Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 2. kapitola

26.08.2010 (12:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3833×

2. kapitola

„Bello! No tak Bello, vstávej!“ křičela na mě Jane. Rozespale jsem otevřela oči. Skláněla se nade mnou .
„Co je Jane?“ podařilo se mi zahuhlat.
„Co je? Ty se ptáš, co je? Jedeme přece nakupovat. Nechceš¨, aby nám vykoupily ty nejlepší kousky, že ne? Tak koukej vstávat, je po třičtvrtě na šest.“ Hudrovala, tak jsem se radši zvedla a šla do koupelny. Tam jsem si svlékla pyžamo a dala si rychlou sprchu. Jen zabalená v ručníku jsem se vydala do šatny, kde už stála Jane a podávala mi černé džíny, zelené triko a baleríny. Nic jsem nenamítala a oblékla si to. V koupelně jsem se ještě učesala a vyčistila zuby. 
Jane už netrpělivě čekala u dveří.
„Jen si ještě vezmu jídlo,“ řekla jsem a šla do kuchyně pro suchý rohlík. Ještě jsem si vzala kabelku a mohly jsme vyrazit.
Celou cestu ke garážím mlela Jane o tom, kam jedeme a do jakých obchodů půjdeme. Já jsem pochytila akorát Miláno. Fajn, jedeme do Milána, to mi stačí. 
Jane mě dotáhla k jejímu ferrari a já se smutně podívala na mého broučka. Nasedla jsem vedle natěšené Jane. Ta hned nastartovala a vesele povídala. 

Po chvíli jejího štěbetání mi došlo, že tady něco nehraje. Kde je Heidy?
„Jane, kde je Heidy?“ Všimla jsem si, že malinko posmutněla. 
„Jela nakupovat už včera,“ řekla tvrdě a dělala, že se soustředí na řízení.
„A to jako jela sama?“ zeptala jsem se zvědavě. Jen kývla.
„Prý aby měla ty nejlepší,“ řekla a výraz, který nasadila jasně říkal, že už o tom nechce mluvit. Nechala jsem to být a koukala se z okýnka. Nevnímala jsem cestu, nevnímala jsem nic. Pustila jsem mysl na procházku tak se není čemu divit. 
Probrala jsem se, až když mi Jane zatřásla ramenem.

„Bello, jsme tady!“ řekla nadšeně a vystoupila. Já taky vystoupila a rozhlédla jsem se. Stály jsme na menším náměstí a hned vedle byla ulice plná obchodů, pro mě s naprosto neznámými názvy.
Jane mě nadšeně čapla za ruku a táhla do té ulice. Vlezla hned do prvního obchodu, kde byly samé šaty. Jane mi jich spoustu podala, abych si je vyzkoušela. Moc se mi líbily dvoje, bledě modré a druhé lehce nafialovělé , ale neseděly mi.
Po chvíli jsme si to vyměnily a já Jane podávala šaty. Nejprve jsme jí dala žluté, ale ty jí neseděly. Tmavě červené se jí moc líbily a byly jí. Slušely jí. Rozhodla se, že si je koupí. Tak jsme zaplatily a šly do dalšího obchodu. Jane mi ukazovala spoustu šatů, například krásné červené, ale nechtěla jsem je. Jsem hrozná, ale koukám jen po modrých, miluju modrou barvu. 
Po chvíli mi do oka padly krásné tmavě modré šaty, tak jsem neváhala a vyzkoušela si je. Padly mi a musím uznat, že mi slušely. Jane mi je taky pochválila, tak jsem neváhala a šla je zaplatit. 
Ve vedlejší obuvi jsem si koupila stříbrné boty na podpatku a Jane černé. Musím se pochválit, koupila jsem si celkem vysoký podpatek, snad se nezabiju.
Jane ještě trvala na tom, že si musíme koupit nějaký šperk. Sama si koupila perlový náhrdelník i s náušnicemi a já krásné srdíčko na krk.

Spokojené jsme vyšly z obchodu a já si uvědomila, že mám hlad.
„Jane, kolik je?“
Bude půl druhý,“ řekla.
„Nestavíme se někde na jídle? Mám hlad a do Voltery to nevydržím,“ řekla jsem a upřela na ní štěněcí pohled. Jen kývla. Nadšeně jsem se rozhlížela po náměstí, po nějaké restauraci.
Nakonec jsem si vybrala takovou menší restauraci, jmenovala se Licena (myslím, že to znamená modrásek).

Vevnitř to bylo útulné a hezké. Objednala jsem si vodu a zapečené těstoviny se šunkou a sýrem. Jane na to házela znechucené pohledy, ale mě to bylo jedno. Byly výborné.

Když jsem dojedla, tak jsem zaplatila a šly jsme k autu. Naskládaly jsme tašky do kufru a nasedly. Vyjely jsme a Jane si po cestě zpívala hity z rádia. Neodolala jsema po chvíli se přidala.  
Zrovna když hráli Just one last dance od Sarrah Connor a Marca Terenziho, přestala Jane v hlavní části zpívat. Tázavě jsm se na ní podívala.
„Když ty zpíváš tak krásně. Nechci ti to kazit,“ řekla nevinně a já se zasmála. Upíři mají dokonalé hlasy, tudíž dokonale zpívají, ale o mě všichni tvrdí, že zpívám mnohem líp a to jsem jen poloupír. 

Nechtěla jsem se s ní hádat, že je to nesmysl a tak jsem začala zpívat další písničku, co začali hrát. Byla to My heart will go on od Celine Dion.
Zbytek cesty jsem relaxovala, měla jsem zavřené oči a opět jsem přemýšlela.
Do Volterry jsme dorazily kolem šesté. Posbíraly jsme tašky a šly do hradu. Vzaly jsme to přes hlavní sál, kde mají Aro své trůny. Já tomu říkám „trůní sál“ .
Isabello, Jane, tak jakpak jste nakoupily?“ ptal se s předstíraným zájmem. Jen jsem kývla na pozdrav. Jane se hned ujala slova.
Koupily jsme krásné šaty, pane. Isabella má modré a já červené. Jsou krásné, však sám uvidíte,“ řekla a mírně se uklonila. Pak mě chytla za ruku a odvedla ke mě do pokoje. 
„Tak zatím,“ řekla a upíří rychlostí se rozeběhla k sobě do pokoje.

Já jsem šla rovnou do šatny, kam jsem si dala šaty i boty. Pak jsem šla do kuchyně, udělat si večeři. Udělala jsem si kuře s bramborama. 
Když jsem dojedla a uklidila kuchyň, bylo půl deváté, tak jsem šla do koupelny, kde jsem se vysprchovala a vyčistila si zuby. V pyžamu jsem šla do knihovny pro pokračování Pýchy a předsudku. Jmenuje se to Zámek Pemberley, sice to nenapsala Austenová, ale je to pěkné.
S knížkou jsem si vlezla do postele a začetla se. Jelikož knížka není tlustá, měla jsem jí v jedenáct dočtenou. Byla jsem už unavená, tak jsem zhasla a během chvíle jsem ponořila do říše snů.

Ráno mě vzbudil můj budík v šest. Cítila jsem, že jsem spala moc dlouho, takže dnes asi spát nepůjdu.
Jé, dneska je vlastně středa, tak to přijedou Cullenovi, no tak alespoň se nebudu nudit.
Po chvilce jsem ve veselé náladě vylezla z postele a šla rovnou do sprchy. To mi zlepšilo náladu ještě víc, takže když jsem šla do šatny, usmívala jsem se jako blbeček. Ani nevím proč. Možná jsem se zbláznila a mám tak hroznou radost z toho, že přijedou Cullenovi.
Oblékla jsem si volné džíny, kostkovanou košili a conversky.
V kuchyni jsem si namazala rohlík sýrem a uvařila si čaj. Pak jsem uklidila nádobí a vydala se za Arem.
Pořád nechápu, proč za ním musím každé ráno chodit. Je to takhle už asi pět let. Vždycky se mě zeptá, jak jsem se vyspala a co budu dělat. Pak mi řekne nějakou „zajímavost“ a můžu jít. S cestou tam i zpátky mě to vyjde na pět minut.

„Aro, Marcus, Caiusi,“ kývla jsem na pozdrav. 
„Dobré ráno Isabello,“ řekl Aro.
„Jakpak se dnes máš?“ zeptal se jak jsem předpokládala. 
„Mám se skvěle a dnes se chystám na menší lov, už začínám potřebovat,“ řekla jsem a chtěla odejít, když v tom jsem si na něco vzpomněla. 
„Aro? Mohu se tě na něco zeptat?“
„Jistě, jen se ptej.“
„V kolik dnes Cullenovi přijedou?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Myslím, že Carlisle říkal kolem čtvrté,“ odpověděl.
„Děkuj, tak zatím?“ rozloučila jsem se.
„Isabello?“ zavolal za mou Aro. 
„Nepočkáš s tím lovem na Cullenovi? Určitě rádi půjdou,“ řekl Aro. Hm, to nezní špatně.
„Jistě, ráda?“ řekla jsem s úsměvem a otočila se k odchodu. Vesele jsem šla do pokoje. Tam jsem se pořád s úsměvem natáhla na gauč a zapnula televizi. Po deseti minutách přepínání programů jsem zapnula dvdčko a šla vybrat film. 
Po chvíli přemýšlení jsem šáhla pro Pýchu a předsudek a pustila si to. 
Nechala jsem se vtáhnout do děje, takže jsem nemyslela na nic jiného, plně jsem se soustředila na film.

Když to skončilo, bylo po půl jedenácté, čas na vaření. V kuchyni jsem se dala do přípravy steaku s opečenými bramborami a s okurkovým salátem. Vybrala jsem si složité jídlo, abych se nenudila.
Když jsem dovařila, dojedla a uklidila kuchyň, bylo po jedné. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Do ničeho se mi nechtělo.
Bezmyšlenkovitě jsem si sedla k piánu a začala hrát svou oblíbenou skladbu, kterou jsem sama složila. Dokonale vystihuje můj život.Poklidný, nic nedělání a pak, z ničeho nic světlá chvilka, třeba jako teď. A pak se to vrátí zase zpátky do normálu.
Když jsem ji dohrála, začala jsem hrát mojí oblíbenou písničku, My immortal od Evanescence. 
Začala jsem zpívat a nechala jsem se unést.

I'm so tired of being here
Suppressed by all my childish fears
And if you have to leave
I wish that you would just leave
'Cause your presence still lingers here
And it won't leave me alone

These wounds won't seem to heal
This pain is just too real
There's just too much that time cannot erase

[Ref:]
When you cried I'd wipe away all of your tears
When you'd scream I'd fight away all of your fears
And I held your hand through all of these years
But you still have
All of me

You used to captivate me
By your resonating light
Now I'm bound by the life you left behind
Your face it haunts
My once pleasant dreams
Your voice it chased away
All the sanity in me

These wounds won't seem to heal
This pain is just too real
There's just too much that time cannot erase

[Ref:]

I've tried so hard to tell myself that you're gone
But though you're still with me
I've been alone all along

[Ref:]

Když jsem dohrála, ozval se za mnou hlas.
„To bylo moc krásné Isabello,“ promluvil Aro. Otočila jsem se a spatřila Ara. Společně s ním tam stálo sedm krásných postav.
„Isabello, dovol abych ti představil Cullenovi.“

1.kapitola Shrnutí 3.kapitola

Vím, že ta skladba co Bella hraje, složil Edward, ale mě se více hodila k Belle. Takže si nevšímejte, názvu :-).

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 2. kapitola: