Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 4. kapitola

10.07.2012 (15:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1647×

Čím intenzivněji vnímal Alistair pocity, jež ho zaplavovaly při pouhém pomyšlení na Vironey, tím hůře se cítil po většinu času, kdy plnil své povinnosti na panství.

Ode dne, kdy se konal onen osudný ples, byl nucen setrvávat ve společnosti svého otce čím dál tím déle. Připadalo mu, jako by byl připravován na jakési poslání, o němž se vše podstatné dozví v pravý čas. Znal Aidana natolik dobře, aby věděl, že je naprosto bezpředmětné ptát se na cokoli z vlastního popudu, ještě než se sám rozhodne mu svěřit, co uzná za vhodné.

Byl si jistý svou nezasvěceností do všech plánů díky zkušenostem z minulých let, proto mu také navzdory nepříliš dobrým vztahům nezbývalo, než veškerou svou důvěru vložit do jeho rukou a nechat se vtáhnout do něčeho, s čím nebude souhlasit.

Jeho jediná jistota spočívala v tom, že ať už bude muset udělat cokoliv, opět prožije vnitřní rozpor mezi tím, co je po něm žádáno, a tím, co je správné a společensky přijatelné. Tušil, že to nejhorší ho teprve čeká.

Již několik dní se jeho myšlenky ubíraly tímto směrem a nepříjemný pocit ho uvnitř svíral stále usilovněji. Jako nemoc, jíž se člověk nedokáže zbavit, ať s ní bojuje sebevíc. Nezbavil se toho ani ve chvíli, kdy pro něho nechal Aidan poslat, aby si s ním vyjel na koni do lesů.

Alistair netušil, jaké povahy bude ona vyjížďka, proto váhal, jaký oděv by měl zvolit. Vzhledem k tomu, že vyráží do přírody, nabízely se dvě možnosti – pohodlný lovecký nebo slušný vycházkový.

Nakonec zvolil vysoké jezdecké boty a reprezentativní vycházkový kabátec, jež byl dostatečně dlouhý na to, aby pod ním mohl schovat své nejoblíbenější kalhoty.

Navzdory tomuto pečlivému výběru neočekával, že by se mu za to dostalo vlídnějšího zacházení. O to více ho ovšem překvapilo, když na otcově tváři zahlédl spokojený úsměv a – třebaže se mu to mohlo jenom zdát – připadalo mu, že Aidanovy kroky vznášející se ozvěnou ve vstupní hale zněly lehčeji než kdy předtím.

Když o chvíli později vysedali na koně, otec si dokonce pobrukoval. Zpočátku se to zdálo být dobrým znamením, ale po pozdějším opětovném zamyšlení to shledal spíše zlověstným, a tak se raději stáhl do sebe a mlčel. Myslel na Vironey a soustředil se na to, aby jeho tvář i nadále zůstávala nicneprozrazující maskou lhostejnosti, za níž se skrýval právě v Aidanově přítomnosti.

Několikahodinová cesta, během níž si vyměnili pár zdvořilostních frází, skončila u úpatí jednoho skalnatého výběžku, kde na ně čekali dva jezdci na koních. Prvního poznal Alistair ihned. Nebylo nikterak složité vylovit z paměti, jak vypadá Astaroth. Záhadou pro něho ovšem zůstával druhý jezdec. Nepoznával koně, přeci jenom žlutí koně s černou hřívou jsou vzácností a jistě by si pamatoval, komu patří. Taktéž nebylo možné odhadnout, zda se pod dlouhým černým pláštěm s velkou kápí ukrývá muž či žena.

Objeli skálu a na druhé straně se před nimi otevřel vchod do jeskyně. Uvázali koně k nejbližším stromům a vydali se dovnitř. Aidan a Astaroth spolu tiše rozmlouvali, zatímco Alistair zůstával pozadu a díval se, jak člověk pod kápí kráčí rychlými kroky před ním. Když sesedl, zjistil, že je ze všech nejmenší, což ho přivedlo na myšlenku, že by to mohla být žena. Stejně tak chůze by ukazovala spíše na ženu, třebaže podle bot to nebylo možné určit s jistotou.

Vchod do jeskyně byl poměrně velký, ale za prvním zákrutem se zmenšil do tunelu pro dva lidi na šířku, v němž se Alistair, Astaroth i Aidan museli přikrčit, aby se neuhodili do hlavy. Také postupovali pomaleji, protože se cesta začala svažovat. Astaroth, jež šel první, odněkud vytáhl dvě louče, zapálil je a jednu z nich podal Alistairovi, aby na cestu viděli všichni. S díky ji přijal a dál mlčky následoval procesí.

Se světlem netrvalo dlouho a cesta pod nohama přestala klesat. Vzduch v tunelu zhoustl natolik, že byl sotva dýchatelný a stěny pokrývalo cosi slizkého či mokrého, co odráželo naoranžovělou zář jejich loučí. Netrvalo však dlouho a před nimi se otevřela jeskyně.

Hladké stěny osmihranu se sbíhaly tak vysoko, že tam nebylo možné dohlédnout a na každé stěně byl zhruba ve výši ramen vytesán držák a v něm spočívala louč.

Všichni zůstali stát u vchodu těsně u sebe, aby se podívali alespoň na ten kousek jeskyně, jež osvětlovaly donesené louče. Po chvíli se Astaroth oddělil. Vydal se vpravo a začala zapalovat jednu louč po druhé. Jakmile Alistair pochopil, co má v úmyslu, začal obcházet levou část.

Vyšlo jim to akorát tak, že tři louče zapálil a do čtvrtého držáku vložili tu, s níž přišli. Setkali se přesně uprostřed a teprve nyní Alistair uviděl, co leží mezi nimi a Aidanem a cizincem.

Podle vzoru osmihranu na stěnách měl stůl z lesklého černého mramoru stejný tvar. Každá strana měla své sedátko ze stejného materiálu, na němž spočíval pro pohodlnější sezení kožený polštář.

„Posaďte se,“ vybídl je Astaroth a sám přešel ke stolu. Vybral si místo v pravé části a sedl si levým bokem ke vchodu, člověk v kápi se usadil zády ke vchodu a jeho otec naproti Astarothovi, takže na Alistaira zbylo místo naproti vchodu – cizinci –, mezi Aidanem a Astarothem.

„Tak co jste zjistili?“ zeptal se pln očekávání Aidan. Slova se ujal cizinec.

„Dvorní dámy jsou spolek drben. Král se raději baví, než by skutečně kraloval, takže veškerá rozhodnutí zbývají na královně.“ V tu chvíli Alistair přehodnotil svůj názor a z cizince se stala cizinka. Jeho prvotní názor se potvrdil a on si říkal, že ten hlas zná.

„To není nic nového,“ odpověděl Astaroth, jako by se snažil obhájit její slova. „A co stráže?“

„Jen málo – dva muži před komnatami, dva před vchodem do paláce. Střídají se po dvanácti hodinách. Většinou jsou obtloustlí a postarší, ti by v případě boje dlouho nevydrželi. Zbytek jsou mladíci, sotva dorostlí do zbroje. Ti sotva budou vědět, jak zacházet se zbraněmi. Král tak prokazuje laskavost menším pánům, jejichž loajalitu potřebuje – jsou to jejich synové.“

„Takže by to mělo být snazší, než jsme původně plánovali,“ prohlásil Aidan a Alistair měl pocit, že nechápe už vůbec nic. Netušil, k čemu mohou být informace takového rázu potřebné. Než se však stihl tak neomaleně zeptat, Aidan pokračoval. „Zachováme původní plán, pouze s jednou menší změnou. Bude potřeba projít nepozorovaně vchodem do kuchyně a potom chodbami, v nichž nejsou stráže, ty na hlídce u komnat uspat nebo rozptýlit a potom omráčit. To je podle plánu a ta malá změna nastává právě v tuto chvíli. Jakmile se dostaneme do králových komnat, zbavíme se nejen krále, ale také královny. Protože pokud je to ona, kdo skutečně vládne, smrtí krále bychom nevyřešili nic.“

„Nebo právě naopak. Zabij krále a ožeň ji s jiným, který nad ní převezme moc a sváže ji natolik, že už žádné rozkazy a nařízení vydávat nebude,“ namítl Astaroth. Aidana to zaujalo natolik, že o tom chvilku přemýšlel. Žena se nepohnula, Astaroth vyčkával a Alistair měl pocit, že mu vyskočí srdce z hrudi. Vždyť jeho otec plánuje svrhnout královnu a zavraždit krále!

„Alistaire, uklidni se, ještě tě budeme potřebovat,“ promluvil k němu konejšivě Astaroth a upřel na něho svůj pohled plný obav. Alistair se několikrát zhluboka nadechl, čímž se mu podařilo uklidnit natolik, že byl schopen promluvit.

„Předpokládám, že se tento... plán... nesmí dostat k uším nikoho jiného kromě zúčastněných, což jste vy tři,“ řekl pomalu a snažil se třídit si v hlavě myšlenky, které mu tam poletovaly jako zmatené myši, když na ně přijde někdo se světlem.

„Ty k nám patříš taky. Jsi totiž nedílnou součástí našeho plánu,“ odpověděl Aidan.

„Já?“ žasl Alistair a přemýšlel, jestli to má být on, kdo se bude plížit ztemnělými chodbami královského paláce, aby krátce nato učinil z nejoblibenějšího krále poslední doby mrtvolu a z jeho manželky vdovu.

„Jistě. Jsi můj syn a pokud půjde vše podle plánu, budeš naším novým králem,“ odpověděl Aidan hrdě a očekával Alistairovu reakci. Ten jen zalapal po dechu a přemýšlel, jestli by se náhodou neměl probudit. Tak otřesnou noční můru neměl od doby, kdy se mu zdálo, že uškrtil svého otce.

„A co Andreas?“ vyhrkl. Bylo to to první, co ho napadlo a navíc naprosto pochopitelné. Andreas byl pravým synem svého otce.

„Andreas má své místo v mém plánu také, o to se bát nemusíš. Ale právě v době, kdy chci dosadit tebe namísto současného krále, on se bude nacházet jinde a zařizovat, abys to byl ty, kdo usedne na prázdný trůn,“ odpověděl Aidan vyhýbavě.

„Chceš říct, že Andreas je milencem královny?“ dostal ze sebe s potížemi Alistair a přemýšlel, jak rozsáhlý je ten plán. Jistě již některé přípravy započaly.

„Stal se jím již před několika měsíci. Abych byl upřímný, navrhl mi to sám, protože se s královnou sblížil při nějaké zábavě a ona ho pozvala do svého lože... A pokud by tě zajímal názor krále, tak ten má také své milenky. Přesto se společně dohodli na tom, že milenky a milenci je mohou navštěvovat pouze v soukromých komnatách, právě pro toto vyhrazených, a přes den a oni dva pro sebe budou mít noci, které tráví v králových komnatách.“ Aidan se zdál být množstvím informací, jimiž disponuje, ohromen. Také se velmi rád poslouchá, uvědomil si Alistair.

Takže po mně chcete, abych se stal králem namísto Edwarda, zatímco můj bratr by byl milencem královny, je to tak?“

„Ano, jen je tu ještě jedna záležitost... Předpokládám, že po tvém nástupu na trůn se najdou odvážlivci, kteří budou usilovat o tvůj život... Proto tě musíme učinit nezničitelným, neporazitelným a věčným králem Anglie.“ Během mluvení se jeho zrak rozostřil, jako by to již viděl před sebou a ta představa se mu více než zamlouvala.

„Abych ti to vysvětlil, Alistaire,“ začal Astaroth, „to já tě proměním.“

„Proměníte? V co?“ zeptal se Alistair a hlas se mu chvěl. Jestliže se mu to doteď pouze nelíbilo, tak právě nastala chvíle, kdy by se nejraději zvedl a odešel. Odjel by co nejdále od svého otce a jeho šílených plánů na získání moci a peněz. Co nejdál od svých absurdních představ a nesmyslných slov všech ostatních. A aby toho nebylo málo, po dlouhé době promluvila cizinka.

„V upíra. Stejně jako to slíbil mně, že, drahý?“ S těmi slovy se otočila s Astarothovi a pohladila ho po ruce.

Alistair měl pocit, že mezi nimi je něco podobného, co on a Vironey tajili tak dlouhou dobu před Aidanem.

„Nevím, zda je vhodné se na něco takového ptát, ale... jak probíhá ta proměna?“

„Stačí jedno kousnutí. Potom trvá tři dny, než se ti jed rozšíří po celém těle. A až se tak stane, srdce se zastaví a ty se staneš nesmrtelným, prakticky nezničitelným. A také krvežíznivým.“ Poslední slova říkal Astaroth lítostivě a téměř šeptem.

„Myslím, že bychom měli jít,“ přerušil přemýšlivé mlčení Aidan.

„Zajisté,“ odpověděl Astaroth a pomohl cizince vstát. S Alistairem vzali opět pochodně a před východem z jeskyně je uhasili a schovali do výklenku.

„Astarothe? Doprovodíš ji zpět?“ zeptal se venku Aidan. Alistaira napadlo, že se možná bude jednat o jeho milenku. Ovšem pokud by to byla pravda, pak by se Aidan netvářil tak souhlasně, když se tak měla k Astarothovi... Do jeho myšlenek vstoupil právě naposledy jmenovaný.

„Dal jsem ti své slovo, že ji bezpečně dopravím na setkání i zpět, a to se také stane. V přítomnosti krále bude i beze mne v bezpečí. Sám víš, že tam nemohu.“

„Ano, to vím. Také si tvá slova pamatuji. Sbohem.“

„Na viděnou,“ zavolala na ně cizinka koketně, když mířili pryč, zatímco odvazovala svého koně.

Sotva se jejich cesty rozešly, Alistair měl neustále nad čím přemýšlet. Jeho myšlenky zalétly k Vironey pouze tenkrát, když přemýšlel, jaké by to mělo výhody, kdyby takto žili oba. Bez Vironey by nic takového nechtěl.

„Otče?“ zeptal se po dlouhém mlčení, aby odvedl své myšlenky jinam.

„Ano?“

„Kdo to byl?“

„Divím se, že jsi ji nepoznal. Byl jsi u toho, když jsem ji před několika měsíci poslal ke dvoru,“ odpověděl se zakroucením hlavou.

„Má nejmladší sestra Annabell?“

Tak co, líbila se kapitola?

V příští se můžete těšit opět na Vironey. :-)

Myfate :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 4. kapitola: