Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potomek proroků Prolog

Potomek Proroků

Prolog

Itálie, Volterra; podzim roku 1532

„Byl ukraden! Ukraden!“ Nezvykle chladnou nocí se rozléhal přitažlivý hlas. Patřil nepochybně upírovi, bytosti tak strašlivě mocné, že kdyby chtěla, nezbyl by na zemi jediný člověk. Tenhle upír se však téměř klepal strachy. Jeho jedinou povinností na hradě bylo střežit ten nádherný šperk, diamant, který dokazoval obrovskou moc rodu Volturi; a teď byl pryč.

Centuri spěchal tmavými chodbami Volterského hradu jak nejrychleji mohl, ale strach ho brzdil. Nedovedl si ani představit, co ho čeká. Jeho pán mu nepochybně alespoň utrhne nějakou část těla, nebo ho rovnou spálí.

Slyšel, jak na starou střechu dopadají kapky vody – v Itálii něco neobvyklého. Už na začátku večera se mu tato úplňková noc zdála zlověstná – a měl pravdu! Zrovna tuto noc si někdo vybral, aby šperk ukradl.

„Pusť mě dovnitř!“ zavrčel na mohutného upíra s tmavými vlasy, který hlídal vchod do pánovy komnaty. Felix na Centuria překvapeně pohlédl. Nikdy se přeci neměl vzdalovat od toho kamene, mimo krmení. Nechal si své otázky, ale pro sebe a otevřel pozlacené dveře.

Centuri se rychle rozhlédl. Aro seděl za konferenčním stolem a něco psal. V místnosti zahlédl ještě další dva upíry. Jane, jako obvykle, stála po Arově pravém boku a Edward, který měl hlavu ponořenou v knihách. Ten čtenář myšlenek, jakmile zachytil co se Centuriovi honí hlavou, zvedl půvabnou tvář a nevěřícně zasyčel.

„Co se stalo, Centurie?“ vydechl Aro, jako by ho už unavovalo věčné stěžování jeho gardy.

„Pane, Diamant proroků! Byl ukraden!“ vykřikl Centuri a v duchu se připravoval na konec.

„Ukraden? Jak se to mohlo stát!“ zakřičel na něj Aro a už ho svíral pod krkem.

„Nevím! Někdo zaklepal na dveře, šel jsem otevřít, ale nikdo tam nebyl. A když jsem se otočil, kámen byl pryč!“

„Pach?“ zasyčel Aro.

„Žádný jsem neobjevil, jako by kámen unesli sami duchové!“

Aro pustil Centuriův krk. Došel ke svému stolu, kde zapadl do koženého křesla a složil si znaveně obličej do dlaní.

„Felixi, vyřiď to!“ zavolal na upíra hlídajícího dveře. Centuri se ani nenadál a hlava už nepatřila k jeho tělu. Netrvalo dlouho a poslední část jeho těla se rozpadla na popel.

Edwarde? promluvil ke svému strážci v myšlenkách. Edward jen nepatrně kývl hlavou. Tyto soukromé rozhovory se konaly jen tehdy, když Aro potřeboval něco nenápadně vyřídit.

Ty víš, co to znamená. Ten kámen potřebuji zpátky a ty mi ho musíš přinést! Edward znovu nepatrně přikývl a sám pro sebe se usmál. S jeho darem to bude snadné a on se bude dál těšit Arově přízni, která je tak výhodná.

A Edwarde? pomyslel si znovu Aro. Ten kdo to ukradl, toho se zbav!

.

Na jiném místě:

„Ten balíček okamžitě dones pánovi,“ rozkázal půvabný ženský hlas. Poslíček na jeho majitelku pohlédl, neviděl však nic, než dlouhé vlasy zmáčené od deště, vykukující z černé kápě. Nedovedl si představit, jak tak drobná dívka dokázala ukrást tak přísně střežený objekt. Ta otázka ho pálila na jazyku, ale rozhodl se mlčet. Někdy je nevědomost lepší. I tak už věděl příliš.

„Víte, koho pošlou, Lady -“ začal, ale hlas ho jedovatě utnul. Uvědomil si, že se její jméno neříká.

„Ano, vím,“ promluvila rázně. Černá kapuce poslíčkovi zabránila uvidět ten nádherný, ale zákeřný úšklebek, který vytvořila na své dokonalé tváři. Moc dobře věděla, koho pošlou.

„Musím vám připomenout, Lady… Neznámá, že ho musíme dostat živého.“

„Neboj se. Vyřiď Gabrielovi, že přijde sám…“ zašeptala tajemně a pak si v duchu dodala.

„Já se o to postarám!“

Tuhle povídku bych chtěla věnovat třem lidem z ICQ, se kterými jsem si začala psát díky mé povídce Když se upír nudí. Tito tři lidé mě při psaní téhle povídce podporovali. Je pro vás, Jazzi, Al, Bello a EDE ( :P) :D ;)

Moje shrnutí >>