Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právník 2. kapitola

09.08.2011 (19:45) • DeninaLove • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1413×

„A kam teď s tím dědkem?“ zeptala se mě Consuela a opřela se o protější stěnu.

„Skládka?“ zeptala jsem a svalila se na schody.

„To je moc daleko. Už teď jsem hotová,“ odvětila a utřela si hřbetem ruky pot z čela.

Půl hodiny jsme tam seděly a přemýšlely kam s tělem. Když po několikáté Consuela navrhla popelnice u sousedů, začala jsem uvažovat, že se k Lukasovi brzo přidá.

„Už se stmívá,“ promluvila jsem do ticha.

„Hm,“ zamručela a po chvilce začichala do prostoru. „Už to tady začíná divně smrdět.“

„Naházíme ho do mražáku,“ řekla jsem unaveně a začala se sbírat na nohy.

Když jsme jeho zbytky hodily do boxu a zázrakem se nám podařilo zavřít víko, vyšly jsme zpátky do obýváku, lehly si na gauč a začaly přemýšlet, kde ho pohřbíme.

Odbila půlnoc a já už jsem byla s nervy v koncích. Consuelu jsem už několikrát s jejími dětskými nápady poslala tam, kde slunce nesvítí. Mě samotnou ale nic perfektního nenapadalo, až na jedno...

Vstala jsem a postavila se před ní a zavelela: „Pohřbíme ho na zahradě!“

„A kdo tu díru bude asi tak kopat?“ zeptala se mě a chtěla si zase poklepat na čelo. Tohoto zlozvyku jsem měla také plné zuby. Zaměřila jsem se na tu ruku přibližující se ke spánku a plác.

„Au! Co děláš, ty krávo?!“ zapištěla a mnula si ruku.

„Nemáš to pořád dělat! Lezeš mi s tím na nervy,“ vyštěkla jsem a sedla si na okraj skleněného stolku.

„A kdo to teda bude kopat?“ zeptala se po pár minutách mrmlání a nadávek.

„No, ty, já mám lodičky od Prady.“ Řekla jsem to jako samozřejmost a dál si prohlížela lak na svých nehtech.

„Tak za tohle chci nejmíň polovinu z toho, co si vezmeš,“ zabručela a šla hledat lopaty.

„Radši najdi lopaty, nebo půjdeme leda tak sedět,“ zavolala jsem na ni a šla se rozhlédnout po zahradě, kam bychom toho parchanta zahrabaly.

Když už se jako zázrakem dovalila s krumpáčem a vykopala dost hlubokou díru, poslala jsem ji pro pytle do sklepa. Doběhla i s manželem a hodila jeho kousky do vykopané díry. Najednou odběhla zpátky do domu a za minutku se vrátila s velkým kýblem, v němž žbluňkala bílá hmota. Podívala jsem se na ni se zdvihnutým obočím a už se nadechovala k otázce, co to má zase být.

„Beton, viděla jsem to ve filmu,“ řekla a poklepala si druhou rukou uznale na rameno a zamumlala něco ve smyslu „Jsem nejlepší“. Obrátila jsem oči v sloup a spráskla ruce.

Cons zalila díru betonem a pak zahrabala hlínou. Přitáhly jsme na to místo ještě altánek, který jsem objednala nedávno. Jako kdybych to tušila. V duchu jsem se modlila, aby to nikomu nepřišlo divné.

Cestou zpět k domu jsme vymyslely plán. Měla jsem hned ráno zavolat na policii, že můj milovaný manžel nepřišel večer domů. Consuela mi toho byla svědkem. Hraný pláč jsem uměla na jedničku. Sama jsem ho už tolikrát použila, když mi kontroloval Lukas výpis z kreditky. Za ty herecké výkony bych měla dostat nejmíň devět Oskarů.

Byla jsem šíleně utahaná z toho postávání a moje lodičky od Prady u toho utrpěly nenávratné ztráty a snad i újmu na životě.

Do mé postele jsem si ale zásadně odmítala lehnout. Krev za tu dobu stihla zaschnout a nebyl to zrovna pěkný pohled. Celou dobu jsem se modlila, aby Cons nezapomněla na svoje místo a uklidila to. Naštěstí se sama nabídla, že to uklidí, než přijde policie. Šla jsem do pokoje pro hosty a práskla sebou do krásné a měkké postele.

Hned, jak se má hlava dotkla sametového polštáře, jsem se propadla do tmy a ticha. Hluboký spánek beze snů byl po dlouhé době zážitek. Vždy se do mých snů nacpal Lukas nebo Edward. Sny o Edwardovi byly svým způsobem děsivé. Jak by taky ne, když váš bývalý přítel, který vás mimochodem nechal napospas v lese, na vás útočí s tesáky ostrými jako břitva. V poslední době jsem se kvůli tomu stala závislá na prášcích na spaní. Byla jsem ráda, že dnes jsem je nepotřebovala.

Ráno jsem se vzbudila plná energie a dobré nálady. Náladu mi každé ráno kazilo to chrápání vedle mě. Dnes jsem zaslechla jen tiché oddechování Cons, která přišla ani nevím kdy.

Přešla jsem do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Byla jsem sice rozcuchaná, přesto ale neodolatelná. Šaty z poslední kolekce Armaniho byly zničené, ale čistírnu jsem v duchu zamítla. Policie by na mě měla důkaz hned z první ruky. Co dělá krev vašeho zmizelého manžela na vašich šatech? Jak bych na tohle odpověděla?

Prohlížela jsem si rám, který byl posetý drahými kameny a zlatem. Měl vypovídat o naší skvělé finanční situaci. Lukas si na takové malichernosti potrpěl.

Svlékla jsem ze sebe šaty a hodila je do pytle na odpadky. Vlezla jsme do sprchy a pořádně se vydrhla, aby na mně nezůstala ani kapka jeho krve. Po pár minutách drhnutí jsem vylezla. Kolem těla jsem si omotala osušku a postavila se zpět před zrcadlo. Do ruky jsem vzala černý kartáč a snažila se rozčesat zacuchané vlasy. Když bylo vše, jak má být, šla jsem se podívat na Cons do pokoje, ale už tam nebyla.

Sešla jsem schody a vešla do kuchyně, ve které už Consuela jedla u malého stolku. Naproti ní byly položené ještě dva talíře.

„Dobré ráno. My čekáme návštěvu?“ Zvedla jsem obočí.

„Chceš z toho Marii vynechat?“ odpověděla na otázku otázkou. Pak vyskočila ze židle a zatáhla mě do vedlejší pracovny.

„Do prdele, Bello! Jak jsi to včera mohla udělat? Byly jsme domluvené na příští týden! Ještě jsme nezjistily, kde schovává závěť!“ rozkřičela se na mě.

„Ale ano, zjistily, Consuelo. Respektive jsem to zjistila já a ty se vezeš v té vraždě se mnou! Takže drž jazyk za zuby a dělej, co ti řeknu! Nebo z toho nedostaneš ani dolar!“ sykla jsem na ni a rozešla se ke dveřím, když v tom mě chňapla za ruku a přetočila k sobě.

„Takže teď mi budeš rozkazovat a vydírat mě? To jsem si mohla myslet! Tohle teda ne, milá, zlatá! Jedeme v tom společně! Není žádné já a ty, ale my! Teď už nejsem tvoje služka, ale společnice!“ prskla mi do obličeje.

„Máš pravdu, Cons. Promiň.“ Sklopila jsem pohled a ona na mě mrkla. Měla jsem ji ráda, ale ješitnost a hrdost, které se ve mně dmuly, mi někdy zakazovaly projevit city. Rozešly jsme se zpátky do kuchyně. Sedla jsem si ke stolku naproti ní a společně jsme posnídaly. To jediné jsem na ní vždycky uměla ocenit. Uměla perfektně vařit a nenechala si nic líbit.

Když jsme byly uprostřed peprné hádky, jestli poletíme do Paříže nebo Londýna, rozezvučel se zvonek, až jsem leknutím nadskočila. Modlila jsem se, aby to byla Maria. Nasadila jsem pro jistotu smutnou masku a v umyvadle jsem si trochu nakapala do očí vodu, aby to vypadalo, že pláču. Já bych plakala, ale radostí.

1. kapitola <<>> 3. kapitola

stmivani158 <<>> DeninaLove

Autor: DeninaLove (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právník 2. kapitola: