžu nenasýtiť z dievčaťa, ktoré tak krásne vonia. Riley nám priniesol aj jej blúzku, a už len z tej vône sa mnohým z nás, obrazne povedané, zatočila hlava. Kto to dievča nájde, môže si ho nechať ako odmenu. Fred si myslí, že sa miesto boja s upírmi strhne boj v našich radoch o to dievča. Nedivil by som sa!

Ale moja najväčšia starosť je, aby sa nič nestalo Bree. Začínam k nej cítiť čosi viac ako priateľstvo. Ale pred ňou ani muk!

 

Koniec 3. časti

Venované Crystal za poskytnutie obrázku.

2. kapitola 4. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 3. časť:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře