Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 8

26.10.2011 (17:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1809×

Ani o dva měsíce později se průběh porad nezměnil. Hrobové ticho rušil pouze šéfův hlas, který zněl stejně vyčerpaně, jak se ostatní v místnosti cítili.

Místa, kam byly adresovány jednotlivé balíčky, se ukázala být také slepými vodítky. V Los Angeles to byla schránka na poště, v Houstonu přišel řediteli základní školy do práce, ve Philadelphii našli prázdný byt zaplacený na půl roku dopředu – peníze byly v obálce pod domovníkovými dveřmi –, v San Diegu vyzvedla balíček na poště stará dáma pro nějakého svého příbuzného, který se zrovna nacházel v Jižní Americe a v Indianapolisu a Memphisu se balíčky ztratily někde na cestě z pobočky pošty na místo určení. Takže nemají nic, z čeho by se dalo vycházet.

Jedinou možností je získat jeden výtisk té knihy, aby ho mohli podrobit testům. Při zběžném prohlédnutí výtisku, který se nacházel v San Diegu, se terénním agentům nepodařilo zjistit nic neobvyklého. Jednalo se o nejnovější americký bestseller.

Zvláštní na tom byl pouze fakt, že někdo sem poslal knihu, která je k dostání v každém knihkupectví ve Spojených státech, přes polovinu světa...

Isabella seděla s Jakem v jeho kanceláři, kterou osvětloval pouze monitor, a za úplného ticha oba přemýšleli. Byli vyčerpaní, zoufalí a bezradní.

Nejen že se jim nedaří plnit své úkoly v práci, ale od té doby, co se poprvé potkali, se jejich životy změnily k horšímu. Navzájem si to nechtějí přiznat, ale jejich spolupráce jim ruinuje osobní život.

Jake přestal mít zájem o jakékoli dívky, protože v jeho blízkosti byla Isabella, která, nevěda, že Jake se svého obvyklého životního stylu nedobrovolně vzdal, nechávala své starosti proplouvat okolo ní, aniž by ji zasáhly, pomocí prášků na spaní.

I nyní, když jsou oba v práci, se zabývají tím druhým. Jake o její závislosti samozřejmě věděl, ale snažil se, aby se do jejího života pletl co nejméně, protože se stala samotářkou a vyhovovalo jí to. Sice byla silná, ale kdyby se dozvěděla pravdu o jeho rodině...

Vtom se Jake s vidoucím úsměvem otočil na Isabellu a vzápětí ke klávesnici počítače. Jeho dlouhé prsty se pohybovaly tak rychle, že je Isabella téměř nestíhala pozorovat a na monitoru se začal objevovat text:

Co kdybych ti řekl, že jsem možná našel řešení našeho problému?

Isabelle se zatajil dech. Chtěla se ho zeptat jak, ale po dlouhé době mlčení měla jazyk přilepený k patru, a tak nakonec jen potřásla hlavou a věnovala mu vděčný pohled. Snažila se k tomu ještě něco říct, ale Jake ji zarazil tím, že jí dal prst přes ústa a čekal, dokud se na něho nepodívá, aby jí pohledem naznačil, co slovy říct nemohl. Potom se znovu otočil ke klávesnici. Původní text zmizel a namísto něho tam stála dvě slova. Jméno.

Isabella se zamyslela. Ten by měl mít dnes volno, což znamená, že bude mimo federální budovu a tím také mimo dosah nahrávacích zařízení.

Šéf už ani nekontroloval, jak jeho tým chodí do práce, pokud se vždy všichni dostavili na poradu, proto se Isabella s Jakem dostali z budovy, aniž by je kdokoli zastavil.

Za stálého mlčení, které trvalo už od té doby, co přišli do Jakeovy kanceláře, se vydali po hlavní ulici, po půl kilometru uhnuli do jakési uličky, která byla podle Isabelly ideálním místem pro feťáky. Tou pokračovali až k domu, který na tom nebyl o nic lépe.

Před vchodovými dveřmi vytáhl Jake jakési nástroje a nařídil Isabelle, aby se dívala, jestli nikdo nejde.

Po chvilce, kdy se liduprázdnou ulicí na obě strany nesly zvuky, které zněly jako škrábání kovu o kov, uslyšela Isabella cvaknutí zámku a potom vrznutí otevíraných dveří.

„Sice se to nehodí, ale raději jdu první,“ řekl tiše Jake a zmizel ve tmě za dveřmi. Isabella ho následovala a doufala, že ví, kam jde. Za dveřmi ji Jake chytil za ruku, aby měl jistotu, že ho následuje a vcelku jistě ji prováděl bludištěm schodišť a chodeb toho starého domu. Všude vládlo hrobové ticho a nezdálo se, že by tam s nimi kdokoli byl.

V jednom okamžiku ovšem Isabella zahlédla jakýsi pohyb v rohu chodby, jímž procházeli, a než Jake stihl zareagovat, přiskočila k němu, aniž by vydala jedinou hlásku, a natiskla se na něho. Jake se jen pro sebe usmál a byl rád, že ji má tak blízko u sebe.

Odjakživa měl bystřejší smysly než Isabella a teď věděl, že v tom rohu mizela v díře myš, která prchala před nimi a že Isabelle bije srdce jako o život. Tuhle melodii jejího srdce nikdy nezapomene. Nejintenzivněji ovšem vnímal teplo jejího těla, které vyzařovalo do jeho osobního prostoru a letmé dotyky, které mu dopřávala díky nesouměrnosti jejich kroků.

Isabella věděla, za kým jdou, přesto ale pochybovala o tom, že Jake skutečně ví, kde dotyčný bydlí. Sice ho znala z práce a věděla, že určitě nebydlí v nějaké udržovanější čtvrti, ale že na tom bude až tak špatně, to ji nikdy nenapadlo. Dokonce začala litovat všech těch odmítnutých pozvání od něho a říkala si, že kdyby to věděla dřív, zkusila by mu pomoct.

Jakeovy kroky utichly. Zůstal stát před jedněmi relativně novými dveřmi, a protože to Isabella nečekala, lehce do něho vrazila. Jake ji chytil rukou okolo pasu, aby jí poskytl opěrný bod, a vyťukal na dveře jakýsi složitý kód. Chvilku bylo ticho a potom se ozvalo chrastění řetězů a cvakání odemykaných zámků. Vzápětí se dveře otevřely a z nich vykoukla zrzavá hlava Prestona Blottera.

„Jakeu, Isabello, to jsou k nám hosti. Co pro vás můžu udělat?“

„Ahoj Prestone, mohl bych tě požádat o laskavost?“ zeptal se Jake bez otálení a doufal, že je opravdu v tak dobré náladě, jak se zatím jeví.

„Jistě, pojďte dál,“ pozval je a strach z něho opadl. Isabella si říkala, že zřejmě mnoho návštěv nemívá, takže je nesvůj, když mu někdo zaklepe na dveře. Na druhou stranu, Jake zná kód, což znamená, že tu není poprvé.

„Jak jste se sem dostali? Jsem si vcelku jistý, že hlavní vchod jsem zamkl.“ Isabella si zase byla jistá, že pro příště zpřísní bezpečnostní opatření, aby se to už neopakovalo.

„Jako bys mě neznal,“ mrkl na něho Jake a vytáhl z kapsy sadu nástrojů, které použil místo klíče.

„Příště už se ptát nebudu,“ odsekl podrážděně Preston a zmizel v útrobách bytu. Jake ho následoval, a protože Isabella slyšela, že se baví o počítačích, rozhodla se zatím porozhlédnout se po bytě.

Vstupní dveře, zvenku tak obyčejné, byly zevnitř opatřeny velkou kovovou deskou stejné velikosti a zdálo se, že pod bílou barvou na zdech a stropě je také kov. Když uváží, že se byt nachází téměř pod střechou, nenapadlo ji lepší přirovnání než k nějaké pevnosti. Vsadila by se, že v oknech má dvojitá tvrzená skla s mřížkou proti vysypání.

Neodvažovala se sama chodit do všech místností, třebaže nenašla jediné další dveře, proto se vydala po hlasech. Jakea s Prestonem našla v kuchyni, kterou už provonělo příjemné aroma čerstvě umleté kávy. Oba se bavili o počítačích a připojení k síti. Jake se zřejmě snažil zjistit, jestli je Prestonův počítač plně funkční a zabezpečený.

„Připojení k hlavní síti jsem zařizoval sám a kabely kontroluji každý týden. Napojil jsem se těsně před jejich první zabezpečovací systémy, takže mě nevidí, ale dostanu se na server a můžu si stáhnout jakékoli informace, pokud to stihnu do půl minuty. Pak je potřeba spojení ukončit a stáhnout se zase zpět aspoň na hodinu, než to jejich systémy vzdají a vrátí se do úspornějšího monitorovacího režimu. Vytvořil jsem na to jeden program, takže hledané informace můžeš zadat do něj. Všechny dokumenty, které obsahují zadané slovo, se ti zobrazí – ne stáhnou – a pokud si je budeš chtít uchovat, jen je v tom stejném programu vytiskneš. Nemá žádnou paměť, tisknou se pouze snímky obrazovky, takže pokud skartuješ i ty papíry, není žádný důkaz,“ vysvětlil Preston Jakeovi a odebral se do nejvzdálenější místnosti v bytě. Jake mezitím usedl k počítači v obývacím pokoji a Isabella zalila kávu.

„Sice to pěkně voní, ale musím do práce. Mějte se a až se vrátím, ať už se nepotkáme. Kdo ví, co se bude dít v práci,“ povzdechl si a s kovovým zaduněním za sebou zavřel dveře bytu.

Jake si otevřel program, o kterém mu říkal Preston, zadal hledaný výraz a potom se zvedl od počítače. Došel do kuchyně a chvilku pozoroval Isabellu při práci.

„Iss, měl bych ti něco říct...“

Tak co myslíte, že se Isabella v deváté kapitole dozví? ;-)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 8: