Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 9

21.11.2011 (21:45) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1765×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zatímco počítač pracoval, Isabella s Jakem seděli v obývacím pokoji na pohovce, hrnky s kávou před sebou na konferenčním stolku, a rádoby elegantně vykružovali piruety po úzkém okraji konverzačního talíře, aby našli cestu k jádru vlka.

„Ještě stále si myslím, že jsi mi neřekl to hlavní,“ zamyslela se Isabella nahlas.

„To hlavní se týká mé rodiny. A vlastně celého našeho kmene...“

Isabella ustrnula v pohybu a pomalu vzhlédla k Jakeovi, když se odmlčel, aby zjistila, jestli to myslí opravdu vážně. Ještě nikdy jí nevyprávěl nic o jeho rodině a když se sama pokusila zavést řeč na toto téma, ihned ji začal rozptylovat tím nejúčinnějším způsobem...

„Myslíš to vážně?“ zeptala se poté, co uviděla jeho soustředěný výraz. Jako by přemýšlel nad tím, co všechno a jak by jí měl říct.

Nechtěl, aby to vyznělo příliš fantasticky a neuvěřitelně.

„Naprosto,“ odpověděl bez zaváhání. „Vždycky ses chtěla dozvědět něco o mé rodině a myslím, že nadešel ten správný čas.“

Isabella z Jakea nespustila oči a čekala, co se dozví.

„To, že jsem ti odmítal vyprávět o jistých... věcech, mělo své opodstatnění a za jiných okolností bych nad změnou názoru ani nepřemýšlel, ale protože jde o národní bezpečnost, raději se podělím o to, co vím,“ navrhl Jake obezřetně a sledoval Isabelliny reakce.

„Poslouchám.“ Chtěla mu vyjádřit větší podporu, to by ale její srdce nesměl obestírat strach z toho, co se dozví. Nejvíc se asi bála toho, že jí řekne o nějaké nezákonné činnosti, jež by ona sama byla ze zákona povinna nahlásit. Měla by potom opravdu velké dilema, protože ať by se rozhodla jakkoli, porušila by tím své zásady – ať už morální nebo profesionální.

„Hlavní věc, kterou bys měla vědět, je, že předkové kmene Quileutů pocházejí z vlků.“

Isabella se rozesmála. Její zvonivý smích se odrážel od stěn a jakkoli tento zvuk Jake dříve miloval, dnes mu připadalo, že se mu vetřel až do morku kostí a do nejhlubších tkání, aby je nepříjemně rozbrněl. Cítil se jím podrážděný.

To nebyl moc dobrý začátek, říkal si a uvažoval, jak by to mohl napravit. Isabella si všimla změny jeho nálady.

„Promiň mi to. A to je pravda nebo jen historka?“ zeptala se už o poznání klidněji a stále ještě očekávala, kdy Jake vykřikne „apríl“.

„Je to historka založená na faktech. A to ještě není vše. Z původních vlčích bojovníků se zachovalo jen málo rodových linií, které by byly natolik nezředěné, aby měly tento gen aktivní. Jejich přímými potomky jsou jen Sam, Paul, Embry, Quil a...“ Odmlčel se, protože si připadal jako naprostý pitomec. Vypráví jí něco, čemu ani sám neuvěří, dokud nebude mít nějaký věrohodnější důkaz.

„A...?“ Isabella vypadala zvědavě, vzápětí jí však svitlo a změřila si ho nevěřícným pohledem.

„A já,“ dopověděl šeptem to, co ona už uhodla. Při představě, co všechno by ho mohlo čekat, kdyby se jeho genové dědictví aktivovalo, ho zaplavila vlna paniky. Pokud je to takové, jak mu jeho otec popisoval a co vyčetl z deníku, který měl údajně patřit jeho dědovi, děsil se dne, kdy poprvé potká dávného nepřítele. Tomu se říká dědictví za všechny prachy.

„Takže co jsi? Vlk nebo člověk? Osobně bych se přikláněla k tomu druhému,“ zauvažovala a sjela ho zkoumavým pohledem od hlavy k patě. Byla rozhodnutá dozvědět se pravdu systematickým pokládáním otázek a vyžadováním přímých odpovědí, protože jinak by se nikam nedostali. Chladná logika byla v tu chvíli na místě.

„Jsem člověk. Aspoň zatím.“

„A co se musí stát, abys jím přestal být?“

„Musím se dostat do blízkosti nepřítele.“

„Kdo to je?“

„Říká se jim Studení a poznáš je obvykle podle výrazných červených očí a sněhově bílé kůže. Nechodí na slunce a zdržují se v místech, kde můžou potkat osamoceného člověka,“ odříkával Jake, jako by to měl naučené.

„Studení?“ zopakovala po něm slovo, které ji nejvíce zaujalo bez ohledu na všechno ostatní, co bylo v těch dvou větách zvláštní, a přemýšlela, jestli je to nějaké opozitum k takzvaným „teplým“. Její logika právě vzala zasvé.

„Říká ti něco slovo upíři?“ zeptal se Jake opatrně a přemýšlel, jak jí to lépe vysvětlit. Toto slovo samo o sobě bylo stejně vysvětlující jako degradující a záleželo pouze na Isabelle, jak se k tomu postaví. Doufal, že ho nechá pokračovat.

„Upíři? Jako ti z filmů? S tesáky, drápy, rakvemi a smrtelnou alergií na slunce?“ ujišťovala se Isabella a na tváři jí pohrával shovívavý úsměv. Tak přesně takhle si to nepředstavoval.

Isabella si o Jakeovi myslela, že je přepracovaný, třebaže tak po fyzické stránce nevypadal.

„Tihle nemají s těmi filmovými nic společného. Ti smyšlení mají tesáky a to všechno, ale ti, o kterých mluvím, se v jednom hlavním bodě odlišují – jsou skuteční. Kromě toho nemají tesáky, drápy, ani alergii na slunce. Jestli relaxují v rakvích, to netuším, ale pokud jsou tak civilizovaní, jak se traduje, silně o tom pochybuji. A ještě jedna věc – jen slunce odhalí jejich pravou totožnost.“

„Jak?“

„Když vyjde upír na slunce, jeho kůže začne odrážet sluneční paprsky, takže se bude třpytit.“ Isabellina fantazie zapracovala a bezděky ji napadlo, že by někdo takový mohl být středem pozornosti na diskotéce. Vlastně by mohl provozovat i vcelku zajímavou lasershow.

„A když jsou oni nepřáteli vašeho lidu, tak jak vypadá takové mezidruhové setkání?“

„Co myslíš? Přátelsky si potřeseme rukou, sedneme si na nejbližší pařez a dáme si skleničku červené značky Deto uriste. Pokecáme o věčnosti...“ odpověděl sarkasticky.

„Vážně?“ Jako by ho neznala. Ještě než odpověděl, její zrak samovolně vylétl ke stropu a neubránila se ani povzdechu a zavrtění hlavou.

„Hele, kdyby byla nějaká pijavice natolik hloupá, že by vlkoušovi dobrovolně podala ruku nebo jakoukoli jinou část těla, tak už ji nevrátí. Natož aby se s ní bavil a popíjel.“

„Ale co je potom zabije, když to slunce neumí?“

„Vlk z kmene Quileutů. Nebo oheň. Záleží na tom, co je zrovna po ruce. Také se můžou zabít mezi sebou tím, že se roztrhají na kousky a ty třeba spálí nebo zahrabou na různých místech, aby už nešly poskládat k sobě.“ Isabella na něj jen konsternovaně hleděla, neschopna slova. „Ještě jsi neslyšela o upířím puzzle?“

„A na co jsi vlastně potřeboval Prestonův počítač?“ odvedla řeč jinam. Tušila, že to ještě není všechno, ale nevěděla, jestli je připravená přijmout i ten zbytek. Stejně tak ale nevěděla, že ten počítač přímo souvisí s tím, co už se dozvěděla i se vším, co se jí teprve chystal říct.

„Chci najít jeden klan. Mohli by nám pomoci,“ odpověděl bez otálení.

„Jsou jiní než ti, které jsi mi právě popsal?“ Jake se zhluboka nadechl a jal se vysvětlovat Isabelle rozdíly mezi upíry, kteří podlehli volání krve a těmi, kteří jsou zčásti lidmi.

„Znovuzískaná lidskost se jim projevuje na barvě očí i v chování. Jsou schopni koexistovat s lidmi, aniž by je zabíjeli, protože se naučili žít ze zvířat. Ani jedni z nich nepotřebují spánek. Když se rozběhnou, tak je z nich jen rozmazaná šmouha – aspoň tedy pro lidský zrak. Jsou nesmrtelní a způsobů, jak je zničit, existuje jen málo.“

Vyprávěl jí vše, co se dozvěděl od svého otce, jemuž to řekl jeho děd Ephraim.

Dlouhé vyprávění, které občas přerušovaly otázky Isabelly, ukončilo zapípání počítače v nejvzdálenějším rohu místnosti.

Jake vyskočil a několika rychlými kroky se protáhl kolem těch pár kousků nábytku, aby se podíval, co počítač našel. Isabella se mezitím vydala do kuchyně, aby uvařila další kávu. Připadala si už mírně otupělá a rozhodně nemohla tvrdit, že si pamatuje úplně vše, co jí Jake řekl.

„Pochyboval jsem, že vůbec něco najdu,“ promluvil tak, aby ho Isabella slyšela. „Kvůli utajení se jistě stěhují každých pár let a nejspíš i mění jména. Podle toho, co jsem pochopil, tak jeden z nich měl být doktor.

Kdo chce kam, nabourá se tam... Projel jsem zaměstnanecké databáze nemocnic ve Státech. Lidí se shodným jménem jsem našel víc, ale protože vím, co hledat, vyselektuji je podle dalších kritérií. Takže hledáme jedno shodné jméno, které se vyskytuje po dobu sedmdesáti let a nikde není vedeno déle než deset...“

Isabella poslouchala Jakeův monolog, ale o mnoho moudřejší z něho nebyla. Potom říkal ještě něco o nějakém filtru.

„Sice je to zřejmě nejlepší počítač ve Státech, ale i tak mu to chvíli potrvá, takže bych to viděl na další kafe,“ oznámil Isabelle, když za ní přišel do kuchyně.

„Jakeu?“ zeptala se po dlouhé chvíli ticha a druhém hrnku kávy. Dlouho váhala, zda se má zeptat nebo raději mlčet.

„Ano, Iss?“ Oplatil jí zkoumavý pohled.

„Jak jsi na tom v osobním životě?“

„Nic stálého, znáš mě,“ odpověděl vyhýbavě.

„Že se ptám, viď?“ Až moc dobře, chtělo se jí odpovědět. Chtěla ještě něco dodat, ale než se stihla vůbec nadechnout, ozval se opět počítač. Na nic nečekali, přesunuli se k němu, Jake usedl na židli a chopil se myši a klávesnice, zatímco Isabella se s hrnkem kávy v rukou postavila za něho a čekala na verdikt.

„Tak tohle vypadá opravdu zajímavě,“ prohlásil Jake po krátkém přezkoumání nálezů.

Doufám, že se kapitola líbila. Jak jste si jistě všimli, Isabelle byl odhalen nový svět, o němž do té doby netušila. Zpracuje to její racionální mysl, nebo si myslíte, že pošle Jakea... na léčení? :-)

Tato kapitolka je zároveň oslavou pátých kulatin - jedná se totiž o padesátý článek vydaný na tomto webu, takže cheers a jedeme dál...

Chtěla bych také poděkovat Kikketce za její neutuchající přízeň a popohánění do dalších kapitol, protože je to nejvíc ona, kdo mi svými sáhodlouhými komentáři způsobuje náladu ideální pro psaní. Jop, Kikky, fakt jsi to Ty. ;-)

Kapitolu samotnou věnuji všem věrným čtenářům, kterým stojí mé nápady za smajlíka nebo i pár slov. Vězte, že jsem opravdu ráda, že se povídka líbí, a i nadále bych ji chtěla udržet v odlehčeném duchu tak, aby Vás čtení bavilo jako mě její psaní.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 9: