Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 25

05.12.2011 (08:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3596×

Následující týden měla Claire dovolenou, aby si mohli s Jamesem vyrazit na krásné líbánky, tak jsme to museli v baru zvládnout s Lucy a Davem sami. Já byla ráda, že máme tohle hektické období za sebou a v nejbližší době už nás žádná velká akce nečekala. To jsem si teda jenom myslela, kdyby se nepřiřítil Edward a neřekl mi, že v neděli jsme pozvaní k jeho rodině na oběd. Lucy mi fandila, ale já z toho bůhví jak odvařená nebyla.

„Buď v klidu,“ uklidňoval mě Edward, když jsem se ráno vypravovala.

„Nevím, co si mám vzít na sebe,“ zamručela jsem nervózně a stepovala před skříní.

„Ukaž,“ odstrčil mě a začal hledat.

„Ne nic odvážnýho?“ varovala jsem ho pro jistotu a on jen protočil oči.

„Tady,“ vytáhl obyčejné úzké jeansy a bílé tričko s černým potiskem vepředu. „Žádná věda. Moji rodiče tohle neřeší.“

„Ale já to řeším. Tys to měl o mnoho jednoduší. Moji rodiče jsou fajn a navíc ses jim představil sám.“

„Naši jsou ty nejhodnější rodiče na světě, tak se, prosím, nestresuj. Je to naprosto zbytečné,“ protáčel oči.

„Tak já se jdu obléct, ať můžeme jet,“ povzdechla jsem si a zmizela v koupelně.

Dala jsem si záležet i na make-upu a vlasech, abych vypadala alespoň trochu k světu. Obula jsem si vysoké kozačky a černý kabát a Edward už mě táhnul k výtahu a následně i k autu.

Po pár minutách jízdy v autě mu začal zvonit telefon. Nezvednul ho, ale dal ho na hlasitý odposlech a teprve až potom to zvednul.

„Edwarde, kde jste? Esme je nervózní, tak sebou koukej mrsknout!“ rozezněl se autem naštvaný hlásek.

„Už jedeme Alice. Belle to trochu trvalo.“

„Jistě, jako kdybych tě neznala.“ Skoro jsem si představila, jak osoba na druhé straně protáčí očima.

„Opravdu za to můžu já,“ vložila jsem se do hovoru trochu nesměle a Edward se na mě zakřenil. „Omlouvám se.

„Bello, znám svého bratra moc dobře, abych ti to věřila,“ odpověděla se smíchem. „Mimochodem, já jsem Alice. Už se moc těším, až se poznáme.“

„Já taky, Alice,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Už jsme tady,“ řekl Edward znuděně a zaparkoval na příjezdové cestě velkého domu.

Nestačili jsme ani vystoupit a už jsem poznávala majitelku toho hlasu, který se mnou mluvil v autě. Přiřítila se k nám totiž jako první a široce se usmívala.

„Ahoj Bello,“ křenila se na mě a objímala mě. „Jsem Alice. Jsem ráda, že tě Edward konečně dovedl představit. Doufám, že tě moc nevyděsil. To on umí. Tak pojď.“ Čapnula mě za ruku a já jen tak tak stihla chytnout i Edwarda, aby šel hned za námi. „Moc jsme se na tebe všichni těšili. Hlavně Esmé, Edwardova matka.“

Takovéhle přivítání jsem si ani za mák nepředstavovala. Jasně, bylo to lepší, než kdyby mě všichni zabíjeli pohledy, ale i z tohohle jsem byla kapánek rozpačitá. Nevěděla jsem, jak se k tomuhle postavit a nepomáhal mi ani Edward, který zatím neřekl ani slovo.

„Ahoj mami,“ přistoupil nakonec k mladé hnědovlasé ženě a dal jí pusu na tvář. Všichni byli tak krásní a jeho rodiče především mladí, až mi to k nim vůbec nesedělo. Ale v případě, že Edwarda adoptovali, tak proč ne. Já zatím stála s Alicí o podál a připadala si jako nějaké cvičené zvířátko, na které všichni koukají. A že tu bylo těch diváků požehnaně. „Mami, tohle je Bella, moje přítelkyně.“ Konečně se ke mně otočil a natáhl ke mně ruku. Trochu váhavě jsem k němu popošla a postavila se tváří tvář jeho matce.

„Moc mě těší, Bello,“ usmála se a podala mi ruku.

„Mě taky, paní Cullenová. Máte moc pěkný dům,“ chtěla jsem být co nejzdvořilejší a ruku jsem jí stiskla.

„Tohle je můj táta Carlisle,“ popostrčil mě.

„Ráda vás poznávám, pane Cullene,“ usmála jsem se a znovu si s ním potřásla rukou.

„Alici už znáš a její přítel Jasper,“ popošel se mnou Edward zase o kousek dál.

„Ahoj Bello,“ usmál se trochu křečovitěji, ale ruku mi nenabídnul.

„Tohle je Emmett a jeho přítelkyně Rose.“

„Ahoj,“ mávnul mi Emmett a Rose kývla hlavou. Představování bylo naštěstí u konce.

„Máte hlad?“ zeptala se Esmé a Edward už mě za sebou vláčel do jídelny, kde byl prostřený velký kulatý stůl. Všichni si posedali a já měla poslední volné místo. Mezi Edwardem a Emmettem.

„Doufám, že máte ráda italskou kuchyni. Udělala jsem penne all´arrabiatta.“

„Italská kuchyně je úžasná, stejně jako francouzská a myslím, že ani čínská není k zahození,“ odpověděla jsem a nechala si nandat. „A prosím, tykejte mi.“ Ještě jsem spolkla poznámku o tom, že nejsem tak stará a usmála se.

„Tak dobrou chuť,“ popřáli jsme si všichni navzájem a začali jíst.

„Je to opravdu vynikající,“ musela jsem jí to pochválit, protože takhle dobré těstoviny jsem snad v životě nejedla.

„Děkuji,“ usmála se. „Edward říkal, že se vyznáš.“

„Ano, mám svůj bar,“ přikývla jsem, když jsem dožvýkala sousto. „A myslím, že můžu říct, že celkem slušně prosperuje.“

„To je zajímavé. Spousta mladých lidí nejradši cestuje nebo se poflakuje a nechá se živit od rodičů.“

„Nebudu lhát. Moji rodiče mě opravdu hodně podporovali, než jsem se postavila na vlastní nohy a teď jim to dokážu alespoň trochu vracet. Navíc jsem o tomhle snila už od základní školy a to mě dost popohánělo.“

„Jsi velmi cílevědomá.“

„Nedokážu si představit, že bych snad někdy dělala něco jiného. I když je to někdy opravdu náročné, ten kontakt s lidmi je k nezaplacení. Nedokážu si představit, že bych seděla někde v kanceláři, jenom ťukala do počítače a vařila kafe. Takhle ho sice vařím taky, ale mám z toho pěkný pocit, když vidím, jak lidem chutná a jak se vrací.“

Zbytek oběda už proběhl v tichosti. Edward se na mě čas od času usmál a já tak doufala, že je všechno v pořádku. Že jsem uspěla a už mi nehrozí nic horšího. Že jsem prošla.

„Pomůžu vám s nádobím,“ vyskočila jsem, když všichni dojedli.

„Ne, děkuji. Jsi tu na návštěvě a Edward ti chce určitě ukázat zbytek domu. Běžte se bavit,“ pobídla nás Esme s úsměvem a Edward mě za ruku táhnul po schodech nahoru. Šli jsme až ke dveřím na konci chodby.

„Tvoje rodina je moc milá,“ prohodila jsem jen tak a on se usmál.

„Vidíš, říkal jsem, že se nemáš čeho bát. Tady je můj pokoj.“

„Myslela jsem, že už tu nebydlíš.“

„Ano, ale Esme by nedovolila, abych se od nich tak moc odřízl,“ pokrčil rameny.

„No tak, jsem zvědavá,“ pobídla jsem ho a on konečně otevřel.

Byl to normální pokoj. Vlastně na normální pokoj tu bylo až moc uklizeno. Nikdo nemohl mít takhle moc uklizeno, pokaď v tom pokoji bydlel. Ani já jsem neměla takhle vyšperkováno, když jsem se stěhovala do nového. Ale ten výhled. Ten byl nádherný. Vždycky se říkalo, že výhled z Brooklynu na Manhattan je nezapomenutelný, ale že až takhle? Nemohla jsem od okna odtrhnout oči, ani když mě Edward chytil kolem pasu a dal mi pusu na krk. I přes moje nesouhlasné mručení mi zajel rukama pod tričko a začal mi rozepínat kalhoty.

„Kazíš mi výhled,“ zaprotestovala jsem.

„Mám mnohem lepší,“ zamumlal a otočil si mě k sobě. Chytil mě za zadek a vyzvedl mě, abych mu nohy omotala kolem pasu.

Do slabin mě tlačilo jeho vzrušení a já nemohla z představy, že se spolu budeme milovat nad hlavou jeho rodičů navíc u okna s tím nejkrásnějším výhledem, který jsem kdy viděla. Přitáhla jsem si ho za vlasy ještě blíž a začala ho náruživě líbat, když se ozvalo zaťukání na dveře a ty se hned otevřely.

„Ehm…“ prohodil, myslím, Emmett. „Esme se ptá, jestli si dáte kávu.“

„Ráda,“ dostala jsem ze sebe celá červená.

„A ty Ede?“

„Radši panáka,“ zamumlal a Emmett se smíchem dveře zavřel.

„Perfektní,“ zahučela jsem a hlavu si opřela o jeho rameno. „Nemohla jsem si přát nic lepšího, než nás nachytá tvůj bratr v domě tvých rodičů.“

„Neřeš to. Emmett je prostě Emmett a někdy bych mu nakopal, že leze v nesprávnou dobu tam, kam nemá. Pojď,“ vzal mě za ruku, a i když se mi vůbec dolů nechtělo, šla jsem.

Všichni se tvářili, jako že se nic neděje, jen Emmett, pokaždé když se na mě podíval, laškovně zahýbal obočím a já musela sklopit hlavu, protože bych se začala smát. Teď mi to připadalo hrozně vtipné.

„Upekla jsem domácí muffiny,“ pochlubila se Esme a přinesla plný talíř nadýchaných košíčků. Nabídla mi, tak jsem po jednou sáhla, abych neurazila a hned, jak jsem dojedla, jsem musela sáhnout po druhém, protože byly vynikající.

„Nejlepší muffiny, jaké jsem kdy jedla,“ pochválila jsem ji uznale a ona se potěšeně usmála.

„Takže, vy bydlíte spolu?“ zeptala se Rose a protože jsem měla plnou pusu, jen jsem kývla.

„Sprostě jsem se jí tam nakvartýroval,“ odpověděl Edward se smíchem.

„To teda ano,“ přitakala jsem, když jsem polkla. „Měla jsem ho na krku snad po třech týdnech.“

„Edward je jako klíště. Zakousne se a už nepustí,“ prohodil Emmett a s Jasperem se pěkně rozchechtali.

Edward po nich hodil polštář a musela jsem se rozchechtat i já. Esme se je snažila mírnit, ale když v obýváku vypukla menší polštářová válka, vzdala to a se shovívavým úsměvem odešla s Carlislem do kuchyně.

„Někdy spolu vyrazíme na nákupy,“ přisedla si ke mně Alice, když kluci měli svojí zábavu. „Zastavím se u tebe v baru a domluvíme se. Nebo můžeme zajít do kina na trojité rande a udělat si pěkný večer.“

„To by bylo fajn,“ usmála jsem se a v duchu už přemýšlela, kde na to asi najdu volný čas.

„Nikam mi jí nelákej. Doma bude,“ skočil ke mně Edward a objal mě kolem ramen. „Už takhle pořád lítá bůh ví kde a ještě mi jí budeš tahat na nákupy.“

„Nesmíš být taková netykavka. Užívat si spolu můžete večer a ne přes den, kdy je to jenom ztráta času,“ přidala se do našeho rozhovoru i Rosalie. „Viď Emmette?“

„Ale kdo to má kruci před den vydržet,“ zasténal a Edward se rozesmál.

„Já většinou pracuju dlouho do večera, takže má Edward i tak smůlu,“ podotkla jsem, ale sama jsem si říkala, že na tom tak špatně být nemůže. Kdybychom se potkali jinde, než v baru a nevyspali jsme se spolu opilí, dlouho bych si ho k sobě tak blízko nepustila. Takže z toho nakonec vybruslil ještě docela dobře. To jsem mu ale samozřejmě říct nemohla. Ještě by si hrál na uraženého.

„Bell, nechtěla jsi ještě dneska něco dělat?“ zeptal se Edward.

„Co?“ podívala jsem se po něm nechápavě. „Já? Ne.“

„Tohle ti nevyšlo, bráško,“ rozesmáli se všichni, včetně mě.

„Hlavně, že se bavíte,“ zamručel Edward a napruzeně si založil ruce na prsou.

„Ne, Edward má pravdu. Už bychom vážně měli jet. Pár faktur na mě přeci jen čeká,“ chtěla jsem si ho udobřit.

„To je škoda,“ objala mě Alice. „Ale doufám, že se brzy uvidíme. Zastavíme se u tebe v baru.“

„Dobře. Kdybych tam náhodou nebyla, řeknete, že jdete za mnou a holky mi cinknou, ale teď bych tam měla být pořád.“

„My si nějak poradíme.“

„Ahoj mami,“ loučil se Edward s Esme pusou na tvář a s Carlislem si podal ruku.

„Nashledanou,“ usmála jsem se a s Edem, který mě držel kolem ramen, jsme šli k autu.

„Vidíš, říkal jsem ti, že se nemáš čeho bát,“ chechtal se cestou domů a já jsem nechápavě kroutila hlavou.“

24. kapitola - 26. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 25: