Ten Jacob se vážně nemůže vymáčknout...
17.01.2011 (17:45) • Michal7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1668×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
Povzdechl si, když viděl, že jsem pořád „mimo mísu“. Přišel ke mně, vzal mé ruce do svých – pořád jsem si nezvykla na tu teplotu! – a podíval se mi zpříma do očí.
„Otiskl jsem se,“ zamumlal mi do tváře a zavřel oči a začal se usmívat. Zvedla jsem jedno obočí. Otiskl se? Co to je? Zní to divně…
„Co to je?“ vyslovila jsem nahlas mé myšlenky. Rázně otevřel oči a zíral na mě jako na zjevení. Užuž otevíral pusu, aby něco řekl, ale pak ji zase sklapl a přimhouřil oči.
„Já ti ještě nevyprávěl legendy?“ zašeptal provinile. Pokrčila jsem rameny.
„Sice nevím, o čem mluvíš, ale nějak nebyl čas. Když jsi se přeměnil, hned jsi vyběhl z domu, a nechtěl ses asi vrátit…“
„Já vím,“ povzdechl si a zatvářil se jako by vzpomínal co se dělo před pěti lety, dvacátého čtvrtého května, ve dvě hodiny odpoledne. Jestli vzpomínal na to, jak se proměnil, což bylo před ani ne třemi dny, měl by se tvářit jinak, ne?
„Víš, Sam mi nechtěl dovolit, abych sem šel,“ promluvil tiše. Vykulila jsem oči úžasem. Sam taky? Jacob si to vyložil jinak.
„ Víš, mohl bych ti ublížit,“ načal. „A vím, že jsem ti ublížil už jako člověk, dalo by se říct, takže se báli, co teprve když jsem vlk!“ Nevšímal si když jsem sebou u toho slova trhla a pokračoval.
„Ale já jsem j… ho tak trochu přesvědčil. Embry má na Sama docela dobrý vlil . Fakt. Takže…“
„Chceš říct,“ vypískla jsem hystericky a vůbec nepřemýšlela. „Že neví, že jsi tady?!“ Nevím proč, ale vyděsilo mě to. Překvapeně přikývl. Asi ho zranila moje reakce. Nechala jsem to být.
„Tak co je teda ten otisk?“ zamumlala jsem a stále se trochu třásla strachem a byla jsem si jistá, že si toho všiml, ale nic neřekl a ani to nedal nijak najevo.
„No… ono se to dost těžko vysvětluje… je to něco jako láska, ale mnohem silnější…“ A začal mi vše podrobně vyprávět. Chtěla jsem ho nechat mluvit, když mi všechny legendy vyprávěl, ale když se zmínil o upírech, a ne ledajakých, hlasitě jsem vyjekla.
„Jo, ti, které obhajuješ, jsou ti samý,“ zachrčel, ale pak zase pokračoval. Postupně jsem si všimla, že moje oči jsou čím dál vykulenější. A když jsem si myslela, že více to ani nejde, řekl mi, kolik jich je. Musela jsem vypadal opravdu hrozně překvapeně nebo hrozně vyděšeně, protože se odmlčel.
„Překvapená?“ zašeptal a naklonil se k mně. To mě zaskočilo a tak jsem se rychle odtáhla. Jacob se zašklebil, ale nijak to nekomentoval, jen se díval na potah naší sedačky.
„Takže teď vše víš,“ ozval se po minutě ticha. Nesměle jsem na něj pohlédla.
„A… kdo je ten, do koho ses otiskl?“ zeptala jsem se potichu a v duchu se modlila.
„No, do kluka ne, neboj,“ nadhodil a zasmál se, ale já se ani nehnula, takže přestal.
„No… nechci to zdržovat, ale… vlastně ne… jenže…“ mumlal si pro sebe a pomalu se zvedal ze sedačky. Pak se na mě podíval.
„Tak ať už je to venku!“
Autor: Michal7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Právnička - 15. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!