Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 4

09.04.2011 (21:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4943×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Stop, stop, stop. Vzdávám se.“ Položila jsem vedle sebe prázdnou skleničku a Edward se mi jenom smál. „Vyhrál jsi.“

„Opravdu?“ smál se pořád.

„Ano, vyhrál si.“ Kývla jsem a lehla jsem si. „Zase jsi mě úplně vyřídil.“

„Promiň, to jsem nechtěl. Doufám, že po tobě zase nebudu muset uklízet,“ neušetřil si uštěpačnou poznámku. Radši jsem ji přešla mlčky a otočila jsem se na bok tváří k němu.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a zavřela jsem oči.

„Dobrou noc,“ oplatil mi tiše a jeho rty se dotkly lehce mých. Ještě jsem se stihla pousmát, ale potom jsem se ponořila do říše snů.

Když jsem se další den probudila, mohla jsem si oddechnout. Strop jsem poznávala i toho člověka vedle sebe. Žádný výpadek paměti. Všechno jsem si pamatovala do toho nejmenšího detailu. Ani špatně mi nebylo, jenomže… Když jsem se chtěla zvednout, zamotala se mi hlava tak divoce, že jsem sebou práskla zpátky do peřin. A jak jsem hlavou bouchla, myslela jsem si, že se mi rozskočí. Permoníkům nejspíš vyhlásili pohotovost.

„Bože,“ zaúpěla jsem a dlaň jsem si připlácla na čelo. Ano, bylo to sice lepší než nevolnosti a zvracení, ale co jsem zase komu udělala. Jestli si na mě někdo zasedl, netušila jsem proč.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward s úsměvem a políbil mě. „Žádné výpadky paměti?“

„Ne,“ zašeptala jsem a stále jsem se držela za hlavu. „Ale moje hlava… asi mi upadne.“

„Vážně jsi hrozná padavka. Myslel jsem, že to přežiješ bez úhony, ale asi jsem se mýlil,“ zakroutil pobaveně hlavou.

„Ano, je to hrozně vtipné,“ zamručela jsem.

„Ale abys neřekla, že jsem necitelný, dojdu ti pro prášek.“ Zvednul se z postele a šel do kuchyně. Za chvíli se vrátil se sklenicí vody a bílou tabletkou. Oboje mi podal a sledoval mě, jak jsem prášek rychle spolkla a zapila.

„Ještě obklad.“ Vrátil se za chvíli s mokrým kapesníkem a přiložil mi ho na čelo.

„Děkuju,“ zamumlala jsem s úlevou, i když mi bylo trochu proti srsti, že se o mě tak stará. Jenže byla to vlastně jeho vina. Neměl to do mě lít po litrech.

„Dáš si něco k snídani? Když chvilku vydržíš, skočím pro čerstvé pečivo. Nic tu totiž nemám,“ nabídnul mi.

„To bys byl hodný.“ Kývla jsem a znovu jsem se pořádně zavrtala pod peřinu.

„Tak já budu za chvíli zpátky,“ usmál se a za minutu bouchly vchodové dveře. Pod tou ránou jsem se přikrčila, a jakmile znění odeznělo, uvolnila jsem se a dál jsem si vychutnávala chvilku klidu.

Edward se vrátil za chvíli. Nestihla jsem ani znovu zabrat a na matraci vedle mě přistál pytlík s čerstvými koláčky. Prášek, který mi před svým odchodem přistrčil, zabral a mě bylo dobře.

„Vezmi si. Chceš udělat kafe nebo čaj?“

„Kafe,“ vydechla jsem a vzala jsem si do ruky jeden tvarohový koláč. Ukousla jsem si a Edward mi za chvíli k jídlu přinesl i moji objednanou kávu. Poděkovala jsem mu a hned jsem opatrně usrkla.

Společně jsme se nasnídali a mně se do hlavy zase vetřela myšlenka na práci. Opatrně jsem se vyhrabala z postele, a když jsem si uvědomila, že zase nejsem oblečená, šla jsem pátrat po svých věcech. Našla jsem je v kuchyni, ale z halenky nic moc nezbylo, tak jsem si natáhla kalhotky a Edwardovo tričko, které měl včera. Halenky mi sice bylo líto, protože se mi líbila, ale určitě už by nešla vzkřísit. Hodila jsem ji tedy do koše.

Alespoň trochu oblečená jsem se vydala po stopách svých věcí. Hned u dveří jsem našla kabelku, tak jsem z ní vylovila mobil a hned jsem vytáčela číslo Claire. Měla jsem od ní deset nepřijatých hovorů a pár dalších od mámy, které jsem se rozhodla zavolat později. Už bylo skoro poledne, takže jsem doufala, že nebude spát.

„Bello? Konečně ses ozvala,“ vyhrkla hned, co to zvedla.

„Ahoj, promiň, byla jsem trochu mimo.“

„Jo to mi došlo, ale… potřebuješ něco?“ zajímala se

„Byla jsi v baru?“

„Jo, ale jen jsem se mrkla, jak to tam vypadá. S Danem jsme jídlo sklidili hned ráno po Silvestru, aby to tam nebylo. Je potřeba jen trochu uklidit výzdobu,“ shrnula mi to.

„Dobře. Sejdeme se zítra v osm a dáme to do pořádku, abychom už mohli odpoledne otevřít.“

„Jasně. Zítra v osm. A můžeš mi říct, kde se nacházíš? Bylo to jako kdyby se po tobě slehla zem.“

„Zítra ti to řeknu. Teď nemůžu moc mluvit,“ zašeptala jsem.

„Jsi pořád u něj?“ uhodila na mě.

„Ano,“ zkrátila jsem odpověď na jedno slovo.

„Bello,“ napomenula mě pobaveně.

„Musím končit. Zítra, ahoj,“ rozloučila jsem se, než po mě začala chtít podrobnosti. Hodila jsem telefon zpátky do kabelky a vrátila jsem se ke snídani.

„Musíš do práce?“ zeptal se Edward se zájmem.

„Ne, jsem domluvená s Claire až zítra v osm. Dneska jsem jí dala volno. Nadělá se pro mě dost. Je v práci ve dne v noci, nemá žádný volný čas. Jí prý ta časová vytíženost nevadí, ale její přítel na mě začíná být alergický,“ vysvětlila jsem a on chápavě kývnul. „Ale doma bych se asi měla ukázat nebo mi rybičky chcípnou hlady.“

„Máš rybičky?“

„Jo. Dostala jsem je od rodičů k dvacetinám a od té doby jsem se jich nezbavila. Ač to se mnou nemají jednoduché, umřelo mi jich jenom pár.“

„Chudáci,“ zalitoval je pobaveně.

„Nemůžu za to, že se doma ukazuju jen minimálně. Když bylo nejhůř, chodila ke mně mamka a krmila je,“ pokrčila jsem rameny. „Než jsem Veverku (Bellin bar se jmenuje Svatá Veverka – Saint Squirrel) pořádně rozjela, stálo mě to spoustu času a nervů. Nedokáže si to představit nikdo, kdo si to nezkusil. Všichni si myslí, že se koupu v penězích, ale mně se zatím jenom vrací to, co jsem do začátku vrazila. Byla to veliká investice, ale zatím se to daří. Naštěstí mě hodně podrželi rodiče. Kolikrát jsem tam přespávala na podlaze, abych se nezdržovala cestou domů a zpátky. Kolikrát jsem spala jen tři hodiny denně. Kolik času jsem strávila prací, si nikdo nedovede představit.“

„Možná je to blbá otázka, ale… máš přítele?“ nadzvednul obočí a já se zasmála.

„Myslíš, že kdybych měla přítele, tak bych tady s tebou jen tak vysedávala? Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „Nemám na to čas. Pár vztahů už jsem zažila, ale nikdy nikdo neskousnul, že je práce pro mě přednější. Nechápali to. Všichni byli o něco starší než já a chtěli po mně dítě. Jenže já jsem nemohla. Měla jsem závazky v baru a všude možně a odejít na mateřskou, to by byla smrt. Dělá pro mě jenom Claire a Dan, a když se nestíhá, tak jim pomáhám.“

„Ale nemůžeš všechno obětovat práci.“

„Teď je pro mě práce to nejdůležitější. Snažím se dostat do podvědomí lidí, což se mi myslím daří a to i nadále bude moje priorita. A co bude dál, čas ukáže. Jsem svým pánem,“ pokrčila jsem rameny a Edward jenom kývnul. „Ale už bych opravdu měla jít.“

„Ještě chvilku,“ objal mě Edward kolem pasu, když jsem chtěla vstát a stáhnul mě tak zpátky do peřin.

„Jsi hrozný,“ zasmála jsem se, ale dál jsem se vstát už nepokoušela. „Nemůžu tu s tebou být zavřená celé dny.“

„Ještě chvilku, abych tu nebyl tak sám,“ šeptal mi do ucha a úsměvem na rtech.

„A co tu budeme dělat?“ nadzvedla jsem obočí.

„Já bych věděl, ale…“

„Ne, myslím, že jsme si užili až až. Tak vášnivé chvíle jsem hodně dlouho nezažila,“ utnula jsem ho ještě v začátku. Ne, že bych nechtěla, ale měla jsem taky nějakou svoji čest a nebyla jsem sexuální mašina, abych s někým spala na požádání dvacet čtyři hodin denně, čehož by byl Edward určitě schopný.

„Tak co bys chtěla dělat?“ zeptal se zklamaně.

„Co třeba kdybychom se jenom tak váleli, hm?“ nadhodila jsem a s dalším koláčkem v ruce vklouzla pod deku. „Ještě si to užijeme, než mě pohltí krutá realita.“

„Tak jo,“ souhlasil a vlezl si ke mně. „Povídej něco?“

„A co mám povídat? Nic mě nenapadá,“ pokrčila jsem rameny a mlčky jsem si hrála s jeho prsty.

Za tu dobu mě napadlo snad milion otázek, ale ani na jednu jsem nenašla odvahu se zeptat. Bála jsem se a zároveň jsem ani nechtěla vědět odpověď. Co kdyby to náhodou s námi myslel vážně a byl by další zklamaný, že jsem mu nedala přednost jako těm před ním? Nevěděla jsem, co bych dělala. Čekala jsem tedy, až se zeptá on, ale k ničemu se neměl. Takže jsme jenom tak mlčky seděli, koukali jsme do blba a hodiny utíkaly.

„Opravdu už budu muset jít,“ promluvila jsem po několika hodinách ticha. Už se stmívalo a na ulicích se pomalu rozsvěcely lampy. I když jsme nemluvili, čas utíkal rychle a mně osobně to ticho nevadilo. Naopak to bylo příjemné.

„Dobře,“ kývnul a vytáhl svoji ruku z té mé.

Vstala jsem z postele a oblékla jsem si kalhoty. Sundala jsem si Edwardovo tričko a oblékla jsem si místo něj podprsenku. Ještě ponožky a byla jsem hotová. Nic jiného už jsem tu na sebe neměla, tak jsem se vydala ke vchodovým dveřím, kde jsem si oblékla bundu.

„Nechceš jít jen takhle? Vždyť je tam zima?“ zeptal se s hrůzou v hlase, ale já jen pokrčila rameny.

„Mám to kousek, navíc tahle bunda hřeje. Mám ji na hory.“

„Jak myslíš.“

„Tak asi ahoj.“ Vzala jsem svojí kabelku a přehodila jsem si ji přes rameno. „Bylo to fajn.“

„Taky se mi to líbilo,“ usmál se a naposled spojil naše rty.

„Ráda jsem tě poznala,“ oplatila jsem mu úsměv a za chvíli jsem jela výtahem do přízemí.

Pomalu jsem šla domů. I když jsem nebyla moc oblečená, zima mi nebyla a mohla jsem se loudat. A taky jsem se konečně po dvou dnech nadýchala čerstvého vzduchu. Edward ode mě nebydlel daleko, takže jsem za chvíli byla ve svém bytě. Hned jsem nakrmila rybičky, aby si o mně nemyslely, že jsem nějaká krkavčí matka a šla jsem si napustit vanu. Konečně jsem mohla trochu relaxovat. Užívat si volna, než se zase zítra vrátím do toho protivného stereotypu.

Sundala jsem si oblečení a hned jsem ho hodila do špinavého prádla. Vlezla jsem si do vany a cítila jsem, jak se ze mě uvolňuje všechna ta špína a stres. Zavřela jsem oči a snažila jsem se na nic nemyslet.  Bohužel se mi to ale nedařilo. Hned mi na mysl vyvstal obrázek baru. Představovala jsem si, jak to tam bude asi vypadat po Silvestru, co bude potřeba udělat, dokoupit a doplnit. Zase jsem myslela na práci. Snažila jsem se chvíli myslet na něco jiného, ale myslela jsem buď na práci, nebo na Edwarda. Ani jedno se mi nezdálo dost dobré. S Edwardem jsem skončila. Kdo ví, jestli ho ještě někdy uvidím a jestli on stojí o něco víc než sex a práce na mě čekala zítra, pozítří, popozítří a i v dalších dnech. A protože už se mi nedařilo myslet na něco jiného, vylezla jsem z vany, osušila jsem se a šla jsem do postele. Neměla jsem hlad, takže jsem hned zalezla do postele a snažila jsem se usnout. Pořád jsem se ale převalovala, a když jsem konečně trochu zabrala, probudil mě telefon. V duchu jsem posílala volajícího člověka do horoucích pekel, ale nakonec jsem poslepu nahmatala telefon a zvedla jsem to.

„Swanová,“ představila jsem se rozespale.

„Bello, tady máma. Chtěla jsem ti s tátou popřát do nového roku. Včera jsi byla nedostupná.“

„Děkuju, taky vám přeju. Chtěla jsem vám zavolat, ale úplně jsem na to zapomněla.“

„Doufám, že jsi nebyla v práci,“ pokárala mě a ani mě přitom nenechala odpovědět. „Bello, seš tam pomalu víc jak doma. Jsi mladá, máš si užívat a ne se zahrnovat starostmi.“

„Buď v klidu, mami. Byla jsem si vyrazit s pár přáteli a trochu se to protáhlo. Do práce jdu až zítra,“ uklidňovala jsem jí.

„A pak se celý rok nezastavíš. Nezapomeň, že táta má příští týden narozeniny. Mrzelo by ho, kdybys nepřišla,“ připomněla mi.

„Zastavím se v neděli na oběd, slibuju.“

„Beru tě za slovo. Nezapomeň na to.“

„Napíšu si to do kalendáře,“ usmála jsem se a zívla jsem. „Budu končit, jsem unavená. Zítra musím vstávat.“

„Samozřejmě, vyspi se zlatíčko. Dobrou noc,“ rozloučila se.

„Dobrou, pozdravuj tátu,“ odpověděla jsem a telefon jsem hodila vedle sebe na noční stolek. Hovor mě tak vyčerpal, že jen co jsem zavřela oči, usnula jsem.

Hned co jsem se ráno probudila, už jsem stála na nohou. Měla jsem dost času, tak jsem se šla nasnídat. Bohužel jsem se musela spokojit s tvrdými rohlíky. Nic jiného jsem tu totiž neměla. Byla jsem totálně vyžraná. Uvařila jsem si k tomu kafe a pozorovala jsem rybičky. Když jsem si všimla, že všechno snědli, nasypala jsem jim tam další dávku krmení a šla jsem se převléknout a upravit. Malování jsem moc nehrotila. Jen oční stíny a pudr. Víc jsem nepotřebovala. Oblékla jsem se, v kuchyni jsem dosrkla kávu a vyrazila jsem do práce. Musela jsem pěšky, protože jsem auto nejspíš nechala u baru, když jsem šla k Edwardovi. Snažila jsem se rozpomenout, ale nešlo to. Měla jsem totální okno. Alespoň nebudu muset Claire vyprávět všechno.

„Ahoj Claire,“ pozdravila jsem vystrčený zadek.

„Ahoj,“ odpověděla mi a postavila se.

„Co tu děláš?“ nadzvedla jsem pobaveně obočí.

„Počítám vypité flašky,“ vysvětlila mi. „Ale ty počkají. Pojď, posaď se a povídej.“ Chytila mě za ruku a donutila mě si sednout ke stolku.

„Co ti mám povídat?“

„No ty a ten slaďouš. Co jste spolu dělali, že jsi byla dva dny nedostupná. Anebo radši vynech podrobnosti. Chci si udržet svou mladičkou nevinnost,“ zasmála se a já se k ní přidala. „Ale teď vážně. Co jste dělali? Když jste odsaď odcházeli, vypadali jste opravdu dost na… vášnivě.“

„Co jsme asi tak mohli dělat,“ zakroutila jsem očima.

„No tak, nějaké podrobnosti,“ snažila se ze mě něco vypáčit, ale já jí musela zklamat.

„Claire, mám absolutní výpadek paměti. Nepamatuju si nic. Ale podle toho, co říkal Edward, tak když jsme přišli k němu, vypili jsme další dvě flašky a kouřili jsme marihuanu a pak jsme se spolu vyspali.“

„Tak to je dobrý. Ale co jsi tam dělala ty dva dny?“ nechápala.

„Ráno jsme se probudila kapánek mimo. Nevěděla jsem, kde jsem, co tam dělám, kdo je vedle mě a bylo mi hrozně špatně a korunovala jsem to úžasným trapasem.“

„Jakým?“ ptala se zvědavě a s velkým zájmem.“

„Vyzvracela jsem se na podlahu,“ zašeptala jsem a ona se začala hrozně smát.

„To ne, nemyslíš to vážně? Chceš mě zabít? To jsi opravdu udělala?“

„Jo,“ kývla jsem a nechápala jsem, co je na tom tam směšného.

„Dobře. A dál?“ Snažila se uklidnit, ale koutky jí stejně pořád cukaly.

„Potom jsme se najedli a… tentokrát si to pamatuju velice živě. Večer jsme si zahráli takovou hru. Koukali jsme na televizi na vědomostní soutěž, a kdo neuhodl, musela se napít. Měli jsme načaté víno, jenže Edward ještě odněkud vytáhl dalšího Jim Beam a bylo vymalováno,“ pokrčila jsem rameny. „Včera jsme se už jenom tak váleli a to je všechno.“

„Pane jo,“ nadzvedla obočí. „A jak to vidíte dál?“

„O tom jsme nějak nemluvili. Byl to pro oba nejspíš flirt. Nic jiného,“ dopověděla jsem a slyšela jsem, jak bouchly vchodové dveře. Zvedla jsem hlavu a slova mi zamrzla na rtech.

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 4: