Další díl s názvem Pravda. Je Isabell jen chytrou hráčkou, nebo se v ní začíná probouzet svědomí?
04.08.2010 (19:15) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1848×
Kapitola třetí
Pravda
Itálie, jezero Lado di Garda; konec podzimu roku 1532
„Taky jste mi to mohla říci dříve,“ mumlal jsem si pod vousy. Před pár hodinami jsme minuli jezero Lado di Garda. Teď byla noc.
„Nikdy by jste mě nevzal s sebou,“ vytkla mi.
„A teď se vás už nezbavím…“
„Smiřte se s tím, Edwarde. Nu, jen řekněte, že nejste rád v mé společnosti,“ zapředla ta malá ďáblice, která po mě hodila svůdný pohled. Ale měla pravdu. Její společnost byla více než–li příjemná. Líbila se mi.
„Jsem unavená,“ povzdechla si a zívla svými plnými rtíky. Rukama jsem naznačil, že si má přesednout do mého klína, jako včera. Tehdy se jí podařilo usnout. Skoro jsem ji nezaznamenal, jak rychle přeskočila ze svého koně na mého. Uzdu od Hekaté jsem si vzal do rukou a pokračoval v jízdě. Dotkl jsem se vínového hedvábí a vzpomněl si, co mě napadlo už tehdy.
„Vy jste Lady Tapes?“ vyzvídal jsem. „Rumunská princezna?“
„Ano, jednou jsem jí skutečně byla, než...“ odmlčela se a já zaslechl přidušený zvuk. Vzlyk?
Nahnul jsem se tak, abych jí viděl do tváře – na které se teď leskla, v měsíčním světle stříbrná, slza.
„Než co?“ snažil jsem se zjistit. Zavrtěla hlavou.
„Už je to dávno. Tak dávno, že si to ani ty nemůžeš pamatovat.“
„Co tím myslíš?“ způsob, jakým to řekla, napovídal, že jsem už byl, jen příliš mladý na to, abych si něco pamatoval. Na mysli mi vytanula zelenooká žena. Mluvila snad o události, kdy byl Diamant proroků ukraden?
Další otázka. Kdo ho ukradl?
Oni nebo my? Chtěl jsem se zeptat, ale už bylo pozdě. Spala.
„Edwarde!“ sténala ze spaní a zuřivě kroutila hlavou. „Gabrieli, pomoz mu!“ Gabriel? Kdo je Gabriel? „Né, otče, já to viděla. Přijde si pro ně! Zelenooká!“ Ztuhl jsem. Její sen mi vůbec nepřišel jako sen, jen jako vzpomínka z minulosti. Co tam ale dělám já? A ta zelenooká, může to být ta žena z Arovy vzpomínky? Přijdou si pro ně? Kdo? Volturiovi?
Zelenooká žena zakroutí s hlavou. Buď o dívce neví, nebo nechce nic prozradit. Brání se, nechce, aby jí Aro přečetl myšlenky. Rychle otevírá skříňku, vytahuje onen šperk a hází ho pryč. „Vezměte si ho!“ křičí. „Ale nechtě být mého syna!“
Aro kývne na stráže, kteří se vydají k postýlce. „Edwarde, ne!“
Rychle jsem zatřepal hlavou. Isabella stále křičela v mé náruči.
„Né!“ Kvůli tomu hlasitém jekotu se vznesli všichni ptáci v okolí. Seskočil jsem z koně a vzal ji s sebou, aby se probrala.
„Isabell, Bello, prober se! Je to jen sen!“ Třepal jsem s ní, když mi konečně pohlédla vystrašenýma očima do tváře.
Rozplakala se.
Strhl jsem si ji do náruče a opakoval slova útěchy.
„Už je to pryč, byl to jen sen.“
„To nebyl sen Edwarde! To už se stalo, o to to bylo děsivější.“
„Vyprávěj mi o tom, co se stalo?“ Hladil jsem ji po vlasech a ona se tiskla do mé náruče, když začala šeptem mluvit.
„Tenkrát, někdy okolo roku třináct set, když jsem byla malá. V lidských letech mi byly dva roky, tolik bylo i… jednomu chlapci. Já ale vypadala na sedm a tak jsem se i cítila. Tehdy jsme byli s Gabrielem, mým bratrem, a otcem pryč, nebyli jsme doma. Tu noc, kdy se to stalo jsem měla sen. A ten sen mě pronásleduje každou noc. Zdálo se mi, že si přijdou pro… jednu ženu a jejího syna. Jmenovala se Mirjam, ale všichni jí říkali zelenooká. Zdálo se mi to, všechno jsem to viděla, jako bych tam stála. Snažila jsem se otce přinutit, ať jim jde na pomoc, ale on tvrdil, že to byl jen sen. O mnoho let později mi došlo, že to věděl. A protože jim se nedalo odporovat, odvezl mě a mého bratra pryč. Zelenookou zabili, když získali to, co chtěli. Když to ukradli. A jejího syna odvedli s sebou. Mohla jsem tomu zabránit!“ Znovu se rozvzlykala a přitiskla se ke mně blíž.
„Nemohla. Byla jsi malá, už je to dávno!“ snažil jsem se jí utěšit, ale vyvolalo to opačný efekt.
„Mohla, ty to nechápeš! Můj otec mi říkal Miracol, to znamená rumunsky zázrak. Byla jsem malá, nevěděla jsem, kde jsou. Stačilo by, aby mi otec řekl alespoň směr a já bych je zaštítila. Jenže on se bál, že by je to přivedlo až k nám,“ vysvětlovala.
„Ty jsi štít?“ Vybavil jsem si Arova slova, když mluvil s jedním ze svých stopařů:„Ten štít nám stále uniká.“
„A co jsi čekal, že nemám mozek?“ podívala se na mě skrz slzy. „Proč sis myslel, že moje myšlenky číst nemůžeš?“ Ignoroval jsem její otázku.
„Jak víš, že čtu myšlenky? Neřekl jsem ti to!“
„Protože nejsi první z rodiny. Tvá matka to uměla také!“ Má matka. Zelenooká! Křičela má hlava.
„Má matka? Znala jsi ji?“ naléhal jsem.
„Copak si už nepamatuješ, jaké byly tvé oči před přeměnou?“ Vzpomínka.
Stojím před benátským zrcadlem, líbí se mi moje oči. Jsou krásně zelené.
„Mirjam byla má matka?“ zašeptal jsem.
„Ano. A Mirjam byla také sestra mé matky, Euridiky.“
Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Potomek proroků 3:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!