Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 4. Kolize

07.08.2011 (21:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1235×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. Kolize

Bella:

Tiše jsem se plížila lesem a snažila se vyvarovat každému zvuku, který bych mohla způsobit. Aby maminka Joy zjistila, v kolik hodin se vracím domů, bylo to poslední, co jsem si v tu chvíli přála. Přes všechen ten strach a nervozitu, že na sebe uvrhnu pozornost, jsem byla hrdá. Cožpak je tak snadné zůstat sedm dní bez vlkodlačí podoby? Není, to ví každý. A na to jsem tak trochu sázela. Všichni budou spoléhat na mou nemotornost a na nedostatek sebedůvěry, že akorát očekávají, kdy se přestanu snažit a proměním se. Ale já jsem to nehodlala jen tak vzdát, na to jsem si příliš cenila svého soukromí.

Když jsem spatřila náš dům, nenamáhala jsem se přímočaře utíkat k žebříku, který byl opřený o parapet mého okna. Věděla jsem, že i když jsem vlkodlak, nemotornost a úplná nerovnováha byly moje druhá jména. Takže jsem šla opatrně a snad i velice tiše po trávníku k mému cíli. Nesnažila jsem se krčit, protože by mi to stejně nebylo nic platné. Kdybych při svém náhlém útěku věděla, že budu pryč tak dlouho, vzala bych si nějaké tmavší oblečení, ne světle fialový rolák a modré, vylisované džíny. Jenže já to nevěděla. Předpokládala jsem, že až ze svého úkrytu – nádherné louky, kam nikdo kromě lesních zvířat nechodí – vylezu, budu: a) utíkat rychle domů, abych se stihla vrátit do úplné tmy; b) mít dost času na to, abych šla pomalu, protože bude zbývat do stmívání hodně času. Jenže jsem své možnosti trochu přecenila. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, ale poslední dobou začínám ztrácet i ty poslední vlkodlačí „super možnosti“.

Vylezla jsem po žebříku, jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, a než jsem padla na postel, zavřela jsem okno, aby toho troubu Jacoba nenapadlo za mnou lézt i v noci, když mu to nestačilo přes den. Ne že bych se teda Joy ptala, jestli mě byl Jake navštívit, ale tušila jsem to dnes celý den. Nechtěla jsem mu ubližovat, ale abych si s ním mohla normálně a uvolněně povídat, jsem potřebovala trochu umění přetvářky, na což jsem byla antitalent. Nikdy jsem neuměla moc lhát, jen jsem neříkala celou pravdu. Ale Jakeovi bych řekla všechno, až do putníku hned, jak bych spatřila jeho zoufalý, starostlivý obličej, jeho dobrácké oči a milý, ale napjatý úsměv.

Znali jsme se odmala, takže jeden na tom druhém vždy poznal, že něco není v pořádku. Byla jsem si téměř jistá, že už teď Jacob ví, proč se nepřeměňuji.

Přemítala bych dál a dál bych prodlužovala dobu spánku, přestože je zítra pondělí, kdybych neslyšela vrzání schodů. Joy, napadlo mě hned. Skopla jsem z nohou boty a zavrtala se pod peřinu, zády k dveřím.

Další vrzání oznámilo, že se otevřely dveře a tiché, lehké našlapování po dřevěných prknech podlahy mě varovalo, že se jde maminka přesvědčit, jestli opravdu spím.

Stiskla jsem k sobě víc víčka.

„Bello?“ ozvalo se mi u ucha a já na tváři ucítila sladkou, povědomou vůni maminčina dechu. „Spíš?“

Bojovala jsem s odhodláním otevřít oči. Nikdy jsem nedokázala předstírat, že spím, když na mě někdo koukal. Snažila jsem se pravidelně oddychovat a nakonec jsem se pro větší dramatičnost zavrtěla ze spánku a převrátila se na druhý bok.

Čekala jsem cokoliv, ale tohle tedy ne. To už je na tom naše rodina opravdu tak špatně? Dcera se nepřeměňuje ve vlka, aby chránila své soukromí, přičemž začne ztrácet vlčí schopnosti (zde je divné hlavně to, že dcera je vůbec vlkodlak); syn někde pobíhá s vlkodlačí smečkou, nejeví zájem o rodinu a už přes týden nespal doma ve svém pokoji; a nakonec matka, která začíná trpět samomluvou, z čehož vyplívá jedině to, že se z celé té vlkodlačí záležitosti totálně zcvokla.

„Ach jo, asi spí,“ mumlala si pro sebe Joy. „Ty problémy s Jacobem, vlkodlačím přeměňováním, o které zjevně nemá zájem... To všechno ji příšerně vyčerpává.“

Chvíli bylo ticho, pak se najednou změnil směr celého jejího nesmyslného povídání. Začala mluvit, jako by ke mně. „Jsi celá jako tvůj otec. Když měl problémy, prostě si někam zalezl a nikomu nic neřekl. Čekal na chvíli, kdy bude sám v podobě vlkodlaka, a potom si šel vše promyslet někam do hloubky lesa, kde nebyl rušen. Hrozně mě to trápilo… že se mi nechce svěřit, ale nenutila jsem ho.

Asi mě teď neposloucháš, takže možná šílím, když si mluvím sama pro sebe, ale chci ti něco říct. Můžeš se mi s čímkoliv svěřit. Jestli… promiň, že na to vůbec myslím. Jestli v něčem jedeš… v nějaké hloupé partě… je mi to fuk. Řekni mi to, prosím, Bells. Nechci, aby ses trápila.“

Svou řeč zakončila tím, že mi dala pusu na čelo a opatrně, aby mě nevzbudila, odešla.

Když jsem si byla jistá, že je pryč, posadila jsem se. Zhluboka jsem dýchala a snažila se vše si srovnat v hlavě. Joy je opravdu hodná, nejlepší maminka, jakou si můžu přát, ale tohle jí opravdu nepovím. Až bude mluvit s dědečkem nebo Billym Blackem, nevím, jestli by dokázala držet jazyk za zuby. Vím, nemá je v oblibě, proklíná všechny, co mají s vlčím světem co do činění, ale jestli jí nakukají bůhvíco, třeba se neudrží a poví jim to.

Zavrtěla jsem hlavou, položila jsem se zpátky na postel. Už jsem byla moc líná, abych vstala a převlékla se do pyžama, takže jsem s výčitkami svědomí zavřela pevně oči a snažila se usnout. Než se mi to ovšem podařilo, hlavou mi ještě několikrát proběhlo, co mi maminka právě řekla.

***

Hned po oznámení budíku, že musím vstávat, jsem několikrát proklela pondělní rána, než jsem se odvážila postavit se před zrcadlo. A jako bych to neříkala, na mé hlavě bylo doslova vrabčí hnízdo. Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem vlasy rozčesala a další čtvrt než jsem vybrala vhodný účes. Nakonec vyhrál obyčejný vysoký culík s černou čelenkou. Nebyla jsem na svůj výběr zrovna dvakrát pyšná – nejraději nosím vlasy volně rozpuštěné -, ale vzhledem k rannímu rozčesávání to byla nejvhodnější varianta.

V kuchyni jsem popadla celozrnný rohlík, zapila ho pomerančovým džusem přímo z krabice a pelášila, co mi nohy stačily, k motorce. Rychle jsem z koženkové bundy setřásla několik drobků, které jsem při pojídání pečiva utrousila, a nasadila jsem helmu. Celý minulý týden, kromě pondělí, jsem chodila jakžtakž včas. Někdy jsem se opozdila jen o pár minut, jednou snad o celou hodinu, ale já prostě nemůžu za to, že i když mám budík nastavený o hodinu dříve, než ostatní spolužáci, nestíhám. Nevím, proč je to tak.

Parkoviště bylo skoro prázdné, až na pár loudajících frajerů, co byli někde kouřit, nebo dělat podobné vylomeniny. Nemohla jsem uvěřit tomu štěstí, že jediné volné místo bylo opakovaně mezi stříbrným Volvem a červeným kabrioletem. Jakoby se vždycky Cullenovi dohodli, že mezi sebou udělají prostor… pro mě.

Vklusala jsem do třídy a děkovala bohu, že má i profesor zpoždění. Sedla jsem si na své místo, vyndala učebnice a až poté si všimla, že je můj soused podivně odtažitý. Držel se okraje lavice tak pevně, až mu zbělaly klouby, židličku měl posunutou o dobrých třicet centimetrů dál než minule, a nevypadal, že by chtěl začít konverzaci. Nakonec ani nemohl, protože do třídy vletěl profesor Mason, rudý a zadýchaný.

„Omlouvám se, studenti,“ řekl hned na začátek, když popadl dech. „Měl jsem v kabinetě menší kolizi.“ Všichni jsme věděli, co si máme pod pojmem kolize představovat, už od té doby, co jsme si všimli, jak flirtuje s profesorkou španělštiny, paní Brandstové.

Třídou se tedy na souhlas ozval zamručení. Pan Mason nás chvíli trpělivě sledoval a nakonec mu zjevně došlo, že nic jiného z nás nedostane. Začal s výkladem…

Periferním viděním jsem zahlédla Edwarda Cullena, jak vyndává ze své kabely divně vypadající láhev, naplněnou ještě míň přitažlivější tekutinou. Nestihla jsem pozřít, co je to za nápoj, ale na to, jak děsně páchl, musel chutnat výtečně, protože se právě její majitel spokojeně pousmál. Znechuceně jsem se otočila.

Dala jsem si předsevzetí na tuto hodinu biologie, že se vůbec nebudu svému spolužákovi věnovat a budu se plně soustředit na profesorův výklad. Jo, já toho vždycky nakecám, ale skutek utek´. Ale co jsem asi tak mohla dělat, když nám Mason zadal týmovou práci.

Rozdal nám do dvojic list papíru s přednáškou o tom, jak a co tam máme vyplnit. Byla to hlavně teorie za poslední tři měsíce.

Slyšela jsem tiché zaklení a šlehla jsem očima po Edwardu Cullenovi. Ihned jsem však sklopila zrak, protože se na mě upřeně díval, přímo mě propaloval pohledem – ne nenávistným, jen zaujatým. Snažila jsem se ho ignorovat, kdyby si neodkašlal a nenaklonil se blíž ke mně.

„Nemáš propisku, prosím tě?“ zeptal se tiše, aby nepřitáhl učitelovu pozornost, ale ten měl židli natočenou tak, aby byl k nám zády, a vzrušeně psal textové zprávy. „Asi jsem ji zapomněl.“

Přikývla jsem, zalovila v tašce a nakonec našla propisovací tužku. Byla jsem zmatená. Když jsem přišla, vypadal, že se na mě zlobí, jako bych udělala něco závažného, neodpustitelného. A teď se snaží o normální odlehčenou konverzaci. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se nevšímat si toho. Přisunula jsem si test blíž k sobě a dumala nad první otázkou.

„Profáze,“ ozval se vedle mě sametový hlas. Bála jsem se otočit, protože bych jistě uviděla tu spalující sílu jeho očí, a nevím, jestli bych dokázala odolat ji.

Zrudla jsem. „Ano, ovšem, je to…ehm, profáze, samozřejmě,“ koktala jsem.

Uchechtl se. Vzal si ode mě papír, aby mohl napsat první odpověď. Závistivě a fascinovaně jsem sledovala jeho dokonalé písmo. Vypadal, že se chystá vyplnit i zbylé odpovědi, tak jsem ho nechala.

„Takže ty bydlíš ve Forks už od narození?“ ptal se a já vycítila, jak se do kladení otázek nutí. Ale z jeho očí – když jsem se konečně odhodlala a podívala se – čišela čirá zvědavost.

„Ne, vlastně bydlím dole v rezervaci,“ vysvětlila jsem nedorozumění. „La Push.“

Zdálo se, že mu něco začalo docházet, ale nepochopila jsem, co.

„V La Push není škola?“ Tentokrát to jasně byla vynucená otázka; nechtěl znát odpověď, byla to čistě konverzační otázka a on nečekal složitou odpověď.

„Ano, to je… Ale v La Push je nuda. Tady jsou vrstevníci, kteří mají podobné zájmy jako já.“ Škubla jsem se při slově „zájmy“. Kdyby znal pravdu o tom, jak se zájmy vrstevníků ve Forks, liší od středoškoláků v La Push, asi by to nerozdýchal.

Vypadalo to, že i jeho to slovo zarazilo… a pobavilo.

„Co je na tom k smíchu?“ zeptala jsem se uraženě a sledovala jeho rozzářený úsměv.

„Nic. Já jen, že…“ Nechal větu viset volně ve vzduchu a já ji pořád slyšela v hlavě, jen jsem si nedokázala doříct ten konec.

Najednou list posunul na okraj lavice, aby dal jasně najevo, že je vyplněný a evidentně i bez chyby, když vezmu v potaz to, jak lehce odpověděl na všechny otázky, nevypadajíc při tom, že by přemýšlel, že by mu nějaká otázka dělala problém.

Otočil se zpátky ke mně a podíval se mi do očí. „Slyšel jsem o La Push nějaké historky.“

„Historky?“ vyhrkla jsem vyděšeně. Bála jsem se o zachování tajemství.

„Ano. Legendy a mýty. Četl jsem o tom knihu. Myslím, že se to jmenovalo Tajemství La Push.“

„A o čem to bylo?“ Už teď jsem si dost zahrávala, ale musela jsem se zeptat.

Krátce se zamyslel, jakoby uvažoval, jestli to vůbec smí říct. „O vlkodlacích.“

3. kapitola ♦ 5. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 4. Kolize: