Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 5

16.04.2011 (17:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4578×

Edward ke mně pomalu přišel, přitáhl si moji tvář a políbil mě. Koukala jsem na něj opravdu vyvaleně a Claire se uchechtla.

„Ahoj Bello, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se potichu a já kývla.

„Jenom flirt,“ zašeptala s úsměvem ke mně Claire a zmizela v kuchyni.

„Ahoj, co tu děláš?“ zeptala jsem se pořád vykolejeně. „Posaď se.“

„Chtěl… chtěl jsem ti říct, že je bez tebe můj byt divně prázdný, a taky mi bylo smutno. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli by ses tam nechtěla stavit častěji,“ usmál se, a kdybych neseděla, podlomily by se mi kolena. Vůbec jsem si nevšimla, jak se dokáže nádherně usmívat. „A chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nezašla někam na večeři.“

„Ehm… já… jsem totálně mimo,“ dostala jsem ze sebe zaskočeně. „Víš, jak jsme si včera povídali? Bojím se, že se budeš akorát trápit. Nebudu na tebe mít tolik času. Dopadne to jako vždycky,“ snažila jsem se ho do toho odradit. Nechtěla jsem mít na svědomí další zraněnou duši.

„Bello, já vím a jsem si toho plně vědom. Jen to chci zkusit. Nemůžu to bez tebe vydržet. V noci jsem na tebe pořád myslel, stýská se mi po tobě.“ Chytil moje ruce do svých. „Jednu večeři, co ty na to?“

„Já pořád nevím. Ne, že by to s tebou nebylo úžasné, jen vztahy nezačínám v posteli.“

„Tak to zkusíme od začátku. Žádná postel, nic. Já si počkám. Jen jednu šanci.“ Podíval se na mě a jeho oči mě donutily roztát.

„Jednu večeři,“ souhlasila jsem, a on div nepraskl štěstím.

„Jsi úžasná,“ usmál se a já se začala smát nahlas.

„Jen mě nepřechval,“ smála jsem se dál, ale těšilo mě, že jsem mu udělala takovou radost.

„Takže dneska?“ odbočil od tématu a já kývla. „Vyzvednu tě v 18:00.“

„Bydlím na President Street.“

„Já si tě najdu,“ kývnul a zvednul se. Zvedla jsem se taky a počkala jsem, až odejde. Ještě předtím mě ale políbil a pak už opravdu zmizel venku.

Hned jak bouchly dveře, se u mě zase objevila Claire a samozřejmě byla úplně vysmátá. Přešla jsem to mlčky, ale ona měla zrovna povídavou a hlavně vyzvídanou.

„Tak flirt, jo? Moc to teda nevypadalo,“ neodpustila si rýpnutí.

„Jenom mě pozval na večeři. Ještě se nic nestalo. Zkusíme to, ale stejně si myslím, že to nevyjde. Víš, jak to dopadlo pokaždé, když jsem si s někým začala,“ povzdechla jsem si a ona kývla.

„Hlavně tohle nepohřbi hned od začátku. Je docela fajn, ne?“

„Jo, to je,“ kývla jsem a už jsem se nechtěla bavit o mně, tak jsem odbočila od tématu. „Tak se dáme do toho úklidu, ne? Ať můžeme odpoledne normálně otevřít.“

Společně s Claire jsme umyly a vyleštily všechny skleničky, co kde zbyly, sklidily jsme silvestrovskou výzdobu a zametly jsme. Netrvalo dlouho a bar byl zase v původním stavu. Posadily jsme se ke stolu a vychutnávaly jsme si kávu a přitom počítaly tržbu. Před polednem jsme normálně otevřely a pomalu začali chodit zákazníci. Protože jsem neměla nic na práci a kolem oběda byl vždycky frmol, začala jsem pomáhat Claire. Obsloužila jsem několik stolů a za chvíli byl zase klid. Sklidily jsme po obědech a pak byl chvíli zase klid.

Věnovala jsem se Danovi v kuchyni, když za mnou přišla Claire, jestli na chvíli můžu. Kývla jsem na souhlas a šla jsem s ní na bar.

„Co se děje?“

„Támhle ti kluci,“ kývla ke stolku s pětičlennou skupinkou, „chtějí pivo, ale občanky mi ukázat nechtějí.“

„Já tam dojdu,“ ujala jsem se problému a šla jsem ke stolu. Jakmile mě uviděli, zbystřili a opravdu pečlivě si mě prohlíželi.

„Pánové, máte přání?“ zeptala jsem se jich.

„Pět piv,“ objednal za všechny ten, co vypadal nejstarší.

„A můžu vidět vaše občanky,“ usmála jsem se a oni se zamračili.

„Ale no tak, už nám bylo všem dvacet jedna, tak to nebudeme hrotit, ne? Dáte si s náma?“ mluvil ten jejich mluvčí.

„Dokaď neuvidím vaše občanky, tak dostanete možná tak vodu.“

„A vážně by to nějak nešlo. Domluvíme se,“ nadzvednul obočí, ale já se jen zasmála.

„Takže chcete colu nebo co? Nemám na vás celý den.“

„Jo, pětkrát colu,“ kývnul a moc nadšeně se netvářil. Unuděně jsem odešla od stolu a pověřila jsem Claire. Tyhle mistry jsem přímo milovala. Dvacet jedna jim nebylo, ale nalívat by chtěli.

„Ty, Bello, nemáš být někde jinde?“ zeptala se mě Claire, když jim donesla coly.

„Co?“ povídala jsem se na ní nechápavě.

„Jdeš na tu večeři, ne?“ připomněla mi a já se praštila do hlavy.

„Já jsem blbá. Kolik je hodin?“ zmatkovala jsem.

„Bude pět,“ odpověděla a já si trochu oddychla. Ještě mi zbývala hodina.

„Díky, že jsi mi to připomněla. Máš to u mě a já letím, pa.“ Sebrala jsem si své saky paky, na parkovišti jsem si vyzvedla auto a řítila jsem se domů, abych se trochu upravila.

Měla jsem to jen tak tak. Přilítla jsem domů a už cestou do ložnice jsem se svlékala. Dilema bohužel nastalo, když jsem si stoupla před šatní skříň a nevěděla jsem, co si mám vzít na sebe. Nevěděla jsem nic kromě toho, že jdu na večeři a s kým jdu. Kam, to jsem neměla ani tušení. Rozhodla jsem se zariskovat a vytáhla jsem ze skříně černé minišaty s červeným páskem.

Rychle jsem si je oblékla a běžela jsem do koupelny. Malování mi vždycky zabralo nejvíce času, a za chvíli tu měl být Edward. Rozklepanou rukou jsem se snažila namalovat očí linky a doufala jsem, že se mi podaří nevypíchnout si oko. Když jsem černou tužku odložila na bezpečné místo, musela jsem se ještě poprat s řasenkou. Povedlo se mi si neublížit, a když jsem si chystala rty namalovat červenou rtěnkou, ozval se zvonek. Žaludek se mi rozechvěl a ruce se mi rozklepaly snad ještě víc. Se rtěnkou v ruce jsem došla ke dveřím a zmáčkla jsem tlačítko.

„Pojď nahoru. Páté patro,“ ozvala jsem se Edwardovi. Pootevřela jsem dveře do bytu, aby mohl jít dál a šla jsem se do koupelny domalovat.

„Bello?“ ozval se svým dokonalým hlasem.

„Jsem v koupelně, hned jdu,“ křikla jsem a sledovala jsem se v zrcadle. Nezpozorovala jsem žádné nedostatky, tak jsem sebrala všechnu odvahu a vylezla jsem. Chtěla jsem ho pozdravit, ale když jsem ho uviděla, slova mi uvízla v krku. Už jsem nemusela mít strach, jestli jsem své oblečení zvolila správně.

Edward měl na sobě černý smoking, bílou košili a červenou kravatu, takže ladil s mým červeným páskem.

„Ahoj,“ pozdravil mě okouzleně.

„Ahoj,“ usmála jsem se.

„Moc ti to sluší. Můžeme jít?“

„Jasně, ještě si vezmu kabelku,“ zastavila jsem ho, když chtěl jít na chodbu. Trpělivě počkal, až jsem všechny důležité věci přeházela z normální kabelky do malého černého psaníčka a pečlivě sledoval, jak jsem si obouvala vysoké černé lodičky na jehlovém podpatku. Naštěstí jsem si je mohla dovolit, abych nevypadala proti Edwardovi jako trpaslík. Ještě jsem si vzala černý kabát ke kolenům a mohli jsme vyrazit.

Sjeli jsme výtahem dolů a Edward mě vedl k autu. Držel mě kolem ramen a já se ho odhodlala chytit kolem pasu. Usmál se na mě a moji ruku na pasu stisknul.

„Jsem moc rád, že jsi kývla na moji nabídku,“ usmál se na mě v autě. „Popravdě jsem si moc velké naděje nedával.“

„Není zač. Já osobně jsem si myslela, že se po tom víkendu už nikdy neuvidíme,“ usmála jsem se a někde uvnitř jsem byla ráda, že na mě nezapomněl.

„Popravdě?“ Podíval se na mě, takže se chvíli přestal soustředit na řízení. „Naprosto jsi mě okouzlila, a když jsi odešla, měl jsem sto chutí tě doběhnout a nepustit tě.“

„Tak to mě opravdu těší, že jsem na tebe udělala takový dojem,“ kývla jsem uznale a Edward zastavil.

„Vybral jsem čínskou restauraci. Doufám, že mě nepošleš do háje.“ Podíval se na mě trochu napjatě, ale já jen zakroutila hlavou.

„Čínská kuchyň je výborná. Chtěla bych se jednou podívat do Číny. Ujíždím na nudlích a hůlkách.“

„To kdybych věděl, tak bych místo pizzy zvolil nudle,“ pokrčil rameny a otevřel dveře. Sundala jsem si kabát a pak jsme se šli posadit ke stolu.

Obsluha se nás hned ujala. Edward si dal sushi a já jsem prostě nemohla odolat nudlím s kuřecím masem. Věděla jsem, že to nejspíš bude trapné, ale dneska to bude moje první pořádné jídlo, tak jsem se chtěla najíst alespoň na noc. Kdyby mě viděli rodiče, za tuhle životosprávu by mě nejradši odpráskli. Moje máma nesnášela, když jsem se stravovala nezdravě nebo když jsem jedla jen jednou za den. Přivádělo ji to doslova k šílenství, ale já kolikrát na jídlo neměla ani čas. Musela se s tím smířit.

K pití mi Edward objednal červené víno a sám si objednal jen vodu, protože řídil. To mi připomnělo náš divoký alkoholový dýchánek a chtěla jsem protestovat, ale pak jsem zmlkla. Na červené víno jsem opravdu měla chuť a ještě ke všemu k čínským nudlím. To si zase jednou pošmáknu.

Jídlo nám přinesli za chvíli a čekání jsme si samozřejmě zpříjemnili povídáním. Uvědomila jsem si, že Edward ví o mně skoro všechno a já o něm nevím kromě jména nic.

„Řekni mi o sobě něco. Nic o tobě nevím,“ postěžovala jsem si a on se zasmál.

„Dobře. Máš nějaké otázky, na které bys chtěla znát odpověď přednostně?“

„Ne, klidně začni od začátku,“ pokrčila jsem rameny.

„Mé jméno je Edward Cullen a narodil jsem se v New Yorku, kde žiji dodnes,“ začal a já se začala smát.

„Tak od začátku jsem to nemyslela, ale klidně pokračuj.“

„To bychom tu byli dlouho,“ zakroutil hlavou. „Moje biografie je opravdu obsáhlá.“

„Myslím, že prozatím bude stačit jen to základní. Třeba se k dalším věcem dopracujeme později,“ usmála jsem se a dala si do pusy další nudle.

„Jsem adoptovaný,“ oznámil mi jako by nic.

„To je mi líto,“ skočila jsem mu do řeči, než stačil pokračovat.

„To už nikdy nevyslovuj, protože mně to líto není,“ podíval se mi do očí. „Moji rodiče zemřeli, když jsem byl malý a díky tomu, že Carlisle, můj adoptivní otec, je lékař v místní nemocnici, mě mohli dostat tak rychle. Esme, moje matka, nemůže mít děti a proto má ještě spoustu adoptovaných sourozenců. Jsem z nich nejstarší. Všem je přes dvacet, ale já vedu.“

„Kolik ti je?“ skočila jsem mu znovu do řeči.

„A kolik je tobě?“ nadzvednul obočí.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Já se ptala první.“

„Je mi dvacet sedm,“ povzdechl si a já měla pocit, jako by ho to trápilo.

„Nejsi na tom zase tak špatně, protože na to nevypadáš,“ vysekla jsem mu poklonu. „Mě je dvacet pět.“

„Kdybych tě potkal na ulici, tak řeknu, že jsi ještě nějaký pubertální pískle,“ zasmál se mi.

„No dovol,“ zatvářila jsem se uraženě, ale pak jsem se rozesmála.

„Promiň, to dělá ta tvoje výška,“ omlouval se stále se smíchem.

„Něco proti malým lidem?“ zbystřila jsem.

„Ne, pokud to nejsou liliputáni,“ bránil se a pak jsme se znovu oba rozesmáli. „Ale teď vážně. Řekni mi, kolik ti doopravdy je.“

„Doopravdy je mi dvacet pět.“

„To není,“ nevěřil mi.

„Jsi pořád tak nedůvěřivý?“

„Ne?“ obrátil odpověď do otázky. „Možná trošku? Chvíli jsem přemýšlel, jestli to tvoje tetování není jenom hena.“

„Ts, zase takový srab nejsem. Něco vydržím, zvláště když se jedná o sázku,“ bránila jsem se, ale viděla jsem, jak se mi pořád směje, takže mi nevěřil.

„Chceš ukázat občanku?“ navrhla jsem a nenapadlo mě, že se toho hned chytí.

„Dokaď neuvidím, neuvěřím,“ pokrčil pobaveně rameny a já sklopila hlavu do dlaní. „Tak ukaž.“

„Myslela jsem to z legrace,“ povzdechla jsem si, ale z kabelky jsem vyndala peněženku a z ní občanku. Edward se na ní znalecky podíval a pak mi ji podal zpátky.

„Vypadáš na fotce opravdu úžasně,“ usmál se.

„Díky. A už mi věříš?“

„Jejda, já se zapomněl podívat,“ zasmál se, ale pak kývnul. „Ano, věřím. Odteď ti budu vždycky věřit.“

„Myslíš si, že s tebou ještě někam půjdu?“ Nemohla jsem ho nepoškádlit.

„To znamená, že mi dáváš košem?“ zamračil se.

„Pokud budeš pořád tak šťourat, tak ano,“ kývla jsem odhodlaně, i když jsem to samozřejmě tak doslova nemyslela.

„Promiň, jestli jsem tě urazil. Vůbec jsem to tak nemyslel,“ omlouval se hned, ale já jen s úsměvem zakroutila hlavou.

„V pořádku, nedělej si s tím starosti. Jsem zvyklá. Ve škole jsem tohle měla furt,“ pokrčila jsem rameny a dala jsem si do pusy nudle, abych nemusela mluvit.

„Opravdu, promiň, nenapadlo by mě, že tě to urazí,“ omlouval se stále a já věděla, že jestli se omluví ještě jednou, tenhle dokonalý večer zkazí.

„Už o tom nemluv, ano? Přihrála jsem ti do karet, takže nemusíš nic řešit. Povídej mi dál o sobě,“ pobídla jsem ho a on s úsměvem souhlasil.

„Řekl jsem, že jsem adoptovaný a že toho nelituju. Celá moje současná rodina je úžasná a věřím, že by nikdo tak dokonalé rodinné zázemí nevytvořil. Rád bych jim tě představil.“

„Myslím, že na to je ještě trochu brzo,“ vycouvala jsem, než jsem stačila svoji účast na nějaké rodinné akci přislíbit.

„Nemyslím teď, ale někdy. Jednou,“ pokrčil rameny.

„Jednou… kdo ví, co bude zítra, natož někdy.“

„Ano, to máš pravdu. Všechno je tak nevyzpytatelné,“ usmál se a dojedl své jídlo. Za chvíli jsem dojedla a dopila i já. Edward mi chtěl objednat další skleničku vína, ale já jsem decentně odmítla. Jedna sklenička za večer mi bohatě stačila.

„Už chceš jít?“ zeptal se zklamaně a já neznatelně kývla.

„Je pozdě. Ne, že bych tu s tebou neseděla ráda, ale mám taky nějaké povinnosti.“

„Znamená to, že nevylučuješ nějakou další večeři?“ zeptal se s lehkým úsměvem na rtech.

„Ne, to opravdu nevylučuji,“ kývla jsem a úsměv jsem mu oplatila. „Bylo to úžasné. Ráda jsem tě poznala i z jiné stránky než za ty dva dny.“

„Tak to mě nevýslovně potěšilo.“ Uklonil se lehce a kývnul na číšníka, aby mu přinesl účet. Edward zaplatil, pomohl mi do kabátu a vezl mě domů.

„Opravdu to byl moc příjemný večer. Škoda, že to nemohlo trvat déle,“ otočila jsem se k němu, když zastavil před mým bytem.

„Naplánuju něco dalšího,“ zasmál se a naklonil se ke mně blíž.

„Od začátku, pamatuješ?“ zarazila jsem ho opatrně, ale pak jsem stejně neodolala jeho rtům a lehce jsem je polaskala.

„Pamatuju,“ zašeptal a odklonil se. „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ odpověděla jsem tiše a vystoupila jsem do mrazivé noci.

Rychle, ale opatrně jsem přeběhla silnici, odemkla vchodové dveře a výtahem jsem vyjela nahoru. Všude byla tma a já se necítila nijak moc dobře. Roztřesenýma rukama jsem odemkla dveře, a jakmile jsem za sebou zase zavřela, zhluboka jsem si oddechla. Nesnášela jsem ten pocit, když jste někde ve tmě sami a nevíte, kde na vás co může vybafnout. Doma jsem se cítila dobře, ale na chodbě to byl děs. Stačilo mi, když jsem třeba jenom něco uslyšela. Byla jsem hrozný strašpytel. Pro jistotu jsem ještě zamkla a už jsem byla zase v pohodě.

Skopla jsem si z nohou boty, kabelku odložila na botník, kabát pověsila na věšák a bosa jsem šla do koupelny. Shodila jsem ze sebe šaty, spodní prádlo a stoupla jsem si do sprchy. Pustila jsem na sebe teplou vodu a se zavřenýma očima jsem na sebe nechala dopadat kapky. Moje mysl zase utekla k Edwardovi.

Dnešní večer byl úžasný. On byl úžasný. Nenašla jsem jiné slovo, které by ho vystihovalo tak dokonale. Úplně mě okouzlil a dostal. Kdo by řekl, že se z jednoho úletu nevzpamatuju. Že na to ani jeden nezapomeneme a budeme se dál poznávat. Jenže já se toho bála. Bála jsem se, že nevydrží moji časovou vytíženost a že s ním nebudu tak často. Nevydrží to, že když ode mě bude něco chtít, bude se muset podřídit mojí milované práci. Možná ale… když tomu nechám volný průběh, dopadne to lépe než předtím. Jen tam bylo pořád to možná.

Teď nad tím nemělo cenu přemýšlet, tak jsem vypnula sprchu, zabalila jsem se do ručníku a vylezla jsem. Rychle jsem se odlíčila, vyčistila zuby a v oblíbeném pyžamu jsem zalezla do postele. Už jsem usínala, když mi někde zapípal mobil. Nevěděla jsem, kdo to může být a neusnula bych, dokaď bych to nezjistila, vylezla jsem a šla jsem mobil hledat.

Našla jsem ho v kabelce na botníku, kde jsem ji nechala, než jsem se šla vysprchovat. Mobil jsem vyndala a blikalo na mě neznámé číslo. Otevřela jsem zprávu a usmála jsem se.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 5: