Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 20. kapitola

04.02.2011 (17:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2119×

20. kapitola

„Isabello! Tak rád tě zase vidím! Jak jsi mi to jen mohla udělat?!“ hrál svou hru.

„Vůbec nevím, o čem mluvíš, Aro,“ řekla jsem obezřetně.

„Tak nevíš? Vždyť jsi se měla vdát tady za Christiana a najednou si utečeš. Jak jsi mi to mohla udělat?“ zopakoval.

„Nápodobně, Aro. Jak jsi mi to mohl udělat?“ šeptla jsem zlomeně.

„Ale, Isabello, vždyť jsem to myslel dobře. Chtěl jsem, abys byla šťastná,“ vykládal tam a mě to přestávalo bavit.

„Vážně? Myslel sis, že tím, že mě budeš držet na hradě a donutíš mě si vzít Christiana, budu šťastná? I kdyby sis to myslel, bylo by to dost ubohé. Ale já vím, že ti vůbec nešlo o mě. Nikdy ti o mě nešlo. Jen ses bál Christiana a nutil mě si ho vzít. Ale abys věděl, já si ho nevezmu, nikdy!“ řekla jsem rozčileně a poslední slova jsem skoro křičela.

„Bells,“ klidnil mě Edward. Nebýt jeho, asi bych na Ara vlítla.

„Já to pořád nechápu. Chtěl jsem pro tebe jen to nejlepší a podle tradice jsem tě chtěl vdát. Nic víc, nic míň,“ říkal pořád ty svoje lži. Ale dobře, schválně.

„Vážně? To je od tebe milé, že jsi mě chtěl provdat a sám jsi mi hledal manžela. Moc ti děkuji, je to od tebe hezké,“ říkala jsem mile. Edward se na mě tázavě podíval a já na něj nenápadně mrkla.

„Takže si Christiana vezmeš?“ zeptal se s nadějí.

„Jistěže... ne,“ odpověděla jsem v klidu.

„Ale, vždyť jsi teď řekla, že... Já to nechápu,“ mumlal zmateně.

„Ty jsi to vůbec nepochopil. Říkala jsem, že je od tebe hezké, že jsi mě chtěl provdat a že jsi mi sám hledal manžela, ale to je celé. Neřekla jsem, že si Christiana vezmu,“ vysvětlovala jsem.

„Ale jestli chceš,“ začala jsem a všimla si, jak se Aro rozzářil, „tak se vdám. Klidně hned. Zasnoubená už stejně jsem, tak co.“ Pokrčila jsem lhostejně rameny a čekala, jak zareaguje.

„Ale vždyť jste se nestihli zasnoubit,“ namítl Aro a viděla jsem na něm, že je pěkně zmatený.

„To ne, ale já už se zasnoubila,“ řekla jsem klidně.

„Co?!“ řekl najednou i s Christianem. Nevšímala jsem si ho a hrála dál svou hru s Arem.

„Ale teď jsi říkal, že chceš, abych se vdávala, měl bys mít radost,“ řekla jsem naoko smutně.

„Jak jako, že jsi zasnoubená?!“ zahřměl Christian. „Máš si vzít mě!“ vykřikl naštvaně.

„Ty se do toho nepleť, tebe se to vůbec netýká,“ obořila jsem se na něj a podívala se na Ara, který byl překvapený.

„Tak netýká?! To si piš, že se mě to týká! Vezmeš si mě a basta, ty malá couro!“ zařval na mě. Cítila jsem, jak vedle mě Edward ztuhnul a začal vrčet.

„Edwarde, lásko, uklidni se,“ snažila jsem se ho zmírnit, ale moc to nepomáhalo.

„Tak s nim se taháš?“ ptal se Christian.

„Je to pravda, Isabello? Ty už jsi zasnoubená?“ otázal se Aro a Christiana si nevšímal.

„Je, Aro, jsem zasnoubená. S Edwardem,“ řekla jsem klidně a čekala, co bude dál.

„Ale... Vždyť...“ koktal Aro. No, trošku jsem ho překvapila.

Chvíli bylo ticho, když vtom najednou Christian vykročil směrem k nám. Co jako chce?

„Co chceš?“ štěkla jsem na něj.

„Ty,“ ukázal mi prstem na obličej. „Se rozluč tady s tím svým panáčkem, protože pojedeš se mnou do Volterry, kde si mě vezmeš,“ řekl celkem klidně a máchal mi prstem před obličejem.

„Tak zaprvé, to není žádný panáček, ale můj snoubenec Edward, za druhé, s tebou nikam nejedu a už vůbec si tě nevezmu a za třetí, přestaň ze sebe dělat velkýho pána a běž zpátky,“ řekla jsem naprosto klidně a čekala, co udělá. Je to vážně blbec, co si myslí, že mi tady něco řekne, a já hned poběžím a poslechnu ho? To určitě.

Najednou se všechno seběhlo hrozně rychle. Než jsem se nadála, Christian se zuřivě vrhl na Edwarda, který ho pohotově odhodil pryč. Christian doletěl několik metrů od nás. Než se však zvedl, tak ho hned chytli Emmett s Jasperem a začali mu trhat ruce, nohy a nakonec hlavu.

To vše se odehrálo během pár vteřin, takže Aro nestačil ani zareagovat.

„Vy! Zabili jste člena mé gardy! Za to zaplatíte!“ vykřikl Aro. Člena gardy? Christian byl člen gardy?

„Aro, on chtěl zabít Edwarda, byla to obrana,“ bránila jsem nás. Ano, nás. Nepatřila jsem na stranu Volterry, ale na stranu Cullenových.

Aro byl chvíli ticho a pak konečně promluvil.

„Musíme se s bratry poradit,“ řekl chladně a s Caiem a Marcem poodstoupili několik metrů dál, abychom je neslyšeli.

„Bože, na čem se jako domlouvají? Jestli nás zabijou, nebo ne?“ ptala jsem se vyděšeně. Nechtěla jsem umřít, ne když jsem konečně našla smysl mého života.

„Nemůžou nás zabít, to Aro dobře ví. Bylo to obrana, jsme v právu. Jen to hraje a vymýšlí, co dál,“ šeptal Edward. Lehce jsem ho políbila a čekala, kdy se konečně dohodnou.

Asi po pěti minutách dlouhé debaty, během které jsem byla opravdu nervózní, ačkoliv mě Edward uklidňoval, se vrátili na své původní místo.

„Máte pravdu, byla to sebeobrana, takže vám nemůžeme nic udělat,“ řekl Aro verdikt a já si oddychla.

„Tak v tom případě je to už vyřešené, ne? Když je Christian mrtvý, tak si ho nemůžu vzít. Takže si vezmu Edwarda a nebudeme to řešit,“ řekla jsem vesele a doufala, že Aro nebude nic namítat.

„A mimochodem, všiml sis na mě něčeho, Aro?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že ještě neví, že jsem upír.

„Měl bych snad?“ zeptal se nejistě. To je teda otec! Ani si nevšimne takové změny. Dobře, beru, už jsem napůl upír byla, ale jisté změny na mně jsou.

„Ano, měl bys,“ podotkla jsem. Vykroutila jsem se z Edwardova objetí a popošla kousek blíž k Arovi.

„Pořád nic nevidíš?“

„Isabello? Ty jsi se nechala přeměnit?“ vyjekl překvapeně.

„Nechala,“ řekla jsem jen a čekala, co řekne dál. Pomalu se ke mně přibližoval a prohlížel si mě.

„Kdy?“ zeptal se, když byl skoro u mě.

„Před pár dny, tak týden to bude,“ řekla jsem a přemýšlela. Posledních pár dní uteklo neskutečně rychle. Vlastně od mého příjezdu sem vše ubíhalo rychle.

„Na kdy plánuješ svatbu?“ vyrušil mě z ničeho nic z mých myšlenek.

„O tom jsme ještě nepřemýšleli,“ řekla jsem a otočila se na Edwarda. Kývla jsem na něj. Pochopil a přišel ke mně.

„Tak, Edwarde, ty si chceš vzít mou dceru?“ zeptal se Aro formálně, vůbec ne jako otec.

„Ano, pane, to chci,“ odpověděl mu Edward klidně.

„Jsi si jistá, Isabello?“ zeptal se mě Aro. Co je to za otázku?

„Víc než čímkoliv jiným. Miluju ho víc než cokoliv na světě a to se nikdy nezmění,“ odpověděla jsem popravdě.

„Dobrá, když jinak nedáš, co jiného mi zbude než souhlasit. Kde svatbu plánujete?“ Tak to mě opravdu překvapil. Musela jsem ho obejmout.

„Nevím, nad tím jsme nepřemýšleli, ale asi doma,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli Arovi dojde, co myslím doma.

„U Cullenových,“ upřesnila jsem. Jen přikývl.

„A nechtěli by jste se vzít ve Volteře? Bylo by to určitě hezké,“ navrhl a tím mě překvapil snad ještě víc, než že souhlasil. Koukla jsem se na Edwarda a ten s úsměvem kývl.

„Rádi,“ řekla jsem Arovi s úsměvem.

„Dobře, tak co kdybys šla hned s námi a Cullenovi by přijeli za pár dní?“ navrhl Aro. To nechápu. Proč bychom nemohli jet společně?

„A proč by nemohli jet hned s námi? Já bez nich nechci jet,“ řekla jsem popravdě a přitiskla se k Edwardovi.

„Bylo by to jen pár dní. Já si tě chci pořádně užít. Chci ti to vynahradit. Pár dní to bez nich vydržíš,“ přesvědčoval mě. To jo, bez ostatních bych to asi vydržela, ale bez Edwarda? To nevím.

„Nechám ti chvíli na rozmyšlení,“ řekl mi Aro a odešel zpátky.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se tiše Edwarda.

„Myslím, že bys měla jet. Sice se mi po tobě bude neskutečně stýskat, ale Aro to myslí upřímně. Chce s tebou strávit chvíli sám. Je mu líto, jak to mezi vámi je,“ šeptal mi nazpátek.

„Tak dobře,“ šeptla jsem a políbila ho.

Po chvíli jsem se odtáhla a jen ho objímala.

„Dobře, Aro, půjdu hned s vámi,“ rozhodla jsem se.

„Jsem rád, že jsi se tak rozhodla. Běž se rozloučit,“ řekl a já ho poslechla.

Došla jsem k ostatním a se všemi jsem se pořádně rozloučila.

„Bello, přijedeme pravděpodobně v pátek, což je ode dneška za čtyři dny, to zvládneš,“ uklidňovala mě Alice. Jen jsem přikývla. Čtyři dny, to snad půjde. Otočila jsem se na Edward a objala ho kolem krku. Pevně mě chytl kolem pasu a sklonil se ke mně, aby mě políbil. Pořádně jsem se do toho polibku zapojila a úplně zapomněla, že na nás kouká nejen celá rodina, ale skoro celá volterrská garda, včetně mého otce. Odtáhla jsem se od něj a ještě ho pohladila po tváři.

„Miluju tě,“ šeptla jsem.

„Taky tě miluju,“ šeptl mi nazpátek.

„Brzo přijeď,“ řekla jsem ještě a pustila ho.

„Tak se tady těch pár dní beze mě mějte a uvidíme se ve Volteře,“ usmála jsem se na ostatní. Ještě jsem lehce políbila Edwarda, vydala se k Arovi a ke gardě.

Hned u mě byla Jane a Alec. Oba mě hned objímali.

„Bello! Ani nevíš, jak se mi stýskalo!“ vypískla Jane.

„Taky se mi po vás stýskalo,“ odpověděla jsem s úsměvem a s nimi jsem vykročila a ještě se otočila, abych zamávala své rodině, ano své rodině.

Pak jsem asi dvacet minut šli, až jsme došli k několika autům. Nasedla jsem do auta s Jane, Alecem a Arem. Jak jsem se dozvěděla, auta nás dovezou k letišti, kde čeká soukromé letadlo, kterým se dostaneme do Volterry.

Pohodlně jsem si sedla a povídala si s Jane. Cesta utekla rychle a za chvíli už jsme nasedali do letadla.

Let trval celkem dlouho, no jo, tak přes celou Ameriku a přes oceán. Nevím, kolik to bylo hodin, ale když jsme přistáli ve Volteře, bylo deset dopoledne.

Celou dobu jsem přemýšlela, jak se to všechno nakonec zamotalo a dopadlo úplně jinak, než jsem očekávala. Ale jsem příjemně překvapená.

Na letišti jsme zase nasedli do auta, tentokrát jsem jela s Demetrim, Felixem a tím Peterem. U hradu jsme měli být za půl hodiny, takže pohoda.

Přemýšlela jsem, jak se ke mně bude Aro chovat, jestli bude stejně milý, jako když navrhoval, aby byla svatba ve Volteře, nebo jestli bude stejný jako předtím.

Taky jsem přemítala, jak bude probíhat svatba a představovala si Edwarda v obleku. Takže není divu, že jsem nesledovala cestu a než jsem se nadála, měla jsem vystupovat.

Když jsem vystoupila, zjistila jsem, že nejsme před hradem, ale někde v lese. Rozhlédla jsem se a spatřila nějakou chatu.

19. kapitola Shrnutí 21. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 20. kapitola: