Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 22. kapitola

19.04.2011 (20:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2919×

22. kapitola

Nevěděla jsem, kam jedeme, ale momentálně mi to bylo jedno. V hlavě mi pořád zněla Arova slova. Už nejsi moje dcera, Isabello, jako bys nikdy nebyla. Fajn, když to tak chce, má to mít. Mně se po něm stýskat nebude. Já mám svou novou rodinu, lásku mé existence a k tomu dva skvělé kamarády, kteří mě dvakrát vytáhli z bryndy. To mi připomíná, že jim budu muset poděkovat a zeptat se, co mají v plánu.

Najednou Edward zastavil a všichni vystoupili, tak jsem taky vystoupila. Byli jsme u letiště.

„Jane, Alecu, moc vám oběma děkuju,“ šeptla jsem a objala je.

„Není za co, Bello. Jsem ráda, že jsem to konečně udělala.“ Usmála se Jane.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

„Myslela jsem, že bychom s Alecem letěli s vámi do Forks, kde bychom počkali do svatby a pak bychom šli svou cestou,“ navrhla nejistě Jane.

„Určitě, nikomu to nebude vadit, že ne?“ Otočila jsem se na ostatní, kteří jen přikyvovali.

Tak jsme se vydali na letiště zarezervovat letenky a domluvit přepravu aut.

Já doufala, že teď už bude vše v pořádku a v klidu.

„V pořádku, lásko?“ zašeptal mi do ucha Edward, když jsme nastoupili do letadla a vzlétli. Kývla jsem hlavou a pokusila se o úsměv, ale nevím, jestli se mi to povedlo.

„Nemysli na to.“ Pohladil mě po vlasech a já se k němu přitiskla. Měl pravdu, neměla bych se tím zabývat, ale... Jak to udělat?!

Bez rozmyšlení jsem se vrhla na Edwardovy rty a začala ho vášnivě líbat. Byl překvapený, ale s chutí mi polibek oplácel.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale najednou se nad námi ozvalo odkašlání. Zmateně jsem se od své lásky odtrhla a spatřila letušku. Chudák, tvářila se dost překvapeně a byla celá rudá.

„Pro... Pardon, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nechcete něco k pití,“ omlouvala se a bylo vidět, že se cítí dost trapně.

„Ne, díky,“ řekla jsem mile a usmála se na ní. Ona si evidentně oddychla a odkráčela pryč. Podívala jsem se na Edwarda a ten se taky usmíval.

„Nevím, po jak dlouhé době jsem potkal holku, která o mně neměla nechutné myšlenky,“ zasmál se vesele. Já se ale zamračila.

„To bys neměl říkat, ještě začnu žárlit,“ zabrblala jsem. Zřejmě jsem ho pobavila, protože se rozesmál úplně.  Zamračila jsem se ještě víc, ale nechala jsem to být.

„Co teď bude?“ zeptala jsem se potichu.

„Jak to myslíš?“ odpověděl mi otázkou.

„No tak, co bude, až dorazíme domů,“ řekla jsem a při slově domů mě zahřálo u srdce. Ano, Forks je můj domov.

„No, tipl bych to tak, že Alice bude jako šílená zařizovat naší svatbu a jinak bude vše jako dřív,“ řekl jakoby nic, ale viděla jsem, si není jistý.

„Fajn, kdy zase nastoupíme  do školy?“ otázala jsem se.

„Nevím jistě, to se ještě dohodne,“ řekl po chvíli a dal mi pusu do vlasů.

„Zapomněl si na nákupy, bráško,“ ozvalo se zezadu. Samozřejmě Alice, jak jinak.

„A Bello, ty se připrav, bude to náročný,“ vypískla a dál se věnovala Jasperovi. Radši jsem to zatím neřešila a se zavřenýma očima jsem si vychutnávala Edwardovo hlazení po vlasech.

Let utekl, ani nevím jak, a už jsme vystupovali v Seattlu. Ostatní tu měli auta od letu do Volterry, tak jsme se tam naskládali a vyjeli.

Asi za půl hodiny už jsme byli doma. Až když začala Alice provádět Aleca s Jane po domě jsem si uvědomila, že jsou tu s námi. Úplně jsem na ně zapomněla. A taky na svoje auto. Nechci ho navěky nechat stát na letišti ve Volteře.

„Neboj, Bell, nechali jsme ho sem poslat. Bude tu pozítří,“ houkla na mě Alice. A to jsem se pro nic nerozhodla. Jak to viděla?! Nechala jsem to být a šla s Edwardem do našeho pokoje. Hned jsem si lehla na postel a vydechla. Zavřela jsem oči a po chvíli jsem cítila, jak si Edward lehl vedle mě. Přitulila jsem se k němu a nevnímala čas.

Po nějaké době se Edward vedle mě pohnul.

„Bells, měli bychom vstát,“ šeptl mi do ucha.

„A to jako proč?“ řekla jsem nepřítomně a odmítala se zvedat.

„Možná proto, že je sedm a my za půl hodiny odjíždíme do školy,“ řekl se smíchem Edward a já se vymrštila do sedu.

„My jdeme do školy? A co je vůbec za den?“ Byla jsem zmatená, dyť jsme sotva přijeli.

„Jo, jdeme. A navíc, kdo se ptal, kdy tam půjdeme? Nechtěla jsi tam náhodou? A je pátek,“ ušklíbl se a zvedal se.

„Tak fajn, jen jsem nečekala, že to bude tak brzo,“ povzdechla jsem si a odebrala se směr koupelna. Po rychlé sprše jsem se učesala a vrátila se do pokoje. Edward hned zapadl do koupelny po mně. Na posteli jsem měla připravenou žlutou extrémně krátkou sukni, bílé tílko, na to černou košili, zřejmě rozepnutou a korále. K tomu byly šílené boty. No, snad to zvládnu. Oblékla jsem se a připravila si věci. Mezitím přišel Edward.

„Sluší ti to,“ šeptl mi do ucha a lehce mě políbil. Poté jsme společně sešli dolů, kde byli ostatní. V garáži jsme nasedli do Edwardova auta a rozjeli se ke škole.

Přijeli jsme chvíli před zvoněním, takže na parkovišti bylo skoro prázdno, ale stejně byly ty pohledy nepříjemné. Vždyť jsme nechyběli tak dlouho, ne?

Nechala jsem to být a s Edwardem ruku v ruce jsme se vydali na angličtinu.

Den utekl celkem rychle, a jelikož jsme dnes neměli odpolední vyučování, po „obědě“ jsme se hned vydali na parkoviště.

„Bello!“ křikla na mě Alice, „jedeme nakupovat!“ oznámila mi a sedla si do jejího auta.

„Ne,“ zaúpěla jsem.

„Užij si to,“ řekl s úsměvem Edward.

„Hm,“ broukla jsem a namísto toho si přitáhla jeho rty. Líbali jsme se dlouho a ještě bychom pokračovali, kdyby Alice nezatroubila. S povzdechem jsem se odtrhla a usmála se.

„Musím jít,“ povzdechla jsem si a vymotala se z jeho objetí.

„Miluju tě,“ šeptl a ještě mě lehce políbil.

„I já tebe, lásko,“ oplatila jsem mu a nasedla do auta k nasupené Alici.

„To je dost! Víš, kolik toho musíme stihnout!“ brblala a rychle startovala.

„Nevím,“ přiznala jsem.

„Hodně,“ odpověděla a já se začala bát.

Vjely jsme do Seattlu, a co mě překvapilo, Alice nejela k obchodnímu centru. Jela někam do centra a po chvíli zastavila poblíž náměstí.

„Vystupujeme!“ zavelela a já ji poslechla. Pořád jsem to nechápala, ale došlo mi to, když jsme se objevily před Rájem květin.

Vešly jsme do prostorného květinářství, kde byly snad všechny druhy kytek, na které si člověk jen vzpomene.

U pultu stála žena kolem čtyřiceti a mile se usmívala.

„Dobrý den, máte přání?“ optala se naučeně.

„Ano, chtěly bychom si u vás objednat květiny na svatbu,“ vyřkla Alice to, co jsem očekávala.

„Jistě. Co by to mělo být? Lilie, tulipány, růže…“ vyjmenovávala nejčastěji používané kytky.

„Orchideje, prosím,“ řekla Alice, aniž by se mě zeptala na názor.

„Ali…“ Nedořekla jsem, jelikož mě umlčela.

„Bude se ti to moc líbit,“ namítla a dál se bavila s prodavačkou, jako bych tam nebyla.

„Alice!“ zahučela jsem, ale ona mě pořád ignorovala. Sakra, tak proč jsem sem musela s ní jet?! Tady být nemusím.

„Ať tě to ani nenapadne,“ sykla a dál se věnovala prodavačce. Povzdechla jsem si a pořádně prohlédla obchod. Měli tu opravdu spousty a spousty kytek a většinu jsem viděla poprvé.

Asi po půl hodině mě Alice zavolala, abychom šly.

„Jsme domluvené, děkuji, slečno Cullenová,“ říkala zrovna prodavačka.

„Já děkuji vám, paní Rogerová, nashledanou,“ rozloučila se s ní Alice a otočila se na mě.

„Nashledanou,“ křikla jsem ještě, než mě Alice vytáhla z krámu.

„Co to mělo znamenat?“ vyjela jsem hned.

„Co?“ ptala se udiveně.

„Ty kytky! To se mě ani nezeptáš? Alice, vdávám se já, ne ty!“ lamentovala jsem a rozhazovala rukama.

„Nemáš snad ráda orchideje?“ zeptala se nevinně.

„No… O to nejde. Jde o to, že si se mě ani nezeptala!“ vysvětlovala jsem chabě.

„Ale budou se ti moc líbit,“ řekla přesvědčivě.

„Fajn. Kam jdeme teď?“ Rezignovala jsem.

Asi po pěti hodinách lítání po obchodech Alice prohlásila, že pro dnešek to stačí. Nadšeně jsem nasedla do auta a spokojeně zavřela oči.

V tom mě napadla jedna věc.

„Alice?“

„Ano, Bello?“

„Jak to můžeš všechno objednávat, když jsme nedomluvili s Edwardem den svatby?“ otázala jsem se.

„No, nedohodli, ale podvědomě ano. Já to viděla,“ vyzradila mi.

„Aha. Jak je možný, že vidíš něco, o čem jsme se ještě nebavili?“ prohlásila jsem. Jen se usmála a pokrčila rameny.

„Tak mi řekni, kdy to bude,“ škemrala jsem.

„Ne,“ kroutila hlavou, „neboj, brzo to zjistíš.“

Dál jsme to neřešily a já se těšila na svou lásku.

Domů jsme dorazily za chvilku a já hned vlítla k nám do pokoje, kde na mě čekala u piana moje láska.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil mě a hned mě políbil.

„Ahoj,“ opětovala jsem mu pozdrav a políbila ho ještě jednou.

„Hrál si?“

„Trošku,“ přiznal. Usmála jsem se a sedla si. Pokynula jsem mu vedle sebe a on si hned sedl. Začala jsem hrát neznámou melodii a on se po chvíli přidal. Vznikla nová a složitá skladba, naše první.

Naší idylku přerušil Emmett, který zařval na celý dům.

„Hurá, hurá, hurá!“ hulákal a my přestali hrát.

„Co...“ Nedořekla jsem, jelikož do našeho pokoje vtrhl sám strůjce hluku, Emmett.

„Emmette, co chceš?“ zeptala jsem se.

„Nechte toho, na to bude čas potom! Rychle balit, jedeme do…“

Kam pojedou? Na to si budete muset počkat ;-). Snad se líbilo a nezanevřeli jste na mě...

21. kapitola Shrnutí 23. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 22. kapitola: