Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 4. kapitola

03.09.2010 (18:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2542×

4. kapitola

Jak jsme šli chodbou, pořád jsem se pochechtávala. Představa Emmetta, jak trčí někde na stromě a nemůže dolů, byla fakt směšná. I když ho znám jen chvilku (zhruba hodinu a z toho byl čtvrt hodiny pryč), dokážu si ho živě představit.

Byli jsme skoro na konci chodby, když se Emmett zeptal: „Tak kdy už tam krucinál budeme?“
„Emmette!“ řekli Esme s Rosalie najednou.
„Chovej se slušně,“ řekla mateřsky Esme. Rose mu jen něco zasyčela do ucha, ani jsem nepostřehla co. Emmettovi se to asi nelíbilo, jelikož se hrozně zatvářil a začal ji prosit, aby to nemyslela vážně. Jak malé dítě. 

„A proč vlastně musíme jít lidskou chůzí? Proč neběžíme?“ zeptal se po chvíli znovu Emmett.
„No já nevím. Jsem zvyklá, že vždycky chodím takhle,“ řekla jsem popravdě a přemýšlela, proč tak vlastně chodím.
„Že ty pak nemůžeš, tak se šetříš na lov. Že jo?“ ptal se posměšně Emmett.
„Ne, to ne. Sice potřebuju dýchat, ale ještě se mi ani jednou nestalo, že bych nemohla. Ani jsem se nezadýchala. Už jsem běžela několik hodin v kuse a nic,“ vysvětlovala jsem.
„Asi chodím pomalu proto, aby mi to zabralo hodně času. Jsem zvyklá, dělat všechno dlouho,“ říkala jsem zatímco jsme došli na konec dlouhé chodby ke dveřím.

„A jsme tady,“ řekla jsem a otevřela dveře. Všichni vyšli ven a já dveře zase zavřela. Jsem jako vrátnej.
„Tak, chovejte se jako doma. Dejte si, na co budete mít chuť,“ řekla jsem a když se všichni začali smát, došlo mi, jak to vyznělo. To bylo vážně inteligentní. Taky jsem se začala smát.
„Bello, co tady vlastně žije?“ zeptal se zvědavě Edward.
„No, já jsem narazila na srnky a zajíce, ale taky na pumy a vlky,“ řekla jsem.
„A medvědi tady taky jsou?“ ptal se pro změnu Emmett.
„Když budeš dobře hledat, určitě nějakýho najdeš,“ řekla jsem s úsměvem.
„Dobře, a v kolik se tady sejdeme?“ ptal se Carlisle.
„No, já nevím, jak dlouho tak lovíte. Jsou tři, tak v pět? Bude vám to stačit?“ optala jsem se.
Všichni souhlasili. Všimla jsem si, že se nějak rozdělili.
Emmett s Jasperem se domlouvali na medvědech. 
Carlisle a Esme se shodli na srnkách.
Rosalie s Alicí se dohodli, že si dají, na co narazí. Tak to taky dělám. 

Nakonec jsem tam zůstala jen já s Edwardem. Chtěla jsem se rozeběhnout, ale chytl mě za ruku. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Počkej, prosím,“ řekl. Zastavila jsem se. Podívala jsem se mu do očí a zasekla se v jeho pohledu.
„Co potřebuješ?“ podařilo se mi ze sebe dostat. 
„Víš, já jsem se tě chtěl na něco zeptat a zároveň tě o něco poprosit,“ řekl.
„Dobře, o co jde?“
„Nejdřív jsem se chtěl zeptat, jestli už jdeš s někým na ten ples?“ zeptal se nejistě.
„Teda jestli mi to chceš říct, samozřejmě nemusíš,“ dodal rychle.
„Ne, s nikým nejdu. Nevěděla jsem, že se s někým musí jít,“ řekla jsem popravdě.
„Tak to jsme na tom stejně. Já to taky nevěděl. Ale stejně, i kdybych to věděl s nikým bych nešel. Neměl bych s kým.“ Tomu nevěřím, chlapečku. Ty, že by jsi neměl s kým jít, jo? Každá holka, na kterou by si jen ukázal, by s ním ochotně šla.

„To je sice pravda, Bello, ale já bych s žádnou nechtěl jít,“ odpověděl mi na myšlenky. To už mi je sakra zase čte? Na to se jen usmál.
„To jsme ale odbočili od tématu. Chci se tě zeptat, nechtěla by jsi se mnou na ten ples jít, prosím?“ řekl a upřeně se mi díval do očí. Já mu pohled opětovala. V jeho očích jsem zahlédla strach a obavy? Z čeho? Že ho odmítnu, jak bych mohla?

„Ráda s tebou půjdu. Vlastně ti děkuju, že jsi mě pozval, jelikož jsi mě vysvobodil,“ řekla jsem s úsměvem. Až se to dozví Alec, tak mě hned bude zvát a já bych ho nedokázala odmítnout. A pak by byl celej ples v háji.
„Jak vysvobodil?“ ptal se nechápavě.

„No víš, nevím, jestli jsi se stihl seznámit s obyvateli hradu. Garda je rozdělená na dvě části. První jsou upíři s dobrými bojovými schopnostmi a ta druhá jsou upíři s užitečnými dary. Podle toho taky nosí pláště. Bojovníci nosí pláště šedé. A čím má upír zajímavější a lepší dar, tím víc má tmavý plášť. Skoro černé pláště mají Arovi oblíbenci - dvojčata Alec a Jane. O nich už jsi určitě slyšel. Oba dva jsou fajn, ale nesmí být poblíž Aro. Jane je moje kamarádka a Alec byl taky dobrý kamarád, ale posledních pár měsíců to není ono. Pořád mě někam zve a nenápadně, takže to úplně bije do očí, mi naznačuje, že by se mnou chtěl chodit. Ale to já nechci. Beru ho jen jako kamaráda a na tom se nic nezmění. Jenže on to nějak nedokáže pochopit a dál mě zve. A teď se konečně dostávám k tomu hlavnímu. Jakmile se doslechne o tom plesu, bude mě chtít pozvatm a proto jsi mě osvobodil, jelikož bych ho nedokázala odmítnout a na ten ples bych musela jít s ním. Takže by to bylo celý v háji a já bych nedělala nic jinýho, než vyhýbáním se samotě s ním,“ vysvětlila jsem mu složitě. Musím uznat, že jsem se slušně rozkecala. 

„Pochopil jsi to?“ zeptala jsem se nejistě.
„Jo jasně. Garda nosí pláště podle oblíbenosti u Ara a podle talentu. Máš kamarádku Jane a její dvojče Alec ti nadbíhá a chtěl by tě pozvat na ples. Ale já ho předběhl a jsem tvůj princ vysvoboditel,“ shrnul velice jednoduše situaci, kterou jsem tak složitě vysvětlovala. 

„Chápu to dobře?“ ptal se se smíchem. Jen jsem přikývla taky se smíchem.
„Jsi takový můj princ na bílým koni,“ řekla jsem a rozesmála se naplno.
„No spíš princ bez koně, protože ten by ode mě asi utekl,“ konstatoval.
„Když už jsem u toho, půjdu si něco ulovit, už mám žízeň. Pak to můžeme doprobrat,“ řekla jsem a mrkla na něj.
„No jasně, já taky jdu. Můžu ti nabídnout svou společnost?“ 
„Jistě,“ odpověděla jsem s úsměvem. Rozeběhla jsem se a slyšela, jak se rozeběhl za mnou. Hned mě dohonil a předhonil. A o jaký velký kus! Všiml si, že mi jaksi utekl, a tak zpomalil a zařadil se vedle mě. Usmál se na mě.

„Běháš nějak moc rychle, nemyslíš?“ zeptala jsem se ho se smíchem. 
„Asi jo, jsem nejrychlejší z naší rodiny. A nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by mě dokázal předhonit,“ usmál se pyšně.
„Ty vejtaho! Já zase umím čínsky a ty určitě ne!“ smála jsem se.
„Jo a kolik toho umíš?“
„No dobře, tak jsem jenom v začátcích, ale jde mi to celkem dobře,“ pochválila jsem se.
„Tak mi něco řekni.“ 

„ [ni chao]“ řekla jsem s úsměvem.
„ [Che š ' er?],“ zeptala jsem se.
„Pěkný. A co to znamenalo?“
„Ahoj. Jak se máš? Já vím, jsem ještě začátečník, ale dobrý ne?“
„Jasně, jak bych ti měl odpovědět?“ ptal se zvědavě.
„Jde o to, jak se máš?“
„No, mám se skvělě,“ řekl s úsměvem. 

„Tak to by bylo: [wu š' kao sing]. Nebo-li mám se dobře. Zkus to,“ řekla jsem s úsměvem. Měla jsem hroznou radost, že o to někdo jeví zájem. Že se o mě někdo zajímá. O mě a o mé koníčky. 
Šlo mu to moc dobře. Ještě jsem ho naučila jmenuji se... Dohodli jsme se, že se bude učit se mnou. Měla jsem z toho hroznou radost.

Jak jsme si tak zapáleně povídali, ani jsem nevnímala cestu. Najednou jsme doběhli někam k moři. 

„Jůů, asi jsme nějak doběhli na kraj Itálie. Někde támhle bude Sicílie,“ řekla jsem překvapeně. Taky se koukal nechápavě. Já se ani nedivím. Celou cestu jsme si povídali a nevnímali cestu. Prostě jsme jen běželi. Ale musím říct, že se mi s ním povídalo dobře. Svůj první dojem beru zpět. Teď už je mi jasné, že Edward není žádný proutník.

„Tak se asi vrátíme,“ řekl Edward a já kývla. Rozeběhli jsme se nazpátek a běželi jsme po naší stopě. 

Najednou jsem ucítila pumu. Mňam, tu jsem dlouho neměla. Vydala jsem se za tou vůní a skočila po pumě.
Když už v ní nezbyla ani kapička, tak jsem ji zahrabala pod zem a rozhlédla se. Edward stál opřený o strom a pozoroval mě.
„Co tam tak vejráš?“
„Ale nevejrám. Jen na tebe čekám,“ řekl a to už jsem doběhla k němu. Podívala jsem se na něj. V očích mu pohrávaly veselé jiskřičky a ještě něco, ale to jsem nedokázala popsat. Mimochodem jsem si všimla, že jeho oči jsou krásně světle zlaté. Takže už asi lovil.
„Co jsi si dal dobrého?“ zeptala jsem se.
„Ta tvoje puma tady měla sestřičku, tak jsem se obsloužil. Říkala jsi přece jako doma, ne?“ posmíval se mi. Já to nevydržela a vybuchla smíchy. To už se taky smál.

Společně jsme se vydali zpátky. Když jsme tam dorazili, všichni už na nás čekali.
„No kde jste? Už jsem vás chtěl jít hledat,“ lamentoval Emmett. Bylo už půl šesté.
„Nějak nám to nevyšlo a doběhli jsme až na druhej konec Itálie. Ale na to, že jsem byli až u Sicílie, tak jsme to zvládli dobře, ne?“ obhajovala jsem nás. Všichni se nám zasmáli a Emmett vyzvídal, proč jsme běželi až tam. Edward ho něčím odbil a všichni jsme se společně vydali chodbou zpátky. Teď už jsme běželi.

Po chvíli se vedle mě objevila Alice.
„Jsem ráda, že půjdeš s Edwardem. Musíš mi ukázat jaké máš šaty. V pátek si tě s Rose vezmeme do parády a budeš ze všech nejkrásnější, to ti garantuju,“ řekla a já se začala bát.

Nejsem si jistá, co všechno žije a nežije za zvířata v Itálii a nechtělo se mi to hledat, tak to prosím berte s rezervou, stejně tak jako tu čínštinu. :-)

3. kapitola Shrnutí 5. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 4. kapitola: