Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 20. kapitola

13.11.2012 (07:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 7725×

20. kapitola

„Víš, že se začínám těšit, až bude venku? Bude to malý Cullen.“
„Cullen? Snad Swan, ne?“
„Měl by se jmenovat po otci.“ Ta věta mě zároveň zahřála i zamrazila.
„Jak víš, že to bude on?“ Snažila jsem se odvést řeč od tématu příjmení.
„Tak ona, na tom nezáleží. Byl bych rád, kdyby si jmenovalo po mně a… rád bych, aby ses tak jmenovala i ty.“ Jak to proboha myslí? běželo mi hlavou. „Bello, vezmeš si mě?“

„Cože?“ vypadlo ze mě, než jsem se stačila zarazit.
„Žádám tě o ruku,“ upřesnil. „Víš, že tohle dokáže srazit sebevědomí?“
„Já…“ Co mu mám říct? Vzít si Edwarda. Zrovna teď. Nepřišlo mi, že by byla vhodná chvíle. Ať už se jednalo o to s Markem nebo o daleko obyčejnější věc, jako moje břicho. „Edwarde, já… miluju tě, ale zatím se nechci vdávat,“ řekla jsem tiše. Kdo by byl řekl, že Edward Cullen bude toužit po svatbě. „Časem třeba ano, ale teď… jen se podívej, jak vypadám, vždyť bych se ani nevešla do šatů.“ Byla to jen výmluva, ale přesto. Necítila jsem se na to stát se vdanou paní. Sotva jsem si zvykla na to, že budu matkou. Nejprve musím zvládnout to a pak se bude nechat uvažovat o roli manželky. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že jsem se ho tím dotkla.
„Ne, to je v pohodě. Nevím, co mě to napadlo.“ Viděla jsem, jak je skleslý a smutný.
„Edwarde,“ řekla jsem. Nic, zíral na monitor, který doktor nechal svítit. Stále na něm byl obraz miminka. „Edwarde.“ Stiskla jsem mu pevně ruku, abych si získala jeho pozornost. Podíval se na mě. „Není to definitivní ne. Jen… potřebuju jen čas.“
„Já vím, unáhlil jsem se,“ vzdychl.
„Neunáhlil, jen… je toho teď moc najednou,“ odmlčela jsem se. „Jsi naštvaný?“ ptala jsem se opatrně. Edward se pousmál a odhrnul mi vlasy z tváře.
„Nejsem, jak bych mohl. Příště přinesu prsten a tomu neodoláš,“ vyhrožoval.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“

₪₪₪₪₪

Po tom telefonátu jsem ho nenáviděla. Nikdy jsem si nemyslela, že bych o někom mohla říct, že ho nenávidím. Možná nesnášet, ale s Markem to nešlo.

Samozřejmě jsem nesouhlasila s jeho požadavkem na jeho zapsání jako otce dítěte. Dál jsem trvala na tom, že rozhodně není jeho a tak na to nemá žádná práva. Ale na test otcovství jsem nemohla říct nic. Ten ukáže pravdu a já pak budu pěkně nahraná. Pak už si nebudu moct vymýšlet, povídal a svět, hlavně tedy rodina, zjistí pravdu.

Zatínala jsem pěsti v bezmocném vzteku, který jsem musela ovládnout. Ani nemá odvahu se tu ukázat, parchant. Musím myslet a hlavně vymyslet, jak z toho ven. Přijdu na to, musím!

Mám prý čas do porodu, pak mě vyhledá a vyřešíme to z očí do očí. Najednou. Skřípala jsem zuby.

„Bello,“ zavolal na mě Edward z kuchyně. Nádech, výdech, nesmím na sobě dát nic znát.
„Ano?“ vydala jsem se za ním.

Edward stál opřený o kuchyňskou desku a paní Brooksová utírala talíř. Oba se tvářili jako spiklenci. Nadšením jim zářily oči a na tvářích pohrával veselý úsměv.

„Co se děje?“ ptala jsem se se zdviženým obočím. Z misky jsem si vzala červené jablko a zakousla se do něj. Usoudila jsem, že když budu něco dělat, nebude na mě poznat, že je něco špatně.
„Říkali jsme si tu s paní Brooksovou, že je asi na čase nakoupit nějakou výbavičku, pro malé. Vždyť je za chvíli mezi námi a my nemáme ani postýlku.“ Paní Brooksová přikyvovala hlavou na souhlas.
„Mohli bychom zajet do Monroe, co říkáte?“ navrhla hospodyně. „Potřebujete kočárek, postýlku, vaničku, přebalovací pult,“ začala vyjmenovávat, „nějaké oblečky bych tu možná ještě našla, ale nevím, v jakém budou stavu.“
„A taky spoustu hraček,“ dodal Edward.
„Ještě bude nějakou dobu trvat, než si bude hrát,“ mírnila jsem ho.
„Já preferuju heslo "Vždy připraven", pak se nemůže stát, že by si hrát začalo a my neměli hračky,“ zazubil se vítězně.

Nakupovat oblečení pro miminko bych jindy strašně ráda, ale… Ne, všechno je v pohodě. Nahodila jsem úsměv alá filmová hvězda a souhlasila s výletem. Věděla jsem, že jim tak udělám radost.

Byla jsem odeslána nahoru, abych se převlékla, a pak už jsme mohli vyrazit. Teda mohli bychom, kdyby se po příjezdové cestě nepřikolébal vůz pana Handerse. Drkla jsem do Edwarda a upozornila ho na něj.

„Zdá se, že se výlet odkládá,“ poznamenal věcně.
„Nejspíš,“ souhlasila jsem.
„Tak to abych připravila kávu a něco k zakousnutí.“ Paní Brooksová v sobě hostitelku nezapře.

„Dobrý den,“ pozdravil advokát, jen co vystoupil. „Hádám, že jedu nevhod.“
„Ne, pojďte dál,“ vyzvala jsem ho.
„Dobrý den, jak se máte?“ potřásl si s ním Edward rukou.
„Dobře,“ řekl, ale pohled neodtrhl od mého bříška. Nějak jsme mu zapomněli tu radostnou novinu oznámit, napadlo mě. „Kdy to čekáte?“ zeptal se nevěřícně.
„Za pár týdnů.“
„Smím vám položit osobní otázku?“ Přesně jsem věděla, kam tím míří.
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny.
„Je to… čekáte ho spolu?“ Díval se střídavě na mě a na Edwarda. Asi si pamatoval, jak jsme na sebe byli jak kočka s myší, když se objevil posledně. Jojo, časy se mění.
„Technicky ne, ale prakticky ano, jestli mi rozumíte.“
„Rozumím,“ usmál se. „Takže vám gratuluju. Charlie by byl určitě rád, že rod bude mít pokračování a kdyby věděl, že následníka zajistíte vy dva, dmul by se pýchou.“ Dokázala jsem si to živě představit. Děda, jak se chvástá, že on to prostě umí zařídit. Usmála jsem se. Občas mi tak moc chyběl.

S panem Handersem jsme se usadili v pracovně. Prošel si účetnictví, které vedl Edward teď už v laptopu, který koupil, a souhlasně kýval hlavou.

„Zdá se, že zde všechno šlape jako hodinky. Odvádíte dobrou práci,“ pochválil nás. „A mám pro vás jednu dobrou zprávu. Soud zamítl napadení poslední vůle vašeho dědečka, takže vaši milí příbuzní mají smůlu a musí si vystačit s tím, co jim Charlie odkázal.“ Jeff a Ron musí zuřit, pomyslela jsem si. Ale dobře jim tak. Peníze jsou jediné, po čem touží. Nejspíš by to tu rozprodali na parcely a dědovo dědictví by tak zaniklo.

Handers se u nás zdržel skoro celé odpoledne. Po obchodních záležitostech nastal potlach u kávy. Rozloučil se za tmy a nezapomněl dodat, že už máme před sebou poslední třetinu stanovené lhůty. Myslím, že na tom už nezáleželo. Nemluvili jsme o tom, ale předpokládala jsem, že zde zůstaneme i potom. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla vrátit do hlučného města a čerstvý vzduch dítěti jen prospěje. Jednou to tu bude jeho a pak jeho dětí… Nebýt toho černého mraku, který se nade mnou vznášel, bylo by všechno naprosto perfektní.

₪₪₪₪₪

Odložené nákupy proběhly následující týden. Nějak nebyl čas někam jezdit. Edward pobíhal s Randalem po ranči, a jelikož s tím přišel on, chtěla jsem, aby jel s námi a náležitě si to užil. A myslím, že se stalo.

Všechno musel vyzkoušet, vidět vybalené. Nechceme přeci zajíce v pytli, že. S kočárkem, který se nám líbil nejvíc, objel celý obchod. Musela jsem se tomu smát. V nákupní horečce jsem zapomněla na všechna trápení a jen si užívala.

Měla jsem pocit, že jsme si odnesli skoro všechno, co obsahovalo oddělení pro mimina a batolata v hračkářství a k tomu ještě pytel plyšáků, které mi přišly úplně zbytečné, jen lapače prachu, ale Edward si to nenechal vymluvit.

Nad dětskými oblečky bych se mohla rozplývat celé odpoledne. Byly tak malinkaté. Jak na panenku. Dostala jsem strach, že tak malé dítě rozbiju, nějak mu ublížím… co já vím. Myslela jsem, že bude větší. Ale ani obavy mi nedovolily odložit džínové lacláčky s mašinkou na laclu a jít dál. Byly tak sladké.

Auto jsme měli úplně plné. Paní Brooksová se na zadním sedadle krčila vedle plných tašek a bylo divu, že ji nevytlačily skrz dveře. Ale zjevně jí to nevadilo. Zářila spokojeností. Plánovala, jak mi bude pomáhat hlídat, jak mu bude tajně strkat dobroty. A aby toho nebylo málo, vyložil nám Edward svou představu, jak jednu z ložnic v domě předěláme na dětský pokoj. Barevné stěny, nějaké záclonky, koberečky. Jeho idea byla jasná. Měla jsem pocit, že se na to vrhne hned, jak vyložíme auto. Edward a malířská štětka mi dohromady moc nešli, ale můj nápad, že bychom si na to měli zavolat nějakou firmu, se nesetkal s nadšením. Takže jsem se do toho víc nepletla a nechala ho realizovat se.

Uznávám, že překvapil. Zdálo se, že Edward bude vždy překvapovat. Nebo jsem si už měla zvyknout na to, že on dokáže cokoliv.

Protože jsme nevěděli, zda se narodí kluk nebo holka, vymaloval na zeleno žluto. Pastelové barvy pokoj rozsvítily a dodaly mu na útulnosti. Dřevěná bílá postýlka přišla mezi okna. Kousek od ní byl přebalovací pult a komoda s oblečením. Nechybělo houpací křeslo, které našel bůhví kde a houpací koník. A nechyběla ani ta spousta hraček. Na podlaze ležely dva barevné koberečky s dětskými motivy. Bylo to dětské království, které by si přálo každé dítě.

Chodívala jsem se tam jen tak dívat. Sedávala jsem v křesle a prostě koukala. Nejednou se mi podařilo tam usnout, naštěstí jsem měla Edwarda, který mě odnesl do postele, a já se ráno nemusela potýkat s bolavými zády, které by mi jistě způsobil spánek v křesle.

I když… záda mě bolela. Nemohlo za to houpací křeslo, ale břicho, které jsem měla. Bylo jako balón. Nejdřív šlo břicho a teprve potom já. Vypadala jsem jako koule. Natékaly mi kotníky, na záchod jsem běhala snad každých pět minut, byla jsem neustále unavená, a díky tomu taky pěkně protivná. Skoro nic jsem nedokázala bez pomoci a to mě pěkně štvalo. Divila jsem se, že mě ještě Edward nebo ostatní neposlali do háje. Když jsem zrovna nevrčela, musela jsem je obdivovat za trpělivost, kterou se mnou měli.

Rozhodla jsem se, že poprosím paní Brooksovou o nějakou nóbl večeři, trochu se vyparádím a uděláme si s Edwardem hezký večer. Oblékla jsem si volnou tuniku a kalhoty. Nic lepšího jsem neměla a šaty, které mi Edward koupil na večeři v New Orleans, jsem už dávno nezapnula. Lehce jsem se nalíčila, vlasy sepnula do trochu divokého drdolu a ze šuplíku nočního stolku vyndala krabičku na šperky, abych si vzala náušnice. Dostala jsem je od dědečka k osmnáctým narozeninám. Nosila jsem je jen příležitostně, nebyla jsem moc na šperky. Nasadila jsem si jednu náušnici a sahala jsem po druhé, ale prsty jsem omylem vrazila do krabičky, která spadla na zem.

„Paráda,“ zamručela jsem. Samozřejmě mě napadlo, že ji zvednu, ale to pro mě byl oříšek. Kleknout si a zvednout krabičku jsem nakonec dokázala, ale náušnice v ní samozřejmě nebyla. Rozhlížela jsem se kolem, ale ten kousek bílého zlata nikde neviděla. Klekla jsem si na všechny čtyři a chytře se podívala pod postel. No jistě, byla tam. Za normálních okolností bych si lehla a prostě se pro ni dosáhla, ale to nešlo. Zkusila jsem natáhnout ruku, ale smůla, nedosáhla jsem. Ať jsem to zkoušela, jak jsem chtěla, náušnice jsem se ani nedotkla.

Copak nemůže aspoň něco proběhnout bez problémů. Pořád se mi musí něco stavět do cesty?! Mohla bych jít na večeři bez náušnic, ale v tu chvíli mi nepřišlo nic důležitější než je mít obě, až tehdy budu moct sejít dolů a navečeřet se.

Nakonec jsem tam jen seděla a slzela, protože nedošlo k žádnému pokroku.

„Bello, co tady děláš? Čekám na tebe s večeří?“ Seděla jsem na zemi jako oukropeček a už se mi nedařilo ani si stoupnout. Bylo to všechno na prd.

„Lásko, co se děje?“ ptal se starostlivě a posadil se ke mně.
„Spadla mi tam náušnice,“ ukázala jsem pod postel.
„A proto ty slzy?“
„Nemůžu ji vyndat,“ vzlykala jsem.
„Tak já ti ji podám.“ Vlezl pod postel a za chvíli byl venku i s náušnicí v ruce. „Na,“ vložil mi ji do dlaně.
„Díky.“ To, že mi musel pomoct, zase, mě rozesmutnilo ještě víc.
Postavil se. „Půjdeme se teď najíst?“ A další problém. Nejraději bych mlčela, ale nemohla jsem.
„Já se sama nepostavím.“ Edward se pousmál a shýbnul se, aby mi pomohl. Ten jeho shovívavý pohled mě naštval. Přišlo mi, jako by si říkal, že ode mě se už nic jiného čekat nedá. Jsem to nemehlo, se kterým chodí.

„Nech mě.“ Odstrčila jsem jeho ruce.
„Bello, no tak. Půjdeme si dát večeři,“ přemlouval mě.
„Víš co, jdi jíst sám. Já tady budu prostě sedět.“ Byla jsem odporná sama sobě, ale ovládnout jsem se nedokázala.
„Miláčku, já vím, že toho máš dost, ale tímhle nic nevyřešíš. Už to nebude dlouho trvat…“
„Tak ty víš! Houby víš. Jsem tlustá, opuchlá a… já vím, že nesnesitelná.“ A znovu ty zrádné slzy.
„To není pravda.“ Sedl si vedle mě a přitáhl si mě do náruče. „Jsi nádherná, nosíš dítě, to je to nejkrásnější, co může žena udělat, a nesnesitelná nejsi, jsi jen unavená. Uvidíš, že až se najíš, bude ti líp a pak ti namasíruju nohy, co říkáš?“ On byl tak hodný a já tak hrozná.
„Já nechci být závislá na ostatních,“ hořekovala jsem, jako bych ho neslyšela. „Všechny vás jen otravuju. Nic nezvládám sama.“
„Ale to není pravda. Děláš spoustu věcí,“ utěšoval mě a houpal v pažích.
„Jasně,“ řekla jsem kysele. „Ani s Markem to nedokážu vyřídit.“ Edward nepatrně ztuhnul a mně zatím nedocházelo, že jsem právě upustila bombu.
„S Markem?“ zeptal se. A najednou jsem věděla, že tohle není dobré. Na okamžik jsem přestala rozumně uvažovat a bylo to tu. Jsem tak blbá!
„No…“
„Bello!“ Edward mě popadl za ramena a odtáhl od sebe, aby mi viděl do obličeje.

Jeho pohledu jsem nedokázala vzdorovat. Pravda se ze mě začala hrnout jako lavina.
„Zase tu byl a volal mi.“
„Proč jsi mi to neřekla?“ Jeho hlas mrazil.
„Já jsem…“
„Copak jsi nepovažovala za důležité říct mi něco takového?“
„Nechtěla jsem tě rozrušovat. Myslela jsem, že to zvládnu sama,“ špitla jsem. Byl rozčílený. Skoro jsem se ho až bála, i když jsem věděla, že by mi neublížil.
„Nechtělas mě rozrušovat, jak šlechetné. Sakra, Bello, jsi těhotná, ty se nesmíš rozrušovat! Pomohl bych ti s tím. Ty víš, že jo a přesto jsi mlčela.“
„Já…“ Nevěděla jsem, co říct.
„Věříš mi? Důvěřuješ mi vůbec?“ ptal se.
„Jistě, že ano.“ Jiná odpověď neexistovala.
„Není to vidět. A to nejspíš bude jeden z těch důvodů, proč sis mě odmítla vzít.“
„To není pravda! Věřím ti,“ bránila jsem se. „Neudělala jsem to ve zlém. Chtěla jsem to zvládnout sama, aspoň něco.“
„Věci, které se týkají našeho dítěte, našeho vztahu, bychom měli řešit společně. Jako partneři, ale já si nejsem jistý, jestli jimi vůbec jsme.“ Na to se postavil a bez jediného ohlédnutí odešel. No a já nemohla dělat nic jiného než znovu brečet. Pro Edwarda, naše dítě, náš vztah, pro budoucnost.

Druhé a poslední kulatiny. Chtěla bych Vám moc poděkovat za podporu, komentáře, hlasy v povídce měsíce a to všechno. :-)

Vím, že se zdá, že je toho ještě spouta k řešení a že na to jedna kapitola nemůže stačit, ale opak je pravdou. Snad se kapitola líbila a bude líbit i ta poslední. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 20. kapitola: