Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 25. časť

13.05.2011 (07:45) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1193×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bree

Naposled jsem se rozhlédla po zdech, jež mi byly skoro jedenáct let domovem. Teď jsem je opouštěla se smíšenými pocity. Zažila jsem tu toho tolik… žila jsem tu skoro stejně dlouhou dobu, jako jsem předtím byla člověkem. Nic jsem si nepamatovala tak dobře, jako právě pobyt v tomto hradě, ale přesto bych ho nikdy nemohla nazývat svým domovem. Připomínalo mi to tu příliš mnoho bolesti a ponížení. Ale na druhou stranu – kdybych sem nepřišla, asi bych se nikdy znovu nesešla s Bellou. Nemohly bychom se navzájem lépe poznat a nepřišly bychom na to, že k sobě necítíme jen přátelství. Tam venku po lovu jsem byla tak šťastná, až mi hlavou blesklo, že se tolik štěstí snad ani nedá snést. Určitě jsem nás tím zaklela. Takový už je můj osud. Jakmile se cítím šťastná, vždycky přijde něco (nebo někdo), kdo to změní. V tomhle případě to byl Aro.

Dost bylo vzpomínání. Nadhodila jsem si batoh, do kterého jsem hravě poskládala těch pár věcí, které patřily skutečně jen mně. Aro řekl, že jsem volná. Můžu jít, kam chci. Měla bych toho využít. Zamířila jsem k malým kovovým dvířkům, když mě upoutaly tiché kroky v chodbě. Lekla jsem se, že si jdou pro mě, ale když jsem se otočila, spatřila jsem Bellu. Právě si přivolávala výtah ke garážím. Chtěla jsem být statečná, ale příval citu mě málem přemohl. Jak moc se mi odtud najednou nechtělo. Zvedla jsem ruku a zamávala.

Čekala jsem ve stínu ústí kanalizační chodby, abych se ujistila, že si nikdo nevšimne, odkud jsem vyšla. Každičký kousek mého těla byl zahalený. Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že jsem ortodoxní muslimka, ale mně to bylo jedno. Nehodlala jsem se svým odchodem čekat na noc, ani dát Volturiovým záminku k mému potrestání. Čím dál budu od Volterry, tím lépe se mi bude dýchat.

Městem jsem se proplétala jako obyčejná turistka. Splynula jsem s davem a oddělila se až u brány. Okamžik jsem uvažovala o krádeži auta, ale všude bylo příliš lidí – příliš svědků, kteří by si mohli všimnout… Nemohla jsem se ani rozběhnout plnou rychlostí – aspoň dokud jsem nezašla do lesa. I tak jsem se musela neustále ujišťovat, že poblíž není žádný zvědavec. Byla bych pro něj sice nejspíš jen bílý záblesk, ale stejně. Nemohla jsem riskovat prozrazení.

Cestou jsem přemýšlela, kam nejdřív. Kde skončím, bylo jisté. I kdyby mě k tomu Bella nepřemluvila, stejně bych se u Cullenů stavila. Dlužila jsem jim omluvu za svůj odchod a velké díky, že mě k sobě tenkrát vzali. Chovali se ke mně jako k jedné z nich a já? Utekla jsem jako nevděčnice. Doufala jsem ale, že to pochopili – aspoň podle Belly tomu tak bylo.

Nemyslela jsem si, že bude tak složité najít upíra v divočině, ale Denali bylo rozlehlejší, než jsem myslela. Nebýt mých upírstvím zdokonalených smyslů, motala bych se nejspíš v kruhu. Nakonec jsem ale přece jen dorazila do oblasti, kde byl upíří pach celkem čerstvý. Nebyl Rileyho, ale zadoufala jsem, že by mě k němu mohl dovést. Bella přece vyprávěla, že žije s třemi upírkami a jedním párem.

Rozběhla jsem se po stopě a cestou vymýšlela, jak je přesvědčit, aby na mě nezaútočili dřív, než jim budu schopna vysvětlit důvod své návštěvy.

Jak se ukázalo, mé obavy byly úplně plané. Denalijští byli stejně kultivovaní jako Cullenovi. Neznamenalo to, že by nebyli ostražití – byli přede dveřmi ve stejnou chvíli, kdy jsem vstoupila na „jejich pozemek“, ale stejně snadno mi tytéž dveře otevřeli pohostinně dokořán, abychom si mohli promluvit uvnitř, když jsem ze sebe vysypala své jméno a důvod mojí návštěvy. Svůj podíl na tom nejspíš měly i mé oči, ve kterých se začaly žluté žilky rojit jako včely. Byla jsem ráda – už brzy přestanu vypadat jako postava z hororu.

Vysoká blondýna, jejíž vlasy házely měděné odlesky, se na mě usmála, i když jsem cítila, jak si mě zároveň měří pohledem. „Budeš muset počkat. Riley je v práci.“

Překvapením jsem málem neudržela zavřenou pusu. Rozesmála se a její sestry se přidaly.

„Díky vegetariánství se mu podařilo odolat krvi dost na to, aby mohl dokončit medicínu. Teď pracuje na poloviční úvazek v nemocnici. Na chirurgii si ještě netroufl, a tak zatím ordinuje na očním.“

Bylo znát, jak je na něj hrdá. Mezi těmi dvěma něco určitě je. Pobavené pohledy, kterými ji sledovaly sestry, to potvrzovaly. Právě jsem uvažovala, která z nich je Tanya, když se probrala z okouzlení a nejspíš si taky uvědomila, že se nepředstavily. Rychle na mě pohlédla: „Promiň, zapomněly jsme se představit. Já jsem Tanya a tohle jsou Kate a Irina. Carmen s Eleazarem se k nám snad brzy připojí,“ dodala a nenápadně se podívala ke stropu.

Kate s Irinou se začaly pochechtávat a za necelou půlminutu už přede mnou stála i krásná tmavovlasá žena s úsměvem ve tváři a stejně tmavovlasý muž mi podával ruku, zatím co si mě zkoumavě prohlížel. „Tak to ty jsi ta Bree!“

Trochu jsem se lekla: „Ta Bree? Ono se o mně mluví?“

Všichni se rozesmáli a odpovědi se ujala Carmen. „O tom nepochybuj. Kolik upírek taky donutí člověka, aby se postavil Volturiovým? To kvůli tobě je teď Bella ve Volteře, ne?“

Rozpaky jsem se ošila a kývla. „Mám vás od ní všechny moc pozdravovat.“

Vyměnili si překvapený pohled a já rychle dovysvětlila: „Přicházím rovnou odtamtud. A protože to bylo už vážně dlouho, co jsem byla kdekoli jinde než tam a v okolí Volterry, chtěla jsem se podívat za známými.“

* * *

Byla jsem napnutá jak struna, když jsem zaslechla na příjezdové cestě auto. Jak na mě Riley zareaguje? Až teď jsem si uvědomila, že nemusím být úplně příjemná návštěva. Připomenu mu jeho starý život a ani v něm jsme zrovna nedrželi spolu.

Dovnitř však vešel úplně jiný mladík, než jakého jsem ho znala. Spokojenost a štěstí z něj doslova sálaly. Než jsem se nadála, přeletěla Tanya vzdálenost mezi nimi a pověsila se mu kolem krku. Zabořil jí hlavu do vlasů a chvilku tak zůstali, než se políbili. Při pohledu na ty dva se mi sevřelo hrdlo. Jak moc se mi stýskalo po Belle!

Pak jsem uslyšela, jak mu Tanya šeptá o mé návštěvě. Jako na jehlách jsem čekala, jak Riley zareaguje, ale k mému překvapení se na mě mile usmál a natáhl ke mně ruku: „Ahoj Bree. Jsem rád, že se ti daří dobře.“

Ukázal na moje oči: „Koukám, že jsi taky změnila jídelníček.“

Všichni jsme se zasmáli a já přiznala: „Ještě to není moc dlouho. Chtěla jsem navštívit známé a zjistit, jak se mají.“

Riley chytil Tanyu kolem pasu a věnoval jí zamilovaný pohled: „Lepší už to být nemůže. Mám ženu, kterou miluji, práci, po které jsem vždycky toužil a už v ní ani nedoufal… Jako bych to ani nebyl já.“

Usmála jsem se. Vážně jsem mu to přála. Šibalsky se na mě usmál. „Představ si, že mě Tanya dokonce donutila spojit se s mými rodiči. Píšeme si, posíláme fotky a v srpnu tam dokonce máme jet na návštěvu.“

Údivem jsem otevřela pusu: „Cože? A jak jsi jim to vysvětlil?“

Místo rozzářeného Rileyho odpověděla Tanya. „Svedli jsme to na bouračku. Byla to opravdu ošklivá bouračka, po které skončil téměř rok v bezvědomí. Léčení trvalo dlouho a vyžádalo si i plastické operace. Spolu s tím přišla amnézie. Nevěděl nic o svém starém životě, a tak začal nový - až nedávno si konečně vzpomněl.“

Usmála se na Rileyho. „Jsem moc ráda, že to dokázal. Jeho rodiče byli štěstím bez sebe. Už ani nedoufali.“

Zabolelo mě v místě, kde jsem mívala tlukoucí srdce. On z nás jediný měl milující rodinu. Věděl, jaké to je o ni přijít. Proto si k přeměně vybíral ty, kteří ji neměli. Nechtěl ničit další životy.

To já neměla komu dát vědět. Naše by určitě nezajímalo, že jsem naživu. Nejspíš si pořádně oddechli, když jsem zmizela. No, máma možná na začátku trochu brečela, ale pak se jí taky ulevilo. Aspoň už se kvůli mně nemusela hádat s otčímem.

Změnila jsem téma: „Nevíš něco o Diegovi a Fredovi? Ráda bych je taky viděla, ale nemám tušení, kde je hledat.“

Riley se na mě zkoumavě zadíval. „Abych řekl pravdu, naposled se ozvali asi před půl rokem. Diego říkal něco o tom, že půjdou poznávat Tichomořské ostrovy. Nechápal jsem, jak by to mohli dokázat bez prozrazení, ale prý to měli vymyšlené.“

Konec 25. části

24. kapitola 26. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 25. časť: