Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 36

23.02.2012 (15:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3692×

Protože jsme vstávali druhý den až pozdě odpoledne, návštěva mých rodičů se tedy nechala na neděli. Vlastně to bylo v plánu, ale myslela jsem, že se ještě vrátíme domů. Bohužel, já byla téměř k nepoužití, takže jsme ještě jednu noc měli strávit u Cullenových. Ne, že by mi to vadilo. Bylo to skvělé. Esme se o nás starala, vyvářela nám a já s Alicí a Rose jsme začaly plánovat svatbu. Vážně se mi u nich moc líbilo, ale věděla jsem, že jestli budeme další noc takhle ponocovat, zítra se mnou nebude řeč, protože budu nevyspalá, otrávená a protivná, i přesto, že jsem prospala skoro celý den. A Cullenovi měli v zásobě ještě tolik filmů, že jsme opět navečer začali sledovat. Já jsem to ale moc dlouho nevydržela. Ještě při úvodní scéně Ďábel nosí Pradu jsem to totiž zalomila Edwardovi na rameně.

„Ach jo,“ povzdychla jsem si, když jsem se probudila uprostřed noci celá zmatená. Edward mě nejspíš přenesl do postele, ale on sám tu nebyl. Vyhrabala jsem se tedy z deky a chtěla jít dolů, ale ve vteřině se otevřely dveře a Edward se objevil u mě.

„Jakto, že nejspíš?“ zeptal se a s úsměvem se objevil u mě. Chtěl mi dát pusu a oba jsme najednou uslyšeli hlasité vzdychnutí a slastné zasténání.

„A je to tu zase,“ povzdechnul si. Nechápavě jsem nakrčila obočí, aby mi to vysvětlil. „Moji sourozenci se oddávají vášním a pokaždé jsou trochu hlučnější.“

„Aha,“ zasmála jsem se a čelo položila na jeho rameno.

„A co kdybychom se oddali vášním i my?“ zeptal se tiše. Podal si moje rty a svalil mě pod sebe.

„Neříkal jsi, že všechno slyšíte?“ vydechla jsem zmateně.

„Všichni jsou moc zaneprázdnění. Nemusíš se bát, protože oni mají svých starostí dost,“ zašeptal mi do kůže na krku a vysvlékl mi tričko i s podprsenkou. Zaklonila jsem hlavu a slastně vydechla.

Ani jsem si neuvědomila, že mi za těch pár dní tak chyběl fyzický kontakt, který jsem po tom… potratu, vůbec nevyhledávala. I když se zdálo, že už jsem se z nejhoršího vyhrabala, pořád to bolelo.

„Ah,“ zasténala jsem, když jeho zuby skouly mojí bradavku a moje myšlenky se rázem rozplynuly. Cítila jsem jenom roustoucí touhu po tělesném uspokojení.

Jakmile se ode mě Edward jen na kousek odtáhnul, přetáhla jsem mu přes hlavu tričko a už mu stahovala kalhoty. Byla jsem šíleně nadržená. Jednu nohu jsem mu omotala kolem pasu a víc si ho k sobě přitáhla.

„Náruživá,“ zavrčel mi do ucha a rozcupoval na cáry moje kalhotky.

„Tak to, prosím, neprodlužuj, nebo se z tebe asi zblázním.“ Nejspíš to vyznělo vtipně, protože se začal smát, ale pak si omotal kolem pasu i moji druhou nohu a blíž už jsme si být nemohli.

Edward se mi navíc věnoval téměř až do rána, ale díky tomu, že jsem spala předtím, než jsme na sebe s Edwardem tak zaútočili, nebyla jsem ani moc unavená. Byla jsem šťastná.

„Dobré ráno, hrdličky,“ pozdravil nás Emmett a laškovně na nás mrknul, když jsme sešli s Edwardem ráno do kuchyně.

„Ty s Rose máte co povídat,“ oplatil mu to hned Edward a vzal mě do kuchyně na snídani, kterou už nám připravovala Esme.

„Nezůstanete ještě na oběd?“

„Mami, říkal jsem ti, že musíme ještě k Belliným rodičům, tak se nás nesnaž přemlouvat,“ usmál se na ni Edward.

„Jistě, jak jsem mohla zapomenout.“

„Zase přijedeme.“ Objal ji kolem ramen a dal jí pusu na tvář.

„To doufám. Carlisle tě vidí v nemocnici a já jednou za měsíc,“ stěžovala si s úsměvem.

„Kdybych studoval architekturu, vídal bych se zase s tebou,“ zakřenil se uličnicky a posadil se ke stolu s bohatou snídaní. Já už pila voňavý ovocný čaj a krmila se výbornými lívanci. Esme byla výborná kuchařka. Kdyby měla zájem, klidně bych ji přijala k sobě do podniku do kuchyně. Vařila skvěle.

„Půjdu zabalit věci,“ zvedla jsem se od stolu, když jsem se najedla, a odešla nahoru.

Neměli jsme toho na sbalení moc, takže mi to trvalo jenom krátce. Přes ramena jsem si hodila bundu a s taškou jsem sešla dolů.

„Proč to taháš?“ vrhnul se na mě Edward a měřil si mě káravým pohledem.

„Je to lehké.“ Protočila jsem oči, když mi tašku vytrhl z ruky a položil ji ke dveřím. Znovu se na mě káravně podíval, tak jsem radši zavřela pusu.

„Bude se mi po vás stýskat,“ přišla Esme a objala nejprve Edwarda a pak i mě.

„Zavolám ti, abychom domluvily zkoušku šatů ve svatebním salónu. Chceme to stihnout ještě teď v létě, takže to budou trochu fofry,“ přiskočila ke mně Alice.

„Mějte se,“ rozloučil se s námi i zbytek a s Edwardem jsme nasedli do auta.

K našim jsme přijeli akorát na oběd. Máma byla nadšená, že nás oba vidí, a když viděla, jak jsme spokojení, div se blahem nerozplývala.

„Ráda vás vidím. Pojďte honem dál, oběd už je na stole,“ popoháněla nás do kuchyně, kde jsme se přivítali s tátou.

„Tak se posaďte,“ pobídla nás máma a už nandávala porce jídla na talíře. Navzájem jsme si popřáli dobrou chuď a pustili se do jídla.

U našich to bylo taky fajn, ale pořád jsem byla tolik unavená. Začalo mě pálit v krku, pobolívaly mě klouby a hlava mi třeštila. A máma přišla k tomu všemu s parádní třešničkou na dortu.

„Podívejte se, Carol mi poslala fotku Chrise,“ ukázala nám pyšně fotku malého spícího drobečka a mně tak nechtěně zarazila ránu pod pás. Nemohla vědět, že jsem potratila a já už si navíc myslela, že jsem z toho venku. Nejspíš jsem ale nebyla. Šíleně mě to sebralo.

„Je krásný,“ vydechla jsem tiše a cítila na své tváři Edwardův pohled. „Musím si odskočit.“ Už jsem to nevydržela a z posledních sil jsem odběhla do koupelny, abych si mohla opláchnout tvář studenou vodou. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a musela jsem se vrátit zpátky.

„V pořádku?“ zeptal se mě Edward téměř neslyšitelně, tak jsem přikývla.

„Mami, budeme muset jet. Musím ještě dodělat pár papírů,“ začala jsem jednat dřív, abych předešla dalším bombám.

„A kdy vás zase uvidíme?“

„Můžete za mnou přijít kdykoliv do práce, nebo přijedete na oběd k nám.“

„Já vím, já vím,“ objala mě a dala mi pusu na tvář.

„Mějte se krásně,“ rozloučili jsme se. Edward mě objal a vedl k autu. Posadili jsme se a mlčky jeli domů.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptal se mě Ed, když jsme přišli.

„Ne,“ zamručela jsem a zapadla do koupelny. Potřebovala jsem se dát trochu dohromady a navíc se do mě dávala zimnice, takže jsem usoudila, že teplá voda bude to pravé.

Rychle jsem se vysvlékla a dala se do mě zima ještě větší, takže jsem vodu nastavila skoro až na úplně vařící a vlezla jsem si pod sprchu. Tělo se mi začalo postupně prohřívat, ale že by mi to nějak pomáhalo, to se říct nedalo, spíš naopak. Klepala jsem se nad čím dál víc, proto jsem vylezla, rychle se osušila a v pyžamu jsem se zabalila do teplého županu.

„Už si půjdu lehnout,“ zamumlala jsem směrem k Edwardovi, který se koukal na televizi.

„Dobrou noc,“ popřál mi, dal mi pusu a znovu obrátil svoji pozornost k televizi.

Byla jsem tolik vyčerpaná, že jsem si myslela, že jakmile vlezu do postele hned usnu, ale ani za nic jsem se nemohla zahřát. Pořád jsem se klepala zimou a ne a ne zabrat. Byla jsem vzhůru, i když si šel Edward lehnout, ale dělala jsem, že spím. Zase by si dělal jenom starosti.

Usnula jsem až dlouho po půlnoci a chvíli potom mi zvonil ten protivný budík. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale musela jsem do práce. Navíc mi nebylo vůbec dobře. V krku mě pořádně škrábalo, a že by mi bylo líp než včera, to se rozhodně říct nedalo. Ale musela jsem se sebrat, obléknout se a jít do práce.

Cítila jsem se, jako kdybych dostala palicí. Hlavě mě pořád bolela, a když jsem si vzala hrnek s čajem, bála jsem se, že ho upustím, jak byl najednou těžký. A i přesto, že bylo venku skoro třicet stupňů, vzala jsem si na tričko mikinu a dlouhé kalhoty. Pořád se mnou otřásala zimnice.

„Ahoj Bells,“ pozdravila mě Lucy, když jsem dorazila do baru.

„Ahoj,“ šeptla jsem a zhroutila se na barovou židličku.

„Náročná noc?“ mrkla na mě a hodila vyleštěné příbory do kovové misky.

„Lucy!“ okřikla jsem ji nasupeně, když se mi to v hlavě trochu uklidnilo. „Nemůžeš to, sakra, dělat trochu tišeji?“

„Promiň,“ pípla.

„Ty promiň,“ povzdechla jsem si. „Vůbec jsem nespala a není mi dobře. Všechno mě bolí.“

„Měla jsi zůstat doma. Za chvíli dorazí Claire a já to tu zatím zvládnu. Radši běž, než aby ses nám tu zase zhroutila. Vážně, Bello, nezahrávej si.“

„Ano, mami. Už jdu,“ zamumlala jsem a vstala. Ploužila jsem se ke dveřím, když jsem narazila na Claire.

„Ráda tě vidím, šéfová, a musím ti něco ukázat. Podívej,“ strčila mi před oči černobílou fotku z ultrazvuku a ukazovala někam doprostřed. „Vidíš, bude to kluk.“

„Claire, ukaž mi to taky. Bella je na odchodu. Nejspíš je nemocná, tak ať ještě něco nechytneš,“ přitáhla si ji Lucy k sobě.

„Aha, tak se honem běž vyležet. Ať je ti líp,“ usmála se na mě a konečně jsem mohla odejít.

Dojela jsem domů, svlékla si kalhoty a jako podťatá jsem padla do postele. Zachumlala jsem se do deky a vyčerpaně zavřela oči.

35. kapitola - 36. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 36: