Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 9. kapitola

14.08.2012 (15:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1630×

Věděl, že takto to být nemělo. Od prvního setkání si z celé duše přál, aby mohli být spolu, a když se konečně začalo zdát, že budou moci strávit zbytek života společně – po setkání s Astarothem snad i celou věčnost –, všechny jeho plány shořely jako strom, do něhož udeří blesk.

Ona před ním nyní ležela a on hleděl do jejích vyhaslých tyrkysových studánek. Utápěl se v žalu, pozorován pouze párem rudých očí, jež samy dávaly najevo tolik smutku, že by při jejich pohledu srdce ustrnulo.

„Budu toho litovat a zaplatím vysokou cenu, přesto jsem ochoten ti vyhovět,“ řekl po dlouhých hodinách strávených v mlčení. Alistair vzhlédl a vděčně přikývl. Když nic jiného, bude ji moci alespoň pomstít. A nikdy nezapomene.

„Ze všeho nejdřív bychom jí však měli dopřát odpočinek, který si zaslouží,“ navrhl Astaroth a zanechal ho o samotě, aby pro ni připravil poslední lože.

O hodnou chvíli později, když Astarothem postavená hranice, na níž spočívala Vironey, vzplála jasně oranžovou září, Alistairovi začaly hlavou probleskovat vzpomínky. Nebylo jich mnoho, třebaže se znali již řadu let, ovšem uplynulé dva měsíce svými zážitky s ní vydaly za všechna léta strávená bez ní. Netušil však, že jejich štěstí potrvá tak krátkou chvíli. Kdyby to byl věděl, raději by nedovolil, aby se tolik sblížili, jelikož to byl právě on, kdo zapříčinil její smrt. To za ním jela do pusté krajiny, kde ji našla a zabila Corin. Otázkou již zůstane, nakolik by byla situace jiná, kdyby našla dříve Vendette.

Oheň mu ji vehnal do náručí a nyní bude jejím jediným společníkem na cestě na druhou stranu. A on se s ní musí navždy rozloučit. Jedinou útěchou mu už navždy zůstanou pouze vzpomínky. Musí žít a nikdy nezapomenout, tak nezemře ani ona. Alespoň pro něho.

Jako by příroda sama určila, že tradicím již bylo učiněno zadost, z nebe začaly padat husté provazce deště. S posledními pohasínajícími plamínky se mu srdce zatvrdilo a jeho život nyní ovládla touha po pomstě. Věděl, že dokud ti, jež jsou zodpovědní za dnešní den, nebudou mrtvi, nedojde klidu.

„Jsi si jistý, že to chceš?“ zeptal se Astaroth, když se Alistair mlčky vydal pryč od zbytků popela, jež kdysi bývaly jeho milovanou.

„Ano,“ odpověděl prostě a nepřestával rázovat směrem k otcovu panství. Koně již neměl, a tak potrvá dlouho, než se dostane tam, kde míval dříve domov.

Vše se však změnilo a on také. Kdysi by býval v přírodě pobyl, lovil by pro svou obživu a nikam by se nehnal. Dnes ovšem rázoval krajinou, aniž na ní jedinkrát spočinul zrakem, nezastavil se, aby si odpočinul, něco pojedl nebo se napil a se svítáním a Astarothem v patách konečně dorazil na kraj pozemků náležejících k panství.

Když procházel po dvoře a následoval Astarotha do sklepení pod domem, nepotkali cestou ani živáčka. Všichni lidé spali a on si říkal, že je dobře, když něčeho takového nebudou účastni.

Astaroth mlčel po celou dobu, až dokud nedošli přes všechny sklepní prostory do poslední místnosti, kde skladovali sudy s červeným vínem. Prošli kolem poslední řady, jež byla – stejně jako všechny předchozí – vyrovnaná až ke klenutému stropu, a za ní byly velmi dobře ukryté malé dveře.

„Zde mi Aidan poskytl útočiště po dobu trvání jeho plánů a já ho nyní propůjčím tobě,“ řekl Astaroth, když vešli do malé místnůstky, v níž byl pouze stůl, židle a jedna svíce a džbán na stole.

„Děkuji,“ odpověděl Alistair tlumeným hlasem a přál si, aby to měl již za sebou.

„Než tě však přeměním, měl bys vědět několik věcí. Tak nejdříve, dělám to proto, že ti chci pomoci, přestože Aidan po mně chtěl tvou přeměnu až za několik měsíců. Zatím jeho plán není tak pokročilý, aby ses do něho hodil. Potom je tu Corin. Pokud přemění Aidana, najdou mě a zabijí, pokud to neudělá, možná přežiji, když odtud okamžitě odejdu, ale to není tvoje starost... A nakonec je zde pár pravidel, jež je třeba jako upír dodržovat. Nesmíš se zdržovat na slunci, pokud jsou v okolí lidé a pokus se na sebe nepřitahovat přílišnou pozornost, proto si dávej pozor na to, koho zabiješ.

Corin se chystá odjet na jih Evropy, protože tam někde sídlí početný klan upírů, jež si říká Volturiovi, a sami se zvou vládci nad všemi, kdo patří k našemu druhu. Pokud nějak upoutáš jejich pozornost, máš dvě možnosti, ovšem pouze pokud máš nějaké nadání. Obyčejné upíry zabíjejí, ale pokud v sobě najdeš talent, můžeš svůj život vykoupit službou jim.

Sám jsem to nezažil, ale doneslo se mi, že někdy je smrt milosrdnější.“

„A proč se jim někdo nepostaví?“

„Jsi ještě mladý, než abys to pochopil. Oni jsou nejpočetnější klan upírů, jaký kdy existoval. K tomu mají všichni nějaké zvláštní nadání. Pokud bys to zkusil, znamenalo by to jistou smrt.

Nyní, když jsem ti řekl, co jsem mohl, začneme. Nejdříve ze všeho vypij toto.“ A s těmi slovy mu podal džbán, jehož si všiml už při příchodu. Alistair poděkoval a opatrně přičichl k jeho obsahu. Vonělo to po exotickém koření a on měl pocit, že by to mohlo být silné víno. Neptal se a raději se ihned zhluboka napil. To však neměl dělat, protože se nejednalo o víno, ale o jakýsi hořký nápoj, jež mu zkroutil útroby a zanechal nepříjemnou pachuť v ústech.

„Pomalu s tím,“ varoval ho Astaroth. „To není víno. Stačí pár doušků a srdce ti bude uhánět jako v předvečer první noci se ženou.“ A sám se svému vtipu zasmál.

„Co to tedy je?“

„Když se svaří tyto byliny dohromady, vytvoří směs, jež přiměje srdce tančit kvapík,“ odříkal, jako by to kdesi vyčetl. „To z přípravy ovšem ještě není vše. Čím slabší bude tvé tělo, tím bude přeměna rychlejší. Proto se nyní polož na zem a já tě zbavím části tvé krve.“

Alistair se nezamýšlel nad tím, co po něm chce, a pouze to vykonal. Měl příliš práce s tím, aby udržel obsah žaludku na svém místě. Netrvalo dlouho a začal pociťovat účinky té směsi. Navzdory chladu ve sklepení mu bylo teplo a snad i slyšel uhánět své srdce.

„Ještě jednu věc jsem ti neřekl – po celou dobu přeměny si budeš přát zemřít. Bolest, jíž si projdeš, tě bude udržovat v natolik bdělém stavu, že budeš schopen vnímat každou změnu, a když už si budeš myslet, že to nemůžeš snést, opak bude pravdou, o čemž se přesvědčíš vzápětí.

Ovšem až procitneš, otevře se před tebou nový svět.“ Nechtěl ho zviklat v jeho přesvědčení, avšak musel by se považovat za neupřímného, kdyby mu nesdělil tu nejděsivější věc ohledně přeměny. Avšak nezdálo se, že by ho to nějak vyvedlo z míry nebo překvapilo. Zřejmě pochopil, že za to mnoho, co dostane, musí ještě více zaplatit.

„Zde tě nikdo neuslyší, přesto je lepší to snášet mlčky,“ dodal, než se mu zakousl do levého zápěstí. Alistaira to trochu překvapilo, nedal to však nijak najevo. Kousnutí do druhého zápěstí už nevnímal. Během chvíle se mu rukou začalo šířit teplo, jež vzrůstalo s každým dalším úderem srdce.

Astaroth měl pravdu v tom, že přeměna bude skutečně zkouškou jeho vnitřní síly. Zpočátku mu to tak hrozné nepřipadalo, ale když se jed rozšířil z kousnutí na krku a na rukou po celém těle, intenzita vydávaného tepla se zvětšila natolik, že bojoval sám se sebou, aby nekřičel. Nabádal se, že jediný zvuk by mohl přivolat někoho, kdo zde nemá co dělat. S každým dalším nádechem mu ten boj připadal beznadějnější a on si zoufale přál, aby třeba i zemřel, hlavně když už to skončí.

Bez možnosti jakýmkoli způsobem sledovat čas byl ponechám v temnotě své mysli a měl pocit, že svět se za jeho nepřítomnosti musel zcela změnit, než bolest ustoupila a on procitl do nového života.

Cítil se být fascinován tím, co vše pro něho nyní znamená oheň. Do své nové existence, alespoň jak se mu to jevilo, povstal z popela jako bájný fénix s vědomím, že pouze oheň jej může opět zničit nadobro. A bude to právě oheň, kdo ho bude provázet na cestě životem nadále. Jeho jediný společník po mnoho dalších věků se usídlil v jeho krku a žádal si pozornost již od okamžiku, kdy mu srdce navždy utichlo a on poprvé spatřil svět takový, jakým byl ve skutečnosti.

Doufám, že se vám kapitolka aspoň trochu líbila i přes nepříznivý vývoj událostí. :-)

Desátou kapitolu jsem dopsala včera večer, takže povídka bude mít opravdu definitivní konec a už vím, jak přesně bude vypadat. ;-)

Myf :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 9. kapitola: