Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 14. kapitola

15.11.2010 (13:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2303×

14. kapitola

Úplně jsem ztuhla a než jsem se nadála, otevřely se dveře. Stál v nich Emmett. Edward na něj zavrčel a rychle na mě hodil peřinu.

„Emmette, vypadni!“ zavrčel na něj Edward. Emmett se smíchem odešel a zavřel za sebou. Edward si povzdechl a omluvně se na mě usmál.

„Promiň,“ zašeptal mi do ucha.

„Za co?“ Nechápala jsem, za co se omlouvá.

„Za Emnetta.“

„Vždyť se nic nestalo,“ řekla jsem s úsměvem. Taky se na mě usmál a pohladil mě po tváři.

„Víš, že tě miluju?“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na něj. Lehce jsem se zachvěla.

„Vím,“ odpověděla jsem a musela se pousmát.

„A víš, že miluju já tebe?“ řekla jsem.

„Vím,“ odpověděl a zářivě se usmál. Pak se ke mně sklonil a políbil mě. Nadšeně jsem mu polibek opětovala a byla jsem tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že někdo ťukal a že se otevřely dveře. Uvědomila jsem si to, až když si dotyčný odkašlal. Edward dělal jakoby nic a dál mě líbal. Dotyčný si odkašlal podruhé, hlasitěji. Edward se ode mě s povzdechem odtáhl a zamračil se.

„Co chceš, Tanyo?“ zavrčel. Vražedně se na mě dívala, tak jsem se radši podívala na Edwarda.

„Teď už nic,“ zamumlala a odešla. Edward si povzdechl a chtěl mě znovu políbit, ale dala jsem mu prst na rty. Nesouhlasně se na mě podíval. Usmála jsem se a lehce ho políbila.

„Půjdu do sprchy,“ řekla jsem a snažila se zvednout. Edward se nejdřív mračil, ale pak mě s povzdechem pustil. Až teď jsem si všimla, že jsme v Edwardově pokoji.

„Pak přijď,“ zašeptala jsem mu ještě do ucha a rychle odešla.

Dopřála jsem si dlouhou sprchu a umyla jsem si hlavu. V ručníku jsem vylezla ze sprchy a převlékla jsem se do noční košilky, co mi připravila Alice. Rozčesala jsem si vlasy a šla do pokoje. Na posteli ležel Edward se zavřenýma očima. Lehla jsem k němu a on mě políbil do vlasů, ale pořád měl zavřené oči.

„Chceš spát?“ zeptal se mě po chvíli.

„Ne, ještě ne,“ odpověděla jsem.

„Víš, chtěla bych se tě na něco zeptat,“ začala jsem a nevěděla jak dál. Edward konečně otevřel oči a podíval se na mě.

„Poslouchám,“ řekl a povzbudivě se na mě usmál.

„Přemýšlela jsem, že by bylo lepší, kdybych...“ nadechla jsem se, „kdybych se nechala proměnit na normálního upíra,“ zašeptala jsem. Edward ztuhl.

„To myslíš vážně?“ zeptal se mě po chvíli ticha. Jen jsem přikývla.

„A ty by jsi to chtěla?“

„Jsem sice zvyklá, že můžu spát a jíst normální jídlo, ale chybět mi to nebude,“ řekla jsem popravdě.

„Opravdu by jsi se chtěla stát stejnou zrůdou, jako jsme my?“ zeptal se.

„Tak zaprvé, vy nejste žádné zrůdy,“ řekla jsem a dala mu ruku na pusu, když jsem viděla, že chce protestovat.

„A za druhé, už taková napůl stejně jsem. Takže ano, chci,“ odpověděla jsem a sundala ruku z jeho pusy. Nic neříkal, jen se na mě mračil.

„Edwarde,“ zkusila jsem to.

„Asi máš pravdu, není v tom až takový rozdíl,“ řekl po chvíli. Usmála jsem se na něj.

„Zítra to můžeme probrat s Carlislem,“ navrhl.

„Dobře,“ usmála jsem se a lehla si hlavou na jeho hruď.

„Teď už se mi chce spát,“ zívla jsem.

„Dobrou noc, lásko,“ zašeptal mi do ucha a hladil mě po vlasech. Usnula jsem s úsměvem na rtech.

Když jsem se probudila, byla ještě tma. Cítila jsem, jak mě Edward hladí po vlasech. Musel poznat, že jsem vzhůru. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Usmíval se na mě jako sluníčko. Musela jsem ho políbit.

„Už nechceš spát?“ zašeptal mi do ucha, když se odtáhl. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Kolik vůbec je?“ zeptala jsem se. Vyndal mobil z kapsy a podíval se.

„Půl druhý.“ Tak to máme ještě dost času, než půjdeme do školy.

„Jasper se mě ptá, jestli si s ním nezahrajeme někdo šachy,“ zašeptal mi do ucha Edward.

„Proč ne?“ řekla jsem nahlas, takže to určitě slyšel i Jasper.

„Díky Bello,“ uslyšela jsem ho a musela se pousmát. Vylezla jsem z postele a Edward hned taky.

„Počkám dole.“ Políbil mě na tvář a vyběhl z pokoje. Oblékla jsem si tepláky a tílko. V koupelně jsem se učesala a vyčistila si zuby. Hned nato jsem scházela dolů ze schodů.

„Ahoj Bello,“ pozdravili mě Jasper s Esme. Jinak tam nikdo nebyl.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

„Alice plánuje nákupy s Kate a s Carmen, Rosalie je s Irinou v garáži a Emmett s Eleazarem někde v lese,“ řekl Jasper. A Tanya? No, nechala jsem to být.

„Nechceš něco k jídlu, zlatíčko?“ zeptala se Esme.

„Zatím ne, děkuju,“ usmála jsem se na ni.

Až do sedmi jsem hrála s Jasperem šachy. Ze čtyř her jsem vyhrála sice jen jednu, ale byla jsem na sebe pyšná.

Pak mě Alice zatáhla do šatny a navlékla na mě šaty. Fakt nechápu, podle čeho to vybírá. Včera jsem měla kozačky, dneska zase šaty.

„Nic nechci slyšet,“ upozornila mě Alice a podala mi boty. Pak rychle odběhla. S povzdechem jsem se učesala a lehce nalíčila. S taškou v ruce jsem sešla dolů, kde na mě čekal Edward. Nasedli jsme do auta a vyjeli směr škola.

Když jsme tam přijeli, Edward mi otevřel dveře a zase na nás všichni zírali.

„Ach jo, jak dlouho na nás budou tak zírat?“ šeptla jsem nenápadně Edwardovi, když jsme vcházeli do třídy.

„To nevím, nevšímej si jich,“ zašeptal mi zpátky a lehce mě políbil. To vyvolalo veliké šuškání po celé třídě.

Po chvíli přišel učitel a začala hodina. Moc jsem se ale nesoustředila, jelikož mi Edward rukou přejížděl po noze. A když byl učitel otočený k tabuli, líbal mi krk. Dobře, vůbec jsem se nesoustředila.

„Miluju tě,“ zašeptal mi Edward do ucha.

„Pane Cullene, přestaňte laskavě vyrušovat,“ napomenul ho učitel, ale Edward mu nevěnoval pozornost.

„Víš, že ti to moc sluší,“ šeptal mi dál do ucha.

„Všichni mi tě závidí,“ šeptal dál.

„Pane Cullene, přestaňte laskavě vyrušovat. Pojďte k tabuli vypočítat příklad,“ řekl a Edward se s povzdechem zvedl. Během dvou minut vypočítal příklad, který předtím počítali deset minut.

„Dobrá, posaďte se, ale nevyrušujte,“ zabručel učitel. Edward se ke mně vracel s vítězným úsměvem.

Během posledních pár minut už nic nedělal, jen se na mě pořád dívala, a když si všiml, že ho vidím, jen se usmál a dál koukal.

„Pane Cullene, pojďte prosím sem,“ zavolal ho učitel, když zazvonilo.

„Počkám na tebe venku,“ řekla jsem a vyšla ven.

Opřela jsem se o zeď a jen tak přemýšlela. Najednou se přede mnou objevil nějaký kluk. Vlasy měl pečlivě nagelované do všech stran. Přišlo mi to jako slabé napodobení Edwardova účesu, ale mělo to k tomu daleko.

„Ahoj jsem Mike, Mike Newton,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Slušně jsem mu ji stiskla a lehce se usmála. Srdce se mu rozbušilo, jako kdyby právě doběhl maratón.

„Ahoj,“ řekla jsem, představovat se asi nemusím.

„Měli jsme spolu matiku,“ řekl na vysvětlenou a nervózně přešlápl. Jen jsem přikývla a doufala, že už odejde.

„Víš, chtěl jsem se, eh... zeptat, no, jestli bys... jestli by jsi...“ koktal a já netrpělivě čekala, než to doplácá.

„... jestli by jsi někam nezašla? Třeba.... eh, do kina nebo na večeři,“ dořekl to konečně.

„Promiň, Miku, ale nezašla,“ řekla jsem a uvědomila si, že to bylo asi moc ostré, jelikož. se zatvářil hrozně sklesle.

„Promiň, ale už někoho mám, jak jsi si určitě všiml, takže nechápu, proč se mě ptáš,“ řekla jsem mírněji.

„Jen jsem to zkusil,“ zamumlal a to už jsem si všimla Edwarda, jak vychází z učitelova kabinetu.

„Doufal jsem, jestli mi nedáš přednost,“ zašeptal Mike.

„Ne, to teda nedám. A teď už běž,“ řekla jsem.

„Ahoj,“ zamumlal ještě a otočil se. Vyjekl, když si všimnul Edwarda, který stál za ním. Co mu je? Podívala jsem se na Edwarda a pochopila, proč hned upaloval pryč. Edward se tvářil dost vražedně.

„Edwarde?“ zkusila jsem.

„Lásko?“ řekla jsem a lehce ho políbila. Uvolnil strnulý postoj a lehce se usmál.

„Ten Newton mě štve,“ zavrčel.

„Sice se tvářil jako neviňátko, ale ty myšlenky,“ řekl a hodil vražedný pohled na mizející postavu.

„Co chtěl učitel?“ zeptala jsem, abych odvedla řeč.

„Nic moc, jen říkal, ať příště nevyrušujeme, jinak nás rozsadí,“ řekl a zamračil se.

„Tak pojď, jdeme, ať nepřijdeme pozdě,“ řekla jsem a vydali jsme se na další hodinu.

Den uběhl rychle a akorát jsme dorazili domů.

„Ahoj Esme,“ pozdravila jsem vesele.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když jsem viděla její výraz. Místo odpovědi mi podala obálku.

„Co to je?“ řekla jsem.

„Jen se podívej,“ řekla smutně. Koukla jsem se na ní. Normální bílá obálka, nadepsaná mým jménem. Ten rukopis mi byl povědomý. A pak mi o došlo, v rohu byl Volterrský znak. To písmo je Ara.

Zděšeně jsem se podívala na Edwarda.

„Co teď?“ řekla jsem zděšeně.

„Asi by jsi si to měla přečíst,“ řekl Edward a povzbudivě se usmál. Nadechla jsem se a otevřela obálku. Byl v ní dopis.

Isabello,

vím, že tam jsi. Došlo mi to hned, jakmile se Jane s Alecem vrátili a řekli mi, že jsi utekla. Sice nechápu, jak jsi to udělala, ale jak se zdá, nebyl to pro tebe problém.

Vím, že si nechceš Christiana vzít, ale nebudeš mít na výběr. Jestli sis myslela, že když utečeš, nechám to být, tak jsi se mýlila. Jakmile vyřešíme konflikt s Rumuny, přijedu do Forks, ty se vrátíš do Voltery a vezmeš si Christiana, buď po dobrém nebo po zlém. Rozhodnutí je na tobě.

Bylo by lepší, kdybys byla rozumná a vrátila se, přikládám ti i letenku. Ale jestli se nevrátíš sama, přijedu pro tebe.

Jak jsem napsal, rozhodnutí je na tobě a já doufám, že se rozhodneš správně.

S pozdravem,

Aro