Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 14. kapitola

17.10.2012 (18:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 7292×

14. kapitola

Ráno jsem nevydržela v posteli dlouho. Tak trochu jsem nemohla dospat a zároveň jsem byla nervózní z toho, co přijde.

Edward mě předchozí večer odvedl k pokoji a tam mě nechal. Přiznávám, že mě to překvapilo. Myslela jsem, že půjde dál a… O to víc jsem se na něj teď těšila. Ovšem nebyla jsem si jistá, jak to teď mezi námi je. Jestli se něco změnilo nebo to bude jako dřív…

Přecházela jsem po kuchyni s hrnkem v ruce a netrpělivě čekala, až se vzbudí a přijde dolů.

„Slečno, vyšlapete mi tu důlek,“ obořila se na mě paní Brooksová, která se věnovala krájení zelí na tenké plátky. Proč nepoužije moderní techniku, jsem se ani neptala, protože jsem věděla, že hospodyně si raději připravuje všechno sama. „Ještě si kvůli vám ukrojím prst. Jděte si někam sednout.“

Sednout jsem si nemohla, na to jsem byla příliš nesvá. „Dobrá, kdyby mě někdo,“ na slovo někdo jsem dala zvláštní důraz, „sháněl, tak budu venku.“ Vyklidila jsem pole a šla se usadit na verandu.
„Já to tomu někomu vyřídím,“ křikla za mnou paní Brooksová.

Upíjela jsem čaj a myšlenkama lítala všude možně. Chvíli jsem přemýšlela o dítěti, pak o Edwardovi, o ranči. Byla toho spousta.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou. Edward držel kávu, byl rozcuchaný a podle všeho čerstvě probuzený.
„Ahoj, už vzhůru?“ dloubla jsem si. Zvyk je železná košile, no.
„Vážně?“ zeptal se a napil se kafe. Zakřenila jsem se a pokrčila rameny.
„Tak promiň, nemohla jsem si pomoct.“

Seděli jsme mlčky a sledovali vrabce, který se usídlil na zábradlí. Tak tahle jsem si dnešní ráno nepředstavovala. Chápu, že to co se stalo včera, bylo poněkud náhlé, ale třeba malá pusa, by neškodila. Nebo se snad zase budeme chovat, jakože nic? To snad ne! Jo, Bello, je to na tobě, ženská musí umět vzít situaci do vlastních rukou.

„Takže…“
„Takže…“ začal současně Edward. Usmála jsem se, trochu nervózně. Ach jo, chovám se jak malá.
„Ty první,“ vybídla jsem ho, když jsme zase oba mlčeli.
„Takže, ten včerejšek…“
„Ano?“ vyhrkla jsem.
„Nevím, jak ty, ale já si myslím, že by se to mělo zkusit,“ řekl váhavě.
„Hmm… zkusit?“ Asi jsem si seděla na vedení.
„No, my dva.“ Jo, Bello, vy dva. „Co myslíš ty?“
„Co já myslím,“ protáhla jsem. „Myslím, že je to dobrý nápad,“ usmála jsem se povzbudivě. „Třeba to bude jednodušší, než to vypadá.“ Vrazila jsem do něj ramenem.
„To se teprve uvidí, protože s tebou je občas těžký pořízení,“ povzdychl si hraně.
„To mi povídej, vyjít s tebou… hrůza,“ zasmála jsem se nahlas.

Edward odložil hrnek na zem a objal mě rukou kolem ramen. „Takže jsme teď pár?“ ujišťoval se.
„Už to tak vypadá,“ souhlasila jsem a sama se natáhla pro polibek.

Kdyby mi někdo řekl, že budu mít něco s Edwardem, tím otrapou, tak bych si nejspíš zaťukala na čelo a považovala dotyčného za blázna, jenže to tak vážně bylo. Nešlo o žádnou velkou lásku, alespoň zatím. Spíš jsme se poznávali a zkoušeli co a jak.

Bylo to zvláštní, jít s ním ruku v ruce přes ranč, nechat se sledovat pohledem všech, kteří se právě nacházeli kolem. Málem jsem mu svou dlaň vytrhla, ale usoudila jsem, že jednou se to provalit musí a čím dřív se to stane, tím dřív budeme mít pokoj.

Paní Brooksová kolem nás poskakovala radostí a plnila nám vše, co nám na očích viděla. Snad jen Randal se dokázal tvářit jako by bylo vše při starém, za to měl ode mě plusové body.

Edward s mou malou asistencí, která spočívala především v tom, že jsem se pořád na něco ptala a spíš otravovala, dal dohromady účetnictví ranče. Maličko u toho nadával, protože děda v tom měl chaos a já to svým úsilím jen zhoršila. Prý se do toho příště nemám motat, raději to udělá sám.

Seděla jsem v křesle v pracovně a sledovala ho, jak něco sepisuje za stolem. Byl tak sexy. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že je Edward sexy? Nechápala jsem to, musela jsem být slepá. Dostala jsem na něj chuť. Poslední dobou jsem byla pořád při chuti, přičítala jsem to těhotenství, ale možná za to mohl jen pouhý fakt, že jsem prostě byla s Edwardem.

Zvedla jsem se a pomalým krokem přešla ke stolu. Edward se na mě podíval a zvedl obočí.

„Copak je? Nudíš se?“ Zavrtěla jsem hlavou. Moc jsem nevěděla jak na to. Jak ho svést. Jak naznačit, že bych se s ním ráda milovala. Opřela jsem se bokem o stůl a sledovala své ruce. Chovám se jak puberťačka, napadlo mě.
„Tak co se děje?“ Edward si mě stáhl do klína. Pohodlně jsem se usadila a zvedla k němu oči. Díval se na mě. Z toho pohledu mi vyschlo v krku.
„Nic,“ pokrčila jsem rameny. Palcem pravé ruky mi lehce přejížděl po zápěstí, druhou mě držel pevně okolo pasu.
„Když to říkáš,“ usmál se. No jo no, nějak jsem se neudržela. Uchopila jsem jeho hlavu oběma rukama a naléhavě se přitiskla k jeho rtům. „Tak tohle se děje,“ zamumlal spokojeně a líbal mě tak, až se mi točila hlava. Edward se s tím nijak nepáral, zdálo se, že jeho touha je stejně divoká a nezvladatelná jako ta moje. Posadil mě na okraj stolu a vzal si mě přímo tam. Zalykala jsem se slastí. Prsty zatínala do jeho pevných ramen, nohama svírala jeho boky.

„Takovouhle přestávku si dám líbit,“ zašeptal, když mě pak líbal na krk. Opět jsem mu seděla na klíně na židli u stolu. Hlavu jsem si opírala o jeho rameno a snažila se vzpamatovat z té smršti, která se námi prohnala.
„Kdykoliv.“ Edward mě pohladil po noze a pomalu přejel na bok. Zachvěla jsem se. Pak mi palcem obkroužil pupík. Všimla jsem si soustředěného pohledu, s jakým se zahleděl na mé břicho.
„Nemůže mu to nějak ublížit?“
„Myslíš sex?“ Přikývnul.
„Nemyslím si, ale můžu se zeptat doktora,“ navrhla jsem.
„Asi to tak bude lepší. Kdy jdeš na prohlídku?“ zeptal se ledabyle a dál mě hladil kolem pupíku.
„Pozítří.“
„Odvezu tě tam,“ nabídl mi.
„Jestli chceš, ale zvládnu to i sama.“
„Zavezu tě tam,“ trval na svém. Dosud jsem o našem vztahu uvažovala jen jako o nás dvou. Vzhledem k tomu, že dítě zatím nebylo nijak patrné, nenapadlo mě zvažovat, jak to bude, až bude na světě. Nemohla jsem po Edwardovi chtít, aby se staral o mé dítě. O dítě jiného muže. Třeba to bude právě ta věc, kvůli které nemůžeme být spolu. Je pravda, že Edward byl jedním z těch, kteří byli proti potratu, ale to ještě neznamenalo, že by měl zájem dělat náhradního otce.

Skousla jsem si spodní ret.

„O čem přemýšlíš,“ zabroukal mi do ucha. Vzdychla jsem.
„Víš…“ Jak bych mu to měla říct? „Já nechci, abys měl pocit, že tě do něčeho nutím nebo po tobě něco chci. Tohle je můj problém a nerada bych tě do něčeho zatahovala.“ Bože, to znělo tak hloupě.
„Bello, do ničeho mě nezatahuješ. Vím, že s tebou mám v balíčku i to malé, takže nech těch řečí, protože já se do toho cpu dobrovolně.“ Lehce mě líbl rty na čelo a pak se jimi otřel o temeno mé hlavy. Prostoupil mnou takový klid a pohoda. Vydržela bych tak sedět snad navždy.

Zívla jsem.

„Asi půjdeme spát, co?“
„Hmm,“ zabručela jsem. Nechtělo se mi zvedat se. Vůbec se mi nechtělo se hýbat.
„Je mi to jasný,“ zasmál se. „Tak pojď, ty naše mamino.“ Zvedl mě do náruče jako bych skoro nic nevážila.
„Nemusíš mě nosit, došla bych tam sama,“ protestovala jsem, ale spíš jen tak ze setrvačnosti.
„Když chceš,“ řekl ten bídák a postavil mě na schodech. Zakymácela jsem se jako opilá a to jsem alkohol neměla už… no hodně dlouho.
„Tak vidíš, mám vždycky pravdu.“ Znovu mě popadl do náruče a nesl nahoru.
„Jako vždycky,“ reagovala jsem ironicky. „Lidi, co maj vždycky pravdu, nejsou oblíbený, abys věděl.“
„Ale ty mě máš ráda.“ Jeho sebevědomí fakt nemá hranice.
„Možná maličko,“ připustila jsem a usmála se do jeho krku, který jsem objímala.
„Tak vidíš.“ Jeho tón byl vítězný. Štvalo mě to, ale jednou mu tu radost dopřeju.

₪₪₪₪₪

Edward zaparkoval před budovou, ve které sídlil můj gynekolog.

„Tak já tu na tebe počkám,“ řekl. Zdál se trochu nervózní, což u Edwarda nebylo obvyklé.
„Dobře.“ Ani jsem nečekala, že by se mnou šel dovnitř. Tak daleko jsme prostě ještě nebyli. Třeba jednou, kdo ví. Necháme věcem volný průběh a časem se uvidí.

Tohle byla moje první těhotenská prohlídka. Byla jsem z toho maličko nesvá. Bála jsem se, že by se mohlo ukázat, že je třeba něco v nepořádku nebo tak něco. Co já vím, co všechno by se mohlo stát.

„Jak se vám daří?“ zeptal se doktor přátelsky a rukou poklepal na lehátko.
„Až na ty ranní nevolnosti dobře.“
„Tak se na to podíváme.“

Během vyšetření jsem ani nedutala. Sestra mi odebrala krev, brr, jehly. Raději jsem koukala do stropu a studovala jeho strukturu, i když to nebylo nic moc. Pořádné vzrůšo přišlo ve chvíli, kdy doktor zapnul ultrazvuk. Vyhrnula jsem si tričko, doktor mi na něj ze stříbrné tuby vymáčkl hromádku gelu, který strašně studil. Pak vzal hlavici a začal mi s ní přejíždět po kůži. Na monitoru jakési televize se objevilo zrnění, samé černé a bílé flíčky, které ovšem doktor bedlivě sledoval.

„Tady ho máme,“ řekl najednou a zastavil pohyb hlavice.
„Kde?“ vyhrkla jsem a zapřela se o lokty, abych měla lepší výhled.
„Přímo tady.“ Prst zabodl do místa, kde byla ve větším černém fleku bílá šmouha.
„Ten arašíd?“ ujišťovala jsem se.
„Přesně tak.“
„Je tak malý,“ vydechla jsem. Pane bože, to je moje dítě. Byl to neuvěřitelný pocit vidět poprvé své dítě. Dosud bylo jen představou, pouhým výplodem mé fantazie. Ale teď se stalo skutečným. Nabylo na obrysech a já ho viděla. Do očí mi vhrkly slzy.
„Je to holka nebo kluk?“ Doktor se shovívavě pousmál.
„To zatím nelze určit. Má tak dva centimetry, srdíčko mu hezky bije. Všechno je v naprostém pořádku. Až na váš tlak, slečno Swanová. Měla byste na sebe dávat pozor. Zatím to není vážné, ale ve vašem stavu není dobré cokoliv podceňovat.“
„Dobře.“ V tu chvíli bych mu odsouhlasila snad všechno. Musela jsem se pořád dívat na obrazovku.
„Vytisknu vám fotku,“ nabídl mi, když viděl, jak jsem tím fascinovaná.

Z ordinace jsem odcházela z první fotkou svého miminka a hromadou doporučení. Odpočívat, nepřepínat se, nekouřit, nepít alkoholické nápoje…

Edward se opíral o auto a četl noviny. Přiběhla jsem k němu a nadšeně ho políbila. Pak jsem mu pod nos strčila obrázek a s neuvěřitelnou pýchou mu ukazovala své dítě. Náležitě mi ho pochválil, doprovodil mě do knihkupectví, kde jsem si vybrala několik knížek o těhotenství a mateřství a pak mě vzal na oběd. Došlo mi, že to je vlastně takové naše první rande, pokud se tak tomu dá vůbec říkat.

Potom jsme se šli projít do parku. Byl to jeden z nejhezčích dnů za poslední dobu. Svítilo sluníčko, ptáci zpívali a já byla šíleně šťastná a nabitá energií. A nebylo to jen dítě, které mi ten stav přivodilo. Usmála jsem se na Edwarda, který mi vyprávěl o horách, kam každoročně jezdí s Esmé a Carlislem na Vánoce. Ano, Edward za mé štěstí mohl taky a víc, než jsem si v tu chvíli dokázala představit.

₪₪₪₪₪

Už od rána jsem byla podrážděná, na každého jsem vrčela, nic mi nebylo po chuti. Schytala to paní Brooksová, Randal, i Edward, který mi v dobré vůli nabídl pomoc se sbíráním vajec. Jako bych snad něco tak triviálního nedokázala sama nebo co.

Jednotlivá vejce jsem rovnala do kartónu a přitom si brumlala pod vousy něco o lidech, kteří se přehnaně starají. Jsem svéprávná, pokud vím, takže o sobě můžu rozhodovat sama.

Naštvaně jsem popadla vajíčko, ale vyklouzlo mi z prstů a spadlo na zem, přímo do hromádky sena, která ležela na zemi. To bylo štěstí, aspoň něco, když už je dnešek tak pitomej. Shýbla jsem se, abych vejce sebrala. Začala se mi trochu motat hlava, takže jsem se rychle narovnala, ale to byla ta chyba. Oblil mě ledový pot, všechno kolem zčernalo a motání hlavy se jen zhoršovalo. Pak už nic nevím.

Něco mokrého mi steklo po tváři.

„Neměla by se už probrat?“ uslyšela jsem starostlivý hlas.
„Uklidněte se, to se v těhotenství občas stává,“ odpovídal mu jiný ženský.
„Určitě se uhodila do hlavy. Kdyby mě radši poslechla.“
„Ta vás neposlechne. Chce být samostatná, s tím nic nenaděláte. Otřete jí ještě čelo,“ vybídla ho.

Mokrý kapesník mi čelo příjemně chladil. Pomalu jsem otevřela oči a zamžourala na siluetu, která se nade mnou skláněla, a ve které jsem poznala Edwarda.

„Bello,“ vydechl úlevně. „Tohle mi už nikdy nedělej,“ rozumíš.
„Jak je vám?“ objevila se za ním paní Brooksová.
„Už je to dobré. Nějak se mi zatočila hlava.“ Chtěla jsem se posadit, ale Edward mě zatlačil zpět do pohovky.
„Měla bys ležet, aspoň dneska.“
„To určitě. Je mi fajn,“ odporovala jsem mu a odstrkovala jeho ruce. „Mám jen vysoký tlak, na to se neumírá.“
„Uvařím vám na to čaj.“ Paní Brooksová odešla do kuchyně.
„Neměl bych tě odvést k doktorovi?“
„Ne, v knížkách jsem četla, že je to normální.“
„Ani nevíš, jak jsi mě vyděsila, když jsem tě tam viděl tak ležet,“ přiznal Edward.
„Omlouvám se, to nebylo v plánu.“
„Ještě aby jo.“ Zněl trochu výhružně. Pohladila jsem ho po tváři a pak palcem přejela přes vrásky, které se mu usadily mezi obočím.
„Vážně je mi dobře, a jemu taky.“ Položila jsem si dlaň na břicho.  Edward zavrtěl rezignovaně hlavou.
„Když to říkáš, budu ti věřit.“ Spokojeně jsem se usmála.
„Tak je to správně,“ pochválila jsem ho a za odměnu dostal sladkou pusu.

Jen abyste si nemysleli, nějaké problémy ještě určitě budou.;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 14. kapitola: