Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 8. kapitola

07.08.2012 (15:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1546×

„Nemusíte se bát, nikomu to neprozradím,“ ujistil je.

„Děkujeme,“ ozvali se dvojhlasně. Úleva na jejich tvářích byla více než znatelná.

„Vlastně jsem za vámi přišel s návrhem. Co kdybyste se vy dva sbalili a odjeli tak daleko odtud, jak jen budete moci?“ Jeho hlas naznačoval naléhavost, třebaže se snažil mluvit klidně, aby je zbytečně nevyděsil.

„Smím se zeptat proč?“ sebrala odvahu Vironey a s Alistairovou pomocí se postavila, aby se upravila. Nepouštěla však zrak z Astarotha.

„Schyluje se k opravdu hrozným věcem a rád bych ušetřil alespoň vás dva.“ Zdálo se, jako by každým okamžikem očekával, že se něco stane. Stál přikrčený, ruce zaťaté v pěst.

„Co se děje? Ještě nikdy jsem vás neviděla tak vyvedeného z míry.“ Její pohled se stával čím dál pronikavějším, jako by snad jeho zevnějšek mohl odhalit, co skrývá uvnitř.

„Jde o vaši matku, slečno,“ odpověděl váhavě. Vypadalo to, že by ji něčeho takového raději ušetřil, ale bohužel se tak nestane.

„Vždyť ona je...“

„Mrtvá?“ dopověděl ženský hlas nedaleko místa, kde stáli. „Vlastně tomu tak je, třebaže poněkud jiným způsobem.“ Všichni tři se otočili a spatřili Lillyane, která vypadala jako v den, kdy ji Vironey viděla naposledy, alespoň tedy do chvíle, než přišla blíže. Astaroth zkameněl a snažil se na své tváři potlačit výraz nelibosti z toho, že ji vidí, zatímco Alistair zalapal po dechu a Vironey se zalily oči slzami.

„Paní Corin,“ oslovil ji zdvořile a uklonil se, když ji spatřil.

Léto se schylovalo ke konci, dny se pomalu začínaly krátit, noci se stávaly chladnějšími a slunce nevycházelo zpoza mraků tak často jako ještě před několika týdny.

Den, kdy se pro Alistaira a Vironey obrátil svět vzhůru nohama, byl jeden z posledních skutečně letních v tom roce. Oni dva nerovózně přešlapovali ve stínu rozložitého stromu, jež měl již první listy lehce nažloutlé, zatímco ve vzdálenosti asi dvaceti kroků od nich stáli muž a žena, jimž se od tváří odrážely sluneční paprsky a posílaly duhové odlesky do širokého okolí.

Koně Alistaira a Vironey utekli, jakmile ucítili první závan pachu těchto predátorů.

Astaroth se je pokoušel bránit proti Corin, jež si trvala na svém.

„Odcházím a ona jde se mnou. On zemře,“ opakovala nesmlouvavě a odmítala jakékoli jiné možnosti.

„To nemůžete myslet vážně. Oni dva jsou poslední, kdo zůstane naživu,“ namítal Astaroth.

„Vědí o nás. Jsem ochotná si svou dceru nechat a vychovat ji -“

„V tom případě mi ponechte Alistaira. Přeměním ho a bude pod mou ochranou, dokud bude sám chtít.“

„Přeměněn může být pouze jeden. Druhý zemře. A já chci svou dceru. Chystám se odjet na jih a pokud bude stejně nadaná jako já, jistě se pro ni najde uplatnění. Rozhodně se ale nikdy nesetká s ním. Mám pro ni totiž někoho mnohem lepšího.“ Její hlas zněl tiše, zato byl ale prosycen příslibem násilí. Chladný tón, jímž odříkávala své požadavky, se neshodoval s jemnými rysy tváře a dlouhými, stříbrnými vlasy, stejnými jako mají Vendette a Vironey.

Nikdo neporozuměl tomu, proč tak zarputile odmítá jakýkoli další kontakt Vironey a Alistaira, proto byli velmi překvapeni, když se dozvěděli, že jí dojednala sňatek s někým, koho ani nezná.

„Chceš to?“ otočila se na Vironey a čekala, co jí odpoví. Ta se podívala na Alistaira a přikývla. Věděla o Aidanových plánech a jakou roli by v nich měl sehrát Alistair a byla ochotná na něho počkat, jak dlouho bude třeba, aby potom mohli být spolu. Co na tom, že ji promění někdo jiný? Z toho, co zjistila, vyrozuměla, že v prvním roce po přeměně bude silnější než všichni starší upíři, což jí dávalo možnost případného vzepření se Corin. Do jisté míry byly její plány a představy skutečně tak nějak naivní, přesto však naděje byla to jediné, co jí mohlo za daných okolností pomoci.

Byla rozhodnutá jí neříkat jejím původním jménem, protože si byla jistá, že třebaže ta upírka má ve tváři rysy její matky, v ničem jiném je shodné neshledává.

Alistair chtěl něco namítnout, ale stačil mu jeden její pohled, aby pochopil, že ona toho ví mnohem víc, než si myslel.

Zhluboka se nadechla a znovu pokývla na Corin, tentokrát o něco jistěji. Corin se k ní přemístila rychlostí, jež nedovolovala člověku okem zachytit jediný pohyb, a zadívala se na ni. Ihned se zamračila a přitáhla si ji blíž.

„Ty nejsi Vendette!“ vyčetla jí a doprovodila to nesouhlasným zavrčeným, které značilo, že věci nejdou dle jejího plánu. K tomu jí bolestivě stiskla ruku. „Přišla jsem pro svou druhou dceru. Kde je?!“

„Nevím,“ odpověděla po pravdě Vironey a bolest jí zkřivila tvář. Corin nebyla s její odpovědí spokojená. Oči jí zaplály nejtemnější černí a jako by najednou nevěděla, co dělá, zasyčela „jdi mi z cesty“ a smýkla jí stranou takovou silou, že když ji pustila, udělala dva rychlé kroky, pokoušeje se marně udržet rovnováhu, a potom se udeřila hlavou o kmen stromu.

V tu samou chvíli vzduch prořízly dva hlasy volající jedno jméno. „Vironey!“

Corin se ani neohlédla na tu spoušť, jež za sebou zanechala, a upíří rychlostí jim zmizela z očí. Alistair se vrhl k Vironey, aby zjistil, zda ještě žije.

Ležela se zavřenýma očima u paty kmene, po němž se od místa jejího dopadu až k zemi táhla čerstvá šmouhla lesknoucí se krve. Alistair pohlédl na Astarotha, jenž postával opodál a snažil se odolávat svým instinktům.

Nevěděl, co by měl dělat dřív – pomoci Vironey nebo se snažit ji chránit před ním?

Astaroth černým pohledem hypnotizoval louži krve, jež se Vironey rozlévala pod hlavou a barvila její stříbřité vlasy doruda. Polkl a tichým hlasem začal něco šeptat v Alistairovi neznámém jazyce. Znělo to kajícně. Jako by se omlouval za to, co se chystá udělat.

„Astarothe?“ oslovil ho. Na okamžik ho to vyvedlo ze soustředění a věnoval mu krátký pohled, jímž mu dal jasně najevo, že je zde nadpočetný a pokud se postaví mezi upíra a jeho kořist, se zlou se potáže. Alistair ovšem nemínil ustoupit, na to měl Vironey až příliš rád. Pokud zemře ona, tak on také.

Astaroth došel ke stromu a jako v tranzu se dotkl šmouhy na jeho kmeni. Krev na jeho prstech se rudě zaleskla a jeho oči jako by zčernaly ještě o něco více, pokud to ovšem bylo možné.

„Potřebuji tvou pomoc, jinak zemře,“ snažil se ho přesvědčit. „Můžeš si vzít mne, ale zachraň ji.“

„Pokud zabiji dceru Corin, třebaže tu, kterou nechtěla přeměnit, budu navždy psancem,“ odpověděl tichým hlasem a pokoušel se bojovat sám se sebou.

„Mohl bys ji proměnit?“ zeptal se a z jeho hlasu čišelo čiré zoufalství.

„Ne v tomto stavu, jsem příliš vyhladovělý. Udrž ji ještě naživu, než se vrátím, potom to udělám.“ S těmi slovy je zanechal o samotě a zmizel.

Alistair poklekl vedle Vironey a její křehké tělo vzal do náruče. Dlouhé minuty se ji snažil přivést k bdělému stavu utěšujícími a povzbudivými slůvky, jež byla určena pouze pro ni. Vnímal její mělký dech a doufal, že se udrží při životě alespoň dokud nepřijde Astaroth, ten už si bude vědět rady, až bude mít čistou mysl.

Po neskutečně dlouhé době se její víčka zatřepetala jako motýlí křídla a on se najednou topil v tyrkysovém pohledu své milované. Když se pokoušela něco říct, zarazil ji, aby se nevysilovala, a jal se jí vysvětlovat, co se bude dít, až se vrátí Astaroth.

Vironey se mu pokoušela říct, že jeho naděje jsou marné, on ji ovšem neposlouchal. Neustále ji zahrnoval svými představami o jejich společném nesmrtelném životě. Bolelo ji, když si uvědomila, že si odmítá připustit to, co se právě děje.

„Alistaire,“ přerušila ho sotva slyšitelným šepotem, „lásko, je konec.“

„Ne, Astaroth se vrátí každým okamžikem a potom budeme navždy spolu a -“

„Miluji tě,“ vydechla z posledních sil a krátce nato se její srdce zastavilo. Alistairovi se po tváři skutálelo několik slz, jež skončily v jejích vlasech.

„Omlouvám se,“ řekl tiše Astaroth, když spatřil Alistaira s tělem Vironey v náručí. Ten vzhlédl a jeho oči se zaleskly nejen slzami, ale kdesi hluboko v jeho nitru zaplál oheň, jež uhasí pouze jediné.

„Chci ji pomstít,“ řekl odhodlaným hlasem. „Žádám o okamžitou přeměnu.“

Doufám, že jsem vás příliš nenazlobila.

Povídka spěje ke konci, devátá kapitola je téměř kompletně dopsaná a já doufám, že si i přes nepříznivý vývoj událostí udržím vaši přízeň.

Myf :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 8. kapitola: