Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právnička - 3. kapitola

02.12.2010 (15:00) • Michal7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1882×

Po cestě jsem se usmíval. Viděl jsem Alici, jak je chvíli mimo, a pak – když byla zase při sobě – se na mne zaraženě podívala, ale pak se její výraz změnil a její myšlenky odpovídaly jejímu výrazu:

Je dobře, že jsi k sobě někoho našel. A ona vypadá – ne vypadá, ale je – mile. Tak moc se těším, až budete spolu!!! Díval jsem se na ni s očima vyvalenýma, ale ona se jen usmála a dál si mě nevšímala. Šla si sednout k Jasperovi.

Když jsem vešel, Bell měla hlavu sklopenou a něco si zapisovala.
„Tak, to bychom měli,“ oznámila a s úsměvem zvedla hlavu. Když se na mne podívala, její srdeční rytmus se změnil. Chvíli jen mlčela, pak na sucho polkla a konečně promluvila.

„Tak se posaď… Edwarde,“ řekla mi, ale já poslouchal jenom to, jak mé jméno zní jejím hlasem. Zhluboka se nadechla a podívala se mi do očí. Zrychlil se jí dech a tak se podívala jinam. Co to s ní bylo?

„Dobře, kde jsi byl v den vraždy?“ zeptala se udýchaně. Znovu se na mne podívala a já nemohl od těch čokoládových pralinek odtrhnout oči. Jen jsem se na ni zbožně díval. Když se na mě začala divně dívat, odpověděl jsem.

„Byl jsem doma. Hrál jsem na klavír svoje oblíbené skladby.“ Usmála se. Začal jsem se radovat, že možná cítí to samé co já – moment, co já k ní vlastně cítím? Asi bylo na nic si nalhávat, že ji nemiluji. Ano, miluji ji. Ach, jak rychle mě to pohltilo. Ale její další slova všechno smazala.

„Můj manžel také hraje na klavír. Nebo se o to aspoň pokouší.“ Proměnil jsem se na naprostou sochu. V hlavě jsem měl prázdno a v hrudi cítil nesnesitelnou bolest. V mé prázdné hlavě mi běhala pořád stejná věta: Ona je vdaná. Ona je vdaná. Ona je vdaná.
Podíval jsem se na její levou ruku a uviděl to. No jistě, prstýnek.

Starostivě se na mne podívala.
„Není ti něco?“ Podíval jsem se na ni zničeným pohledem, a odpověď zašeptal:
„Ne, ne to nic,“ odpověděl jsem a Alici posílal přímo do horoucích pekel!
„No dobře. Může ti to někdo dosvědčit?“ Stále jsem mluvil zmučeným šepotem.

„To asi ne.“ Podívala se na mne… toužebně? Ne! To jsem si jen představil!
Zase se jí zrychlil dech. Dole byli všichni úplně potichu. Poslouchali nás?
„Tak jo, to bude asi všechno. Můžeš mi sem zavolat Emma? A měl bys sem jít s ním, aby se po schodech nesložil,“ zašeptala mi. Zvedl jsem se, ale cítil jsem se jako z olova. Tak moc mě zasáhla její slova.

Když jsem sešel dolů, viděl jsem Alici, jak se na mě smutně dívá. Pak naznačila ústy „Moc mě to mrzí.“.
Jen jsem na ni tiše zavrčel a šel k Emmovi. Vypadal, že se už sebral. Vstal se svým úsměvem – velmi mě překvapil, ale ostatní ne. Asi se srovnal, když jsem byl nahoře -, poplácal mě po rameni a zavtěl na mě hlavou. Nemusíš se mnou chodit, brácho, pomyslel si.

Nadechl se a rozeběhl se – jinak se to nedá popsat – do schodů. Rosalie se mírně usmívala. Asi ho postavila na nohy. Začal jsem se soustředit zrovna ve chvíli, kdy Emm dodupal nahoru.
„Tak se posaď a dáme se do toho,“ slyšel jsem Bellu a pak Emmettovo veselé jasně.