Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenaná 4. část

21.01.2011 (21:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1627×

Poznamenaná

4. část

Ne, to není možné. Nemohla jsem se do něj zamilovat. To přece nejde. Vždyť ho znám jen pár dní. Sice je moc milý, hodný, úžasný, božský, krásný... Ne, dost! Nemůžu se tady nad ním tak rozplývat! Znám ho jen pár dní, takže ne moc dobře na to, abych se do něj mohla zamilovat. I když... Včera jsem ho chtěla políbit a pořád chci, aby mě objal, chytil kolem pasu, držel mě za ruku... Jo, dobře, zamilovala jsem se. Ach jo.

„Bello!“ zamávala mi Alice před očima rukou.

„Vnímáš?!“ zeptala se pobaveně.

„Jo, jen jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem.

„Tak pojď, musíme na hodinu,“ řekla a chytla mě za ruku. Společně jsme se vydaly na dějepis. Ach jo, to bude nuda.

Celou hodinu jsem byla duchem nepřítomná, pořád jsem přemítala, jestli je možné, že jsem zamilovaná do Edwarda.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem přeslechla zvonění a Alice do mě musela zase drknout, abych se vůbec zvedla.

„Tak ahoj, Bello, uvidíme se zítra,“ loučila se se mnou Alice a ostatní na parkovišti. Jeli totiž Emmettovým Jeepem, jelikož mě ráno vyzvedával Edward.

„Mějte se,“ zamávala jsem jim a vydala se k Volvu, kde už na mě čekal Edward.

„Tak jedeme?“ řekl a krásně usmál se. Rozbušilo se mi srdce tak rychle, že jsem se bála, aby mi nevyskočilo z hrudi. Celá rudá jsem jen kývla a nastoupila do otevřených dveří. Edward obešel auto a nastoupil na místo řidiče. Hned poté nastartoval a vyjel z parkoviště.

Celou cestu bylo takové to tíživé, trapné ticho, když člověk neví, co říct. Já vůbec nevěděla, jak se mám chovat. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Pořád jsem totiž nedokázala pochopit, co k němu cítím.

Ani jsem se nenadála a stáli jsme u nás před domem.

„Díky za svezení,“ špitla jsem.

„Není zač a abych nezapomněl, Emmett včera odvezl tvůj náklaďáček do servisu a prý to bude tak na týden,“ vysvětloval mi. „Takže tě budu vozit celý týden, jestli chceš,“ vyhrkl na mě. Nevěděl, jak moc velkou radost mi udělal tím, že s ním budu moct trávit tolik času. Ale zase na druhou stranu to bude těžké, když budu muset skrývat své city, o tom není pochyb. Nemůžu mu říct, co k němu cítím, určitě by se mi vysmál. Takže radši s ním budu jako kamarádka a budu skrývat své city, než s ním nebýt vůbec.

„Budu moc ráda,“ usmála jsem se na něj a jemu se rozsvítily oči. Že by měl taky radost?

„Tak ještě jednou děkuju. Ahoj,“ rozloučila jsem se a chtěla vystoupit, ale zastavil mě.

„Počkej!“ zadržel mě. Otočila jsem se a setkala se s jeho pohledem. Měl obličej moc blízko mého, takže jsem nebyla schopna odpovědi ani pohybu.

Po chvíli, co jsme si jen tak hleděli do očí, zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Pak se rychle odtáhl.

„Měla bys už jít,“ zamumlal a ani se na mě nepodíval.

„Jo, to bych měla,“ vykoktala jsem celá rudá a vystoupila z auta. Zamířila jsem do domu, kde jsem si v kuchyni ohřála jídlo a pak se vydala nahoru do pokoje. Svalila jsem se na postel a jen tak ležela. Nechala jsem myšlenky, ať si dělají, co chtějí.

Nevím jak, ale po chvíli jsem usnula.

Vzbudila jsem se, když už byla tma. Posadila jsem se na posteli a rozsvítila světlo. Najednou jsem si v rohu všimla nějakého pohybu. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem nic neviděla. Asi se mi něco zdálo. Koukla jsem se na budík a bylo půl jedné. Zhasla jsem lampičku a lehla si zpátky do postele z cílem znovu usnout. Pořád jsem se však převalovala a usnout jsem nemohla. Když už jsem usnula, tak jsem usnula na pár minut a zase jsem se hned vzbudila. Usnula jsem tímhle stylem třikrát. Už mě to nebavilo, a tak jsem rezignovaně vylezla z postele, čilá jako rybička. Tři ráno, skvělý. Co mám jako dělat?

Rozhodla jsem se pro koupel. Došla jsem do koupelny, kde jsem si napustila plnou vanu a relaxovala. Myšlenky mi samovolně sklouzávaly k Edwardovi.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou někdo zaklepal na dveře.

„Bello?“ ozvala se za dveřmi překvapená babička.

„Ano, babi?“ houkla jsem a vylezla z vany. Zabalila jsem se do ručníku a vyšla ze dveří.

„Co tady děláš takhle brzo. Vždyť je teprve půl pátý!“ vyptávala se.

„Nemohla jsem spát,“ povzdechla jsem si.

„Chceš udělat snídani?“ zeptala se. Jen jsem kývla a vydala se do pokoje obléknout. Vzala jsem si už věci do školy, džíny, triko a mikinu. Pak jsem se v koupelně učesala a lehce nalíčila. Spokojená s úpravou jsem sešla dolů a v kuchyni jsem si sedla ke stolu, kde už jsem měla připravené toasty.

Když jsem to snědla, přemítala jsem, co bych mohla dělat. Měla jsem ještě hodně času, Nakonec jsem si sedla k televizi, abych zjistila, co dávají. Zrovna běžel nějaký film, tak jsem se uvelebila na gauči a koukala.

Akorát když film skončil, uslyšela jsem zatroubení. A jéje, škola. Rychle jsem si vzala tašku, obula se a vyšla ven. Tam už čekal Edward, opřený o auto. Nemohla jsem si pomoct, ale vypadal jako model. Ne, jako bůh krásy.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě vesele a otevřel mi dveře.

„Dobré,“ odpověděla jsem a nastoupila.

Po cestě jsme si povídali a za chvíli jsme byli u školy. První hodinu jsem měla sama. Vydala jsem se na dějepis, to bude nuda.

Hodina se vlekla hrozně pomalu, ale nic netrvá věčně, takže jsem se dočkala zvonění. Sbalila jsem si věci a šla na angličtinu s Alicí.

Pak jsem měla další tři hodiny s Emmettem, s Rosalie a s Edwardem. Sedli jsme si do lavice pro čtyři ve složení Rosalie, Emmett, já a Edward.

Všechny tři hodiny utekly hrozně rychle, jelikož mi buď Emmett vykládal vtipy nebo jsem si povídala s Edwardem.

Ani jsem se nenadála a byl konec poslední hodiny, tedy čas na oběd. Společně jsme se vydali na oběd a po cestě se k nám připojili Alice s Jasperem. Když jsme vcházeli do jídelny, všimla jsem si Angely, jak sedí vedle Jessicy a zlostně na mě kouká. To je teda kamarádka. Ignorovala jsem jak ji, tak ostatní. Vzala jsem si salát s colou a šla si sednout ke stolu.

Během jídla jsem si všimla Edwardova zamračeného, až skoro rozzlobeného výrazu. Otočila jsem se a jediný, kdo by odpovídal Edwardovu pohledu, byl Mike. To je nějaký divný, proč by Edward rozzlobeně koukal na Mikea? Vždyť mu nic neudělal! Je to nesmysl, asi si jen na něco vzpomněl. Nechala jsem to být a dál jsem jedla.

„Konečně!" vykřikl zničehonic Jasper.

„To ti to trvalo," zasmál se a drcl do Edwarda.

„Co?" zeptala jsem se nechápavě.

„Ale nic, musíme na hodinu," vyhrkla Alice. Kývla jsem hlavou, zvedla se a neřešila to. Odnesla jsem tác a vydala se s Alicí na tělák, ach jo.

K mému překvapení utekl celkem rychle, takže než jsem se nadála, šla jsem z tělocviku na parkoviště. Počkala jsem na Edwarda, pak jsme společně nasedli a vyjeli z parkoviště. Po cestě jsme si povídali, ale přišlo mi, že je Edward duchem mimo.

Když jsme zastavili před domem, Edward vystoupil, a hned mi otevíral dveře. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale vystoupila jsem.

„Musím ti něco říct," začal, „nepůjdeme se projít?" navrhl a já kývla. Dala jsem si do domu tašku a hned vyšla ven. Došla jsem k Edwardovi a společně jsme vyrazili směr město.

Mlčeli jsme a po chvíli jsme došli k nedalekému parčíku. Vešli jsme tam a já pořád čekala, až Edward něco řekne.

„Víš, musím ti říct pár věcí," začal.

„Ale nevím, jak ti to mám říct a jak začít," povzdechl si.

„Začni od začátku," vybídla jsem ho s úsměvem.

„Když já se bojím, abys neutekla," zašeptal a složil hlavu do dlaní.

„Edwarde," vyslovila jsem pečlivě jeho jméno. Tázavě se na mě podíval a čekal.

„Nevím, co mi chceš říct, ale vím, že rozhodně neuteču," řekla jsem popravdě. Nevím, co mě to popadlo, ale chytla jsem ho za ruku. Usmál se na mě a pak si povzdechl.

„Víš, určitě sis všimla, že já a naše rodina jsme jiní než ostatní," začal.

„Jo, to jo. Všichni jste krásní, jako andělé, ne jako lidi. Máte bledou a studenou kůži. A taky jsem si všimla, že toho nikdy moc nesníte, ani nic nepijete," vyjmenovávala jsem vše, čeho jsem si všimla. Jen kýval hlavou.

„Jo a občas mám pocit, jako byste spolu komunikovali beze slov," vzpomněla jsem si na dnešní oběd.

„To je všechno pravda. Ale je ještě pár dalších věcí, o kterých nesmí nikdo vědět. Víš, Bello, my nejsme obyčejní lidé," začal pomalu. Nejsou lidé? Tak to budou tak andělé nebo možná bohové. Nic jiného mě nenapadlo.

„Jste andělé?" tipla jsem.

„Ne, to teda nejsme. K andělům máme hodně daleko," řekl a hořce se zasmál. Tomu nevěřím, oni musí být andělé.

„Tak co teda jste, když ne andělé?" ptala jsem se nedočkavě.

„Víš, Bello, my jsme..." nedořekl a nadechl se, „my jsme upíří," zašeptal a čekal na mou reakci. Jak bych měla zareagovat? Jak bych měla zareagovat, když mi právě kluk, do kterého jsem se zamilovala, řekl, že on a celá jeho rodina jsou upíři. Měla bych zapomenout na city a vzít nohy na ramena. Ale ne, já tady s ním dál sedím, držím ho za ruku a fascinovaně na něj koukám.

„Upíří? Fakt?" zeptala jsem se překvapeně. Jen kývl a dál mě sledoval.

„Tý jo. A to jako pijete krev?" ujišťovala jsem se. Opět jen kývl.

„Páááni," vydechla jsem.

„To je vše co řekneš?! Páni?" zeptal se zmateně.

„No, zajímá mě spousta podrobností, ale bylo mi blbý se hned ptát," přiznala jsem.

„A to je ti jedno, že tady sedíš s upírem?!" podivil se překvapeně.

„Celkem jo," zamyslela jsem se nad tím.

„Kdyby jsi mě chtěl vysát nebo tak něco, tak už by jsi to udělal," poznamenala jsem.

„Ale stejně jsem nebezpečný!" vyjekl hlasitě, až se pár lidí otočilo.

„Tak řekneš mi teda ty podrobnosti nebo mám jít k vám domů?" zeptala jsem se, abych odvedla téma.

„Dobře," povzdechl si.

„Co chceš slyšet?" zeptal se a zamračil se.

„Všechno."

Tak mi vyprávěl vše o upírství. O nesmrtelnosti, skvělém zraku, sluchu i čichu. O rychlosti, síle a zvláštní věci, co dělají na slunci. Prý mi to někdy ukáže.

O jejich odlišnosti. O pití krve zvířat a ne krve lidí.

Taky o jejich darech. O Jasperově ovládání emocí, o Aliciiných vizích a o jeho čtení myšlenek. To mě trošku vyděsilo, ale pak mě uklidnil, že mně je číst nemůže.

A nakonec mi vyprávěl jejich příběhy. Jak a kdy byl kdo přeměněn. Každý jejich příběh mě vtáhnul do děje a fascinovalo mě, čím si všichni museli projít.

„Teda. To je něco. Jen si nedokážu představit tu rychlost," přiznala jsem.

„Někdy ti ukážu, jak běháme v lese," usmál se na mě. Přikývla jsem a otřásla se zimou.

„Je ti zima?" zeptal se starostlivě.

„Trošku," přiznala jsem a rozhlédla se. Byla už skoro tma a všimla jsem si, že tady jsme už jenom my.

„Nevíš, kolik je?" zeptala jsem se.

„Bude šest," odpověděl.

„Teda, tolik? Nějak rychle to uteklo," poznamenala jsem.

„Budu muset jít domů," vzdychla jsem.

„Aha, promiň, nechtěl jsem tě zdržovat," začal se mi hned omlouvat.

„V pohodě, jen už musím jít domů," řekla jsem a oba jsme se zvedli. Vydali jsme se zpátky k našemu domu.

„Můžu se tě na něco zeptat?" zeptala jsem se po cestě.

„Jasně."

„Proč jsi mi to o vás řekl zrovna teď?" položila jsem první otázku.

„No, uvědomil jsem si, že s námi trávíš dost času a mohla by sis něčeho všimnout a navíc jsem myslel, že si zasloužíš vědět pravdu," vysvětlil, ale měla jsem pocit, že neříká úplně všechny důvody, ale nechala jsem to být.

„Dobře a proč jsme šli do parku? Mohl jsi mi to říct klidně u vás nebo jsme mohli jít klidně k nám," řekla jsem druhou otázku.

„Nevěděl jsem, jak budeš reagovat a chtěl jsem, aby jsi věděla, že máš možnost odejít, že ti nic neudělám. A mezi těmi lidmi to bylo vhodnější, než v prázdném domě," vysvětlil.

„Aha. No bylo to úplně zbytečné," usmála jsem se na něj. Neměla jsem z něj strach. Ani z nikoho jiného.

„To vidím, místo vyděšení jsi spíš fascinovaná," zabrblal. Musela jsem se zasmát.

„Nebojím se tě, ani nikoho jiného z tvé rodiny. Mám vás všechny ráda a je mi jedno, co jste," řekla jsem upřímně, akorát když jsme došli k našemu domu.

Slova rozloučení mi uvázla v krku. Podívala jsem se na Edwarda, který mi pohled opětoval. Než jsem si uvědomila, co dělá, bylo už pozdě jednat. Začal se ke mně přibližovat, až se naše rty skoro dotýkaly. Připomnělo mi to situaci u něj v pokoji, akorát teď nás nikdo nevyrušil, a on přitiskl své rty na ty mé. Projel mnou elektrický proud. Automaticky jsem se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. Cítila jsem, jak se usmál a objal kolem pasu.

Po chvíli, která byla dle mého názoru moc krátká, se odtáhl, ale nepouštěl mě. Pořád mě držel kolem pasu. Podívala jsem se na něj a všimla si velkého úsměvu na tváři. Musela jsem mít stejný.

„Měla bych už vážně jít," zašeptala jsem, ačkoliv se mi nechtělo. Přikývl, ale pořád mě držel. Nakonec se ke mně sklonil a lehce mě políbil. Pak mě pustil a usmál se.

„Dobře, uvidíme se zítra, ahoj," řekl, pohladil mě po tváři a vydal se k autu. Nasedl, rozjel se a zmizel mi v zatáčce.

Ještě chvíli jsem tam stála, než jsem vešla do domu. Hned jsem narazila na babičku, která vyzvídala, čí bylo to auto, co stálo před domem. Vysvětlila jsem jí, že patřilo kamarádovi, se kterým jsem se byla projít, a šla do pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela o odpoledni stráveném s Edwardem.

Po chvíli odpočívání jsem se vydala do koupelny, kde jsem se vysprchovala, umyla si vlasy a vyčistila si zuby. Dala jsem všem dobrou noc a vlezla si do postele. Bylo sice brzo, ale byla jsem unavená kvůli tomu brzkému vstávání. Ještě jsem ani pořádně neležela a hned jsem usnula.

Ráno mě probudil budík, tak jsem hned vylezla a vydala se do koupelny. Po cestě jsem přemýšlela o včerejšku, jestli se mi to celé nezdálo. Po hygieně a upravení jsem se oblékla do džínů, košile a mikiny. Pak jsem zamířila dolů na snídani. Dala jsem si akorát jablko, a když jsem ho dojedla, zatroubilo venku auto. Edward! Rychle jsem si obula boty, popadla tašku a vyšla ze dveří. Edward čekal přede opřený o auto. Zase vypadal jako model. Pomalu jsem k němu došla a přemítala, jak se mám chovat.

„Ahoj," pozdravila jsem ho. Usmál se na mě a přitáhl si mě do náruče a lehce mě políbil. To jsem nečekala, ale potěšilo mě to.

„Ahoj," řekl vesele a otevřel mi dveře. Nastoupili jsme a vyjeli směr škola.

Po cestě jsme si povídali, takže než jsem se nadála, byli jsme ve škole. Vystoupili jsme a vydali jsme se na první hodinu, kterou jsme měli společnou. Po cestě mě Edward chytl za ruku a usmál se. Všichni si hned začali šuškat, jestli spolu něco máme. Edward musel slyšet i myšlenky, ale zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Já jen něco málo zaslechla, a i tak mi to bylo nepříjemné.

Ve třídě jsme si sedli do zadní lavice a dál ignorovali pohledy a řeči ostatních. Když přišel učitel, snažila jsem se soustředit na výklad, ale moc mi to nešlo, jelikož mě znervózňovalo otáčení všech a navíc jsem cítila Edwardův pohled na svých zádech.

Když zazvonilo, vzala jsem si věci a s Edwardem jsme se vydali na další hodinu, opět ruku v ruce.

„Já musím, mám hodinu jinde," řekl Edward, když jsme zastavili.

„Dobře, tak se uvidíme potom," rozloučila jsem se. Usmál se na mě a sklonil se ke mně. Lehce mě políbil a já uslyšela šeptání všech kolem. Usmál se na mě a vydal se na svou hodinu. Zatřepala jsem hlavou a ignorujíc šeptání jsem se vydala do třídy. Sedla jsem si do lavice a čekala, až dorazí Angela. Tuhle hodinu jsme měly mít spolu.

Přišla těsně před zvoněním, ale ani se na mě nepodívala a rovnou si sedla k Jessice. To mám ale úžasnou kamarádku. Nechápu, co jí je. Měla bych si s ní promluvit.

Celou hodinu jsem přemýšlela, co jí řeknu. Když zazvonilo, vzala jsem si věci a vydala se k Angele.

„Ang?" oslovila jsem ji. Tázavě se na mě podívala.

„Bello? Ty se mnou mluvíš?" podivila se a dál si uklízela věci.

„Samozřejmě že s tebou mluvím, jsi moje kamarádka," řekla jsem překvapeně.

„Vážně? Tím si nejsem jistá," zasmála se hořce a vydala se ke dveřím. To vůbec nebyla ona.

„Počkej!" zadržela jsem ji.

„Víš co, běž radši za těma svejma Cullenovejma," řekla pohrdavě a odešla.

„Ang! Počkej!" vykřikla jsem, ale zlomil se mi hlas. Se slzami v očích jsem koukala, jak mizí v davu. Chvíli jsem tam jen tak stála, až se přede mnou najednou objevila postava. Přes slzy jsem neviděla, kdo to je. Až když dotyčný promluvil a objal mě.

„Co se stalo, Bells?" zašeptal a hladil mě po vlasech.

„An... Angelaaa," podařilo se mi vypravit ze sebe mezi vzlyky.

„Ššššš, to bude dobré," utěšoval mě a dál mě hladil po vlasech.

Po chvíli se odtáhl a dlouze se mi zadíval do očí.

„Už zvonilo, měli bychom jít do třídy," řekl tiše a já přikývla. Otřela sem si slzy a protřepala hlavou.

„Fajn, můžeme," řekla jsem a vymotala se mu z náručí. Chytla jsem ho za ruku a společně jsme se vydali na hodinu, která už začala.

Dopoledne uteklo a byl tu oběd. Tam si zase všichni šuškali o mně a o Edwardovi. Nám to bylo jedno, neřešili jsme to.

Po obědě utekla odpoledka a byl čas jet domů.

„Bells? Nechtěla by jsi zajít k nám? Esme se po tobě ptala," zeptala se mě na parkovišti Alice.

„Jasně, proč ne?" usmála jsem se a nasedla s Edwardem do Volva.

U Cullenů jsme byli za chvíli a hned jsme vystupovali. Přivítala jsem se s Esme a pak jsme si všichni společně povídali v obýváku.

Kolem čtvrté se všichni nějak vypařili, až jsem tam zůstala jen já s Edwardem.

„Nepůjdeme ke mně do pokoje?" zeptal se po chvíli. Jen jsem kývla, a tak jsme se vydali nahoru.

Chvíli jsme jen tak seděli u Edwarda na posteli a dívali se jeden druhému do očí.

Po chvíli Edward promluvil.

„Víš, Bell, vždycky když jsem viděl třeba Alici s Jasperem, byl jsem šťastný, že jsou oni šťastní. Ale poslední dobou mi to spíše vadilo, a tak jsem trávil většinu času mimo dům. Nemohl jsem se dál dívat na jejich zamilované pohledy. Ale teď už můžu. Teď už vím, co cítí. Vím to proto, že jsem našel tebe, Bells. Nikdy předtím jsem nebyl tak šťastný, jako těch pár dní s tebou. Vím, že se ti to bude zdát uspěchané nebo směšné, ale já se do tebe zamiloval. Miluju tě, Bello. Víc než cokoliv jiného na tomto světě, z celého svého ledového srdce,“ vyznával mi a já na něj zírala s otevřenou pusou. On mě miluje? Nemohla jsem uvěřit svému štěstí.

„Nezdá se mi to ani uspěchané a ani trapné, protože já se taky zamilovala,“ šeptla jsem. Krásně se na mě usmál.

„Vážně? A do koho?“ zeptal se šibalsky.

„Ale, toho neznáš,“ mávla jsem nad tím rukou, „jeden takovej upír,“ řekla jsem a zasmála se. Taky se zasmál a naklonil se ke mně pro polibek.

„Miluju tě, Bells,“ zašeptal.

„Já tě taky miluju, Edwarde,“ šeptla jsem mu nazpátek.

. . .

Konec 4. části

Ahoj, chtěla bych se zeptat, jestli chcete, abych napsala ještě tak jednu část nebo jestli to mám takhle nechat jako konec. Sama se nemůžu rozhodnout. Mám vymyšlené, jak by to když tak pokračovalo, takže je to na vás. Vaše názory pište prosím do komentíků nebo klidně i na mejla. Díky moc, vaše Kirsten

3. část Shrnutí

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenaná 4. část: