Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 18. časť

11.04.2011 (20:45) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1431×

18. časť

Bree

Když jsem vešla, nikdo se na mě ani nepodíval, a tak jsem se rychle skryla do stínu zdi. Nedivila jsem se tomu, za těch pár měsíců, co jsem tu byla, jsem si zvykla. Bylo jen pár lidí, kteří dávali najevo, že vědí, že existuju. A u většiny z nich bych byla radši, kdyby to nedělali. Pro ostatní jsem byla nic. Vlastně míň než nic. Jednali se mnou trochu jako s nakaženou – a to všechno jen proto, že jsem byla Caiova. Přivlastnil si mě a netrpěl, abych se tu nějak vybavovala. Musela jsem mu být absolutně k dispozici. Plnit každé jeho přání. Brala jsem to jako trest za smrt Charlieho. Chtěla jsem trpět, zasloužila jsem si to, protože jsem sama způsobila bolest těm, které jsem měla ráda. A i kdybych chtěla odejít, neměla jsem kam jít. Cullenovi už by mě k sobě nepřijali a já nebyla stavěná na osamělý život nomáda. Nebyla jsem žádná hrdinka.

Většinu svých dní jsem strávila čekáním ve svém pokoji. Tentokrát jsem dala přednost toulání po hradě. Znala jsem už všechny schovávačky, kam se dalo rychle zmizet, aby mě nikdo nenačapal. Neměla jsem pohyb po hradě zakázaný, ale možná to bylo jen tím, že si Caius nemyslel, že mě to baví.

Ani jsem si neuvědomila, jak blízko vstupní hale jsem se ocitla, když jsem zaslechla povědomý hlas. Pátrala jsem v paměti a nebyla si jista, kam ho zařadit. Nakonec jsem se rozhodla zjistit, kdo to přichází. Nejspíš další blázen, který je oslepen mocí Volturiů a chce se podílet na budování její velikosti. Proklouzla jsem za závěs, zakrývající výklenek s nenápadnými dveřmi. Vzápětí mi zatrnulo, když jsem si uvědomila, že jsem jen o vlásek unikla dalšímu trápení. Felix se právě vzdaloval, aby na nově příchozího upozornil v trůnním sále.

Nervózně jsem se ošila a vzápětí jsem uslyšela ten hlas, který dostal nádech ostrosti: „Kdo je tam?“

Mám vylézt nebo ne? Stále ještě jsem nebyla schopna hlas zařadit, a tak jsem radši zůstala na místě. S tím se ale ona tajemná postava nechtěla smířit. Znovu zaútočila příkazem, a když jsem neposlechla, roztáhla závěs.

Lekla jsem se a vytřeštila oči. Sotva jsem ji ale poznala a dokázala jsem jen zírat. Konečně jsem pochopila, čím mi byla tak povědomá. Znala jsem ji jako člověka, zatím co teď byla dokonalejší. Bella Swanová byla upír. Nejnádhernější bytost, jakou jsem kdy viděla. Její hlas byl tou nejlahodnější hudbou, co jsem kdy slyšela, a když z ní – stejně překvapené – vypadlo moje jméno, ucítila jsem motýly v břiše. Hltala jsem ji pohledem a kdybych byla člověk, asi bych byla rudá jako růže.

Byla jsem tak šťastná, že ji tu vidím, a ještě víc proto, že nevypadala naštvaně. Tenkrát, když jsme se viděly naposled, zuřila. Její žal se přetavil ve zlobu a já to tak moc chápala. Ublížila jsem jí – i když jsem za to tak úplně nemohla. Už už jsem otvírala pusu, abych se zeptala, co tu dělá, jenže jako pokaždé v mém životě, když už jsem začínala mít pocit, že se mi daří, že jsem šťastná, zapracoval zákon schválnosti.

Za námi se ozvaly kroky a vzápětí jsem uslyšela Felixův vzteklý hlas. Příliš jsem ho nevnímala, protože jsem se stále dívala na Bellu. Viděla jsem otázku v jejích očích a nesouhlas a vztek, když se mnou smýkl. Raději jsem se sebrala a zmizela. Jeho hrubost byla běžná. Brala jsem ji jako Felixovu součást. Vlastně jsem z toho vyšla docela dobře. Na to, co dokázal, se Felix zachoval poměrně něžně.

Z mých myšlenek mě vytrhlo tiché zašumění, které se neslo sálem. Vzhlédla jsem a uvědomila jsem si, že patří Belle. Stála sama před trůny. Felix už se stihl zařadit na své obvyklé místo poblíž trůnů, kde stála garda. Vypadala vyšší než jsem si ji pamatovala, ale to asi dělaly jehlové podpatky jejich bot. Byla oblečena v červených šatech, které kopírovaly její skvělou postavu jako druhá kůže, a teprve na bocích se trochu rozšiřovaly, aby své nositelce umožnily co nejpohodlnější pohyb. Sahaly pár centimetrů nad kolena. Vlasy se jí vlnily málem do pasu a vypadaly jako tekuté hedvábí. Přímo lákaly, aby se jich jeden dotkl. A její tvář... byla nádherná. A měla ji naprosto pod kontrolou. Nebyla na ní znát sebemenší nervozita nebo strach z toho, co ji tu čeká. Vypadala úplně vyrovnaně a... ledově. To bylo to slovo. Ledová královna. Brzy jsem to slyšela šeptat kolem, zjevně jsem si toho nevšimla sama.

Podívala jsem se na vládce – zajímalo mě, jaký dojem na ně Bella udělala. Marcus byl jako vždy netečný. Díval se skrz ni, jako by se ho tahle návštěva vůbec netýkala. Caius ji propaloval nesouhlasným pohledem, ale i to se dalo čekat. Arovy oči plály lačností a nadšením. Jeho úsměv byl tak široký a sladký, že bych se na Bellině místě bála, že mě spolkne jako malinu.

„Bella, to je ale milé překvapení. Takže ses rozhodla dodržet dohodu. To je dobře, ušetřila jsi nám cestu, abychom ti ji připomněli.“

Bellinou tváří proběhl záblesk nevole a já si konečně vzpomněla, proč sem Bella přišla. Vyměnila naše životy za roky svého područí. Páni, ona to opravdu udělala. V životě jsem nepotkala nikoho, kdo by byl tak bláhový a čestný zároveň. V duchu jsem skákala radostí, že tu zůstane, ale zároveň ji litovala. Chtělo se mi ji obdivovat, ale i vynadat jí. Copak si neuvědomovala, jak jiný život ji tu čeká? Zřejmě ne, jinak by sem nejezdila. A co Edward? Proč ji nechal jít samotnou? To mu nezáleží na tom, co se jí tu může stát?

Bellin vyrovnaný hlas Ara trochu zpražil: „Já své slovo plním.“

Aro se uculil, jako by urážku v jejím hlase neslyšel: „To je dobře. V tom případě tě vítám ve Volteře, Bello. Na příští roky se ti stane domovem.“

Bella se lehce uklonila a pak se pobaveně podívala na Jane, která úžila oči nenávistí a soustředěním: „Některé věci se nemění, Jane. Přeměnou mě moje schopnost neopustila. Snažíš se zbytečně.“

Aro po své oblíbenkyni střelil rozzlobeným pohledem a Jane se rychle stáhla. Tak tohle bude zajímavé. Takhle jsem Ara ještě neviděla. Jane se evidentně bude muset rozloučit se svou výlučnou a neohrozitelnou pozicí. Dobře jí tak.

„Omluv Jane, Bello. Musela se přesvědčit. Nemůžu se dočkat, až spolu začneme zkoumat možnosti tvého talentu.“

Bella rychle vymazala nelibost, která jí přelétla přes tvář při Arových slovech a chladně se usmála: „Velmi ráda využiji tvé nabídky a vylepším své schopnosti, Aro.“

Cha. Aro zamžikal, aby její drzost ustál. On přece nedával nabídky. On přikazoval. No, s Bellou se tu zjevně změní dost. Jsem zvědavá, jak dlouho jí to bude procházet. Umínila jsem si, že ji při nejbližší příležitosti musím varovat a vysvětlit jí trochu, jak to tu chodí.

Aro pokynul Chelsee, aby ukázala Belle její pokoj a rozloučil se s ní: „Doufám, že se ti bude líbit. Tvá zavazadla tam budou dopravena neprodleně. A byl bych rád, kdyby ses potom přidala k Felixovi při prvním tréninku. Chceme zjistit, v čem všem se potřebuješ zlepšit.“

Bella

Byla jsem si vědoma, že se pouštím na tenký led, když jsem s Arem mluvila tak, jak jsem mluvila. Jenže já si prostě nemohla pomoct. Odmítala jsem připustit, aby ve mně viděl jen další ochotnou služebnici. Nic takového se nestane. Zůstanu svá do té míry, co to jen půjde. Během rozhovoru s Arem jsem pochopila, jak náročné bude uhlídat svůj výraz. Náročné, ale nutné.

Když jsem vycházela z místnosti za Chelseou, vyhledala jsem pohledem Bree. Schovávala se ve stínu, ale když se naše pohledy protly, znovu se rozzářila. Budu si s ní muset co nejdřív promluvit. Musí mi vysvětlit, co má znamenat to všechno, o čem mluvil Felix. Že patří Caiovi, a proč se sebou nechá zacházet tak hrubě.

Byla jsem ráda, že se mnou Aro neposlal Jane. Naštěstí nejspíš pochopil, že my dvě kamarádky nebudeme. Zase to zkoušela, no vlastně se jí nemůžu divit. Musela se chopit té nepatrné šance, že jsem při přeměně o svůj štít přišla. Její smůla byla v tom, že ta naděje byla planá. Ještě uvidí, jak moc se můj štít posílil. A nebude se jí to líbit.

Chelsea byla tichá. Necítila jsem k ní zášť ani žádnou jinou negativní emoci. Při mé předchozí návštěvě Volterry jsem si jí nevšimla, ale informovali mě o její schopnosti. Dokáže rozvázat nebo naopak posílit pouta mezi upíry. Tedy aspoň jakákoli menší než skutečná láska. Pochybovala jsem, že by to na mě platilo. Zdálo se to jako psychické nadání, proti němuž mě chránil můj štít.

Když mě dovedla před můj pokoj, otočila se a usmála se: „Tak tady budeš bydlet. Pokoje gardy jsou na téhle chodbě, takže kdybys chtěla společnost nebo potřebovala poradit, stačí říct. Můj a Aftonův je o dvoje dveře dál,“ ukázala dál chodbou. „Převlékni se do něčeho pohodlného. Felix tě pořádně prožene. Za chvíli se pro tebe staví.“

Přikývla jsem a po krátkém zaváhání jsem jí úsměv oplatila. Možná budeme kamarádky – nebo aspoň něco blízké tomu pojmenování. Byla mi docela sympatická.

Zapadla jsem do svého pokoje a jako první spatřila své kufry. Aro měl pravdu v tom, že je vyzvednou. Tím lépe. Rozhlédla jsem se po místnosti, abych se trochu zorientovala. Poměrně široká postel s nebesy v jednom rohu, noční stolek, okno s poloprůsvitnými závěsy, které byly teď stažené ke stranám, a pár polic na knihy. Na obě strany vedly dveře. Když jsem otevřela ty po pravé straně, objevila jsem šatnu, připomínající svou velikostí tu Alicinu. Tenhle pokoj byl rozhodně stvořen pro ženu. Dveře na protější straně vedly do koupelny. Ještě tu byl menší stolek a dvě proutěná křesla, která zvala k posezení, i když my to přirozeně nepotřebujeme. Bylo ale prima vědět, že si budu mít kde číst nebo „přijímat návštěvy“. Můj pokoj mi připomínal hotelové apartmá, ale nestěžovala jsem si. Všechno bylo tak akorát. Víc jsem rozhodně nepotřebovala.

Čas kvapil, takže s vybalováním jsem čas neztrácela - rychle jsem otevřela jeden z kufrů, stáhla ze sebe šaty a skopla boty a místo toho jsem si natáhla pohodlné přiléhavé tričko a volnější kalhoty. Na nohy jsem si nazula sportovní boty a vlasy stáhla do ohonu. Sportovněji jsem se už obléct nemohla. Na trénink by to mělo být to pravé. Sotva jsem dokončila kontrolu svého zevnějšku, ozvalo se rázné zaklepání a bez čekání na mou reakci se otevřely dveře. Felix.

„Prima, jsi připravená.“

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že zněl trochu zklamaně. Chtěl mi vynadat nebo mě vidět v nedbalkách? Ušklíbla jsem se a rozhodla se ho trochu popíchnout: „Ráda chodím včas. Tebe ale doma neučili, že když už zaklepeš, máš počkat, až tě vyzvou ke vstupu?“

Felix se uchechtl: „Někdy je to tak trochu nepohodlné.“

Naklonila jsem hlavu na stranu: „To chápu, ale ke mně jsi takhle vstoupil naposled, jasné?“

Kam zmizel ten chladný Felix? Tenhle se už po druhé za sebou pousmál a v očích mu zářila čertovina: „Nebo co?“

Můj obličej se změnil v ledovou masku: „Nebo uvidíš.“

Už po třetí jsem po Felixově zákroku odlétla a bolestivě se uhodila o zeď. Ještě, že byla z masivních kamenů, jinak bych v ní už nejspíš dávno udělala díru. Felix byl opravdu dobrý. V síle jsem se mu vyrovnala, ale těch pár chvatů, co mě stihl naučit Edward, se v boji s ním nedalo použít. Bylo na něm znát, jak moc ho boj baví. Určitě trénoval každou volnou chvíli. Nejspíš by mi mělo lichotit, že se budu učit u nejlepšího, ale teď jsem toho měla dost. Toužila jsem po tom, abych ho aspoň jednou zasáhla. Původně jsem mu chtěla nakopat zadek, ale teď by mi stačila jedna pořádná rána, které by se nedokázal vyhnout. A pak klid pokoje. Sprcha a odpočinek.

Zvedla jsem se ze země a snažila se ignorovat bolest vystřelující z míst, kde jsem se uhodila. Pozorovala jsem, jak ladně přechází a posměšně mi ukazuje rukou, abych zaútočila. Tentokrát jsem se ale nedala vyprovokovat. Uvažovala jsem o svých možnostech, když mi náhle hlavou bleskla vzpomínka na jeden podobný trénink, kterého jsem byla svědkem ještě jako člověk. Když Jasper trénoval ostatní, aby se dokázali vyhnout útoku novorozených. Tenkrát mě zaujalo, že Alice měla úplně jiný styl než všichni ostatní. Byla tak mrštná, že se jí nikdo nemohl rovnat. Ani Jasper - prostě ji nechytil. A nakonec mu sama skončila za krkem. Kdybych to byla schopna napodobit, mohla by to být moje šance. Jen jeden zásah a ukončíme to. Tak to řekl i Felix. Musím to dokázat.

Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si, jak přesně to Alice provedla. Ignorovala jsem Felixův pohyb, a když jsem si byla konečně jista, co dělat, rozběhla jsem se. K Felixovu překvapení ale ne na něj, ale ke stěně. Na okamžik bylo vidět, že si myslí, že chci utéct. Jenže to jsem v plánu neměla. Při rychlosti, kterou jsem vyvinula, bylo lehké běžet po stěně. Byla jsem rychlá jako vítr a pak stačil jeden větší odraz, správné vyměření mého skoku a seděla jsem Felixovi za krkem. Ohnal se po mně, ale já mu chytila ruku a škubla jsem. Nechtěla jsem mu ji utrhnout – taky bych na to potřebovala víc zkušeností a větší sílu, ale i tak něco křuplo a Felix zaúpěl bolestí. Seskočila jsem a vyčkávavě se na něj podívala. Felix si objímal paži druhou rukou a uznale na mě kývl: „Vidím, že máš potenciál. Pro dnešek to stačí. Trefíš zpátky sama?“

Přikývla jsem a byla jsem vážně ráda, že je (aspoň pro dnešek) po všem.

Sotva jsem dorazila do pokoje, ujistila jsem se, že jsou v koupelně ručníky a zmizela tam. Shodila jsem ze sebe oblečení a stoupla si pod sprchu. Teplá voda, dopadající na mou chladnou pokožku, byla příjemná a navíc jsem ze sebe chtěla smýt prach, který jsem na sobě měla díky Felixovým zákrokům.

Užila jsem si příjemných dvacet minut. S čistým oblečením jsem si starosti nedělala. Stačilo přece otevřít dveře, a tak jsem se jen zabalila od osušky. Sahala mi do půli stehen.

Sotva jsem však vyšla z místnosti, spatřila jsem Ara, sedícího v jednom z křesílek – prsty obou rukou spojené. Zarazila jsem se a všimla si, jak mu při pohledu na mé tělo zabalené v osušce náhle zčernaly oči.

„Omlouvám se, měl jsem o sobě dát vědět. Potřebuji s tebou mluvit, Bello.“

Konec 18. části

17. kapitola 19. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 18. časť: