Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 42

14.04.2012 (19:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3985×

„Co bys dneska řekla na masáž?“

„Ty víš jak na mě, co?“ přitulila jsem se k němu.

„Já se půjdu na chvíli vyřádit k moři a ty budeš zatím odpočívat a nabírat síly na další aktivity.“ Jeho ruka už si to zase mířila pod deku. Promilovali jsme skoro celou noc a on pořád neměl dost. Já vlastně taky ne, ale dokázala jsem se ovládnout. Alespoň na chvíli.

„Hej, hej, hej,“ snažila jsem se ho zadržet, když se chtěl převalit nade mě, ale nešlo mi to. „Edwarde,“ smála jsem se, protože sám si moje nohy omotal kolem pasu. Měl nade mnou veškerou moc, ale já se ani bránit nechtěla.

„Hm, kdy mám tu masáž?“ vydechla jsem omámeně.

„Masérka počká,“ zamumlal mi do krku.

„Tak jo,“ šeptla jsem odevzdaně.

Zase jsem Edwardovi podlehla a ani se nemusel moc snažit. Za tu dobu, co jsme přistáli, jsme se od sebe skoro vůbec neodtrhli. Nešlo to. Prostě si mě omotal kolem prstu. Kam šel on, šla jsem já, kam jsem šla já, tam šel on. Obrazně řečeno, samozřejmě, protože jsme zatím nikam daleko nešli. Spíš jsme téměř neustále okupovali postel a bazén nebo pláž.

„Je mi tu s tebou tak krásně,“ šeptla jsem a probírala se mu vlasy.

„Můžeme tu takhle zůstat napořád.“

„Pojď na masáž se mnou, prosím.“

„Mám domluvený kite-surfing, ale můžeš se pak na mě jít podívat nebo se rozvalit v síti mezi palmama,“ plánoval mi program, který, ať mluvil o čemkoliv, zněl naprosto úžasně.

„To bych se prvně musela vyvalit,“ poznamenala jsem s povzdechem a sedla si. To byl první krok k úspěšnému opuštění postele. Pak už stačilo jenom spustit nohy dolů a stoupnout si, ale to byl snad nejtěžší úkol.

Nahá jsem došla do koupelny a vlezla pod sprchu. I když jsem se nikdy ráno nesprchovala, tady to bylo nevyhnutelné, protože v noci bylo teplo, a když jsme se s Edwardem k sobě tiskli, teplota ještě stoupala. Rovnou jsem si na sebe vzala plavky a jenom volné kraťasy. Ed se mezitím vyvalil taky a byl připravený jít sportovat.

„Tak se uvidíme za chvíli,“ rozloučil se a odešel na pláž. Sama jsem šla do posilovny, kde už bylo připravené lehátko. Masérka se na mě příjemně usmívala. Nadzvedla mi deku, abych pod ni mohla vklouznout a pak mi jí přikryla nohy až po zadek. Rozvázala jsem si horní díl plavek a nechala se už jenom hýčkat.

Každý sval jsem si nechala promasírovat, a jak to bylo příjemné, pomalu jsem začala usínat. Masáž skončila moc rychle, ale já zůstala ležet a odpočívala jsem. Sluníčko mě hřálo na zádech, a jelikož jsem nikam nemusela, zůstala jsem ležet.

„Spíš?“ Na zádech jsem ucítila velké dlaně a na rameni teplé rty.

„Ne-e,“ zašeptala jsem a natočila hlavu na stranu. „Jenom odpočívám. Jak ses měl?“

„Skvěle a ty asi taky, co? Jak tě tak vidím. Ale nechceš se jít na chvíli vyvalit ven?“

„Nechce se mi zvedat,“ zahuhlala jsem téměř nesrozumitelně.

„To vyřešíme,“ usmál se, zavázal mi plavky a jako pírko si mě vytáhnul do náruče. Vyděšeně jsem se ho chytila kolem krku.

Donesl mě na pláž, do houpací sítě. Hlavu mi podložil polštářem a jimi mě obložil z obou stran. Potom mi dal pusu a zase odešel. Když se vrátil po druhé, v ruce mi nesl skleničku vychlazeného drinku a věnoval mi další polibek.

„Tohle je nejlepší.“ Ruce jsem mu omotala kolem krku, abych si ho mohla víc přitáhnout. Síť se trochu nahnula, jak jednu nohu zaklínil mezi ty mé a už jsme leželi spolu. Pokusila jsem se trochu posunout, ale moc se mi to stejně nepovedlo, takže jsem se nadzvedla a alespoň půlkou nalehla na něj. Hlavu jsem mu položila na prsa, a jak se mi pomalu probíral vlasy, znovu se mi začalo chtít spát. S Edwardovým smíchem jsem široce zívla. Potom se stačilo zhluboka nadechnout, zavřít oči a byla jsem v limbu.

„Nechoď nikam,“ procitla jsem, když se síť trochu rozhoupala a Ed se snažil dostat zpode mě.

„Potřebuju si odskočit a jdu se podívat, jak to vypadá s obědem. Musíš být hladová.“

„Hm, trošku,“ připustila jsem a odvalila se, aby se mohl zvednout.

„Za chvíli jsem zpátky.“ Dal mi pusu na čelo. Trochu jsem se protáhla, abych rozpohybovala končetiny. Místo Edwarda jsem objala polštář, když se zase vrátil a nesl dva talíře se salátem a pečivem a v ruce držel další koktejl pro mě. Obskakoval mě od rána do večera a lhala bych, kdybych řekla, že se mi to nelíbilo. Líbilo a moc.

Každý večer jsme se při západu slunce oddávali slasti a ať už to bylo kdekoliv, nic nás nemohlo odradit. Na pláži, u bazénu, na pohovce, u večeře, prostě kdekoliv. Ani jeden z nás nemohl odolávat kouzlu zapadajícího slunce a vlastně nejen jemu. Každé ráno jsem se probouzela nahá v silném Edwardově objetí. Dopřával mi tolik lásky a pozornosti, že jsem se ho i přes to všechno nemohla nabažit. Tohle byla dokonalá dovolená. Nikdo nás nerušil. Žádné telefony, žádný internet. Skoro každé odpoledne jsme si užívali masáže a mísu čerstvého ovoce. Romantické večeře na terase s nádherným výhledem na moře… Až jsem se chvílemi bála, že se probudím, že to nebude skutečné, ale Edward mě jenom utvrzoval v tom, že je to realita. Každým polibkem, každým dotykem, každým svým vyznáním a já si byla jistá, že jeho nikdy nevyměním, že se ho nikdy nevzdám. Tedy dokaď mě bude chtít. Ale jak mě ujistil, u upírů je to navždy. Na věčnost.

Ale pořád mi k dokonalému štěstí chybělo ještě jedno, maličké. Pořád jsem tolik toužila po miminku, ale před Edwardem jsem se snažila kontrolovat. Přesto mi myšlenky samy nechtěně utíkaly k malému uzlíčku s dokonalým miminkem. Pořád jsem se vracela k roztomilé holčičce s bronzovými vlásky a zelenýma očima a hlavně ve snech. Ne každý den, ale přesto jsem z toho byla rozpolcená. Měla jsem špatný pocit z toho, že jestli se to nepovede teď, tak už nikdy. Kdy jindy bychom na sebe měli tolik času a kdy jindy jsme se sobě věnovali právě jako teď? Odpověď byla jasná. Nikdy. A to mě přivádělo do úzkých. Co když je na mně něco špatně? Co když za to můžu já? Do hajzlu! Cítila jsem se pod psa a bylo to nefér vůči Edwardovi. On se snažil, abych se měla dobře, abych si to tu užívala a já se propadala do deprese.

„Co se děje?“ Ups, myslela jsem si, že jsem nenápadná, ale nejspíš jsem se spletla.

„Všechno je skvělý,“ usmála jsem se na něj.

„Špatná odpověď. Zkus to ještě jednou.“

„Prostě,“ povzdechla jsem si.

„Prostě?“

„Jsem si vzpomněla na…“

„Na?“ Musel to ze mě páčit.

„Na miminko. Mám strach.“

„Zbytečný,“ snažil se mě uchlácholit. „Třeba až přijedeme, všechno bude úplně jinak.“

„Třeba, třeba. A co když ne?“

„Nemysli na to. Půjde to,“ objal mě chlácholivě, „uvidíš. Není se čeho bát. A kdyby to nešlo, pořád jsou tu jiné způsoby.“

„Co tím myslíš?“

„Umělé oplodnění nebo adopce.“

„Ale já chci svoje miminko. Co když to nepůjde? Co když…“

„Bello, přestaň!“ okřikl mě. „Nech tomu volný průběh. Prosím, netrap se. Užijeme si to tady a až se vrátíme, teprve potom budeme vyvozovat nějaké závěry. Slib mi to.“

„Nemůžu ti to slíbit.“

„Ale ano, můžeš. Slib mi to.“ Vzal můj obličej do dlaní a díval se mi do očí. „Slib mi to!“

„Slibuju,“ zašeptala jsem a pevně se k němu přitiskla. Jeho opora pro mě byla moc důležitá.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 42: