Tady slíbená kapitola z pohledu Emmetta. Snad se bude líbit.
03.12.2010 (13:30) • Michal7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1912×
Emmett
Když jsem se posadil a Bella mi řekla, ať jí to povyprávím, začal jsem vzpomínat.
Byl jsem v obchoďáku – já vím, u mne něco neobvyklého, ale chtěl jsem vidět, co na tom holky pořád mají – a zrovna v rozhlase nějaký ženský, dost neosobní hlas hlásal, že za pět minut zavírají, a děkují všem zákazníkům za nákup. Nevšímal jsem si toho, šel dál a pískal si melodii z filmu Titanic. Vůbec se mi ten film nelíbil, ale ta melodie je chytlavá…
Když jsem šel kolem pánských toalet, ucítil jsem to.
Krev. Hodně. Zastavil jsem se a ztuhl. Tohle je špatné. Hodně špatné, běhalo mi hlavou. Najednou jsem pocítil dva strachy.
První: Co se tomu člověku asi stalo?!
Druhý: Co když se neovládnu?!
Ale říkal jsem si, že ho tam nemůžu jen tak nechat vykrvácet, a tak jsem zadržel dech, ale než jsem vešel, podíval jsem se okolo, jestli je tady nějaký obchod ještě otevřený, že bych si tam koupil kolíček na nos. Pro jistotu. Ale všude bylo zavřeno.
Zhluboka a naposledy jsem se nadechl a vešel na toalety. Hned jsem ho uviděl. Ležel na kdysi bílých kachličkách a žalostně lapal po vzduchu. V hrdle měl zabodnutý nůž. Šel jsem k němu, i když jsem nechtěl. Nešlo to ovládnout.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že mi neodpoví. Muž jen dál lapal po vzduchu, jako ryba na suchu, a ukazoval na nůž. Podíval jsem se na něj a v očích měl jasnou větu: Já vím.
Ale nemohl jsem nic dělat.
Najednou jsem uslyšel hlasy, a pak smích. Vteřinu na to na záchody vešly dvě dívky.
Uklízečky.
Jedna měla vlasy krátké a bílé. Nebyla to blond barva, jako má Rose, byla to úplně bílá. Druhá měla vlasy dlouhé, černé, jako tuž, a měla je spletené do tří copů. Když mě viděly, obě se zastavily. Ta, co měla krátké vlasy, začala ječet jako smyslů zbavená a zdrhla ze záchodů. Ta černovláska nekřičela, ale pomalu začala couvat ke dveřím, a pak taky zmizela.
To ony zavolaly policii. Všechno se dělo příšerně rychle. Najednou jsem byl ve vyšetřovací cele a slyšel nějaký hlas.
Teď už vím, že ten hlas patřil Belle. Ale předtím, když jsem ji neznal, jsem to nevěděl.
„Nemůžete ho tady držet, když nemáte důkazy!“ rozkazoval ten hlas.
„Ale my máme důkazy. Byl nalezen u těla. To není dostatečný důkaz?“ oponoval jí někdo.
„Ano, ale zatím, než bude soud, ho musíte pustit na kauci. Tak mluví zákon. A jeho rodina kauci zaplatila, takže…“ Někdo si povzdechl. A pak mě pustili.
Tam jsem ještě nepodlehl, ale pak, když jsem viděl zprávy, mě to dostalo.
Byl jsem tam já, se svěšenou hlavou jsem odcházel pryč. A u toho nějaký hlas říkal: „Nechali odejít vraha! Jak to mohli dopustit? Co když zabije někoho dalšího? Nečinnost policie je absurdní!“
A to mě srazilo na kolena. Doslova. Když řekli: „Pustili vraha…“
Bylo to tak strašné! Netušil jsem, co to se mnou udělá, ale bylo to strašné. Měl jsem strach, že mi nevěří. Moje rodina, Ed, Alice… Rose. Ta byla nejdůležitější a já se bál, že si myslí, že jsem vrah.
Vrátil jsem se do reality a všechno to převyprávěl Belle. Ona se na mě smutně dívala. Ale já jsem jí řekl, že jsem se z toho už dostal. Bella si povzdechla a řekla si pro sebe:
„Kdyby tam byl nějaký svědek, ale tam byly jen ty dívky, a ony si myslí, že je Emmett zabil,“ zase si povzdechla a mně najednou něco došlo.
Když jsem byl na těch záchodech, všechny kabinky byly otevřené, až na jednu. Možná je to naprostá blbost, ale co když tam někdo byl? Začal jsem cítit takovou radost, jakou jsem cítil, když jsem dal třeba Alici do boty myš.
Bella zaznamenala v mém výrazu změnu, ale než se stihla zeptat, zakřičel jsem:
„Možná, že tam někdo byl! Když jsem byl tam, jedna kabinka ze všech, byla zavřená. Co když tam někdo seděl a vykonával potřebu? Vím, že je to málo pravděpodobné, ale…“
Nechal jsem větu nedokončenou a vzrušeně na ni zíral. Bella se usmála.
„Víš co, Emme? Jdi dolů a já si něco vyřídím, jo?“ Poslechl jsem ji a šel dolů.
Po chvíli jsem ji slyšel, jak s někým telefonuje. Pak si s někým domlouvala schůzku. Když chvíli mlčela, říkal jsem si, že asi zavěsila, ale pak řekla děkuji a teprve zavěsila. Radostně se zasmála, a pak sešla k nám dolů.
„Tak, lidi, mám pro vás záchranu.“
Autor: Michal7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Právnička - 4. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!