Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 34

05.02.2012 (17:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3717×

„Ahoj, Bello,“ objala mě Alice na parkovišti, když jsem si sedala k nim do auta. „Jak se máš?“

„Dobře. Ahoj, Rose.“

„Ahoj,“ usmála se na mě a nastartovala.

„Doufám, že máš volno celý den. Chtěly jsme si udělat pořádný maraton, ale Edward mě varoval, ať tě moc nezatěžuju. Jako kdybych někoho někdy zatěžovala,“ mumlala si pro sebe.

„Edward asi ví, co říká,“ odpověděla jí Rose, až mě napadlo, jestli náhodou nevědí o tom potratu. Ale Edward mi slíbil, že to nikomu neřekne, tak jsem mu věřila.

Zaparkovaly jsme v jednom z největších obchodních domů a společně jsme vyrazily vstříc nákupům. A bylo to skvělé. Moje myšlenky se uvolnily. Nemusela jsem na nic myslet a vlastně, i kdybych chtěla, ty dvě mě nenechaly. Bylo to samé: Bello, podívej. Zkoušej. Co myslíš? Líbí se ti to? To ti bude slušet. Opravdu jsem si to užívala a svůj šatník obohatila o spoustu kousků.

„Edward říkal, že v sobotu přijedete,“ ujišťovala se Alice.

„Ještě jsme se nedohodli na sto procent.“

„Esme se na vás těší. Můžeme si udělat filmové odpoledne nebo i večer. Můžete u nás přespat, uděláme si pyžamovou párty.“ Její plány byly velkolepé a byla tak nadšená.

„Uvidíme,“ usmála jsem se na ni. „Možná budu muset do práce.“

„Určitě nebudeš.“

„Dobře, v sobotu přijedeme,“ zasmála jsem se jejímu přemlouvání, které jako přemlouvání nejspíš vypadat nemělo.

„Výborně,“ objala mě úplně nadšená. „A pojď, ještě nás čeká spodní prádlo a botičky.“

„Christian Loubotin? Alice, děláš si legraci? Nebudu utrácet tolik peněz za boty, které téměř vůbec nenosím.“

„Každá žena by měla mít v botníku alespoň jedny jeho boty a ty nebudeš výjimka. Nemusíš si kupovat nic vysokého, ale co tyhle, podívej.“ Vzala do ruky černé boty na dobře deset centimetrů vysokém podpatku s platformou a otevřenou špičkou. „Vyzkoušej si je. Budou se ti hodit k té černé úzké sukni nebo k té šatovce.“

„Alice, neblbni. K ničemu mi nebudou. V baru v tomhle běhat nebudu.“

„Bez řečí,“ mrkla na mě a Rose se jenom uchechtávala. „A platím já.“

„Ali-”

„Ticho,“ varovala mě znovu a zacpala mi i pusu. „Vyzkoušej si tuhle velikost a vezmeme je. Já se jdu podívat po nějakých sandálkách na léto.“

Alice si vybírala snad půl hodiny jedny pitomé boty, ale já tomu začínala pomalu přicházet na chuť. Kdybych je měla kam nosit, tak bych klidně šla do dalších třech lodiček, které byly naprosto dokonalé, ale pro mě naprosto nepoužitelné. Bohatě mi stačily dvoje, co už jsem doma měla.

„A teď třešinka na dortu. Dárečky pro naše drahé polovičky.“

„Už se nemůžu dočkat, až se předvedu Emmettovi v nové kůži,“ nadhodila Rose.

„Co si budeme povídat, Jasper už taky všechno prádélko zlikvidoval,“ přidala se Alice a já nějak neměla co říct.
„A co Ed, Bello?“

„Jo, jako bratr se nezapře,“ prohodila jsem, aby nepojali nějaké podezření.

„Takže trhan,“ konstatovaly obě najednou.

„Občas ano.“

„Tak pojď, ať se náš malý bráška má na co těšit.“

„Malý? Vždyť říkal, že je z vás všech nejstarší,“ zamračila jsem se.

„Ten ale kecá,“ vydechla Rose překvapeně. „Vlastně není tak daleko od pravdy. Je nejstarší, co se týče normálního věku, protože on stárne a my už ne, ale když bychom s ním srovnali náš věk z pohledu upírství, je z nás opravdu nejmladší a jen tak už nás nedohoní.“

„Koukám, že toho o vás nevím ještě hodně.“

„Jednou se to všechno dozvíš,“ usmála se na mě Alice a už netrpělivě zaběhla do obchodu Victoria´s secret. „Tak pojďte.“ Už se zase nemohla dočkat. „Rose, podívej. To se bude Emmettovi líbit,“ upozornila ji Alice na červený komplet s podvazky.

„Jak dlouho to na mně vydrží? Dvacet sekund?“ uchechtla se a vzala si to od ní.

„Na, Bello, tohle je dělané jako pro tebe,“ podala mi luxusní podprsenku zdobenou krajkami a kamínky a stejné kalhotky. „Edward bude nadšený. Má rád detaily.“

„Alice, já, jako pracující člověk, potřebuju něco pohodlného, v čem můžu celý den běhat a ne nějaké prádlo, které se hned roztrhne a s nějakými pičurinkami, které mi budou všude vadit. Chápeš?“

„Tak když si nevybereš tady, můžeme zajít jinam. Calvin Clain, Dolce & Gabbana nebo kdokoliv jiný. Ale podívej, tohle je tak rozkošné.“ Ukázala mi krajkové kalhotky s růžovým chmýřím okolo, jako kdyby mě předtím vůbec neposlouchala.

„Alice,“ vyfoukla jsem vzduch, až mi nadzvedl ofinu. „Jsi šílená.“

„Já vím. A proto mě tolik lidí zbožňuje,“ mrkla na mě a i s ramínkem mě poslala do kabinky.

Samozřejmě mi to sedělo a navíc to vypadalo opravdu hezky. Moje tělo jako kdyby dostalo úplně jiný šmrnc, než v tom obyčejném prádle. Alice měla na velikosti a na střihy oko, ale když jsem zavadila o cenovku, měla jsem chuť jí obě oči vypíchnout. Ať už byli jakkoliv bohatí, měla jsem svoji hrdost a odmítala jsem skutečnost, že by za mě a moje spodní prádlo nebo jiné oblečení platila jakkoli vysoké sumy. Jenže proti ní jsem neměla šanci. A když se do mě pustila i Rose, podvolila jsem se a nechala na sebe navléknout další kraječky, kamínky a mašličky, a než jsem se oblékla, už bylo zaplaceno a holky na mě čekaly před obchodem.

„Zrádkyně,“ zašeptala jsem směrem k nim a samozřejmě mi věnovaly jeden ze zářivých úsměvů.

„Tak pojď, už je pozdě. Edward bude mít starosti,“ pobídla mě Alice a výtahem jsme sjely do podzemních garáží. Nasedly jsme do auta a jely domů.

„Jaké byly nákupy?“ přivítal mě Edward polibkem a vzal mi tašky do kuchyně.

„Bláznivé. Donutily mě kupovat samé šílenosti. Sleduj,“ vytáhla jsem z krabice ty boty. „A nemluvím o spodním prádle. Mám pocit, že se do těch šňůrek a krajek ani nebudu umět navléknout.“

„Já ti když tak pomůžu,“ mrkl na mě laškovně.

„Obávám se, že s tímhle si neporadíš ani ty. Pokud tě k sobě pustím.“

„Ukaž mi ty úlovky.“ Celý hr začal prohledávat moje tašky a s širokým úsměvem tahal ven jeden kousek za druhým.

„Jsi jako malé dítě,“ poznamenala jsem a šla si vzít něco k jídlu.

„Bože, Bells, jestli si tohle někdy oblečeš, tak mě asi klepne.“ Vytáhl z tašky ten příšerný tmavě zelený korzet s černými podvazky, který mi Alice strčila pod výhružkou dalšího prádélka. Jako kdybych byla nějaká šlapka, která toho potřebuje hromady.

„Neboj se, tohle zastrčím úplně na dno skříně a nechám to tam.“

„Ale ne, tak jsem to nemyslel,“ začal to hned brát zpátky. „Moc rád tě v tom uvidím. Vážně. Budeš neodolatelná.“

„Nešplhej,“ usadila jsem ho s úsměvem a on mě hned držel kolem pasu.

„Zbožňuju tě,“ zašeptal a políbil mě. „Obleč si to, prosím.“

„Dnes ne. Není ta správná atmosféra. Jsem unavená a zítra už jdu vážně do práce.“

„Počkej!“ téměř vykřikl, jak si na něco vzpomněl. „Něco ti musím ukázat,“ nadzvedl laškovně obočí a odběhl někam pryč.

„Dneska,“ začal, když se vrátil, „jsem byl v cestovce, abych se podíval na nějakou tu dovolenou, a sehnal jsem… naprostou dokonalost. Posaď se, já najdu webovky a ukážu ti to.“ Vzal si počítač a začal hledat.

Posadila jsem se na gauč, nohy si hodila nahoru, a když si sedl vedle mě, pohodlně jsem se mu opřela o jeho rameno a ruku. Sledovala jsem, jak najel na Google, do vyhledávače zadal Necker Island a za chvíli už se mu načítaly nádherně modré webové stránky a fotka, která se tam objevila, mi úplně vyrazila dech. Azurové moře, písčitá pláž a malý ostrůvek s nádherným a obrovským domem.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla jsem omámeně a to jsem viděla jenom fotky. „Kde to je?“

„To je Hawaii. Líbí se ti to?“

„Je to úžasné.“

„Takže se stačí jen zabalit a jet. Za měsíc,“ usmál se a objal mě kolem ramen.

„Děláš si srandu? Edwarde, ty ses zbláznil,“ vydechla jsem totálně vyvedená z míry. „To nemůžeš myslet vážně.“

„Bells, už je to zařízené a nevyčítej mi, že jsem rozhodl bez tebe, protože ty bys mi to zakázala. A já chci, aby sis to užila se vším všudy. Budeme pro sebe mít celý ostrov. Jen my dva.“

„Ty ses vážně pomátl,“ zakroutila jsem hlavou. „Vždyť za to musíš vyhodit kolik tisíc dolarů a…“

„O cenu tady vůbec nejde,“ umlčel mě rychle. „Poslední dobou toho bylo hodně na nás oba a já chci, abychom si hlavně odpočinuli, pověnovali se sami sobě, popřípadě i někomu dalšímu.“ Ruku položil na moje břicho a políbil mě. „Takže žádné protesty. Odlétáme za tři týdny. Vzal jsem to v půlce srpna, protože většina New Yorku bude na dovolené a ty si tak nebudeš muset dělat starosti, že holky nestíhají.“

„Počkej, počkej, počkej,“ brzdila jsem ho. „Zapomněl jsi na jednu důležitou věc. Claire nastupuje na mateřskou.“

„Vždyť máš přeci Lucy a Carol. Pořád na ni pěješ ódy, tak bude týden pracovat jako normální dospělý člověk.“

„Edwarde, ty ses vážně zbláznil,“ shrnula jsem to a on se rozesmál.

„Užijeme si to jako nikdy.“

33. kapitola - 35. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 34: