Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 15. kapitola

23.10.2012 (07:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 8357×

15. kapitola

„Snídaně do postele,“ zahlásil Edward ode dveří do mé ložnice.
„Páni, mám snad narozeniny?“
„Proč hned narozeniny?  Nemůžu ti donést snídani jen tak?“ ptal se a na peřinu vedle mě postavil tác na nožičkách.
„Jen tak jo, ale… fakt se nic neděje?“ podezírala jsem ho.
„Ženský jsou hrozný. Chlap se snaží navodit romantickou atmosféru a hned je podezřelý,“ vrtěl nechápavě hlavou a krátce mě líbnul na ústa.
„Romantickou atmosféru, jo? Tak o tom dost pochybuju.“ Nakrčila jsem nos a na vidličku napíchla kousek slaniny. „Není to jen úmysl udržet mě v posteli?“
„No dovol,“ ohradil se dotčeně. „Já vím, že na tebe cizí rady neplatí.“
„To jsem ráda, že to víš. Mňam, to je dobrota. A víš, že bych si zvykla snídat takhle v posteli?“ Oblízla jsem si prsty, kterými jsem zobala ovoce.
„Stačí říct.“ Natáhl se vedle mě na postel a prsty se probíral mými vlasy.

Za ten měsíc co jsme byli spolu, jsme se sblížili. Cítila jsem se s Edwardem moc fajn. Tak jak bych si nikdy nemyslela, že to jde. Občas jsme měli trochu slabší chvilky. Oba jsme měli pocit, že máme pokaždé pravdu a bylo složité najít kompromis nebo připustit, že by pravdu mohl mít ten druhý. Zjistila jsem, že Edward dokáže být až otravně ochranářský. Další jeho vlastnost, která mě překvapila a která mě dokázala šíleně vytočit. Ale když jsem o tom tak uvažovala, bylo to milé. Už to bylo dávno, co o mě měl někdo starost a pečoval o mě. Vlastně od smrti našich. Ale nahlas bych to nepřiznala ani za nic.

„Co máš dneska v plánu?“ vyptával se.
„Má přijet veterinář, aby zjistil, jak jsou na tom ty krávy, co jsme nechali připustit.“
„Nic víc?“ Hrála jsem si s našimi propletenými prsty. Ty jeho byly dlouhé, prsty klavírního virtuóze.
„Hmm, ne.“
„Slib, že na sebe dáš pozor.“ Protočila jsem oči. Ano, tohle byl jeden z těch otravných momentů.
„Jak jinak. Nejsem tak hloupá, abych riskovala,“ uklidňovala jsem ho.
„Dobře.“
„Tvůj tón se mi nelíbí.“ Moji poznámku nechal bez povšimnutí.
„Kdy tě čeká další prohlídka?“
„Myslím, že příští týden, musím se podívat.“
„Víš, tak mě napadlo. Nikdy jsi nemluvila o jeho otci…“ Nemusela jsem se ptát, čí otce má na mysli. Pravda, o Markovi jsme spolu nemluvili. Nikomu jsem o něm nic neřekla. Už to přebolelo, nemilovala jsem ho, ale asi pro mě bylo pořád dost potupné vzpomínat na to, jak mě opustil. Udělal ze mě úplnou husu.
„Hmm…“ nevěděla jsem, co mu na to říct.
„Řekla jsi mu, že jsi těhotná?“ Proč se na to musí ptát zrovna teď. Tak hezké ráno to bylo a on přijde s Markem.
„Neřekla. Netýká se ho to, je to moje dítě. Nechci o tom mluvit. Měla bych vstát.“ Vysoukala jsem se mu z náruče a šla se ustrojit. Moje dobrá nálada zmizela. Na Marka jsem neměla zrovna nejlepší vzpomínky, i když čas, který jsme spolu strávili, nebyl nejhorší, jen ten konec stál za houby. Edward si zasloužil vědět pravdu, znát okolnosti, které mě vedly k přijetí dědečkova dědictví, ale zatím jsem o tom nechtěla mluvit. Jednou mu to řeknu, snad brzy.

Na krku jsem ucítila lehký polibek a Edwardovo pevné tělo se ke mně zezadu přitisklo. „Nechci na tebe tlačit. Hlavní je, abys byla spokojená.“ Položila jsem si ruce na ty jeho, které mě objímaly okolo pasu a opřela se o něj.
„Jsem spokojená, díky tobě,“ řekla jsem a užívala si Edwardovu blízkost.

₪₪₪₪₪

Vracela jsem se z kontroly pozemků, už se pomalu stmívalo. Omrkla jsem ploty, žlaby, zkontrolovala krávy na pastvinách. Bylo příjemné, nechat se unášet na koňském hřbetě. Vítr mi foukal do vlasů, Sparkle skoro letěla a já si užívala svobodu. Vlastně jsem tak trochu utekla. Pořád mě drželi přivázanou u domu. Nemohla jsem dál než do stájí. Měla jsem toho tak akorát, takže jsem v nestřežené chvíli sebrala Sparkle a zmizela. Bylo mi jasné, co mě čeká, až se vrátím, ale za ten prožitek to stálo. A Edwarda si rychle udobřím, tím jsem si byla jistá. Randal to nakonec taky překousne a od paní Brooksové dostanu kázání o tom, jak hloupě se ve svém stavu chovám, ale pak se na mě usměje, uvaří mi čaj a podstrčí talíř domácích sušenek. To zvládnu levou zadní.

Tak to by bylo k plánu. Situace byla úplně jiná a o mnoho horší, než v mých představách.

Edward na mě čekal u stájí. Už podle jeho výrazu jsem poznala, že je zle. Ale nehodlala jsem se nechat zastrašit.

„Ahoj,“ řekla jsem, jako by nic.
„Co si myslíš, že děláš?“ Žádný pozdrav, to není dobré. Seskočila jsem z koně a vedla ho do stáje.
„Byla jsem to tady trochu obhlídnout. Někdo musí dát na ranč pozor.“ Sparkle jsem předala Fredovi a s úsměvem se otočila na Edwarda, který mě celou dobu jako stín následoval.
„Dát pozor na ranč? Ty ses asi zbláznila.“ Skoro křičel. Takhle rozzuřeného jsem ho dlouho neviděla.
„Co kdybychom šli dovnitř. Nemusíme dělat divadlo všem okolo,“ odvětila jsem chladně.

Mlčky jsme vešli do domu. Šla jsem do obýváku, abych si na to sedla, protože to vypadalo na dlouho.

„Tak co máš na srdci?“ zeptala jsem se sladce.
„Co mám na srdci? Bello, uvědomuješ si, jak svým chováním ohrožuješ dítě?“
„Ale prosím tě, sama vím nejlíp, co můžu a nemůžu dělat. Je v pohodě, poznala bych, kdyby ne. Zbytečně vyšiluješ.“ Choval se jako hysterická ženská.
„Já vyšiluju? Ty asi nechápeš, co by se mohlo stát nebo sis to snad rozmyslela a chceš o to dítě přijít?“ Tak tohle už bylo moc. Jak si dovoluje říkat mi něco takového! Nikdy bych své dítě úmyslně neohrozila.
„Jak si dovoluješ mě z něčeho takového obvinit. Já vím, co zvládnu a co ne. A dej mi pokoj, nemám chuť se hádat!“
„Chováš se jako by nic. Copak nechápeš, že o tebe mám jen starost? O tebe a o to malé. Nemůžu ti dovolit tolik riskovat a chovat se hloupě!“ Ztuhla jsem.
„Tak já se chovám hloupě? No tak fajn, možná jsem hloupá holka bez vzdělání, ale nejsem tak hloupá, abych ublížila svému dítěti,“ ječela jsem na něj. Ruku jsem si automaticky položila na břicho, kde se schovával tvoreček, který nebyl ještě ani na světě a už kvůli němu probíhaly takové boje.
„Tak jsem to nemyslel. Jen se chováš nezodpovědně!“ obvinil mě. „Měla bys jednou poslouchat, co ti radí ostatní.“
„Tohle není tvoje starost, je to jen moje dítě, nikomu jinému do toho nic není,“ zařvala jsem. Pokojem se rozhostilo ticho. Pozdě jsem si uvědomila, co jsem řekla. Proč občas nejdřív nemyslím, než něco povím.

Edwardovým obličejem proběhlo snad všechno od naštvání, bolesti, smutku, uražení až po rezignaci. A byla to jen moje vinna. Ublížit mu bylo to posední, co jsem chtěla, ale byla jsem tak rozčílená, že jsem prostě nepřemýšlela.

„Dobře, jak chceš. Už se do toho nebudu plést,“ řekl dutým hlasem a odešel. Zaúpěla jsem, tohle se mi teda nepovedlo. Ach jo, proč musel být do všeho tak hrr, kdyby na mě tolik netlačil, nechal mi trochu prostoru. Ale to ne, musí si hrát na můj dozor.

S omluvou, kterou jsem Edwardovi dlužila, jsem se rozhodla počkat, až se uklidní. Vlastně i já jsem potřebovala chvíli volně dýchat, než se do té debaty pustím znovu.

V ložnici jsem popadla tričko na spaní a šla si dát sprchu. Ta určitě pomůže k uvolnění nervů.

Pod proudy horké vody jsem stála asi čtvrt hodiny. Pokoušela jsem se zapomenout na tu hádku, ale nedařilo se to. Nechtěla jsem, aby si o mně někdo myslel, že jsem nezodpovědná. Jak by mohl nezodpovědný člověk vychovávat dítě. A co teprve hloupá. Hloupou mu jen tak neodpustím. To fakt ne. Místo, abych se upokojovala, jsem byla nabroušená víc a víc. S nějakou omluvou si to ještě rozmyslím. Neměl by se nakonec omluvit spíš on mně?

Z háčku jsem si sundala ručník a začala se postupně otírat. Kůži jsem měla rozpálenou a červenou. V koupelně se vznášela pára, zrcadlo bylo celé zamlžené.

Přejela jsem si ručníkem po noze a… Vykřikla jsem zděšením. Panebože, to ne! Na bělostném ručníku se skvěla krvavá skvrna. Ne, já nechci přijít o své dítě!

Dveře koupelny se rozletěly a dovnitř vpadl Edward. „Bello, co se stalo?“ ptal se naléhavě.
„Dítě, moje dítě, já krvácím…“ šeptala jsem mezi vzlyky. Edward pohledem zhodnotil situaci, ale na rozdíl ode mě se nenechal strhnout panikou.
„To bude dobré, uvidíš, že jo. Odnesu tě do postele, ano? Pak zavoláme do nemocnice.“ V rychlosti mi oblékl tričko a už mě odnášel. Z očí se mi řinuly slzy. Měla jsem šílený strach. Edward mě jako porcelánovou panenku uložil do peřin a hned se chopil telefonu. Zavřela jsem oči a modlila se, nic jiného jsem dělat nemohla. Nevnímala jsem Edwardova slova. Ochromila mě bezmoc a zoufalství.

„Bello?“ šeptnul. Podívala jsem se na něj, klečel u postele a sledoval mě starostlivým pohledem. „Prý máš zůstat ležet, pokud by se krvácení nezastavilo, budeš muset do nemocnice, pokud to přejde, máě ležet ještě pár dní.“
„To je všechno?“
„Ano.“
„Není nic, co bych mohla udělat?“ ujišťovala jsem se.
„Hlavně se nesmíš rozrušovat, to miminku škodí.“ Zase jsem se rozbrečela.
„Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem mu ublížit,“ vzlykala jsem. Edward si sedl vedle mě.
„Já vím, že ne. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ šeptal a otíral mi mokré tváře. „Bolí tě něco?“
Zavrtěla jsem hlavou „Mám takový strach.“
„Já vím, já taky,“ přiznal a políbil mě na čelo. Tiskl mě k sobě pevně, ale přitom něžně a opatrně. Po tom všem, co jsem mu dneska řekla, se ke mně chová tak hezky. Já si ho nezasloužím.

„Omlouvám se. Omlouvám se, za to, co jsem ti řekla. Byla to blbost. Vím, že ti na malém taky záleží. A měl jsi pravdu. Musím…“
„To je dobré, miláčku, nemusíš nic říkat. Odpočívej.“
„Ne, musím ti to říct. Budu míň pracovat a už nebudu jezdit na koni. Já jsem vážně blbá.“ Dlaň jsem stále měla položenou na břiše, jako bych tak mohla cítit, jak se mu tam vevnitř daří. Jestli je v pořádku.
„Nejsi blbá. Není to tvoje vinna. To se občas stává, píšou to v těch tvých chytrých knížkách,“ řekl a mírně se pousmál.
„Tys četl moje knížky?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Občas do nich nakouknu, když nemůžu spát. Taky tam píšou, že nastávající maminka má být v dobrém psychickém rozpoložení, tak co kdybychom to zkusili splnit,“ navrhl. Jak ráda bych to splnila, ale obavy byly silnější. Co když se stalo něco vážného, co když jsem všechno pokazila? „Bello, já nedovolím, aby se vám něco stalo, rozumíš, postarám se o vás.“ Díval se mi přímo do očí. Znělo to jako přísaha a opravdu mě nepatrně uklidnila.

A pak Edward udělal něco, co mě totálně odrovnalo. Odhrnul ze mě peřinu, vyhrnul mi tričko a přiložil dlaň na mé bříško. Ten dotek byl jako sametové pohlazení. „Co ty tam, cvrčku? Že je u mámy dobře,“ mluvil k mému břichu. „Tak tam hezky zůstaň, aby maminka nebyla smutná,“ přemlouval miminko. Nemohla jsem se udržet a znovu jsem se rozplakala. Byla jsem dojatá.
„Ale no tak, víš, jak budeš mít ubrečené dítě,“ usmál se na mě a slíbával mi slzy.
„Miluju tě,“ vypadlo ze mě najednou. Trochu mě to zaskočilo, až do téhle chvíle jsem si neuvědomovala, jak jsou moje city k němu silné.
Edwarda to však nerozhodilo. Sladce se usmál a řekl: „Miluju tě. Miluju vás,“ dodal.

Tak jsem podle celkem velkého úbytku komentářů usoudila, že pohodové kapitoly nebudou nic pro Vás, takže se Vám snad tahle líbila víc. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 15. kapitola: