Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 21. časť

05.05.2011 (10:00) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1288×

21. část

Riley

Seděl jsem za stolem, před sebou kopu skript a poznámek a měl jsem se učit. Zkouškové období bylo v plném proudu a já potřeboval profesorům dokázat, že si tu výjimku, kterou mi udělili, zasloužím. Jenže ve chvíli, kdy mi pohled padl na datum, jsem se zasekl. Zíral jsem na něj a přemýšlel, jak je možné, že od té chvíle tam na louce, kdy se můj život obrátil na ruby, už utekl rok. Kolik se toho změnilo za tak krátký čas?

Možná, kdybych byl tenkrát takový, jako jsem dnes, tak by mě Victoria nedostala tak snadno. I když těžko říct. Uměla mluvit a věděla přesně, jak využít své přednosti. Tehdy to jen měla usnadněné tím, že jsem měl pocit, že před sebou nemám žádnou budoucnost. Rozhodně ne tak světlou, v jakou jsem doufal teď. Mé sebeovládání se zlepšilo natolik, že jsem zvládl docházet do školy alespoň na zkoušky. Už jsem se nemusel obtěžovat s kontaktními čočkami, protože mé oči měly stejně okrovou barvu jako ostatních z mé rodiny a navíc… už delší dobu jsem měl pocit, že to Tanyino ledové brnění, do kterého se od začátku halila pokaždé, když se mnou měla být o samotě, roztává. Stejně jako teď.

Všimla si, že se neučím a s úsměvem ke mně přešla. Položila mi ruku na rameno a předklonila se, aby měla hlavu ve stejné úrovni jako já. Pobaveně se zeptala: „Neměl by ses spíš učit, než obdivovat kalendář?“

Až teď jsem si všiml, že je na něm pro tento týden obrázek Maserati – auta, po kterém jsem tajně toužil. Kate s Irinou se se mnou vsadily, že jestli první rok nikoho nezabiju a při tom postoupím do druháku, dostanu ho po zkouškách jako dárek.

Povzdychl jsem si: „Měl bych. To jen, že jsem si uvědomil, jak ten čas letí.“

Tanya se mi zadívala do obličeje a pak přikývla, jako by mi rozuměla. „Bojíš se kontroly? Nemusíš. Bella odjela do Volterry už před týdnem.“

Zvedla se a já se po ní překvapeně podíval. Proč mi to neřekli? Takže ona dodržela své slovo? Ale proč? Vždyť má přece dítě, má Edwarda. To se jich vzdala na takovou dobu jen kvůli nám? Třem novorozeným, které (až na Bree) od té doby ani pořádně neviděla?

Tanya si nejspíš myslela něco podobného, protože jen trhla rameny. „Bella byla vždycky zvláštní. Svým způsobem se k sobě s Edwardem hodili.“

Proč ten minulý čas? Zase něco, o čem nevím?

Už už jsem otvíral pusu, abych se zeptal, ale Tanya mi nedala příležitost. Rychlým krokem přešla ke dveřím a vyběhla ven. Místo k ní jsem tedy svou otázku směřoval na Kate.

„Bella už s Edwardem není? Teda, oni se rozešli, než odjela?“

Kate se škádlivě uculila. „Proč se ptáš? Měl bys snad zájem?“

Zaškaredil jsem se na ni. No jistě, typická Kate. Nemyslí na nic jiného, ale to snad neznamená, že jsem stejně omezený, ne? „Ne, ale jsem zvědavý. Ten minulý čas v Tanyině poznámce přece musel něco znamenat, ne?“

Kate trhla rameny a pár vteřin to vypadalo, že mi neodpoví. Pak trochu neochotně začala: „Víš o tom, že Edward musel Bellu přeměnit, jinak by porod nepřežila.“

Přikývl jsem. Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč s tím tak dlouho otálel, nicméně zřejmě se jim to trápení vyplatilo v podobě Nessie, nad kterou do telefonu vrká i tvrdý chlapák jako Emmett.

„No, zdá se, že ta přeměna ji nepoznamenala jen fyzicky. Prostě… podle ostatních se její absolutní láska k Edwardovi vytratila. Najednou k němu cítí jen to, co ke zbytku rodiny. Radost, když je s ním, úctu, lásku… ale jen sourozeneckou. Nedovolí mu přiblížit se víc, než komukoli jinému. Pro Edwarda to byla noční můra, a kdyby neměli Renesmé a nevěděl, že za to nemůže nikdo jiný, nejspíš by se z toho zbláznil. Teď, když odjela do Itálie, vypadá Edward lépe.“

Nerozuměl jsem sám sobě. Měl bych přece cítit úlevu. Bella dodržela podmínky dohody s Volturiovými a já se ničím neprovinil. To znamenalo, že jsem byl svobodný a nemusel jsem se bát. Místo toho, mě píchlo u srdce. Ne pro Bellu, ale proto, že jsem si uvědomil jinou skutečnost. Edward už není zadaný a Tanya… Možná že se znovu zkusí dát dohromady.

Byl jsem s nimi dost dlouho na to, abych si z různých poznámek poskládal, že spolu kdysi prožili menší románek. Nebo aspoň Tanya se o něj podle holek snažila. Proč mi teď tolik vadí, že by Tanya měla být šťastná s jiným? To, že umím ocenit krásnou ženu, snad ještě neznamená, že jsem do ní zamilovaný, ne? Chci snad znovu riskovat podobný vztah, jako jsem měl s Victorií? I Tanya byla dost dominantní, i když jiným způsobem než Victoria. U té jsem nebyl víc než pěšák – po pár měsících odloučení jsem byl schopen přiznat si pravdu i za cenu uražené ješitnosti. Neměl jsem možnost rozhodovat ani o tom nejmenším – tedy kromě času. Všechno bylo pečlivě nalinkováno, stačilo jen sledovat pokyny. Vedla mě a já tomu byl vlastně docela rád… jak jinak bych se vyznal ve světě, do kterého jsem skočil rovnýma nohama a jehož pravidla jsem neznal?

Tanya nebyla tak panovačná. Občas jsem ji svými rozhodnutími dokonce pobavil. Jako třeba když jsem jí vysvětloval moje důvody pro nástup na školu. Netvářila se dvakrát nadšeně při představě, že mě budou muset doprovázet na zkoušky (stále jsem podle nich potřeboval mezi lidmi dozor), ale když jsem jí vylíčil, jak dokonalý chirurg ze mě potom bude a že čas ztracený dohlížením na mě si může zpestřit davy studentů, připravených ji uctívat jako bohyni, rozesmálo ji to tak, že jsem si mohl ten nádherný zvuk užít dobrých patnáct minut. Nádherná čtvrthodina – rozhodně jedna z nejšťastnějších v mém novém životě.

Ani jsem si nevšiml, že Kate v obýváku vystřídala Irina. Až lehký dotek na mé ruce mě přinutil podívat se na ni. Irina se usmála: „Neboj se. Tanya už se Edwarda vzdala.“

Na mé tváři se rychle střídaly výrazy, prozrazující mé emoce od naděje, podezření, pochopení a rozpaků z toho, jak moc mi viděly do žaludku.

Irina tiše podotkla: „Měl bys jít za ní, Riley.“

Podíval jsem se na ni, jestli to myslí vážně – jestli za tím není nějaká jejich hra nebo sázka, ale nic v její tváři tomu nenasvědčovalo. Povzbudivě se na mě usmála, a tak jsem udělal, co mi poradila.

Najít Tanyinu stopu nebylo nic těžkého. Už měsíce jsem si její vůni vrýval do paměti a plnými doušky ji vdechoval, kdykoli jsem k tomu měl příležitost. Teď jsem se po ní vydal. Čím déle jsem běžel, tím víc jsem pochyboval, jestli dělám správně. Nejspíš chtěla být sama, proto také odešla. Srovnat si myšlenky, ujasnit si, co udělá. A já jí vpadnu do soukromí – bez ohlášení a bez pozvání. Trochu jsem zpomalil, ale zastavit své nohy jsem nedokázal. Cosi mě pohánělo dál – do její blízkosti.

Její vůně byla stále koncentrovanější. Rozhlédl jsem se kolem a málem jsem do ní vrazil. Tanya seděla s koleny přitisklými k bradě na mechovém polštáři a opírala se zády o kmen stromu. Vypadala jako obyčejný člověk, když jsem jí neviděl přímo do tváře. Ale sotva zvedla hlavu, ucítil jsem v břiše stah. Nádhernější stvoření svět jistě ještě nenosil.

Čekal jsem, jestli mě nevykáže, ale jen se na mě dívala. Odhadovala, proč tu jsem, jestli jsem ji hledal a jak se zachovám.

Když se ani po půl minutě nic nezměnilo, posadil jsem se vedle ní. Naše oči se od sebe stále ještě neodvrátily ani na okamžik. Bylo to tak zvláštní… Měl jsem skoro pocit, jako bych slyšel bít její srdce. Věděl jsem, že je to nemožné – oba jsme přece byli mrtví, ale přesto jsem ty ozvy slyšel uvnitř své hlavy.

Po nekonečně dlouhé době jsem se odhodlal k otázce, která mě pálila na jazyku tak, že jsem ji nemohl přejít. Vyletěla ze mě, jako by měla vlastní hlavu. „Zkusíš jít za Edwardem, když je Bella pryč?“

Tanya se ode mě odvrátila a cynicky se ušklíbla. „To si o mně myslíš? Že mu dám znovu příležitost nechat se odkopnout? … Už dávno jsem pochopila, že to byla hlavně moje ješitnost, co mě k němu táhlo. Nedokázala jsem pochopit, proč… jak to, že na něj moje kouzlo nepůsobí. Kromě toho jsem také pochopila, že bych s ním nedokázala žít. Nebyla bych s ním šťastná. Jsme příliš odlišní. … Takže na tvou otázku odpovím - ne, nevyužiji Belliny nepřítomnosti. Bylo by to hloupé a zbytečné.“

Na konci jejího monologu z ní čišel smutek. Tolik smutku, že mě bolelo se na něj dívat. Později jsem žasnul nad svou smělostí, se kterou jsem natáhl ruku a otočil její tvář k sobě. „Omlouvám se, Tanyo. Byla to netaktní otázka.“

Tanya nevesele přikývla: „To byla. Navíc jsem z ní pochopila, co si o mně myslíš.“

Rty jí zkřivil ironický úšklebek, ale než stihla pokračovat, přerušil jsem ji. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou: „Ne, tak to nebylo. Totiž… spíš to vypovídá něco o mně.“

Kdybych mohl, začervenal bych se. Tanya na mě překvapeně pohlédla a já trhl rameny: „Poslední dny nerozumím sám sobě. Každou chvíli řeknu něco, co bych vzal rád okamžitě zpátky.“

Tanya chvíli čekala, jestli to vysvětlím, a pak se zeptala: „Proč jsi tady?“

Otázka, na kterou jsem měl být připravený, jenže odpověď na ni byla tak trapná, že se mi ji ani nechtělo vyslovovat. A tak jsem to zahrál do autu: „Ehm… Irina měla pocit, že bych měl jít za tebou.“

Letmo jsem se na ni podíval, abych zjistil, co na to říká a ke svému překvapení jsem v jejím obličeji spatřil stejné rozpaky, jaké jsem cítil i já. Snažil jsem se vzpomenout si, co jsem řekl takového, aby se cítila nejistě, a když jsem na nic nepřišel, rozhodl jsem se ji rozptýlit. Zasmál jsem se: „Napadlo mě, jestli jsem se nestal předmětem nějaké sázky…“

Místo, aby se usmála a uvolnila, což bylo mým úmyslem, Tanya se ode mě odvrátila: „Možná trochu.“

Tak tímhle mě dostala. „Cože? To jako vážně?“ chytil jsem ji za rameno a druhou ruku jsem jí položil na tvář, aby se mi musela podívat do očí.

Tanyin pohled mluvil za vše. Znovu jsem se utopil v jejích očích, které pozvolna tmavly. Ve chvíli, kdy se podívala na mé rty, jsem neodolal. Jakmile jsem ji ochutnal, nemohl jsem se jí nabažit.

Konec 21. části

20. kapitola 22. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 21. časť: