Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Postarej se o moji dceru - 1. kapitola

05.03.2013 (15:15) • petruss11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1611×

Přišli jsme domů, a protože Carlisle byl v práci a Alice, Jasper, Edward, Bella, Renesmee a Jacob ve škole, tak jsme byli s Emmettem doma sami. Tedy skoro, teď tu s námi byla ještě malá Rose.

Chtěla jsem ji zanést do pokoje, ale Emmett už s ní někde v druhém patře zmizel.

Následovala jsem jeho pach, který mě dovedl až k němu do pokoje. Do Emmova království. Potichu jsem otevřela dveře a naskytl se mi úžasný obrázek. Emmett ležel na posteli pod dekami, asi ze všech pokojů, (nevím, jak je tam dokázal dostat) a na sobě měl Rose. Oba už spokojeně oddychovali, a tak jsem se rozhodla jim připravit jídlo.

Pro Emma jsem měla nějakou dětskou stravu s krví a Rose jsem přichystala sunar. Když jsem to měla hotové, četla jsem si znovu a znovu ten dopis a pořád marně čekala, že v něm najdu odpovědi na svoje otázky.

Jediné, co jsem zjistila, bylo, že bych měla Rose zkontrolovat, jestli je v pořádku.

Potichu jsem Rose vymanila z Emmova sevření a odnesla ji k sobě do pokoje. Tam jsem jí udělala předběžné testy. Pořádně ji potom prohlídne Carlisle, až se vrátí domů.

Zjistila jsem, že Emmett měl pravdu. Rose měla třicet osm horečky. Dala jsem jí nějaký lék a ukolébala ji v náručí. Potom jsem opatrně vrátila zpět k Emmettovi a čekala na návrat rodiny.

+++

Když jsem čekala na ostatní, stihla jsem Rose i Emma vykoupat a dát jim najíst. Teď si spolu hrají v pokoji.

Tedy spíše Emm si hraje a Rose ho svýma velkýma očima sleduje. Už ji beru jako dceru a nechci o ni přijít. Nikdy! Teď mám šanci mít děti, jak jsem vždy chtěla.

Zbývaly zde však tři otázky. Ta první byla, jestli ji vezme naše rodina. Ta druhá, jestli ano, řekneme jí o naší „odlišnosti“? A ta poslední je, pokud budou první dvě odpovědi ano, necháme ji žít lidský život, nebo ji necháme jako u Belly svobodnou volbu?

U prvních dvou otázek jsem doufala v odpověď ano. Přece jí nemůžeme naší existenci skrývat celý její život, ale u té třetí jsem nevěděla. Chtěla bych ji tu mít navždy, ale nechtěla jsem jí zkazit život.

Z přemýšlení mě vytrhl dětský hlásek.

„Mamí, mamí, pot sem lichle!“ řval na mě Emmett. Já se lekla, že se Emmettovi, nebo nedej bože Rose, něco stalo, a tak jsem upíří rychlostí přiběhla do pokoje.

„Emme, co se stalo?“ ptala jsem se svého syna vyděšeně.

„Lose, ona ťape, divej.“ Horlivě prstíkem ukazoval do rohu, kde Rose vážně stála, tedy chvilinku, pak hned spadla. Byla jsem na ni hrdá, stejně jako když se Emm poprvé postavil a udělal první krůčky.

Chvíli po pádu naše malá princeznička začala ronit slzy, hned u ní stál Emmett a starostlivě se ptal: „Lose, jsi v poládku?“ Nevím, kde se v něm ta opatrnost vzala, vždyť mu bylo teprve tři a půl roku.

Po jeho slovech se Rose uklidnila a dokonce přestala i brečet. Pak jsem si ji opatrně převzala a začala si hrát s nimi.

+++

Hráli jsme si dost dlouho, až jsem slyšela klapnutí dveří u auta. Zanechala jsem ty dva samotné v pokoji a přeběhla ke dveřím.

U auta stál Carlisle. Jako jeho jsem milovala jen jednoho člověka – tedy poloupíra – našeho malého Emmetta.

Když mě přivítal, začichal a ucítil Rose. Nechápavě se na mě podíval. Já ho beze slova vzala za ruku a vedla k Emmovi do pokoje.

Vyšli jsme až nahoru, když Carlisleovi do náručí skočil Emmett.

„Tatí, tatí, ze tu bude moc Lose zůstat, plosím,“ začal drmolit a pak ho přímo dotáhl do pokoje.

Pohled Carlislea

Vrátil jsem se z práce a už u dveří na mě čekalo moje sluníčko. Políbil jsem ji, ale pak jsem něco ucítil.

To snad ne, to nemůže být člověk. Ne v mém domě. Esme mě tiše vedla do Emmova pokoje, už jsme tam skoro byli a lidský pach stále sílil. Pak mi do náručí skočil náš malý raubíř a drmolil něco jako ,Tatí, tatí, ze tu bude moc Lose zůstat, plosím.‘. Kdo je sakra Lose a proč by u nás měla Emmova kamarádka zůstávat?

Vešel jsem do pokoje a tam v rohu seděl anděl, nebo tak Rose alespoň vypadala. Zadívala se na mě velkýma modrýma očima a rozzářila se.

Šel jsem ji pohladit po vláskách a do nosu mě uhodila překrásná vůně. Na mou Esme sice neměla, ale byla překrásná. Podivné bylo, že jsem neměl chuť ji zabít, i když já už jsem trénovaný. Pak jsem si vzpomněl na Emmova slova a otočil se k Esme, která mi podávala kus papíru.

To co jsem si přečetl, mi vyrazilo dech. Nevěděl jsem, jak se rozhodnu, ale jedno jsem věděl jistě. Já Rose na ulici nevyženu.

Pohled Esme

Carlisle nevypadal, že by chtěl Rose něco udělat, a tak jsem ho poprosila, jestli by ji nezkontroloval. I přes Emmovi protesty Rose odnesl a vyšetřil. Zjistil, že je podvyživená a že má malou horečku, jinak byla v pořádku.

Pak jsme si všichni hráli v Emmově pokoji, dokud jsem zase neslyšela prásknutí dveřmi. Tentokrát to muselo být některé z našich zbývajících dětí. Seběhla jsem dolů a tam viděla dvě auta. Tedy chvilinku, pak mi výhled zastínila Alice.

„Ano, může u nás zůstat,“ pištěla nadšeně. Pak ještě jednou prohlédla budoucnost a znovu horlivě přikyvovala. Objala jsem ji a to už ke mně letěla myšlenka od Nessie, které to Alice určitě vykecala: „Promiň ale ne, je to nebezpečné.“ Pak ke mně přešel Jasper, usmál se a přikývl.

„Podle tvých, Aliciných a Emmových emocí jsem se rozhodl pro. Ať je to cokoli.“ Radostně jsem ho objala. Pak jsem se podívala na Edwarda, ten to musel už také vědět.

Jen zavrtěl hlavou a ústy naznačil, že to je moc nebezpečné. Jacob zavrtěl hlavou, on a Ness byli jako jeden a vždy se rozhodnou stejně. Jen Bella na nás nechápavě hleděla.

Pak jí Edward něco pošeptal a ona nasadila takový výraz, který říkal aha. Pak se zamyslela a nakonec zavrtěla hlavou jako Edward. Takže máme čtyři ne, tři ano (Emmett se nepočítá) a jedno nevím, teď to bude na Carlisleovi.

Když jsem si uvědomila, že by mohli Rose něco udělat, co nejrychleji jsem utekla za Rose, přesvědčená bránit ji svým vlastním tělem. Ještě blíže k Rose se postavil Emm a ptal se mě:

„Mamí, co se děje?“

„Víš, broučku, oni si tady tety Bella a Nessie a strejdové Edward s Jacobem nechtějí Rose nechat.“

„Ale vzdyt ona je hodná.“

„Ano, broučku, my to víme, ale musíme ještě přesvědčit ostatní. Můžu se na ni podívat?“ Koukla jsem se za zdrojem toho zvuku a viděla jsem ve dveřích našeho skřítka, tedy Alice.

Oba jsme s Emmem uhnuli a Alice přešla k Rose.

„Ahoj zlatíčko, ty jsi nádherná, ale potřebovala bys nějaké šatičky a tepláčky…“ A začala vyjmenovávat, když konečně domluvila, podívala se s prosbou v očích na mě, jestli to bude moci koupit. Stejně bych jí to nevymluvila, a tak jsem radši kývla.

„A neboj, s námi se ti nic nestane“ dořekl Jasper stojící tam, kde před chvílí stála Alice. Ten k Rose přešel o trochu pomaleji, muselo to pro něj být těžší než pro mě nebo Alice, ale zvládl to. Přešel až k ní a pohladil ji po zlatých vláskách, ona ho napodobila, bylo to dost vtipné.

Najednou jsem úplně viděla, jak to v Emmově malé hlavičce šrotuje, pak dostal – podle něho – geniální nápad. Vzal Rose z Jasperových náručí a utekl s ní někam pryč, už jsem se za ním chtěla rozběhnout, když mě Alice zastavila.

„Nic se jim nestane, on jí pomůže.“ A tak jsem je nechala jejich osudu a věřila Alice.

Pohled neznámého pozorovatele

Viděl jsem malého kluka, který nesl v rukou ještě menší holčičku. Oba spěchali do pokoje, kam před nimi vešel tmavovlasý vlkodlak a krásná poloupírka. Šel jsem za nimi a už u dveří jsem slyšel toho kloučka promlouvat.

„Lose není zlá. Ona vám nic neudelá, jestli ji poslete plyc, pujdu s ní,“ řekl a našpulil rtíky. Pak i s děvčátkem odběhl a nechal tam vyjevenou dvojici stát.

Jeho další cesta byla do pokoje vedle, kde zopakoval své představení a znovu za sebou zanechal civící dvojici.

Nakonec zaběhl do pokoje, kde stál jen asi devětadvacetiletý muž, podle oblečení doktor.

„Tatí, já nechci Lose ztlatit, plosím, já ji chci tady,“ začal plačtivě. „Ona není zlá, on jí jenom nikdo nelozumí. Ona mi ta paní vězila. Já ji nemůzu sklamat,“ drmolil by dál, ale jeho otec ho zadržel.

„Neboj, Emme, Rose se nic nestane a zůstane tu s námi, ano? Teď s ní běž k sobě do pokoje a já mezitím promluvím s ostatními ano.“

Doufám, že se vám kapča líbila alespoň z poloviny jako ta předchozí a že tu zanecháte nějaké ty povzbuzující komentáře. Pište, zda chcete další.

Petruss11

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Postarej se o moji dceru - 1. kapitola: